,,Vichře?"

Vichr se k Jitřní tlapě obrátil a upřel na ní tázavý pohled. Dnes si vyrazili k moři. Vichr často od starších koček slyšel, že není nic krásnějšího, než západ slunce u moře, ale on nechtěl Jitřní tlapu vzít na místo, kde slunce nahrazuje noc. A tak ji chtěl ukázat východ slunce. Vzduch byl jasný, živý a svěží, plný soli a klidného šumění. Slunce pomalu stoupalo nad obzor a barvilo oblohu jemnými, modrými, žlutými a růžovými barvami. Vlny se v bílé pěně rozbíjely o skály a pláž a celé moře se třpytilo oslnivým jasem, až měl Vichr problém se na něj vůbec dívat.

,,Ano?" Zeptal se a naklonil hlavu na stranu. Jitřní tlapa se tvářila velmi vážně, což ho velmi jasně upozornilo na to, že teď přijde něco důležitého.

,,Musíme si... O něčem promluvit," pokračovala Jitřní tlapa, aniž by se mu přestala dívat do očí. Srst jí rozčísl lehký vánek a z boku na ní dopadlo několik slunečních paprsků, které se konečně natáhlo až k nim.

,,Pokračuj," přikývl Vichr. Měl pocit, že až už to bude cokoliv, příjemné to nebude.

Jitřní tlapa sklonila hlavu a podívala se zpátky k vycházejícímu slunci. ,,Myslím... Že teď už můžeš otevřít oči. Že teď už budeš schopný si uvědomit, co... Se v našem klanu ve skutečnosti děje. Že budeš schopný prohlédnout lži a sladká slova, kterými se tě Lovec duší snažil omámit."

Vichr sebou trhl. V duchu si přiznal, že na Lovce skoro zapomněl-nechtěl myslet na nic jiného, než na Jitřní tlapu. Ale teď...

,,Vím, že to bude bolet," pokračovala Jitřní tlapa. ,,Někdy je snazší uvěřit lžím. A tvoje bolest je to poslední, co bych si přála. Jenže... Teď není jiná možnost. Musíš otevřít oči, jakkoliv to bude bolestivé a dohlédnout dál. Prosím."

Křivozubka mu jednou řekla něco podobného-že by se měl nad některými věcmi zamyslet. A on ji neposlechl. Nechtěl se nad nimi zamýšlet. Radši setrval v nevědomosti. Protože pravda... Pravda by mohla znamenat, že stál celou dobu na špatné straně. Že všechny ty odporné, kruté věci, které dělal, nedělal ani s dobrým cílem.

Jenže před pravdou se neschovám, pomyslel si. Dřív, nebo později mě dožene. A jediná možnost, jak ji ustát je, se jí postavit čelem.

,,Chci, aby naše koťata mohla mít hezký život, beze strachu z nějakých válečníků," dodala Jitřní tlapa šeptem.

Vichr sebou trhl a prudce se na ni podíval. Otevřel tlamičku, aby něco řekl, ale nevzmohl se na jediné slovo.
Jitřní tlapa se na něj pomalu usmála a přikývla.

,,Jen my můžeme ovlivnit naši budoucnost. A budoucnost těch, co přijdou po nás. Tak otevři oči, Vichře."

Vichr se zhluboka nadechl a vyhnal z hlavy všechny myšlenky na koťata. Na jeho koťata. Zavřel oči a začal vzpomínat.
Mířil daleko, hluboko do svých vzpomínek a hledal odpovědi. Všechny malé stopy, které čekaly jen na to, aby si je spojil dohromady a aby si poskládal skutečnou pravdu.

Začalo to dnem, kdy se stal učedníkem. Tehdy poprvé byl doopravdy přijat do života klanu a on se na něm začal podílet. Tehdy ještě vše viděl v pravém světle.

Viděl podřízenost a strach jeho matky, když omylem narazil do Beznaděje a ta mu vyhrožovala. Bála se, co by mohla ta špinavá, krutá kočka udělat. Pak, později v učednickém doupěti-jak všichni okamžitě zmlkli, když do doupěte přišla Fialka. Jak v její přítomnosti nikdo neříkal nic důležitého. Rány a jizvy na kožíšku Pruhovaného a Snového, které jim způsobily jejich učitelky. Každý den, když se jedlo, viděl ty rozdíly-mezi ním a jinými válečníky. A pak samozřejmě ta chvíle, kdy elitní válečníci na rozkaz Lovce krutě umučili lišku. To všechno si spojil dohromady a brzo mu došlo, že je tady něco jinak. Že je tu něco špatně. A tak mu Máta vyprávěla příběh jejich klanu-příběh Lovce, příběh čtyř klanů, Temném lese a Hvězdném klanu. Viděl tu nespravedlnost, strachem vynucenou úctu a krutost, která v Bezhvězdném klanu panovala.

