,,Bude ze mě nejlepší lovec v klanu!" Oznámil Vánek svým přátelům, když se vrátil do učednického doupěte. Zase musel přetrpět to nekonečné čekání na kořist, ale tentokrát mu matka nedovolila si to nijak ukrátit, takže mohl jen naštvaně sledovat ostatní kočky, jak se cpou.

,,Aha... A na to jsi přišel kde?" Ušklíbla se na něj Štíra, která se překulila na záda a posměšně na něj zamrkala.

,,Řekl mi to Orlovec," prohlásil Vánek a hrdě se napřímil. Měl pocit, že snad pýchou praskne.

,,Ah, tak to se není čemu divit," poznamenal Snílek. Už se vrátil z léčitelského doupěte a zítra měl zase normálně cvičit. Byť Sudba důrazně jeho učitelce připomínala, že se nesmí přepínat. ,,Orlovec takhle chválí všechny učedníky. Abychom se necítili..."
Rozhlédl se a když nezahlédl nikde Fialku, dodal: ,,Abychom se necítili špatně, když nás naši učitelé nechválí."

,,To není pravda," zamračil se Vánek. ,,Já budu opravdu nejlepší lovec v klanu!"

,,Jsi učedník sotva dva dny," prohlásila Štíra. ,,Nevím, v čem bys měl být lepší, než já, nebo třeba... Jitřenka."

Jitřenka, která už skoro spala, zvědavě zvedla hlavu a zamžourala na ně. ,,Hm, co?" Zamumlala, ale hned hlavu zase položila a zavřela oči.

,,Prostě to tak je," odsekl Vánek. Jeho vzrušení trochu opadlo. ,,Prý mám velmi slabý pach a dokonale se-"

Ale Štíra se Snílkem už ho ignorovali a začali si povídat o něčem mezi sebou.
Vánek sklesle sklopil uši, pak si podrážděně odfrkl-s myšlenkou, že se jeho kamarádi nemůžou smířit s tím, že je lepší než oni-a schoulil se na své místo vedle Motýla, který se k celé konverzaci ani slovem nevyjádřil.

🌊🌀✳️

,,Myslíme, že jste oba připravení na váš první, samostatný lov," prohlásil Orlovec o několik dní později.

K moři Vánek neměl šanci se dostat, protože celé ty dny nacvičovali různé lovecké postoje, aby byli připraveni na všechny možné druhy kořisti. Vánka to bavilo-už jen proto, že pro něj to bylo tak jednoduché a přirozené, že se skoro nemusel snažit. Nemohl se dočkat, až své schopnosti vyzkouší na opravdové kořisti. A dokáže všem, že je opravdu nejlepší lovec!

Stáli na výcvikové mýtině, odkud před chvílí odešli Štíra a Jitřenka-ty dvě měly svůj první bojový výcvik. Vánek měl možnost je chvíli sledovat. Štíra bojovala lépe, byla rychlá i silná, dravá a nebojácná, ale Jitřenka na druhou stranu uměla útočníka zmást svou neobvyklou, uhýbací taktikou. Její nekonečná energie se jí při souboji velmi hodila, takže utahala svého učitele dřív, než se jí vůbec stačil dotknout. A navíc, kvůli tomu, co Štíra před pár dny řekla, fandil Vánek spíš Jitřence. Pak se rozhodli jít na lov a uvolnili mýtinku jim.

Vánek nadšeně poskočil a už už se chystal vyrazit do lesa, ale Orlovec ještě mluvil: ,,Budete lovit až do večera a všechno co ulovíte... Dáte na hromadu s kořistí. Nezapomeňte, že na lovu nesmíte jíst. Budete lovit pouze v lese-nebude mi vadit, když se dostanete i na louku, ale nechoďte moc daleko. A držte se dost daleko od liščího území."

Vánek nedočkavě přešlapoval. ,,Už můžem?" Vyhrkl.

Jeho bratr vůbec nevypadal nadšeně, ale to nebylo nic nového. Co se Vánka týkalo, jeho bratr se mohl třást jak vyděšená myš, jak chtěl, jeho to nezajímalo.
Světluška pobaveně mrskla vousky. ,,Tak utíkejte!"

Vánek ani nečekal, jestli si Motýl vzpomene na pojem utíkat a vystřelil do lesa. Světlo, vrhající jasné, sluneční paprsky, tančilo mezi listy a hladilo Vánkovu jasně bílou srst. Uháněl lesem, od tlap mu odlétalo jehličí a hladce přeskakoval kořeny stromů.

Běžel tak dlouho, dokud si nebyl jistý, že je mýtina daleko za ním a pak se zastavil a zaposlouchal se do klidu a tichu lesa. Nebylo tu úplné ticho, mezi jehličím ševelil vítr a na stromech štěbataly veverky, či zpívali ptáci. Ale oni byli součástí lesa, proto tu byl příjemný, hezký klid.

