Sníh se změnil jen v blátivou, nepříjemnou břečku.

Ještě včera tady byl a najednou... Byl pryč.

Vichra to poznání naprosto ohromilo a taky mu to připomnělo, kolik času uplynulo od chvíle, kdy Křivozubka a její smečka opustily své území. Byly to skoro dva úplňky-dva úplňky, které kolem něj uplynuly jako v mlze.

Nebylo toho moc, čeho by si všiml.

Koťata Propasti se stala učedníky-dvě sestry, Šmouha a Flíčka. Učitelkou viditelně slabší Šmouhy se stala Štíroocasá, zatímco Flíčka, která vypadala silně, očividně padla do oka veliteli a tak jí učinil učednicí Posla smrti. Vichr chvíli přemýšlel, jestli ho velitel nechce udělat učitelem, ale to se nestalo a on za to byl vděčný. Jako učitel by stál za houby.

Vážce se narodily tři koťata a všichni se mohli přetrhnout, aby se o ně co nejlépe postarali-pořád byla na koťata dost zima a nikdo nechtěl, aby některé z nich snad zemřelo.

Vichr už zase spal v táboře, ale neměl pocit, že by se toho moc změnilo-většina koček se ho snažila přehlížet a jeho vztah s bývalými přáteli byl stejně hrozný jako předtím. Jediné, co se změnilo, byla Kaštánka, která už se s ním nebavila-trávila čas tím, že se snažila zaujmout Zubatku, jež ji vytrvale přehlížela.

Lovec mu nyní nedával žádné úkoly-nechal ho, ať si cvičí sám a ačkoliv jeho trpělivost byla velká, Vichr cítil, že už nebude trvat dlouho a bude se ptát, kdy bude moct vyrazit proti Krkavčí Pěvkyni.

,,Hm. To konečně vypadá, že je období bezlistí za námi," poznamenal Motýlí, který se protáhl kolem Vichra z válečnického doupěte, jako kdyby tam ani nebyl. ,,Jitřní, nechceš jít na lov?"
Jitřní tlapa, která už byla venku, se na Vichra ani nepodívala.

,,Já... Tak jo," řekla a odvrátila pohled od Motýlího, který se celý nadšeně rozzářil.
Oba dva válečníci vyrazili přes zablácený tábor a brzo zmizeli v lese, který se začal probouzet.

,,Blbci," zasyčel někdo vedle něj, až Vichr překvapeně nadskočil. Byla to Štíroocasá, která žárlivě sledovala, jak její sestra s Motýlím odchází. ,,Mám chuť je podrápat."

Vichr si vzpomněl na to, co mu řekla Kaštánka-o tom, že je Štíroocasá zamilovaná do jeho bratra a že se kvůli tomu nebaví se svou sestrou. On sám si jejich pochroumaného vztahu všiml taky-a měl pocit, že ačkoliv to Jitřní mrzí, ani se to nesnaží napravit. Jako kdyby z ní vyprchala veškerá energie, která z ní vždycky sršela.

,,Co vidíš na mém bratrovi?" Zeptal se Vichr. Dlouho s ním nikdo, kromě Lovce duší nemluvil. Dokonce ani elitní válečníci, jako kdyby poznali, že to není dobrý nápad.

Štíroocasá se na něj kysele podívala. ,,To je stejně dobrá otázka, jako ta, co vidí Jitřní na tobě," zabručela. ,,Teda, viděla."

Vichra zabolelo u srdce. Nehodlal se o tom dál s Štíroocasou bavit, proto vstal a taky vyrazil pryč z tábora.

,,Beru si hlídku k Hromové stezce," řekl ještě cestou Poslovi. Ani nečekal na to, jestli přikývne nebo ne a už se drápal po rozbahněné stěně dolíku nahoru. Vzduch byl zvláštně mokrý a svěží-pořád studený, ale bylo povzbudivé vidět, že sníh, který se tak dlouho držel na jejich území, už taje.

Vichr měl brzy úplně zablácené tlapky a lepilo se na něj jehličí. V minulosti by si vychutnával, že se les oblékl zpátky do svých tmavých, zelených a hnědých barev, ale teď už mu na tom nezáleželo. Vlastně mu nezáleželo vůbec na ničem. Už ani nechtěl zabít Krkavčí Pěvkyni. Nevěděl, co chtěl.

