Ráno, když se probudil vedle Jitřní tlapy, na něj okamžitě vrhla tázavý pohled, kterým se ptala:

Jak to dopadlo?

Vichr se na ni zářivě usmál, čímž jí odpověděl: Máme jejich podporu.

Jitřní tlapa mu úsměv lehce opětovala, ale Vichr viděl, jak se jí oči rozzářily jako hvězdy. Nikdo jiný nepřikládal jejich výměně úsměvů žádnou pozornost.

Vichr těkl pohledem k Motýlovi a Štíroocasé, kteří ještě spali a Jitřní tlapa přikývla. Poví jim to. On mezitím zajde za Sudbou a vyřídí jí její vzkaz.

Sotva vyklouzl z doupěte do chladného, šedého rána, okamžitě se hlasitě rozkašlal-skoro to ani nebylo předstírané, protože vzduch byl opravdu nepříjemně studený, na to, že už mělo být období novolistí. Dal si záležet, aby se jeho kašel hlasitě nesl probouzejícím táborem a aby nikdo nic nezpochybňoval, když vyrazil za Sudbou do doupěte. Tohle on a další Povstalci dělali často-kdykoliv si potřebovali něco vyřídit, předstírali kašel. Zatím tomu nikdo nepřikládal pozornost, naopak jejich počet a pravidelnost dělali jejich lež důvěryhodnější-aspoň zatím. Než se výhoda změní v nevýhodu a než si někdo začne klást otázky.

Oříšek, který zrovna vyšel z léčitelského doupěte, se na něj zvědavě podíval a Vichr mu podobně jako Jitřní tlapě věnoval malý úsměv.

Mladý učedník mu úsměv klidně vrátil a nedal nijak najevo větší radost, když kolem něj prošel. Vichr musel uznat, že Oříšek se uměl přetvařovat dobře. Jelikož to byl učedník Sudby, nevyhnuli se jeho zasvěcení do jejich plánů. Věděl ale jen to, co bylo nutné a schůzí se nezúčastňoval-jen pro jistotu.

Vichr se protáhl škvírou ve skále, kde měla léčitelka své doupě a když se k němu Sudba obrátila, přikývl.
Tmavé léčitelce se rozzářily oči a úlevně vydechla.

,,A mám ti ještě něco vyřídit," dodal Vichr. ,,Ta... Vzbouřenkyně, se kterou jsem mluvil, mi řekla, že ti mám vyřídit, že... Tvá duše jasně září?"

Sudba naokamžik ztuhla, ale pak se zase uvolnila a odvrátila se, aby jí Vichr neviděl do tváře. ,,Díky, že jsi mi to řekl," zašeptala.

,,Co to znamená?" Zeptal se Vichr zvědavě.

,,Je moc nebezpečné o tom mluvit," řekla mu Sudba trochu roztřeseným hlasem. ,,Ale jestli vyhrajeme... Tak ti to s největší radostí povím. A teď už běž, než to bude divné. Vymysli s Jitřní zbytek plánu-další krok je na vás dvou."

Vichr přikývl, vycouval z doupěte a rozhlédl se po táboře. Kočky už vyrážely na lov a hlídky a on pátral pohledem po Jitřní tlapě. Musel ji okamžitě najít, aby se s mohl vypařit z tábora, než Lovec třeba napadne, že by si s ním chtěl promluvit.

Zahlédl svou bílozrzavou družku, jak si nenuceně povídá s Motýlím a Štíroocasé-ti se příležitostně zasmáli, jako kdyby nemluvili o ničem důležitém. Vichrovi však bylo jasné, že mluví o tom, jak dopadla jeho výprava ke Vzbouřencům-ačkoliv to byl dost nadnesený název. Potěšila ho myšlenka, že Lovcovy kočky plánují povstání přímo uprostřed jeho tábora, za denního světla a všem na očích a stejně je nikdo nepodezírá.

Jsme silnější, než si Lovec myslí, došlo Vichrovi. A on je slabší, než vypadá.

Elitní válečníci najednou nevzbuzovali takovou hrůzu, jako dřív. Navzdory všemu, co uměli, jakému výcviku se jim dostalo a jaké byly jejich myšlenky zvrácené, přehlíželi jakýkoliv důkaz toho, že by se mělo brzo všechno změnit. Nebyli ani zdaleka tak rychlí, silní a chytří, jak se tvářili.

To Vichra povzbudilo a přes celý tábor na Jitřní křikl: ,,Jitřní! Půjdeme na lov? Čerstvý vzduch mi snad pomůže s tím hloupým kašlem."

Jitřní se k němu otočila, pobaveně si odfrkla a stejně hlasitě odpověděla: ,,Jasně."

