Vichr nikdy nebyl tak šťastný, že blízko hranic s liščím územím potkal Křivozubku. Ta zrovna posedávala pod stromem a chmurně přehrabovala pod tlapkou sníh.  Když ho uslyšela, vzhlédla k němu. ,,To je dost, že-" začala, ale pak si všimla jeho výrazu a vstala. ,,Stalo se něco?“

Vichr otevřel tlamičku, aby něco řekl, ale hned ji zase zavřel, protože vlastně ani nevěděl co.

,,Já…“ Vykoktal. ,,Nevím.“

Křivozubka zamrkala. ,,Dobře, tohle je divný,“ poznamenala, ale než stihla promluvit, Vichr jí všechno řekl sám.

Svěřil se jí úplně o všem-o elitních válečnících, o jeho veliteli, o Fialce a matce, o Krkavčí Pěvkyni, o jeho pomstě a především o Jitřní tlapě, která nic z toho neschvalovala a jeho to strašně trápilo. Slova se z něj řinula jako vodopád a on ani naokamžik nemyslel na to, že by tím mohl nějak zradit klan a svého velitele.

Křivozubka po celou dobu trpělivě poslouchala a ani jednou ho nepřerušila.

,,Jsem zbabělec,“ vydechl Vichr, který sotva popadal dech. ,,Nevím, co mám dělat. Nevím už ani, co je správné a co ne. Já prostě… Nevím co dál.“

Cítil, že se třese a jak se mu žaludek napětím třese. Jediná věc, kterou věděl, byla, že kdyby se teď ukázalo, že Křivozubka je jen špionka své smečky, která ho využívá, neunesl by to.

Zrzavá liška se na něj vážně podívala a než stihl cokoliv udělat, přitáhla si ho k sobě a objala ho.

Vichr cítil, že se přes něj jeho emoce přelily jako zdrcující vlna. Nedokázal se jim ubránit. Roztřásl se ještě víc a jediné, co mu bránilo v tom, aby nespadl, byla ohnivě rudá liška, která ho nepouštěla.

Všechno uvnitř ho bolelo-měl pocit, že padá a dno ještě ani zdaleka není na dohled. Myšlenky měl propletené, zadrhlé a plné bolestivých střepů, které se tříštily a zabodavály se do jeho myšlenek zevnitř. Jeho dech byl uštvaný, roztřesený a vzlykavý, až měl pocit, že se jím dusí.

Byl to jeden z nejhorších okamžiků jeho života-chvíle, kdy na něj všechno spadlo.
Snažil si nic nepřipouštět, uzavřel se před tím, aniž by si uvědomoval, že to ještě zhoršuje. Soustředil se na jedinou věc a zapomněl na všechno ostatní. A teď na to doplácel.

Cítil, jak se kolem něj ovinul huňatý, rudý ocas, což ho rozvzlykalo naplno. Ze všech stran ho obklopovalo teplo. Svět se rozpil do zlatých, oranžových a rudých barev a do chlácholivého šepotu.

Jeho život byl plný tmy. A možná si tu tmu přivodil sám a nedokázal najít cestu zpátky ke světlu. Ale teď měl pocit, že si jeden slabý, ale odvážný paprsek našel cestu k němu.

Trvalo dlouho, než se mu dech zklidnil a jeho hlava se vyčistila. Odtáhl hlavu od oranžového kožíšku a pomalu vzhlédl ke Křivozubce, která ho pozorovala s výrazem plným emocí.

Věděl, že tahle chvíle z nich udělala přátelé úplně navždy.

,,Moji matku zabili vlci,“ spustila Křivozubka, aniž by mu dovolila byť jen o krok ustoupit. Teplo jejího kožíšku ho pořád hřálo ze všech stran. ,,Naše smečka má už roky problémy s vlky. Přišli z hor a… Začali si nárokovat naše území. Nejdřív asi z opravdu nějakého důvodu, ale teď už to dělají jen proto, aby se neřeklo. Vlků je mnohem míň než nás, ale taky jsou mnohem větší a silnější.

Jednoho dne bývalá velitelka usoudila, že jediné, co nám zbývá, je útok. Byla jsem tehdy ještě malé mládě.  Moje matka byla mezi útočníky-a všichni do jednoho zemřeli. Tehdy naše smečka utrpěla neskutečnou ztrátu… Včetně mě a mojí sestry. Musely jsme se o sebe postarat samy-v naší smečce tehdy platilo pravidlo, každý sám ze sebe. Tohle pravidlo mou matku v té bitvě zabilo a já jsem si řekla, že už to nikdy nedovolím.