Jako vždy zamířil k bývalému liščímu území. Možná doufal, že se tam jednoho dne zase objeví jejich pach. Ale ten pomalu bledl a on věděl, že Lovec už plánuje, jak si kus zabrat-ne celý, protože nechtěl riskovat nějaký střet s vlky, ale něco ano.

Vichr se zastavil na místě, kde se vždycky s Křivozubkou scházel a zahleděl se mezi tmavé kmeny. Přišlo mu, jako kdyby se to stalo strašně dávno-obzvláště teď, když sníh tál a celé místo se změnilo.

Potřásl hlavou. Křivozubka už se nevrátí. Byla velitelkou své smečky a musela se postarat o své lišky.

Někdy si přál, aby nikdy nešel za tím výkřikem lišky, která spadla do díry.

🌊🌀✳️

Hromová stezka jako vždy neskutečně smrděla. Vichr nakrčil nos, když ji ucítil i zdálky a povzdechl si. Ani nevěděl, proč sem chodí. Možná proto, že tu nikdo jiný nerad chodil. Možná proto, že tu mohl být sám.

K moři jít nemohl-měl z něj pořád noční můry a nacházelo se až moc blízko území Krkavčí Pěvkyně. Hromová stezka se zdála jako ideální místo.

Vichr procházel mezi mokrou, krátkou a zpřelámanou trávou, která vyčuhovala zpod tajícího sněhu a už se ani nesnažil si otřepávat bláto z tlapek.

Vzpomněl si, jak tu byl poprvé. Tehdy tam byl se Světluškou a Orlovcem. Tehdy byl ještě malé kotě, které se chtělo předvést a být nejlepším válečníkem všech dob.

Zastavil se přímo na kraji Hromové stezky a snažil se nedýchat moc zhluboka. Zadíval se na prázdná pole za ní a přistihl se, že přemýšlí, co by se stalo, kdyby se tam vydal. Kdyby opustil klan. Možná by našel Křivozubku.
Potřásl hlavou. To byl nesmysl. A stejně jako všechny podobné myšlenky, i tuhle vytlačil do pozadí s tím, že už se k ní nevrátí.

Země se mu najednou roztřásla pod tlapkami, což byl signál toho, že se po stezce řítí nějaká příšera. O chvíli později projela kolem něj s ohlušujícím burácením a zvedla s sebou vítr a roznesla hnusný smrad.

Vichr přivřel oči a než se nadál, příšera už mizela v dálce.

Pořád seděl na svém místě a ani nevěděl proč. O něco později se země roztřásla znovu, ale tentokrát trochu slaběji.

Zamyšleně se podíval směrem, odkud k němu přijížděla další příšera-narozdíl od ostatních však byla až moc pomalá a zdálo se, že ještě zpomaluje. Vichrovi se zježila srst nedůvěrou a tak začal od stezky odstupovat.

Příšera nedaleko od něj úplně zastavila a Vichr slyšel její burácivé bručení. Chvíli se nic nedělo, když v tom se něco na příšeře otevřelo, až Vichr překvapeně nadskočil. A byl ještě překvapenější, když z útrob příšery vypadlo kotě.

,,Au!" Vypísklo, když přistálo v blátě a vykuleně se ohlédlo. ,,Co tady..?"

Než to stačilo doříct, dveře od příšery se zavřely, znovu hlasitě zaburácela a rozjela se pryč.

Kotě za ní šokovaně hledělo, pak nešťastně zamňoukalo a rozběhlo se za příšerou.

Vichr se překvapeně ohlédl a sledoval, jak malé kotě klopýtá na krátkých nožkách a marně se snaží příšeru dohnat.

Brzo se však ztratila z dohledu i Vichrovi a Hromová stezka utichla, zatímco kotě se zastavilo a nevěřícně zíralo do dálky.
Vichr k němu opatrně přišel. Nebyl si jistý, co se to teď stalo, ale to kotě bylo vyděšené a plné žalu.

,,Ne!" Vypísklo. ,,Nechali jste mě tu! Zapomněli jste na mě!"

