Vichr tiše postupoval hliněnou chodbou, ve které panovala naprostá tma a ticho. Vzduch byl plný hliněných, dusivých vůní a když na jeho zádech zeshora přistála sprška hlíny, začal se trochu obávat, aby se tunel nezhroutil do sebe a on tu nezůstal pohřbený.

Bylo to jediná možnost, jak se dostat ven, aniž by kdokoliv pojal podezření-Vichr by samozřejmě mohl zkusit štěstí u Posla, jestli mu nepřidělí noční hlídku, ale nechtěl na sebe upozorňovat. Proto se nyní plížil tunelem, který vedl z léčitelského doupěte až za tábor-dost daleko, aby si ho nevšimla ani Beznaděj, která měla hlídku u tábora. Až teď mu došlo, jak moc si Lovec zakládá na bezpečnosti-a jak moc se z nich snaží udělat své vězně.

To pomyšlení ho jen popohnalo a tak přidal do kroku. Dnes získá podporu Vzbouřenců a pak donutí pykat Lovce za všechno, co udělal.

Konečně zaregistroval, jak se před ním objevilo malé světlo-a i vzduch byl čistší. A vzápětí už se protahoval vchodem z chodby ven, do chladné noci. Zhluboka se nadechl studeného vzduchu a ohlédl se k místu, odkud přišel-vchod do tunelu byl pěkně skrytý mezi kameny a jedním spadlým kmenem, do toho ještě zpola zakryt větvemi jehličnanů, který stál hned vedle, takže Vichr by si díry v zemi nikdy sám nevšiml.

Otočil se od ní pryč a rozhlédl se, aby se zorientoval.

Všechno kolem něj vypadalo úplně stejně-kmeny, větve a porost ztratili své barvy a stali se jen nevýraznými, černými obrysy, které se ve Vichrově mysli utvářely v tvary a stvoření, které tam ve skutečné nebyla a celý les prostupovalo neutrální ticho. Neutrální proto, že nebylo ani příjemné, ale ani nepříjemné. Vichr si byl celkem jistý, že to má něco znamenat, byť si nebyl jistý co.

Když zavětřil, ucítil za sebou slabé pachy tábora, které k němu přivál vítr. Což znamenalo, že měl nakročeno správným směrem. Musí se dostat do listnatého lesa, pak přes řeku až k území Vzbouřenců. Okamžitě vyrazil svižným krokem, lehce našlapoval na mech a obezřetně se rozhlížel kolem sebe, aby zaregistroval jakoukoliv případnou hlídku.

Přitom přemýšlel nad tím, co Vzbouřencům řekne, až tam dorazí-jestli tam dorazí. Teď, když byl v tichém, nocí a stíny zabaleném lese, ho napadlo, že měl možná počkat na jinou noc, než se tam vypraví. Riziko bylo velké. Ale on už by nedokázal déle čekat. Ne, když se s každým dnem zvyšovala šance, že si ho Lovec znovu povolá a znovu po něm bude něco chtít. A on už odmítal v jeho jméně komukoliv ublížit. Další krev, která smočí jeho drápy či zuby, bude pouze velitelova. Žádná jiná.

Uvažoval taky nad tím, že se možná setká s Krkavčí Pěvkyní. Bylo dost pravděpodobné, že dnes to rozhodně nebude, protože podle toho, co o ní věděl, byla dost chytrá na to, aby se nepotulovala jen tak blízko hranice se svými nepřáteli, ale kdo ví, co se v té její hlavě honilo za myšlenky. Lovec byl sice zvrácený a krutý kocour, ale Vichr se nedokázal zbavit obavy, jestli náhodou nesvěřují svůj život do tlapek někomu podobnému. Nemohl zapomenout na to, že Krkavčí Pěvkyně zabila Fialku a jeho matku-byť to byl pravděpodobně Lovcův plán a další krok ve hře, kterou rozehrál.
Jestli Vichr velitelku Vzbouřenců potká... Nebyl si jistý, jestli se dokáže držet zpátky a nebude jí chtít prokousnout hrdlo.

Taky se s tím svěřil Jitřní tlapě, ale ta se na něj jen podívala svýma jasnýma, zlatýma očima a řekla mu: ,,Potřebujeme ji. Ji a její Vzbouřence. Jestli chceme tuhle bitvu vyhrát, tak si je musíme získat k sobě. Za každou cenu."