Pak zemřela Světluška. Lovec ji zabil, protože patřila ke Vzbouřencům. Ale Vichr teď pochyboval, jestli to teď vůbec byla pravda. Jakmile se Lovec dozvěděl, že Vichr disponuje schopnostmi, kterými žádná kočka ne, určitě ho napadlo, že by mohl být klíčem k zabití Krkavčí Pěvkyně-velitelky Vzbouřenců, která už dlouho ohrožuje jeho vládu a je pro něj jedinou hrozbou. Napadlo ho, jestli Lovec nezabil Světlušku pod záminkou toho, že patřila ke Vzbouřencům, jen proto, aby z Vichra mohl udělat svého učedníka a vycvičit si ho podle sebe. A pak začaly ty chvíle, kterých teď Vichr litoval. Protože byl malý a hloupý a věřil všemu, co se kolem něj dělo. Viděl tu příjemnou, opravdovou stránku elitních válečníků-výcvik Lovce a Posla, přátelství s Fialkou, smích a přátelství, které mezi elitními válečníky panovalo.

Co když i to byla pouhá iluze, zosnovaná Lovcem, aby si získal jednoho malého, hloupého učedníka na svou stranu? 

Lovec mu ukázal svou verzi příběhu-příběhu o kocourovi, který chtěl mír mezi klany a kočkami, který chtěl udělat přítrž všem bitvám a zbytečným ztrátám. A Vichr mu i přes všechen strach normálních koček, přes všechno co viděl, slyšel a cítil, uvěřil.

Vichr začal být namyšlený. Začal věřit, že je nadřazený ostatním, že mu všichni jen závidí a cítil se zrazený, když ho přátelé odsoudili, protože se přátelil s Fialkou. A pak zemřely ona a jeho matka. Proč vůbec Lovec duší posílal na hlídku k hranicím kočku, která nebyla elitní válečnice? Už si byl jistý, že to Lovec udělal schválně. Poté... Poté už nikdy nebyl stejný. Ta rána byla moc hluboká a on se upínal jen k tomu, co mu Lovec řekl:

,,Nedokázali jsme tomu zabránit. Byla tam Krkavčí Pěvkyně. Obě je zabila."

Její jméno znělo Vichrovi v hlavě pořád a pořád a on měl pocit, že je to to jediné, co ho drží při životě. Soustředil se pouze a jedině na svůj vztek, na svůj žal a na touhu po pomstě.

Ať už byla smrt Fialky a Tůně náhoda nebo ne, Lovec toho hezky využil-protože tak probudil ve Vichrovi silnou nenávist k jeho vlastnímu nepříteli. Měl vlastně o půl práce postaráno.

Nic nevnímal. Nedbal na své přátelé, na život samotný. Jediné, po čem toužil, byla pomsta.

Pak přišla bitva se Vzbouřenci, kdy ho Krkavčí Pěvkyně odbyla jako nějaký otravný hmyz. Kdy zemřelo spoustu jejich válečníků a mezi nimi málem i Jitřní tlapa. Stal se válečníkem a všechno zase pokračovalo. Neměl v klanu žádné přátelé a ani po nich netoužil. Soustředil se... Jen sám na sebe.

V duchu se obhajoval, že to dělá pro klan. Že brání Vzbouřencům, aby jim ublížili. Až teď ho napadlo, jestli naopak nebránil Vzbouřencům, aby je osvobodili.

Liška utekla i se svými koťaty a on ji měl vystopovat. Byl to další Lovcův tah, který ho měl ponořit do ještě hlubší temnoty? Nenechal Lišku odejít z klanu, protože byl přesvědčený, že by jí Vzbouřenci ublížili. Myslel si, že dělá správnou věc. A pak ji musel potrestat. Ačkoliv spolu s Liškou sehrál povedené představení, neměnilo to nic na tom, že se od něj všichni odvrátili ještě víc. Že on sám se stával někým, jako byl Lovec duší. Že plnil jeho rozkazy, aniž by se nad nimi zamýšlel.