Vichr si uvědomil, že má na krku obojek. Mazlíček, pomyslel si. Nikdy mazlíčka neviděl, ale věděl, že jsou to kočky, které žijí s dvounožci.

,,Ehm, ahoj," řekl rozpačitě.

Kotě se vylekaně otočilo, klopýtlo dozadu a spadlo na záda. Bylo celé chundelatě bílé, až na jedno mourovaté ucho a špičku ocásku a kulilo na něj modré oči.
Malá kočička začala vyděšeně mňoukat a křičet a snažila se od něj odplazit pryč.

,,Počkej, nech toho," zarazil ho Vichr a jemně kotě přitiskl k zemi. ,,Postarám se o tebe."

Kočička ztuhla a podívala se na něj. ,,Vážně?" Zašeptala. 

Vichrovi jí bylo líto. Vypadala tak zatraceně a vyděšeně...

Kromě toho, když ji přinese do tábora, nic tím nezkazí. Velitel ji určitě přijme-kvůli němu.

,,Postarám," přikývl Vichr. ,,Donesu tě na místo, kde se o tebe všichni budou starat."

,,A nebude tam zima?" Zeptala se kočička.

,,No... Nebude?" Odpověděl Vichr nejistě.

,,A bude tam jídlo?" Ptala se dál kočička.

,,Ano, spousty jídla" přikývl Vichr.

,,A... Budou tam moji dvounožci?" Zeptalo se kotě a začalo fňukat.

,,Ne, ti tam nebudou, ale... Budou tam další, kteří tě budou mít rádi," řekl Vichr urychleně. Rozhodně víc, než ji měli rádi ti dvounožci, když se jí takhle zbavili. Vichr by nejradši nějakému z nich rozdrápl tu jeho bezsrstou kůži.

Kočička po chvíli přikývla a Vichr ji pustil, aby se mohla postavit na roztřesené nožky.

,,Můžeš jít?" Zeptal se.
Kočička přikývla a statečně udělala několik kroků po blátivé zemi.

Vichr ji jemně navedl a vyrazil do tábora.

🌊🌀✳️

,,Jak se jmenuješ?" Zeptal se, když se blížili k lesu. Trvalo to už mučivě dlouho-kočička byla moc malá na to, aby ušla větší vzdálenosti a pravděpodobně nikdy nebyla venku, takže si všechno očichávala a na všechno se ptala. Zdálo se, že už ji ani nedělají starosti dvounožci, kteří ji tu nechali.

,,Nelinka" odpovědělo kotě hrdě.

,,Hm. Divný," zamumlal si Vichr pro sebe.

,,A kdo jsi ty?" Zeptala se Nelinka. ,,A kam jdeme? A co tam budeme dělat? A budu mít svůj pelíšek? A hračky? Měla jsem takovou hezkou myš... Myšičku... Já chci svoji myš!"

Začala zase vzlykat a Vichr se zhluboka nadechl, aby se uklidnil. Pak vzal Nelinku za zátylek a zvedl ji do vzduchu.

,,Jůů!" Vypískla Nelinka. ,,To je skvělý!"

Vichr byl rád, že přestala fňukat, ačkoliv by byl ještě radši, kdyby přestala žvanit. Furt musela mluvit-popisovala všechno, co viděla, na všechno se ptala, aniž by čekala na odpověď a sem tam s fňukáním zavzpomínala na své dvounožce.

Vichr nyní cítil velký respekt ke všem matkám v klanu, které se musí starat o koťata podobná Nelince.

Přesto ho však její nesmyslné blábolení trochu uklidňovalo. Bylo to příjemné, poslouchat někoho tak nevinného a nezkaženého.

,,Cítím spoustu... Koček?" Zarazila se Nelinka a vykulila oči-což dělala vlastně v jednom kuse.

,,Přesně tak," přikývl Vichr, až se malé kotě zhouplo. ,,Spoustu koček."

Opatrně sjel po stěně dolíku dolů, až Nelinka vypískla a když se narovnal, už ho všichni překvapeně sledovali.

,,Proč cítím... Dvounožce?" Zeptala se Bludička nejistě, zatímco slepýma očima zírala směrem k Nelince, jež si Vichr položil k nohám. Kotě projednou ztichlo a všechny si vyplašeně prohlíželo.

