,,Dneska je hezky," zamumlala Jitřní tlapa.

Vichr s ní šel na lov, ale upřímně, lov byla ta poslední věc, na kterou by se soustředil. Cítil se prázdný. Zničený.
Jitřní tlapa se k němu otočila a zachmuřeně ho sledovala. ,,Není to... Tvoje chyba," dostala ze sebe.

Vichr zvedl oči od svých tlapek a zadíval se do těch jejích. ,,Ne?" Zeptal se. ,,A čí?"

,,Lovcova," prohlásila Jitřní. ,,Donutil tě k tomu!"

,,Měl jsem se mu postavit" zašeptal Vichr. Všechno bylo jinak. Velitel, který měl mít dobré úmysly, byl zlý a krutý. A Vichr si nebyl jistý, jestli ho to vůbec zajímá. Co na tom?

,,A já se měla postavit za tebe" řekla Jitřní tlapa. ,,Já, Štíroocasá, Motýlí... Všichni jsme se měli postavit za tebe. Odvrátili jsme se od tebe a nevšimli si, jak... Jak se nám ztrácíš před očima. Jak se z tebe nestává pomalu nic víc, než duch-prázdná skořápka. Nebyli jsme tu pro tebe, nepodporovali a nechránili tě a tak se stalo... Tohle. Není to tvoje vina."

Vichr pomalu zavrtěl hlavou, ale neměl sílu se s ní přít. Neměl sílu vůbec na nic.

🌊🌀✳️

Procházel se po pobřeží moře. Vlny s tichým šuměním omývaly písek a narážely do skal a on naslouchal jejich tesklivé písni. Jako kdyby odrážely jeho myšlenky.

Byla pořád zima, vzduch byl chladný a vlhký, ale aspoň už nebyl všude sníh. Nebude dlouho trvat a přijde období novolistí. Nových začátků. Nových šancí.
Bylo mu to jedno. Všechno mu bylo jedno.

Už ani nevěděl, proč žije. Touha po smrti Krkavčí Pěvkyně se vypařila jako ranní mlha. Křivozubka byla také pryč. A z něj zbyla jen stvůra s tesáky potřísněnými krví.

Napadlo ho, co by se stalo, kdyby vyšplhal na Útes zrádců a skočil dolů-buď by se rozmlátil o ostré kameny, či by si ho vzalo samo moře. Možná k tomu okamžiku jeho život celou dobu směřoval-možná proto se mu zdály tyhle sny.

Zhluboka se nadechl slaného, mořského vzduchu, který se přihnal k němu, jako kdyby ho chtěl povzbudit.

Možná byla smrt ta nejlepší volba. Už by nikomu neublížil. A nikdo by neublížil jemu.

Stejně to nikoho nebude mrzet.
Nikoho, kromě...

Zaraženě se zastavil, když se mu před očima objevila bílozrzavá kočka s jasně zlatýma očima. Pohnula se v něm nějaká emoce-poprvé od chvíle, co zabil Nelinku. Jitřní tlapa by za něj truchlila.  Jitřní tlapu by jeho smrt zranila.

Roztřeseně se nadechl a podíval se na svou tlapu. Nelinku zabil zuby, ne drápy, ale stejně skoro čekal, že bude pokrytá krví.

Jak by si někdo jako on mohl zasloužit kočku, jakou byla Jitřní tlapa?

A kromě toho, co by z něj měla? Už ani zdaleka nebyl tím kocourem, jakým byl kdysi. Kocourem, který cítil a prožíval život naplnil.

A přesto... Přesto se nemohl zbavit sílícího pocitu, který vypadal jako... Naděje.

,,Vždycky jsem tě milovala. To snad víš, ne?"

Milovala ho. To uvědomění málem způsobilo, že se Vichrovi podlomily nohy.
Milovala ho. Někdo ho miloval.

Jitřní tlapa milovala jeho. Jeho, jeho a pouze jeho.

Nikdy jí nechtěl ublížit-jediné, co chtěl, bylo, aby se usmívala. Nikdy by nezemřel, ne, když by jí to mohlo zranit.

Měl pocit, že se mu najednou lépe dýchá. Ten krásný, naplňující pocit se mu rozlil žilami, uvolnil mu všechny svaly a usadil se v každé jeho myšlence.

Cítil se mnohem silněji, než před chvílí.
Myslel si, že ztratil všechno. A možná ztratil. Ztratil vše, co z něj dělalo něj. Ale pořád měl Jitřní tlapu. A dokud měl ji... Tak možná mělo smysl žít.