Což znamenalo, že by měl Vichr potlačil neodbytné nutkání Krkavčí Pěvkyni zabít. Vždyť kvůli ní... Se to všechno stalo. Přidal se k Lovcovi a-

Ne, utnul se rychle v duchu. Nemůžu to svalovat na Krkavčí Pěvkyni. Za všechno může Lovec. Všechno to udělal s nějakým úmyslem a k tomu všemu mě dohnal.

Pokud jim Krkavčí Pěvkyně pomůže k vítězství, Vichr byl víc než ochotný na pomstu zapomenout. Dostatečnou odplatu, kterou si Fialka a Tůně zasloužily, vykoná ve chvíli, kdy z Lovcova těla vyprchá život.

Vnímal, jak se okolí kolem něj pozvolna pozměnilo, když jehličnany střídaly listnaté buky, duby a břízy. I vzduch se změnil-nejen svými pachy, ve kterých teď chyběla výrazná vůně jehličí, ale i samotná barva jeho okolí se změnila.

Období novolistí ještě ani zdaleka nenastoupilo v plné síle a na stromech se sotva rozvíjely květy-proto byl celý les prostoupený modravým světlem dnešní noci. Obloha byla jako vždy v poslední době zakrytá vrstvou tmavých mraků, ale to neměnilo nic na tom, že Vichr už aspoň lépe rozeznával okolí kolem sebe. Věděl taky, že jakmile se přiblíží k území Krkavčí Pěvkyně, krajina se znovu změní. Uvažoval, jak na něj bude působit teď. Teď, když otevřel oči. Bude ho vnímat jako krásný, zatímco tahle místa... Bez života?

Trochu přidal do kroku, aby si pospíšil. Neměl na to celou noc. Musel obejít hlídky u hranic, najít nějakého Vzbouřence-nenechat se přitom zabít, pokud možno-vysvětlit svůj postoj a plány, pokusit se je získat na svou stranu a ať už se to povede nebo ne, poté se zase vrátit přes hranice do tábora.

Brzo v dálce zaslechl burácení řeky-trochu ho zneklidnilo, že se zdálo být hlasitější, než obvykle. A brzo mu došlo proč.

Přes řeku neměl šanci přejít.

Nastalo období tání a nejen z hor, ale i z tohoto lesa se do řeky vlévalo spoustu menších potoků z rozpouštějícího se sněhu. Řeka se rozvodnila a nyní běžela tak rychle, až se do vzduchu zvedaly obrovské, zpěněné vlny. Přes její řev neměl šanci zaslechnout cokoliv jiného.

Je to moc nebezpečné, je to moc nebezpečné, je to moc nebezpečné, opakoval si Vichr v duchu, ale přesto se nedokázal ubránit pohledu na dva ploché kameny uprostřed řeky, které v jednom kuse omývala voda a vlny.

Je to moc nebezpečné, je to moc nebezpečné, je to moc nebezpečné.

Pravděpodobně jediná věc, kterou by tím dosáhl, by byla, že by ho smetla vlna a on se utopil. Jeho klan, jeho Povstalci by neměli nikoho, kdo by vyřídil vzkaz Vzbouřencům a kdo by pro ně zabil Lovce. A Jitřní tlapa... Nechal by ji tu samotnou.

Zdálo se to jako jednoduchá volba, když sledoval, jak se temná hladina prudce zvedá jako kopcovité pláně a stříká pěnu na všechny strany, zatímco se mu hlavou honily všechny rozumné a logické myšlenky.

A přesto... Přesto uvažoval nad tím, jestli by neměl to riziko podstoupit. Jestli není jen odporný zbabělec. Jestli by se o to měl aspoň pokusit, aby...

,,Hej!" Vykřikl někdo, dost nahlas na to, aby přehlušil řeku.

Vichr překvapeně nadskočil a prudce se ohlédl směrem, odkud zvuk přišel. Srdce se mu rozbušilo, když pročesával pohledem okolí a tmu mezi stromy. Kdo to byl? Nechtělo se mu vysvětlovat, co tady dělá...

,,Máš štěstí, že jsem se uráčela trmácet se až sem," stěžoval si ten hlas a vzápětí Vichr spatřil mezi kmeny bílou postavu. ,,A ne, neber roha, stejně budu vědět, kam se schováš. A kromě toho, aspoň nemusíš překračovat řeku! Duchařka, léčitelka Vzbouřenců je zde, není zač."

Vichr ohromeně zamrkal, když se bílá kočka přiblížila dost blízko na to, aby si ji mohl lépe prohlédnout-a taky očichat. Opravdu, její pach zaváněl pachy Vzbouřenců.

Vichr byl dočista zmatený. Co tu dělala léčitelka Vzbouřenců? A jak se sem vůbec dostala? Nezdálo se, že by měla mokrou srst a překonala řeku. A vůbec, jak věděla, že hledá nějakého Vzbouřence?

