Z měsíce už nezbylo vůbec nic, jako kdyby se ztratil z oblohy.

Vichr to aspoň soudil podle toho, jak vypadal včera v noci, protože dnes byla obloha plná černých mraků, které se zlověstně převalovaly nízko nad zemí. Nepochyboval, že brzo začne pršet-a až se tak stane, doufal, že už bude dávno po bitvě.

Tlapky ho svrběly nervozitou, když vystrčil hlavu z doupěte válečníků, jelikož Lovec duší začala svolávat klan k sobě. Byli tu všichni-nikdo nebyl na hlídce, na lovu ani nikde jinde. Vichr si osobně zjišťoval, jestli někdo zůstal hlídkovat u hranic se Vzbouřenci, ale ani tam nikdo nebyl.

Nebyl si jistý, co to má znamenat a jestli je Lovec přesvědčený, že si toho žádný Vzbouřenec za tu krátkou chvíli nevšimne, ale každopádně s tím neměl žádný problém. Čím méně nepřátel bude Vzbouřencům stát v cestě, tím lépe.

Na tábor se snášela hustá tma-ještě rychleji než obvykle, protože obrovská mračna nedovolila jedinému paprsků zapadajícího slunce proniknout ven. Vzduch byl až nezvykle teplý a dusný-měl přesně takovou tu vůni, která se všude vznášela těsně před bouří.

,,Válečník Vichr učinil volbu a chce se stát jedním z nás. Jedním z elitních válečníků!" Zvolal Lovec duší, který se vyšplhal na Vraní skálu a shlédl na své kočky.

Vichr se na nikoho nepodíval, když si ho všichni měřili pohledy a opětoval pohled jen svému veliteli.

Někde v dálce se ozvalo hluboké zadunění, které jakoby podtrhovalo Lovcova slova.

,,Proto dnes všichni odejdeme na Útes zrádců, kde ho přijmeme mezi sebe," dodal Lovec a oči se mu triumfálně zableskly. Nepochybně si liboval v myšlence, že už brzy bude Krkavčí Pěvkyně po smrti.

A nebo ty, pomyslel si Vichr, když Lovec seskočil ze skály a kočky se před ním rozestoupily, aby mohl projít. Vyškrábal se z dolíku a klan ho pomalu následoval.

Vichr by rád pomohl všem, kteří se nedokázali z dolíku vyškrábat sami-například své vlastní družce, které musela nahoru pomoct Štíroocasá, protože s čím dál větším břichem se jí špatně skákalo-ale elitní válečníci se něčím takovým nezdržovali, takže ani on nemohl. Celé tělo měl napjaté, když se celý klan vysoukal z tábora-dokonce i starší.

V lese panovala dusivá atmosféra a naprosté ticho, které se kolem nich ovíjelo jako kouř, když vyrazili z tábora k moři. Viditelnost byla čím dál menší a Vichr sotva viděl skrz husté větve jehličnanů k obloze, která se na ně stále víc mračila.

Vzápětí se ozvalo ohlušující zahřmění, až sebou několik koček polekaně cuklo. Nikdo však nevykřikl a pořád mlčky kladly před sebe jednu tlapku za druhou.

Vichr cítil napětí po celém těle. Měl pocit, že se nedokáže ani pohnout a k těmto jednoduchým krokům se musel upínat silou vůle, jak byl nervózní. Smysly měl vyburcované k dokonalosti, celou svou bytostí vnímal sebemenší vjem.

I ostatní byli nervózní-převážně tedy normální kočky, které se loudaly v závěsu za elitními válečníky. Ony totiž věděly, že se dnes něco stane a cítily tu změnu až v kostech. Vichr si všiml, že dva elitní válečníci před ním si mumlají, že dnes se všichni chovají podezřele divně.

Ozvalo se další zaburácení, tentokrát ještě blíž a Vichr sklopil uši, aby se tomu výhružnému, naštvanému zvuku aspoň trochu ubránil.

Pod jehličím a větvemi se stáčely stíny, které s postupujícím stmíváním nabývaly na síle. Vichr nikdy nezažil, že by v lese byla taková... Atmosféra očekávání. Jakoby i stromy, mech a kapradiny věděly, že dnes se všechno změní.

Nejhorší však bylo to ticho-kromě tichého šustění jehličí pod jejich tlapkami a nevyrovnaných dechů, se kolem nich neozval jediný zvuk. Jakoby celý les úplně znehybněl a jen se zatajeným dechem je pozoroval, zatímco jím procházeli a brodili se mezi stíny.