Oba dva vyrazili ke vchodu do tábora a Vichr se pečlivě vyhýbal jakýmkoliv pohledům-ať už od elitních válečníků, nebo od normálních koček. Nikdo, kromě Motýlího, Štíroocasé, Jitřní, Sudby a Oříška, dosud nevěděl, že už není na straně svého velitele. Že se přidal k nim. Že prozřel a byl připravený podniknout všechno proto, aby jim to dokázal. Aby je zachránil, aby je pomstil.

Sotva se dostali dost daleko od tábora-zamířili na louku, kde byla nejmenší pravděpodobnost, že je bude někdo špehovat a oni by si ho nevšimli, obzvláště teď, když byla tráva ještě krátká-ho Jitřní tlapa zasypala plány: ,,Když teď máme Vzbouřence na své straně, musíme Lovce přesvědčit, aby tě udělal elitním válečníkem. To znamená, že musíme zahrát naší hádku a ty ho musíš přesvědčit, že jsi připravený, stát se jeho elitním válečníkem. Co budeme dělat, když to odmítne?"

,,Tak udělám všechno proto, aby souhlasil," odpověděl Vichr a rozhlédl se po louce. Ostrá, krátká tráva se lehce ohýbala ve studeném větru, který rozháněl mraky a odkrýval modré nebe nad jejich hlavami. Možná se dočkají i nějakého toho slunce. ,,Ať už to bude stát cokoliv."

Nezaváhal. Věděl, že ho Lovec může přinutit někoho zabít, ale... Byl ochotný to udělat. Teď ano.

,,Pro vyšší dobro," dodal Vichr.

Jitřní tlapa ho chvíli pozorovala a pak přikývla a opřela se o něj. ,,Pro vyšší dobro," souhlasila tiše a pak rychle změnila téma: ,,A když bude souhlasit? Co když se rozhodne, že tě udělá elitním válečníkem hned zítra? Nebudeme mít čas Vzbouřence informovat."

,,Elitními válečníky se kočky stávají vždycky za novoluní," vysvětlil Vichr. Což bylo za necelý úplněk. ,,A kromě toho... Duchařka-Vzbouřenkyně, se kterou jsem se setkal-to bude vědět, aniž bych jí to řekl. Neptej se jak. Ani já to nevím. Ale bude to vědět."

Jitřní tlapa na něj pochybovačně hleděla, pak zakoulela očima a odfrkla si. ,,Jen doufám, že máš pravdu," poznamenala.

Já taky, pomyslel si Vichr a vzhlédl k obloze, na které se trhaly mraky. Bral to jako dobré znamení.

🌊🌀✳️

,,Zmiz mi z očí!" Vyštěkl Vichr. ,,Už tě nechci vidět!"

,,Vichře-" vzlykla Jitřní tlapa až přesvědčivě věrohodně a udělala několik kroků k němu.

Vichr silně zasyčel a naježil hřbet. ,,Vypadni!" Zavřískl a prudce se od třesoucí se bílozrzavé kočky odvrátil a zamířil k hromadě s úlovky, kde už seděli další elitní válečníci, kteří je pobaveně a zvědavě sledovali.

Celý den byli na lovu a dali si záležet, aby je nikdo neviděl-a jakmile se s křikem a hádkou vraceli do tábora, nikdo netušil, že se celý den spolu jenom smáli a škádlili. Zahráli svou roli až moc přesvědčivě, obzvláště Jitřní tlapa. Ta se nyní zhroutila k zemi a odkláněla se od své sestry, která jí chtěla pomoci.

,,Partnerská hádka?" Vysmívala se Vichrovi Beznaděj, když si přisedl k nim. Nejedl s nimi už dlouho-a oni tomu nepřikládali pozornost právě kvůli Jitřní tlapě, se kterou každý večer jedl.

Vichr k ní otočil planoucí pohled. ,,Zmlkni!" Vyštěkl a to ani nemusel moc hrát.

,,Radši bych ho nedráždila, být tebou," zamumlala k ní Kostra. ,,Jestli teda nechceš dostat po čumáku."

Drobná, mourovatá kočka se zacuchaným kožíškem se na ni otráveně podívala a pak probodla Vichra pohledem-jenže ten jí ho neopětoval a sklonil se k myši. Přitom se letmo podíval k Vraní skále-ano, Lovec tam byl a pozoroval ho. To bylo dobře.

Nepřítomně chroupal svoji kořist a ignoroval pár elitních válečníků, kteří komentovali jejich hádku a doráželi na něj, aby mu řekli, kvůli čemu se pohádali.

Když dojedl, zvedl se a bezeslova vyrazil k Vraní skále. Lovec, který dosud seděl na skále a shlížel na tábor, na něj nyní upřel nečitelný pohled. Vichr se musel hodně ovládat, aby na něm nešla poznat nenávist, ale jen chladný vztek, který měl Lovce přesvědčit, že je takhle naštvaný na Jitřní tlapu.

