Dny se hrozně vlekly. V klanu se nic nedělo a vzhledem k tomu, že byl Vichr "rozhádaný" s Jitřní tlapou, tak ani neměl šanci s ní moc mluvit a těšit se z její přítomnosti. Už se přemístila do školky a Vichr si vysloužil nejeden zlý pohled jeho směrem, kterým jakoby kočky říkaly, že je ten nejhorší typ kocoura, který opustí svou družku, když čeká koťata.

Vichra ubíjelo, že nemůže za Jitřní zajít a zeptat se, jak se má, ale všechno to bylo nutné. Ukázalo se, že sotva vyslovil svou žádost, stát se elitním válečníkem, ostatní elitní válečníci si ho začali všímat. Vichr měl pocit, že ho zkouší. Každý den ho brali s sebou na hlídky a lov, někdy se dokonce podílel na výcviku učedníků-z čehož byla obzvláště Kaštánka nepokrytě nadšená-a pokaždé ho pozorně pozorovali.

Vichr je ohromoval svými tichými schopnostmi, lovil pro ně a bojoval, když ho do toho vybízeli-často nevyhrál, ale občas se mu poštěstilo, zejména proti méně chytrým kočkám.

Každý den ho nesmírně unavil, protože byly až zbytečně dlouhé a on měl pocit, že nikdy neskončí-na druhou stranu tak měl možnost nasbírat co nejvíc detailů o elitních válečnících, jejich způsobu boje a slabinách.

Jelikož ho všichni pozorovali, jediná kočka, se kterou si o tom mohl takhle aspoň šeptem a krátce povídat, byla Sudba. Ostatní Povstalci nepřicházeli v úvahu, protože by to bylo elitním válečníkům podezřelé.

,,Ví normální kočky, že se o novoluní bude něco dít?" Zamumlal Vichr vedle Sudby, tak, aby ho nikdo neslyšel.

,,Jitřní zařídila, aby se ke všem normálním kočkám doneslo, že po novoluní přijde nový úsvit. Není to nic podstatného, co by kdokoliv mohl vyzradit, ale aspoň je to varuje, že se ten den něco bude dít a budou ostražití," odpověděla stejně tiše Sudba.

Vichr přikývl a snažil se nedat najevo hrdost, kterou vůči Jitřní cítil. Byla tak chytrá a odvážná. To ona stvořila Povstalce přímo v srdci Bezhvězdného klanu a její naděje v lepší svět hořela jasným, neutuchajícím plamenem. Pro Vichra byla ta nejvyšší čest, že to byl on, kdo mohl být jejím druhem. A otcem jejích koťat. Nemohl se dočkat, až tohle všechno skončí a on a jejich koťata budou moct vést život v míru a bezpečí.

Chvíli se tou představou opájel a tak cítil, jak se mu do žil vlévá nová krev, jež mu dodala sílu přežít další den. Tak dlouho, než nastane novoluní.

🌊🌀✳️

,,Žár a Zubatá neměli obřad," uvědomil si Vichr, když byl zrovna na lovu s Poslem smrti a Strakou. Připomínalo mu to staré časy, kdy byl učedník a chodil spolu s velitelem, zástupcem a Fialkou na výcvik. Jenže tehdy byl malý a slepý a dnes tyhle lovy a hlídky připouštěl jen proto, že věděl, co přijde po nich.

Ne všichni elitní válečníci si zasloužili zemřít. Někteří opravdu měli v srdci dobro-a Vichr by řekl, že i samotný zástupce patřil mezi ně. Možná, až bude Lovec po smrti, tak se přidá k nim. Byl by za to rád-byl přecejen učitelem Fialky.

,,Měli i neměli," namítl Posel. ,,Jejich obřad byl trochu jiný, než je těch normálních válečníků a než bude tvůj. Ti dva se rozhodli být elitními válečníky, když byli ještě učedníky. Nemělo smysl na něco čekat, takže se obřad uspořádal v táboře. Byl stejný, jako pro normální válečníky, jen s obměněnými slovy. Tvůj obřad bude mít stejné slova a fráze, ale vzhledem k tomu, že už ses válečníkem jednou stal, bude se odehrávat u Útesu zrádců. Budeš prvním elitním válečníkem, který byl nejdřív normální válečník, po dlouhé době."