Zhluboka se nadechl, aby nasál lesní pachy.

Vůně mechů, kapradin a půdy se těžce vznášely ve vzduchu-naposledy pršelo v den, kdy Vánek šel na svoji první hlídku a z lesa se vytratila vlhkost, takže vzduch byl dusný a teplý. Takové hezké počasí určitě muselo vyhnat ven nějakou kořist.

Začal se procházet lesem, zatímco větřil-cítil spoustu ptáků a veverek, ale ti všichni se skrývali v korunách, takže si jich nevšímal. Přeskakoval větve a kořeny, hladce našlapoval po měkké, křupající půdě, pokryté jehličím a snažil se zachytit nějakou kořist, kterou by mohl ulovit.

Najednou se zastavil, protože ucítil příjemný, povědomý pach. Byl to rejsek-zrovna včera si na něm Vánek pochutnal, protože ho nějaký válečník ulovil. Vzrušení mu projelo celým tělem, okamžitě se přikrčil a vyrazil za tím pachem. Půda naštěstí nebyla ještě tak suchá, aby ho prozradila a snažil se pokládat tlapky na ta místa, která vydávala co nejmenší hluk-například na mech, který tlumil jeho kroky. Pokud si dobře vzpomínal, Světluška mu říkala něco o tom, že rejsci mají skvělý sluch a čich.

Ale to ještě žádný rejsek nenarazil na mě! Pomyslel si Vánek sebevědomě. Pach rejska byl čím dál silnější a Vánek zaváhal před shlukem kapradin, které ho dělily od jeho kořisti. Špička ocásku se mu zkroutila napětím. Chvíli váhal, jestli má riskovat úkryt v kapradinách, které ho můžou svým šustěním prozradit, ale pak potřásl hlavou.

Nepřemýšlej nad tím! Okřikl se v duchu. Nech se řídit instinkty.

Zhluboka se nadechl a vyprázdnil svou mysl, aby v ní nebylo nic jiného, než soustředění na jeho kořist. Jeho tělo ho samo navedlo do kapradí. Vklouzl do něj, jako kdyby byl duch, který proplouvá předměty a kapradí se jen nepatrně zachvělo. Lehce se mezi ním proplétal, bez takřka žádného zašustění a dál pronásledoval svou kořist. Skrčil se, až když už se ocitl na kraji kapradinového houští a znehybněl. Přes jasně zelené listy spatřil malé, hnědé zvířátko, podobné myši, které cupitalo na spadaném jehličí a očividně si pod ním hledalo něco k jídlu.

Vánek na něj upřel plnou svou pozornost a uvědomil si, v čem ještě je to kapradí dobré-nejen, že ho zakryje před rejskovým zrakem, ale i před čichem. A to, i kdyby ho měl sebedokonalejší a byl schopný zaznamenat Vánka, i s jeho slabým pachem.

Rejsek už byl jenom kousek od něj. A v tu chvíli se zpoza vedlejšího stromu vyřítila oranžová střela, která vyskočila do vzduchu a dopadla přímo na rejska.

Vánek už už chtěl vykřiknout, kdo to loví jeho kořist, ale pak zavětřil nepříjemný, smrdutý pach a ztuhnul. Byla to liška! Na jeho území!

Liška jediným stiskem rejska zabila a zvedla hlavu, aby se rozhlédla kolem sebe. Měla zvláštní, dlouhý čenich a hustou, zrzavou srst, ze které vycházel ten odporný zápach. Vánek si bolestivě uvědomoval, o kolik je větší, než on-on, který byl učedníkem sotva pár dnů. Měl sice největší chuť na tu lišku skočit a roztrhat ji, ale nebyl tak hloupý, aby to skutečně udělal. Jenže co jiného mohl dělat? Nechat ji, ať se takhle potuluje po jeho území?

Než se stačil rozmyslet, liška se otočila a vyrazila pryč. Její huňatý ocas se ztratil v keři.

Vánek dlouho čekal, dokud pach nezeslábl a dokud skutečně neslyšel nic jiného, než klasické, lesní zvuky. Pak se odvážil celý ztuhlý vylézt z kapradí. Zhnuseně se zašklebil nad pachem, který tu po sobě liška zanechala a přemýšlel, co teď bude dělat.

Mohl by se vrátit do tábora a upozornit na ni, ale... Nic ještě neulovil a on se nechtěl vracet bez ničeho. A třeba ta liška ani nepatří k té smečce za hranicemi jeho území. Třeba je to nějaká samotářka, která jen prochází. Určitě není třeba si s tím dělat starosti. Vrátí se do tábora, až něco uloví a pak jim to řekne.