,,Protože sem přitáhl mazlíčka," zasyčela Beznaděj.

,,Mazlíčka? Co tady dělá mazlíček?" Zamrkal Pruhovaný a zmateně se na Vichra podíval.

,,Protože jeho matka byla mazlíček," rýpla si Beznaděj. ,,Takže ho to asi k mazlíkům přitahuje."

Vichr se naježil. Na to, že jeho matka byla mazlíček, skoro zapomněl-nikdy se ho to nijak nedotklo. A teď měl pocit, že ho všichni nenávidí-teda, ten pocit měl v jednom kuse, ale teď, jako kdyby to všichni dali najevo. Dokonce i elitní válečníci.

,,Viděl jsem, jak Nelinku vyhodili z příšery dvounožci," vysvětlil Vichr. ,,Chtěl... Sama by venku nepřežila. Tak jsem myslel... Že ji můžu vzít do klanu... Mohla by se stát jednou z nás."

,,Mazlíček? A jedním z nás?" Odfrkl si Snový dráp. To Vichra zabolelo-dřív byli přátelé. ,,Blbost."

Co ho však překvapilo, byl Motýlí.

,,Naše matka taky byla členem klanu," připomněl kocour tiše. Na Vichra se ani nepodíval, ale zamyšleně pozoroval Nelinku, která se nervózně ošívala. Vichr si až teď uvědomil, že jeho bratr nejen vypadá vyspěle, ale i se tak chová. Už nevypadal jako to ustrašené kotě.

,,O tomhle nikdo z vás nerozhoduje," ozval se chladný hlas Lovce duší, který vyšplhal na Vraní skálu. V tu chvíli se mraky zatáhly přes slunce, jako kdyby ho nechtěly zneuctít tím, že by své paprsky vyslaly k němu. Vichrovu srst rozčísl studený vítr a on cítil, jak se k němu Nelinka vyplašeně přitiskla.

Vichr k veliteli nadějně vzhlédl. Velitel tohle kotě určitě příjme-přecejen, Lovec po nových válečnících velmi toužil.

,,Neměl jsi sem to kotě vodit," prohlásil Lovec. Vichr překvapeně ztuhl, zatímco ledový vítr ještě zesílil. ,,Je to každým coulem mazlíček. A mazlíček nikdy nemůže být válečník."

Elitní válečníci i pár normálních koček souhlasně zamručelo.

,,Je to ještě kotě," bránil Nelinku Vichr. ,,Dá... Může se všemu naučit. A navíc, moje matka byla taky mazlíček."

,,Tvoji matku jsem do klanu přijal jen kvůli tvému otci," poznamenal Lovec. ,,Když se ti dva zamilovali, tvůj otec mě prosil o její přijetí tak dlouho, dokud jsem nesvolil."

Můj otec. Vichr o něm nikdy nic neslyšel-a jeho matka o něm nikdy nemluvila. Potřásl hlavou. To teď nebylo důležité.

,,Nelinka-" začal znovu, ale Lovec ho přerušil: ,,Zabij ji."

Vichr na něj zíral. ,,Cože?" Vydechl.

,,Zabij ji," zopakoval Lovec duší. ,,Mazlíčky nepotřebujeme a když ji necháš v lese, tak akorát umře hlady. Zabij ji a ušetří jí trápení."

Nelinka začala nešťastně fňukat, zatímco Vichr nepřestal na Lovce zírat. Chtěl doufat, že to jeho velitel nemyslí vážně, ale jeho pohled byl nesmlouvavý a chladný.

Zabij ji.

Celý tábor ztichl-normální kočky ho sledovaly s děsem, elitní válečníci s nadšením.

,,Zabij ji," ozval se nějaký pisklavý hlásek.

Vichr se ohlédl a pohled mu padl na malou, bílou kočičku s bledě modrýma očima. ,,Oni si to žádají," zašeptala. ,,Dnes mám učednický ceremoniál. Něco za něco. Chtějí abys ji zabil."