To se nezměnilo, ani když jehličnany kolem nich zřídly a oni vystoupili na travnaté pláně. Kočky se instinktivně skrčily a nedůvěřivě pohlédly směrem k mračnům, které už byly tak blízko, že by Vichr přísahal, že by se jich dokázal dotknout, kdyby vyšplhal na dost vysoký strom. Zlověstně se převalovala přes sebe a jejich ohromná velikost způsobovala, že se Vichr cítil malý.

Lovec se nezastavil a vedl přímou trasou klan k Útesu zrádců, kolem Srdcového stromu. Strom, na kterém se teprve rozvíjely květy, se temně tyčil k obloze, jakoby se i on chtěl natáhnout k mrakům a žádná jeho větvička se ani nepohnula v dusném bezvětří. Především starší kočky se na něj zamyšleně podívaly, jakoby si představovaly úplněk, při kterém se zde sejdou všechny čtyři klany.

Vichr se odvrátil a přidal do kroku. Na rovných pláních nebylo tolik překážek, takže všichni trochu zrychlili. Bylo to docela neohleduplné vůči koťatům, ale nikdo si nestěžoval.

Svět protrhlo další ohlušující zahřmění, které skoro otřáslo zemí a tentokrát pár koťat vyděšeně vypísklo.

Zvedl se vítr a s nezvyklou silou se vrhl směrem ke kočkám, jako kdyby se je snažil natlačit zpět, jako kdyby se je snažil varovat.

Vichr měl chuť frustrovaně řvát. Všechno kolem něj, jakoby mu naznačovalo, že se dnes stane něco špatného. Ale dnes se nic nemohlo pokazit. Lovec padne a oni vyhrají. Přijde nový úsvit.

A nebo jsem jenom paranoidní, pomyslel si. Počasí je jenom počasí.

Přes kvílení větru, který na ně zaútočil a nepřestával, zaslechl burácení řeky a on si se strachem uvědomil, že ji budou muset překročit. Nemohl zapomenout na to, jak vypadala, když se ji snažil překročit minule, aby se dostal na území Vzbouřenců. A teď s nimi navíc byli koťata a starší.

Kočky kolem něj si začaly něco ustaraně mumlat, jakoby si to uvědomovaly taky a on se neubránil pohledu na Jitřní tlapu, která mu pohled opětovala. Vypadala nejistě, ale v očích jí zářily jiskřičky odvahy.

Zhluboka se nadechl a natáhl krk, aby se podíval, jak řeka vypadá.

Brzo si uvědomil, že nebylo čeho se bát. Řeka tu byla mnohem širší, než ta v lese, ale taky mnohem klidnější, vlastně skoro připomínala nějaké pomalé, líné stvoření.

,,Vezměte koťata do tlamiček," houkl na ně zepředu Posel smrti, než skočil za velitelem do vody. Vichr se je oba dva sledoval a doufal, že se odněkud přežene obrovská vlna a rozmlátí Lovce na kamenech, jenže to se samozřejmě nestalo.

Já ho budu muset zabít, pomyslel si Vichr a úplně přitom pomyšlení ztuhl, zatímco kočky plavaly přes řeku. Dosud na to nemyslel-soustředil se na to, aby ostatní porazili elitní válečníky, aby u toho byli Vzbouřenci a aby vůbec měli možnost něco učinit. Dosud nepřemýšlel nad tím, že to vlastně bude on, kdo prokousne Lovcovi hrdlo. Visela na něm veškerá zodpovědnost, veškerá naděje. A on jen doufal, že ne marně.

Rychle se vzpamatoval a následoval ostatní do vody. Otřásl se-byla příšerně ledová. Proud naštěstí nebyl silný a on vyrovnaným tempem řeku přeplaval. Vyškrábal se na břeh a ihned vyhledal pohledem Jitřní tlapu, aby zkontroloval, jestli je v pořádku. Plavala po boku se Štíroocasou, která ji hlídala a hlasitě funěla. Dokázala se však bez potíží i s velkým bříškem vyškrábat na břeh a ještě ze sebe s mrzutým výrazem vytřást vodu.

Do Vichra se dala zima, sotva se k nim přihnal další poryv větru. A vzápětí se mu na čumák z oblohy snesla kapka deště, kterou začaly lehce následovat další.

Opravdu úžasné počasí.

Lovec na nikoho nečekal a okamžitě zase vyrazil k Útesu zrádců. Vichr přemýšlel, jestli tam Vzbouřenci už budou-upřímně se modlil, aby ne, jinak se nic nemuselo povést. Doufal, že díky Duchařce budou vědět, kdy bude vhodná chvíle přijít. A že vůbec přijdou.