Vichr přikývl.

,,Je to dobrý pocit," vložila se jim do řeči Straka, černobílá kočka. A jak napovídalo její jméno, byla zlodějka. Teda dřív. Když byla ještě samotářka, byla dost odvážná-a možná hloupá-aby se opovážila jim krást kořist z území. Lovec ji u toho jednoho dne přistihl, ale místo toho, aby ji zabil, jí nabídl místo mezi nimi. ,,Na mém obřadu sněžilo, takže byla zima, ale jinak to bylo úžasný."

Posel smrti přikývl, ale Vichr si nemohl nevšimnout, jak ho odhaduje pohledem. Jakoby čekal, až se Vichr prozradí a šlápne vedle.

,,Já se nemůžu dočkat pomsty Krkavčí Pěvkyně," řekl pomalu. ,,Za moji matku. A za Fialku."

Teď on vrhl pohled k zástupci a nehnul ani brvou, když se světle šedému kocourovi v očích zableskla vina. Ano, teď si tím byl Vichr jistý. Fialka a Tůně zemřely možná pod tlapkami Krkavčí Pěvkyně, ale celé to byl tah zosnovaný Lovcem.

Vichr se odvrátil a podíval se do dálky, do lesa který vítal období novolistí, naslouchal ptákům, kteří se vraceli do jejich krajů a vdechoval vůní odvážných květů, které se začaly rozvíjet. Tahle území kdysi patřila čtyřem klanům, než je Lovec násilím přitáhl k sobě a stvořil jeden. Každá kočka v sobě měla krev nějakého z klanů, které zanikly. Jaká krev kolovala v žilách jemu?

To mu připomnělo jednu otázku, na kterou si dosud nevzpomněl, protože měl spoustu jiných námětů na přemýšlení.

,,Kdo byl můj otec?" Zeptal se Vichr pomalu.

Straka přestala brebentit a zaraženě zmlkla, zatímco na něj Posel smrti upřel nevýrazný pohled.

Tvoji matku jsem do klanu přijal jen kvůli tvému otci.

Ta slova zněla Vichrovi v hlavě stále dokola.

Proto ho nepřekvapilo, když Posel smrti odpověděl: ,,Byl to elitní válečník. Jeden z nejlepších."

Samozřejmě, že byl. Kdyby ne, Lovce by jeho prosby nikdy nezajímaly.

,,Byl Lovcovi naprosto věrný a oplýval podobnými schopnostmi jako ty. Ne v tak velké míře, ale sotva se objevila Krkavčí Pěvkyně, která začala dělat potíže, Lovec i v něm uviděl naději, že při správném výcviku bude jeho zbraní. Začal s ním cvičit, ale tvůj otec v tu dobu poznal tvoji matku a zamiloval se do ní. Dalo by se říct, že mu kvůli tomu srdce změklo. Tvá matka se mohla přidat do klanu, když čekala koťata a tvůj otec jednoho dne... Prostě zmizel. Hledali jsme ho, ale ať už odešel či se s ním stalo cokoliv, nikdy jsme ho nenašli," vysvětloval Posel. Jeho hlas byl jako vždy znuděný.

Vichr si tiše povzdechl. Nechal je tady. Jejich vlastní otec je tu nechal-přivedl svou družku sem na tohle místo, i s jejich koťaty a pak je opustil. Vichr usoudil, že patří na druhé místo v jeho seznamu koček, které nenáviděl-na Lovce neměl, ale podařilo se mu překonat Krkavčí Pěvkyni. Jestli žije a někdy se mu dostane do tlapek... Zakroutí mu krkem.

Přesto se však neubránil pocitu podobnosti. I jeho otec věřil a sloužil Lovcovi. I on oplýval zvláštními schopnostmi. A i on poznal kočku, do které se zamiloval. A možná prozřel.
Ačkoliv ne dost na to, aby s sebou při útěku vzal i svou družku a koťata.

To by Vichr nikdy nedopustil. A on navíc nehodlal jen utíkat a nechat ostatní napospas Lovci. On je hodlal zachránit.

Zase jedu na chatu, takže vydávám dvě kapitoly teď a holt si budete muset na další počkat XD Jestli chytnu wifi, tak dobře, ale jinak asi ne XD