Vichr neměl nejmenší tušení, o čem to mluví, ale bylo mu to jedno.
Ochromeně couvl od Nelinky a mechanicky vrtěl hlavou. Tohle nemůže jen tak předstírat-obzvláště s kotětem, které to nepochopí.

,,Zabij ji," zavrčel Lovec duší. ,,Nebo snad chceš, aby Krkavčí Pěvkyně odhalila tvou slabost? Aby si nakráčela sem a zakousla tě ve spánku, protože tvoje slabost bude cítit až na její území? Tohle je oběť. Když dokážeš zabít, budeš moct zabít i Krkavčí Pěvkyni. Tohle je konečný bod tvého výcviku. Zabij ji a budeš mít svou pomstu skoro dokonanou."

Jenže tohle kotě nemělo s jeho pomstou nic společného, chtělo se Vichrovi křičet. Ale nemohl. Nebyl toho schopný.

,,Vichře, nedělej to," ozval se odněkud zničený šepot. Nemusel se otáčet, aby poznal, že je to Jitřní tlapa.

,,Za-bij-ji!" Začali skandovat elitní válečníci. ,,Za-bij! Za-bij! Za-bij!"

Nelinka sklopila uši pod tím hlukem a přitiskla se břichem k zemi.

Vichr se znovu podíval k Lovcovi, jehož pohled velice pomalu zalétl k Jitřní tlapě.

Vichr vyskočil. Překonal vzdálenost mezi ním a Nelinkou, sevřel jí čelisti kolem krku a prudce stiskl, jako kdyby byla kořist. Ozvalo se hlasité křupnutí, které přehlušilo všechny nadšené i vyděšené výkřiky a kotě mu v tlamě ochablo.

Vichr ji okamžitě pustil a začal lapat po dechu. Skláněl se nad mrtvým tělíčkem malého kotěte, jehož krk se začal zalévat krví. Krví, kterou cítil v tlamičce, cítil ji všude, topil se v ní.

Třásl se a nebylo to zimou. Celý svět se třásl a tříštil a on se řítil dál do temnoty.
A nějak věděl, že to ještě není konec.

🌊🌀✳️

Utekl z tábora. Kořeny a kameny jako kdyby se mu schválně stavěly do cesty, pořád zakopával a on jen uvítal bolest, kterou přitom cítil. Pořád se třásl, tak nesnesitelně, až měl problém běžet. Pletl nohama, dech měl uštvaný a vše kolem něj se třáslo a točilo. Srdce mu divoce bušilo do hrudi. Bylo normální, slyšet tlukot vlastní krve? Měl pocit, že zešílí. A nebo možná už zešílel.

Zakopl o další kámen a už nevstal.

🌊🌀✳️

Byla mu zima. Lepilo se na něj mokré jehličí a větvičky. A on se pořád třásl. A pořád to nebylo zimou.

Nelinka.

Zabil malé kotě.

V tlamičce cítil pachuť krve.

Vyzvracel se.

🌊🌀✳️

Vše kolem něj zahalila temnota a ticho. Třes nahradila až děsivá nehybnost. Sotva dýchal. Nedovolil si to. Chtěl tady umřít.

🌊🌀✳️

Někde zahoukala sova. Svět byl pořád temný a plný stínů. Byl to jeho svět. Byla mu zima.

Možná začne obrůstat mechem. Možná někdy po něm přejde nějaká kočka se znechuceným výrazem a bude si říkat, jaký zlý kocour byl.

🌊🌀✳️

Možná se o něm budou vyprávět nějaké děsivé historky koťatům.

,Když budete zlobit, přijde si pro vás děsivý, zlý Vichr, který zabíjel malá koťata.'

Zabíjel malá koťata.

Znovu se roztřásl.

Znovu až nesnesitelně silně cítil v tlamičce pachuť krve. Znovu se vyzvracel.

🌊🌀✳️

Topil se v hlubině. Jako obvykle. Ale tentokrát ta voda nebyla slaná a modrá. Byla rudá, hustá a lepila se mu na kožíšek. Byla to krev.

Oči měl doširoka otevřené a měl tak možnost vidět tělo Nelinky. Z jejího krku se valila krev a plnila tohle rudé moře. A pak otočila hlavu a podívala se na něj prázdným, mrtvým pohledem. Zvoneček na jejím obojku lehce zazvonil.