🌊🌀✳️

Uháněl lesem tak rychle, až se svět kolem něj proměnil jen v rozmazanou, nejasnou šmouhu. Srdce mu zběsile naráželo do hrudi, jako kdyby chtělo vyskočit na zem.

Už ani nevěděl, kdy se cítil tak... Plný života.

Láska byla tak osvobozující. Představa, že s ním Jitřní tlapa zůstane i přes všechno, co udělal...

Byl to tak silný pocit, až si byl jistý, že ho neunese.

Když se blížil k táboru, málem narazil do Štíroocasé.

,,Kde je Jitřní?" Vyhrkl a bylo mu úplně jedno, jak nenávistný na něj světle zrzavá kočka vrhla pohled.

,,Na lovu," odsekla.

,,Ale kde na lovu?" Zavrčel Vichr. Svaly měl napjaté k prasknutí, přerývaně dýchal a byl si jistý, že nedokáže skrýt vzrušení.

,,Na tom svém oblíbeném kopci v lese, kam nás vzala, když jsme byli učedníci," odpověděla Štíroocasá po chvíli. Vichr už se otočil, aby odběhl, když ještě Štíroocasá dodala: ,,Jestli jí cokoliv uděláš, rozcupuju tě."

Vichr ji vzal na vědomí, ale nenamáhal se odpovídat-a už uháněl dál.

Když byli ještě učedníci, Jitřní tlapa jim ukázala své oblíbené místo v lese-malý kopec bez jediného stromu, který byl pořád zalitý sluncem. Vichr si tehdy myslel, že se k Jitřní perfektně hodí. A myslel si to i teď.

Znovu běžel lesem, jako kdyby měl za patami smrt a neodvažoval se zastavovat a myslet. Nechal se pohltit tím silným, nekončícím citem a nic jiného ho nezajímalo.

Konečně zaznamenal, jak se půda pod jeho tlapkami zvedá a on brzo šplhal po malém kopci vzhůru. Do očí ho praštilo několik ostrých, slunečních paprsků, ale nedbal na ně a vykřikl: ,,Jitřní!"

,,Vichře?" Ozval se její překvapený hlas a to už Vichr vylezl k ní nahoru na kopec. Její bílozrzavá srst lehce povlávala v slabém vánku a třpytila se na slunečním světle. Málem do ní naboural.

,,Miluji tě!" Vyhrkl. ,,Miluji tě, miluji, miluji!"

Celý se rozřásl, ale tentokrát ne smutkem, ale tolika city, které v něm přetékaly a on nebyl schopný je zpracovat.

Jitřní tlapa na něj ohromeně zírala a pak se rozzářila tím svým vnitřním, jasným světlem, kterým vždycky tak sršela a kterého jako by v poslední době bylo až moc málo.

,,Já tebe taky," zašeptala Jitřní, jako kdyby se na další slova nezmohla. ,,Já taky, taky, taky!"

Přes Vichra se přelilo ohromení a následná, opojná radost.

,,Ty mě miluješ!" Vyjekl nadšeně. Cítil se zase jako malé kotě. Všechny jeho starosti odpluly pryč a on byl schopný vnímat jen tuhle chvíli a lásku, která skoro až bolela, jak byla silná.

,,Miluji tě!" Souhlasila Jitřní tlapa stejně radostně.

,,Miluješ mě!" Zopakoval Vichr a pak se rozesmál. Ten smích byl křehký a nejistý, jakoby skoro zapomněl, jak se to dělá, ale byl to smích.

Tolik emocí. Všechny naráz šly ven, vyplavovaly se z jeho těla a on jim nebránil.

Plný radosti a nadšení na Jitřní tlapu skočil a vrhl se s nimi oběma do trávy. Bílozrzavá kočka se taky rozesmála a ten zvuk byl ještě větším spouštěčem Vichrova nadšení.

Přicházelo období novolistí, období nových začátků.

Kolem jeho ucha proletěl nějaký hlučný brouk. Vysoká tráva se mu třela o kožíšek. Slunce ho hladilo po srsti.

Období novolistí, období nových začátků.
Možná tam byl nějaký nový začátek i pro něj.

🌊🌀✳️

V klanu to bylo stejné-a zároveň jiné.
Vichrovi byli všichni ukradení-byl mu ukradený velitel, elitní válečníci, kočky které ho nenávistně pozorovaly a Motýlí, který by ho asi nejradši zabil.