I já znám ta rozhodnutí, které nikdo nechápe a ani nemůže pochopit. Znám ty chvíle, kdy jsi úplně na dně a kdy už jsi si jistý, že nedokážeš vstát. Zabila jsem spoustu lišek, Vichře. Ne osobně, mé tesáky nezakusily jejich krev, ale jako kdyby ano. Jediné, na čem mi záleželo, bylo větší dobro. Chtěla jsem naši smečku změnit a to se liškám nelíbilo-nevěděla jsem, co mám dělat, tak jsem využila strach. Měla jsem své lišky, které za mě odvedly špinavou práci. Které zabily ty všechny, kteří cokoliv namítali. Dělala jsem špatné věci s dobrými úmysly. Až díky své sestře jsem si uvědomila, že to jde i jinak. Že strachem svou smečku neudržím pohromadě. Že jediné, co z nás opravdu může dělat smečku, je láska, přátelství a věrnost. Jsem velitelka svých lišek a proto musíme odejít.“

Do Vichra, jakoby udeřilo. ,,Odejít?“ Vyhrkl. Nijak ho nezajímalo, že je velitelka. ,,Jak to myslíš?“

Křivozubce se oči zakalily žalem. ,,Včera zemřela i má sestra,“ zašeptala. V očích měla neskutečnou bolest, ale hlas měla klidný. ,,Ty útoky vlků už nemůžu dál přehlížet. Nemůžeme s nimi bojovat a moje hrdost není tak velká na to, abych to zkoušela. Jediná možnost, jak zachránit mou smečku, je odchod. Najdeme si jiný domov. Někde jinde.“

Vichr na ni ohromeně zíral, zatímco cítil, jak ho Křivozubčin ocas pouští a do zad se mu opírá ledový vítr. ,,Ne,“ vyhrkl. ,,To nemůžeš. Ne. Najdete… Nějaký jiný způsob. Prosím.“

Křivozubka se odvrátila, ale Vichr i tak ztichl zachytit žal v její tváři.

,,Strašně mě to mrzí. Nechci tě opouštět,“ vydechla. ,,Obzvláště teď, když…“
Odmlčela se, zavrtěla hlavou a znovu se na něj podívala. ,,Ale jinak to nejde. Jsem jejich velitelka. Nemůžu je nechat dál umírat. Pochop to, prosím.“

Vichr měl pocit, jako kdyby ho něco trhalo na kusy. Tohle byla mnohem ostřejší bolest, než ta, kterou cítil ještě před chvílí. Věděl, že tahle bolest bude bolet o něco kratší dobu, ale mnohokrát silněji.

,,Chápu to,“ vydechl. ,,Chápu to, ale…“

,,Bolí to,“ dokončila za něj Křivozubka.

,,Kdy?“ Zeptal se Vichr a snažil se, aby se mu moc netřásl hlas.

,,Už dnes,“ zamumlala Křivozubka.
Vichr sebou trhl a podíval se na své tlapky.

,,Bylo mi ctí být tvou přítelkyní,“ prohlásila Křivozubka. ,,Sbohem, Vichře. Přála bych si, aby to dopadlo líp. Ale to, že se naše cesty rozchází, ještě není konec. Ještě můžeš všechno změnit. Jsi přece válečník.“

Nedala mu šanci odpovědět, protože se od něj odtáhla, vstala, otočila se a vyrazila pryč.

Vichr za ní zíral, zatímco jeho bolest polevovala. Ne proto, že by to bolelo o něco méně, ale proto, že se před tím zase uzavíral. Bylo to snazší.

Myslel si, že Křivozubka je jeho světlem a přitom byla jen dalším stínem, který ho halil do temnoty.

🌊🌀✳️

Seděl na tom místě ještě dlouho potom, co se její oranžový kožíšek ztratil mezi stromy.

Byla tak silná. On ne.

Opatrně vstal-svaly měl ztuhlé od toho dlouhého sezení a měl pocit, že jestli se pohne, zase se zhroutí. To se ale nestalo. Navzdory tomu, že mu Křivozubčin odchod taky ublížil, ta chvíle předtím ho posílila. Měl možnost se svěřit a zhroutit a teď bylo načase, aby vstal. Aspoň na chvíli.

Mechanickým krokem zamířil do tábora, kde už skoro dva úplňky nebyl. Rozum mu říkal, že to tam bude úplně stejné, jako když ho opouštěl, ale přece čekal, že se něco změnilo.

Když sestupoval do tábora, všechny kočky začaly vykukovat z doupat s nepřátelskými výrazy-cítily z něj lišky. Ty se změnily ve zmatené, když spatřily jeho.

,,Kdo to je?“ Slyšel zašeptat jednoho mladšího učedníka-pravděpodobně bratra Pískule, učednice Jiskřivé.

Snažil si to nepouštět k srdci, když se postavil pod Vraní skálu a čekal, až Lovec duší vyjde ven.

To se o chvíli později skutečně stalo-velký, tmavý kocour vyšel z doupěte a Vichr k němu vzhlédl.

,,Co se děje?“ Zeptal se.

,,Lišky opouštějí své území,“ prohlásil. Samotného ho překvapilo, jak chladně a nevzrušeně jeho hlas zní. ,,Jejich problémy s vlky dorostly takové úrovně, že se rozhodly své území opustit.“

Kočky chvíli ohromeně mlčely a pak začaly nadšeně jásat-ačkoliv byl s liškami mír, kočky je nikdy nepřestaly zmiňovat jako krvechtivé tvory, které žerou malá koťata. Jejich odchod jim nepřinese nic jiného, než samé dobré věci.

Vichr pod jejich jásáním trochu sklonil hlavu a srdce mu ztěžklo. Už nikdy Křivozubku neuvidí. To poznání ho silně zasáhlo, ale nedovolil si, aby to na něm šlo poznat. Nemohl si to dovolit.

,,To je dobrá zpráva,“ přikývl Lovec duší. ,,Tvůj úkol byl tímto splněn.“
Vichr si jen povzdechl a aniž by čekal na to, že by ho velitel propustil, otočil se a odešel.

Já ho tak trápím 🥺 Chudáček XD
No, nevadíí! XD