,,Můžu... Si s tebou promluvit?" Zeptal se Vichr váhavě, zatímco hleděl do těch přivřených, planoucích očí.

Lovec neodpověděl, jen lehce trhnul hlavou za sebe, k díře ve skále, kde měl doupě, zvedl se a odešel dovnitř. Vichr to vzal jako souhlas, vyskočil na Vraní skálu a následoval Lovce do doupěte.

Uvědomil si, že tam ještě nikdy nebyl a snažil se nebýt nervózní, když vkročil do temnoty. Doupě bylo až podivuhodně prostorné a pohodlně vystlané hromadou mechu, peří a slámy. Lovec by nic jiného určitě nestrpěl.

,,Líbí se ti moje sbírka?" Zeptal se ho Lovec, jehož tmavá silueta se ve stínech pohnula a oči se zableskly, když se na něco podíval.

Vichrovi chvíli trvalo, než něco ve tmě zahlédl, ale když se mu to podařilo, zvedl se mu žaludek. Lovec měl v jednom rohu jeskyně naskládané čtyři velké, kočičí lebky.

,,Památka na bývalé velitele," dodal Lovec.

Dobře, už si očividně na nic nehrají. Minimálně Lovec.

Vichr to přešel mlčením a posadil se zády ke vchodu.

,,Tak co chceš?" Zeptal se ho velitel, když se pohodlně uvelebil ve svém pelíšku. ,,Souvisí to nějak s tvojí... Družkou?"

To poslední slovo vyplivl, jako kdyby to byla urážka a Vichrovi se lehce zježila srst podél páteře. Byl rád, že Jitřní podle plánu je nyní u Sudby, aby mohla utéct tunelem, kdyby Lovce napadlo něco nepředvídatelného, jako třeba touha ji zabít.

,,Trochu," připustil Vichr. ,,Já... Dnes jsme se pohádali, protože řekla, že má touha zabít Krkavčí Pěvkyni je hloupá. Naštvala se, že jí prý nevěnuji dost času, protože se furt cvičím v plížení a že je mi pomsta důležitější, než ona. Nedokázal jsem to vydržet. A... Já... Už to nechci odkládat, už to nechci zdržovat. Chci zabít Krkavčí Pěvkyni a konečně pomstít matku a Fialku. A chci... Chci se stát plnohodnotným, elitním válečníkem."

Vichr si tahle slova přeříkával v duchu celý den, aby se nespletl, až je bude říkat Lovcovi, ale zároveň občas schválně škobrtnul, aby to působilo věrohodněji. Jenom doufal, že na svého velitele nejde moc rychle.

V přítmí a stínech doupěte mu neviděl do tváře, když Lovec duší dlouho mlčel, až Vichr přešlápl na místě a cítil, jak se do něj dává nervozita. Určitě něco pokazil.

,,Jsi si tím jistý?" Zeptal se Lovec duší nakonec. ,,Nezdálo se, že po zabití toho kotěte jsi k tomu moc otevřený."

Velitel nebyl hloupý, samozřejmě že ne. A znal ho, takže si Vichr ani nemohl vymyslet, že na to změnil názor.

Proto sebou trhl a to nebylo ani nahrané. ,,Pořád... Pořád kvůli tomu mám noční můry," zašeptal. ,,Ale připouštím, že jsem ji sem neměl brát, že by se nehodila jako válečnice. Ačkoliv bych byl asi radši, kdyby... To nedopadlo takhle."

S bušícím srdcem čekal a modlil se, aby to na něm Lovec nepoznal. Nemohl mu lhát-zas tak dobrý nebyl.

,,Být elitním válečníkem s sebou nese zodpovědnost a povinnosti," upozornil ho Lovec. To bylo dobré znamení. Uvažoval o tom.

,,Jsem si toho vědom," ujistil ho Vichr. ,,A jsem ochotný to podstoupit."

Ať už se ho na nic neptá, prosím. Nevěděl, co by odpověděl na podobné otázky.

Lovec zase dlouho mlčel a Vichr hádal, že ho odhaduje pohledem.

,,Tak dobrá, Vichře," přikývl Lovec. ,,Příštího novoluní z tebe na Útesu zrádců uděláme elitního válečníka. Můžeš jít."

Vichr si nedovolil, aby jeho tvář zaplavilo vzrušení. ,,Děkuji," řekl, vstal a odešel.

Na Vraní skále se ani nezastavil a rovnou seskočil dolů. Neodvážil si vyhledat pohledem žádného ze svých přátel, ale rázně, jakoby sám pro sebe, přikývl. Věděl, že to uvidí.

Zároveň se v duchu upnul na slova:

Novoluní, Útes zrádců. Bude tam skoro celý klan.

Nevěděl, jak schopnosti Duchařka fungují, ale nehodlal ponechat nic náhodě.