🌊🌀✳️

Byl na stopě myši, kterou zavětřil o velký kus dál od místa, kde potkal lišku. Její pach se mu konečně dostal z nosu a Vánek byl schopný zavětřit i nějakou kořist. Na ptáky se ještě necítil, nebyl si jistý, jak se vlastně loví něco, co mu může uletět, takže se zaměřil na všechny hlodavce, kteří budou tak hloupí a neskryjí se před jeho drápy v korunách stromů. Většina z nich ani šplhat neuměla, což bylo jedině dobře.

Znovu se soustředil pouze na lov, vytlačil ven všechny myšlenky na lišku a klan a soustředil se jen na to, co bylo nyní důležité: lov.

Myš se skrývala v keři ostružin a pojídala každou černou bobuli. Vánka naprosto ignorovala.

Vánek se přikrčil, zatímco ji pozoroval z boku a přemýšlel, jak ji dostane. Jestli nebude rychlý, myš jednoduše uteče a on se přes ten keř nedostane.

Tak musíš být rychlý, pomyslel si Vánek a vyrazil dopředu. Spoléhal na to, že se k myši dostane dřív, než ho vůbec zaregistruje. Našlapoval tiše, automaticky a bez přemýšlení, oči upřené přímo na myš. Kdyby měl pach normální kočky, pravděpodobně by ho už zaregistrovala. Možná tomu nahrávala i skutečnost, že myš byla soustředěná na své jídlo, ale každopádně si ho dosud nevšimla.

Vánek už byl jen kousek od ní, když ho myš konečně zaregistrovala. Vyděšeně zvedla hlavu a pustila na zem ostružinu-ale než stihla utéct, Vánek po ní chňapl tlapou. Zaryl do ní drápy a stáhl si ji k sobě. Myš vyděšeně zapištěla, ale on s ní mrštil o zem, aby ji omráčil. Hned poté k ní přiskočil a zakousl ji. Do tlamy se mu nahrnula teplá krev a jeho žaludek se prosebně ozval. Vánek ho ignoroval a vzrušeně vypískl. Jeho první opravdová kořist! Pustil ji a mlsně si olízl tlamičku. Už už se sklonil zpátky k myši, aby si kousek ukousl, ale pak se vzpamatoval a uvědomil si, že všechnu nalovenou kořist bude muset dát klanu. Nijak to však radost z jeho prvního úlovku nezkazilo a potěšeně zapředl.

Vyhrabal si u kořenů stromu skrýš, jak mu to poradila Světluška a myš tam schoval. Později se pro ni vrátí.
S povznesenou náladou se vydal zpátky na lov, odhodlaný toho nalovit co nejvíc-a dokázat, že je opravdu ten nejlepší lovec klanu!

🌊🌀✳️

Když začalo zapadat slunce, jehož poslední paprsky zalily les rudooranžovou září a stíny se začaly prodlužovat, měl Vánek kromě své myši ještě datla-ten měl poraněné křídlo, takže Vánek považoval za ušlechtilé, ukončit jeho trápení-veverku a další myš. Možná toho nebylo nijak moc, na to, kolik času v lese strávil, ale byl to jeho první opravdový lov a podle toho byl na sebe patřičně hrdý.

Sebral všechny své úlovky-v jednom kuse mu padaly a on se musel snažit, aby je vůbec udržel-a vyrazil do tábora. Chvíli se obával toho, že se ztratil, protože les kolem něj byl všude stejný a začalo se stmívat, ale pak zachytil pachovou značku někoho z jejich klanu, která mu poradila, kudy má jít. Klopýtal přes kořeny a větve a nadával pokaždé, když mu z tlamy vyklouzla veverka, nebo datel. Skoro si přál jednoho nebo druhého odhodit do křoví, ale byl až moc hrdý na to, jak je ulovil, aby to udělal, takže se smířil s tím, že musel v jednom kuse zastavovat, aby své úlovky pozvedal.

Rudé paprsky naposledy ozářily jeho záda, než se stáhly a daly volný průchod stínům, které začaly pohlcovat les. Vůně ve vzduchu se změnily, dusno se vytrácelo a nahrazovaly ho vůně večera, vůně soumraku.

Vánek byl po celodenním lovu unavený, ale přesto, když viděl, jak se les při příchodu noci mění, jak se vytrácí všechno světlo a jas a nahrazují ho tajemství a tma, toužil si všechno dopodrobna prohlédnout a zůstat v lese ještě o něco déle.

A pak ho do nosu udeřil nepříjemný, silný pach.

Vánek se zarazil uprostřed kroku a pustil svoje úlovky na zem, aby mohl pořádně zavětřit. Slabý, studený vítr k němu zavanul hořké, silné pachy. Pachy, které už dneska jednou cítil.

Okamžitě si vzpomněl na tu lišku v lese a polilo ho horko. Co když lišky zaútočily na jejich tábor?

Nechal kořist kořistí a s bušícím srdcem se rozběhl lesem.