,,Nemusíš nic říkat," zarazila ho Duchařka ještě předtím, než promluvil a upřela na něj tmavé oči, jejichž barvu ve tmě nerozeznal. ,,Vím, co chceš říct. Přišla jsem sem jen proto, abys věděl, že to vím. A že se to brzo dozví Krkavčí Pěvkyně a bude souhlasit. Bude chtít vědět přesný den, kdy má útok proběhnout a přesné místo, což ještě nevidím, takže by bylo fajn se na to duševně velmi silně upřít, abych to pak mohla vzkázat Pěvkyni, páč se mi nechce zas přelézat hory."

Vichr na ni bezeslova zíral a nebyl si jistý, co má dělat, říkat a či si myslet. Jeho myšlenky se zadrhly, jako kdyby je ta kočka popadla a udělala z nich nemilosrdné klubko zamotaných uzlů.

,,A než se zeptáš, je to tajemství. Taková věc, kterou umím. Někteří jsou nesmrtelní, další vstávají z mrtvých a tohle umím já, vidíš? A další odpověď, ne, nemůžeme překonávat hory furt, protože je to velmi namáhavá a nebezpečná cesta, na které jsem měla namále i já, což je dost špatný, aby bylo jasno, takže sem rozhodně nemůžeme všichni naklusat skrz ně a ignorovat tu směšnou hranici," dodala Duchařka. Na chvíli se odmlčela a pak se uchechtla: ,,Jo, tohle miluji. Škoda, že není den, aspoň bych měla lepší výhled do toho tvého zmateného obličeje. Nějaké otázky?"

,,Nevíš, jaké mám otázky?" Zaskřípal Vichr-byl na sebe hrdý, že se sebe dostal aspoň tyhle slova.

,,Momentálně jsi velmi moc zmatený," vysvětlila Duchařka.

To bych bez tebe nevěděl, pomyslel si Vichr suše, ale přinutil se soustředit jen na ty věci, které chápal. ,,Takže... Jestli jsem to dobře pochopil, tak Krkavčí Pěvkyně... Souhlasí s útokem na Lovce a elitní válečníky a chce nám vyjádřit svou podporu?"

,,Přísně vzato s tím teprve bude souhlasit, ale... Jinak ano," přikývla Duchařka. ,,Něco dalšího?"

Ano, Vichr měl spoustu otázek. Hodně otázek. Ale všechny se týkaly toho, jak Duchařka věděla, že-

Přinutil se to vyhnat z hlavy. Jediné, co by mu to způsobilo, byl akorát bolehlav a Duchařka by stejně neodpověděla, takže by to nemělo smysl.

,,Ne, myslím že ne," vysoukal ze sebe nakonec Vichr.

,,Paráda," přikývla Duchařka rázně. ,,Mimochodem, vyřiď Sudbě, že její duše jasně září."

Vichr znovu zamrkal, ale nenamáhal se zeptat, jak zná Duchařka Sudbu a co ta slova vlastně mají znamenat.

,,Tak, měj se," řekla mu Duchařka vesele, otočila se a vyrazila zpět k horám. Zničehonic se však zastavila a ještě se zastavila-její jasně bílá, třpytivá srst se zaleskla ve světle noci. ,,Jo a Vichře," řekla mu. ,,Někdy nejsou naše příběhy ty hlavní a slouží jen jako palivo pro jiné. Je to bolestivé a já sama to moc dobře znám. Jen na to nezapomeň."

Vichr skoro čekal, že se Duchařka rozplyne ve vzduchu nějakým kouzlem, ale ona si normálně vykračovala lesem, jakoby jí to tady patřilo, dokud ji neztratil z dohledu. Hleděl za ní ještě dlouho a přebíral si v duchu slova, které mu řekla.

Důrazně a pečlivě se vyhýbal myšlenkám na to, co byla ta kočka vlastně zač a co uměla. Soustředil se jen na zprávu pro něj a Povstalce.

Získali Vzbouřence na svou stranu.
Ukázalo se, že Lovec nyní jediný, kdo umí hrát tuhle hru. Teď byla jen otázka, kdo z ní vyjde vítězně.

Vichr se pomalu rozešel zpátky k táboru a řeku nechal za sebou, aniž by se ho dotkla jediná její kapka.

Haha! XD
Určitě jste si říkali, kde naše milovaná Duchařka vězí! XD Správná odpověď: u Vzbouřenců! XD A jako vždy se jí povedlo parádně zmást všechny okolo XDD