Jediná kočka, která ho zajímala, byla Jitřní tlapa.

Najednou měl pocit, že v jeho tmě vybuchlo světlo, tak oslnivé a jasné, že by nemělo ani smysl se mu bránit. 

Období novolistí nastoupilo v plném proudu-dny začínaly být o něco delší a na stromech se rozvíjely pupeny. Lesy ožívaly a kořisti přibývalo.

Zubatka a Uhlík se stali válečníky-dostali jména Zubatá a Žár-a další kočka nyní čekala koťata, Tsunami.

Sotva to vnímal-ale ne proto, že by se cítil otupělý, ale proto, že veškerá jeho pozornost připadla Jitřní tlapě. Díky ní dokázal snášet veškeré zlé pohledy, dosud přetrvávající vinu a všechno ostatní-protože ona byla jeho sluncem, jeho světlem a nadějí a podporovala ho.

Trávil s ní čas pořád-chodil na lov, na hlídky, někdy jí pomáhal cvičit její učednici, jindy se zase jen tak procházeli, běhali lesem nebo se váleli v trávě. Každá vteřina, každá chvíle byla pro Vichra neskutečně cenná a vážil si jich nejvíc na světě. Těch zážitků přibývalo a on si je všechny pečlivě uchoval-chvíle, kdy Jitřní tlapa fascinovaně popisovala, co miluje na novolistí, když spolu leželi uprostřed louky a sledovali, jak se na obloze objevují hvězdy a další, drobné detaily. Každý malý úsměv, který patřil jen a jen jemu.

,,Ty ses přátelil s liškou?" Vydechla Jitřní tlapa, když jí Vichr vyprávěl o Křivozubce. Chtěl, aby Jitřní tlapa, jeho družka-to slovo ho rozechvívalo tak silnou láskou, že se mu radši vyhýbal-věděla vše. Aby pochopila, proč dělal to, co dělal. Většina to byly stinné vzpomínky a způsoboval tak, že se Jitřní tlapa cítila provinile. Jenže on se jim nemohl vyhýbat-a tak jí dopodrobna vyprávěl o každé emoci, každé touze.
Jediná věc, se kterou se jí nesvěřil, byl sen s topením. O tom nedokázal mluvit ani s ní-jakoby byl až moc soukromý.

,,Jo," přikývl Vichr. ,,Chybí mi."

Ale teď... Teď už ne tolik, jako dřív. Věřil, že ona a její lišky si našly dobrý, hezký domov, neohrožované vlky a že se tam mají dobře. Že se má Křivozubka dobře.
On měl teď totiž Jitřní tlapu-a ona byla teď zdrojem jeho štěstí.

,,Škoda, že jsem neměla šanci ji poznat," povzdechla si Jitřní tlapa.

,,Zamilovala by si tě," ujistil ji Vichr. Ačkoliv by ji to možná trochu bolelo-protože by jí připomínala sestru.

Jitřní tlapa se na něj podívala. Její oči připomínaly teplé, zlaté paprsky. ,,Jsi zase můj Vichr," zašeptala. ,,Směješ se. Povídáš si. Žiješ."

Vichr sám cítil tu změnu. Byla tak nečekaná a prudká, že by bylo divné, kdyby ji necítil. Ale on ji cítil a byl za to rád. Občas si říkal, jestli není sobec, když se směje-jestli tím neuráží Světlušku, Fialku, matku, Nelinku...

Když se o tom zmínil Jitřní, rozohnila se.

,,Jestli tě někdy vůbec měly rády," prohlásila. ,,Tak by nebyly šťastnější, než když jsi šťastný teď."

,,Díky tobě... Žiju," přiznal Vichr nyní. ,,Přemýšlel jsem, proč tady vlastně jsem, když už mi... Nic nezbylo. Ale pak jsem si vzpomněl na tebe."

Jitřní tlapě se na tváři objevil něžný výraz plný emocí, když se i něj otřela hlavou. ,,Budeme spolu už navždy," slíbila.

,,Navždy," souhlasil Vichr.

Možná si prošel tím vším, aby si dokázal vážit toho, co teď měl. Aby si dokázal vážit toho citu, který teď naplňoval každou jeho myšlenku, jeho srdce, jeho krev, tělo, vše. Už tolikrát spadl, zase se zvedl, spadl a zase se zvedl. Už nechtěl padat-chtěl stát nohama pevně na zemi, po boku Jitřní. Společně zvládnou cokoliv.

Trošku přeslazené, ale Vichr si to zaslouží! XD