Pokusil se vykřiknout, ale jediné, čeho tím dosáhl, bylo, že se mu krev nahrnula do krku.

🌊🌀✳️

Světluška. Fialka. Matka. Křivozubka. Nelinka.

Všechny ztratil. Všechno ztratil. Neměl... Neměl už vůbec nic.

Měl pocit, že někde mezi korunami zahlédl světlo, ale na očích, jako kdyby mu ležel mlžný opar. Viděl rozmazaně. Kolem něj to zavánělo zvratkami, ale jemu to bylo upřímně jedno.

Nelinka byla malé, hloupé, užvaněné, vyděšené kotě, které jeho dvounožci opustili. Ztratila vše, co měla a on... On ji zabil.

🌊🌀✳️

,,Vichře," zašeptal mu do ucha nějaký hlas. ,,Vichře, prosím. Zůstaň tu se mnou."

Vich pootevřel oči. Měl pocit, že před sebou vidí skvrny zlatého světla a něco bílého.

Otevřel tlamičku, aby něco řekl, ale nevěděl, co by říkat měl a tak se zase ponořil do nicoty.

🌊🌀✳️

,,Bude v pořádku?"

,,Fyzicky ano. Nic mu není. Ale..."

,,Neříkej to."

🌊🌀✳️

,,Nikdy jsem ti nepoděkovala za záchranu života. V té bitvě. Cítím se tak strašně, Vichře. Moc, moc mě mrzí, že jsem to neviděla. Že jsem se ti nesnažila pomoct. Že jsem se od tebe odvrátila..."

🌊🌀✳️

,,Vždycky... Vždycky jsem tě milovala. To snad víš... Ne? Tak se probuď. Prosím!"

🌊🌀✳️

,,Ne! Zmiz! Je mi úplně jedno, jestli jsi zástupce, nebo ne. Vypadni!"

🌊🌀✳️

,,Probuď ho."

,,Ale-"

,,Musíš ho vzbudit, jinak nám tady umře hlady. Nijak mu to neprospívá."

🌊🌀✳️

O chvíli později se ho něco dotklo. Něco teplého a příjemného, provoněného sluncem a listy.

,,Vichře, vzbuď se. Omlouvám se za všechno. Prosím, jen se... Vzbuď."

,,Zabil jsem ji," zašeptal Vichr a ještě pevněji zavřel oči. ,,Chci taky umřít."
Pronesl to tak věcně. Tak jednoduše.

,,Ne, ty neumřeš. Ne dnes. Zůstaň tu se mnou."

Byla to Jitřní tlapa. To poznání ho silně zasáhlo.

Vichr pootevřel oči a střetl se s pohledem jiných, zlatých očích.

,,Díky," vydechla Jitřní s úlevou.

Vichr se chtěl pohnout, ale neměl na to dost síly. Jako kdyby ho všechen ten třes naprosto vyčerpal.

,,Na, tady máš," řekla Jitřní a přesunula k němu myš.

Vichr se dokázal jen o něco posunout a do myši se zakousnout. Neměl hlad, ale udělal to naprosto instinktivně.
Pomalu žvýkal a při každém kousku se mu zvedal žaludek. Nesnědl ani malý kousek té myši a vyzvracel se.

,,No, tak ne," zamumlala Jitřní tlapa. ,,Tak... Radši ne."

Opatrně si lehla k němu, jako kdyby se bála, že kdyby dělala prudké pohyby, rozpadne se.

Vichr si položil hlavu na tlapy a tupě zíral do stěny-byl v léčitelském doupěti. Jitřní tlapa se k němu přitiskla bokem a začala mu jemnými, opatrnými tahy čistit kožíšek.

Vichr už neusnul-spal dost dlouho. Ale nebyl ani úplně při vědomí.

Popsal by to jako stav, kdy mu bylo všechno jedno.

Vážně... Abych byla upřímná... Žádnou postavu jsem ještě takhle psychicky netýrala XDD
Každopádně, nevím jak to bude zítra s kapitolou, protože jedu pryč a není tam WiFi, ale kdybych ji třeba náhodou chytla, tak kapitolu samozřejmě vydám XD