Lovec duší vždy dělá všechno z dobrého důvodu, říkal si. Byl tak přesvědčený, že je to pravda, že se nad tím ani nezkoušel zamýšlet.

Začal zase cvičit-aby byl schopný dostat se ke Krkavčí Pěvkyni a zabít ji. Chodil na liščí území a snažil se sbírat informace. A poznal Křivozubku, jeho první opravdovou přítelkyni... Po dlouhé době. Ona byla prvním paprskem-ona byla jedna z těch, kvůli které začal pomalu, ale jistě otevírat oči.

,,Většina zvířat má ke svým činům důvod, ať už jsou sebehroznější. Tak zkus zjistit, co je jejím cílem. Ty ji chceš zabít, aby ses pomstil. Možná i ona má podobný cíl."

Jaký cíl měl Lovec duší? Dřív Vichr věřil, že všechno, co kdy udělal, bylo pro vyšší dobro. Ale teď už si tím tak jistý nebyl. Nikdo, kdo chtěl vyšší dobro, by nerozkázal zabít nevinné kotě. Nikdo.

,,I já znám ta rozhodnutí, které nikdo nechápe a ani nemůže pochopit. Znám ty chvíle, kdy jsi úplně na dně a kdy už jsi si jistý, že nedokážeš vstát."

A on na dně byl. Myslel si, že za to můžou všichni ostatní-že ho zničilo ztracené přátelství a nenávist ze strany jeho vrstevníků. Teď však věděl, že ho dolů do té propasti, do té hlubiny, neposlali ostatní. Ale on sám.

,,Dělala jsem špatné věci s dobrými úmysly. Až díky své sestře jsem si uvědomila, že to jde i jinak. Že strachem svou smečku neudržím pohromadě. Že jediné, co z nás opravdu může dělat smečku, je láska, přátelství a věrnost."

Jednou Vichr řekl něco podobného Lovci. Lovec mu tehdy řekl, že strach je to jediné, co udrží klan silný. Že strach je to jediné, co je dokáže spojit natolik, aby porazili Krkavčí Pěvkyni. Řekl to, protože věděl, že Vichrova touha po pomstě bude mnohem silnější, než touha změnit klan a jeho pravidla. Věděl, že tím odvede jeho pozornost správným směrem. Protože Lovec nikdy nechtěl, aby v jeho klanu vládlo něco takového. Dokud všechny držel ve své moci díky strachu, nemohli se mu postavit. Ani by to nezkusili. Tak moc se báli.

Křivozubka odešla a jemu zůstala v hrudi jen další díra.

A pak... Přišel ten zlomový okamžik, kdy dovedl do tábora malé, nevinné, bezbranné kotě. Lovec ho donutil, aby ho zabil a navždy tak pošpinil Vichrovu duši. Chtěl si z něj udělat svého bezduchého sluhu, kterému nebude záležet na tom, co dělá a proč to dělá. A pravděpodobně by se jím stal, kdyby se se svým jasným, vnitřním světlem neobjevila Jitřní tlapa a nevytáhla ho z temnoty. Kdyby ho teď nedonutila, aby otevřel oči.

,,Spoustu koček se pokusilo o převrat. Nikdy se to nikomu nepodařilo. Teď se všichni moc bojí, aby se o to pokoušeli. Ale všechny nové věci, všechny změny začínají jako drobnosti. Jako třeba krádež kořisti z hromady úlovků."

,,Ještě můžeš všechno změnit. Jsi přece válečník."

Byl válečník. Spadl, vstal, zase spadl a zase vstal. A bude padat dál. A jednou už možná nevstane. Ale pokud se to má stát, tak se svým pádem stáhne dolů i někoho jiného.

Poprvé udělá konečně opravdu dobrou věc za dobrým účelem. Pro sebe, pro Jitřní tlapu, pro jejich budoucí koťata a pro všechny ostatní. Nikdo jiný to udělat nemůže.

Vichr otevřel oči a zhluboka se nadechl svěžího, slaného vzduchu. Slunce už se plně oprostilo od mořské hladiny a pomalu stoupalo vzhůru.

Otočil se na Jitřní tlapu, která ho vážně sledovala.

,,Takže... Co budeme dělat?"

Taková přemýšlecí kapitola, kdy si Vichr KONEČNĚ ujasnil, co je správné XD