Viditelnost přes opar zatím mírného deště byla ještě menší a svět se ponořil do šedivých barev. Vichr cítil, jak mu promrzá kožíšek. Věděl však, že nepohodlí bude brzy to poslední, co ho bude zajímat.

Šumění řeky brzo nahradilo jiné šumění-ráznější, divočejší a hlasitější a on i navzdory situaci vzrušeně vztyčil uši, když ho v čumáčku zalechtal pach soli. Ať už měl nočních můr sebevíc, moře ho nikdy nepřestalo fascinovat.

Před nimi se z šedivé mlhy začaly vynořovat obrysy útesů a písčitých pláží. Vůně soli přehlušila i charakteristickou vůni deště a burácení moře už bylo tak hlasité, že se zdálo být jediným zvukem v tomhle světě plném šedi a deště bubnujícího o zem.

Lovec zamířil přímo k Útesu zrádců, tyčícího se před nimi na pozadí šedých mračen a temného, černého bouře, které řvalo jako divoké, rozzuřené zvíře. Vítr se tu zmateně otáčel, narážel do koček ze všech stran a Vichr pomalu neslyšel vlastní myšlenky.

Lovec začal šplhat na útes, zatímco kočky se posadily u jeho úpatí. Vichr stál váhavě mezi nimi a srst se mu začala ježit-naštěstí to nebylo vidět, jelikož ji měl slepenou vodou.

Teď, pomyslel si Vichr. Už aby tu Vzbouřenci brzo byli. Ten tlak a napětí, které se mu svíjelo v hrudi, byl takřka nesnesitelný a měl pocit, že se unaví už jen tím nekonečným, zběsilým bušením srdce.

Oblohu protnul zářivý, bílý blesk a vlna deště se k nim přihnala s ještě větší silou, spolu s ohlušujícím zahřměním.

Lovec duší na něj upřel zářivé, plamenné oči a kývl, aby předstoupil.

Vichr se neodvážil ohlédnout na svou družku, své přátelé, svůj klan, když začal nejistě stoupat k Lovcovi. Útes byl kluzký a on musel vynaložit veškeré síly, aby na něm neuklouzl. Na jeho mokré ploše se lesklo světlo blesků křižujících oblohu.

,,Dnes jsme se sešli, za novoluní a při dohledu Temného lesa, abychom zpečetili život tohoto válečníka," promluvil Lovec tak silným hlasem, že překřičel i moře a jeho obrovské vlny, které se sílou narážely do skal a tříštily se v hromadě bílé pěny. Déšť vytrvale bičoval útesy a kameny, zatímco mu Vichr hleděl do očí, jen jednu kočičí délku od něj.

Čekal na znamení, které mu řekne, že jsou Vzbouřenci zde a on může zaútočit. Srdce mu zběsile bušilo do hrudi a on měl pocit, že se mu napětím skoro nedaří nadechnout.

,,Vichře, jsi připravený stanout mezi námi, elitními válečníky, stvořený ze síly, moci, stínů a temnoty? Jsi připraven odevzdat svůj život Temnému lesu?" Pokračoval Lovec. V očích jakoby se mu rozhořely plameny.

Kde jsou?

Vichr napjatě čekal na znamení, na bojový výkřik, na cokoliv. Ale nic nepřicházelo.

Čas, musel získat čas.

Chvíli mlčel, jakoby naokamžik zaváhal. To mu však nevydrželo na moc dlouho.

,,Jsem připraven", odpověděl nakřáplým hlasem. Měl pocit, že ze sebe ta slova dostal vyplivnutím. Všechno v něm se svíralo strašlivou předtuchou.

,,V tom případě, před očima válečníků Temného lesa a s jejich svolením, ti uděluji jméno Stopař. Budeš stopovat své nepřátelé a oběti do posledního dechu, nikdo ti neunikne. Budeš jako stín a tvá oběť až do poslední chvíle nebude vědět, že jí něco hrozí," zvolal Lovec.

Kde jsou, kde jsou, kde jsou, kde jsou.

Čekal. Čekal. Čekal.

Vichr-ne, teď už Stopař-jen těžko odolal nutkání se ohlédnout. Jestli se tam neskrývají.

A v tu chvíli se na něj Lovec pomalu usmál, skrz provazce deště a ve světle klikatého blesku, za doprovodu hřmění a zuřivé písně moře.

,,Tvoji Vzbouřenci nepřišli."

TA, TA, TÁÁÁ!
A vzhledem k tomu, že jsem zlá, tak dneska vydám jen jednu kapitolu XD