,,Jsi si jistá?" Ujišťoval se Vichr, zatímco se rozhlížel po okolí. Les kolem něj nebyl ničím zvláštní, jen zdálky k němu zavanul pach Hromové stezky, ale cítil se tu nervózní proto, že to bylo na území lišek. Ano, už víc než několikrát na něm byl, ale teď tu byl i z další liškou a cítil, že by měl být na svém území. Vichra najednou napadlo, že by možná neměl Křivozubce tolik věřit-možná ho tu dovedla, aby ho zabila. Ale nezdálo se mu to. A nechtěl nad tím přemýšlet.

,,Naprosto," přikývla Křivozubka. ,,Tady nikdo nechodí."

Rozhlédla se kolem sebe, jakoby se chtěla utvrdit a pak se zeptala: ,,Tak, co teď?"

,,Sedni si na nějaké místo," řekl Vichr. ,,A prostě jen seď. Já se mezitím budu snažit dostat k tobě, aniž bys mě slyšela, cítila, nebo viděla. Jestli si mě všimneš, tak to řekni a můžeš mě třeba upozornit, co jsem udělal špatně."

Křivozubka přikývla na souhlas a posadila se. ,,Sedím," ušklíbla se. ,,A teď makej."

Vichr si odfrkl a vyrazil pryč. Nejdřív se musel Křivozubce ztratit z dohledu, než se k ní bude moct přiblížit. Teď se sníh hodil-jindy by jeho srst na pozadí tmavých barev lesa neuvěřitelně zářila, ale teď v něm naopak splývala. Nehledě na to, že mu nehrozily žádné křupající větvičky či šustící jehličí-byl tu jen sníh, který jen jemně křupal, když se na něj špatně stouplo. Vichr si byl jistý, že to dokáže udělat tak, aby jeho chůze nebyla slyšet.

Horší to bude s tím čichem-lišky měly opravdu lepší čich než kočky a on pochyboval, že mu tady pomůže jeho slabý pach. Nejdřív to zkusí bez jakéhokoliv zakrytí srsti-pak se kdyžtak zkusí vyválet třeba ve sněhu, nebo v něčem podobném. Tak dlouho, dokud se k Křivozubce nedostane.

Zhluboka se nadechl, vyrovnal svůj dech a vyhledal zářivě oranžovou tečku mezi stromy. Křivozubka bude určitě předpokládat, že se k ní přiblíží z jiné strany, takže když k ní přijde tak, odkud přišel, tak to nebude čekat.

Vytlačil ze svého vědomí cokoliv, kromě této situace a svých instinktů a dal se do plížení. Lehounce přešel přes sníh a když to bylo možné, schoval se do suchého, holého křoví. Křivozubka zatím nic neřekla, jen se rozhlížela. To bylo dobré znamení.

Vichr se protáhl kolem několika větví trčících ze země, tak neslyšně a plavně, že se ani nezachvěly a zastavil se za podivuhodně širokým kmenem borovice. Její drsná kůra se mu otřela o kožíšek, když vykoukl zpoza ní. Křivozubka se dívala jinam. Rychle zhodnotil pohledem své okolí a pak neslyšně přeběhl blíž, zase se schovat k dalšímu kmeni.
V tu chvíli Křivozubka zvedla hlavu a otočila se k němu. Byl už velmi blízko.

,,Cítím tě," oznámila mu. ,,Ale páni, jsi strašně tichý. Nebýt tvého pachu, tak si tě ani nevšimnu."

Vichr vydechl a uvolnil se, když vystoupil zpoza stromu. ,,Takže jsi mě neviděla ani neslyšela," shrnul to.

,,Přesně tak," přikývla Křivozubka.
V tom případě musel vymyslet způsob, jak zakrýt svůj pach ještě víc. Věděl, že liščí nos je velmi citlivý a že by ho kočky necítily pravděpodobně tak jako tak, ale on nechtěl nic riskovat. Jeho cílem bylo zabít Krkavčí Pěvkyni a on to nehodlal uspěchat.

,,Pomůžeš mi najít způsob, jak to ještě vylepšit?" Zeptal se Křivozubky.

Liška najednou zvážněla. ,,To nevím," řekla. ,,Pořád nevím, co máš vlastně v plánu. Tvé schopnosti můžou ohrožovat moji smečku."

Vichr její obavy plně chápal-i on sám je měl. ,,Můj klan by si na lišky nikdy nedovolil," řekl Křivozubce. ,,I kdybysme třeba vyhráli, stálo by nás to víc životů, než máme zapotřebí."

Křivozubka zavrtěla hlavou. ,,Nemůžu ti pomoct," povzdechla si. ,,Já... Chci ti věřit, ale nevím, jestli můžu věřit tvému klanu. Tvému veliteli. Nenuť mě si vybírat mezi přátelstvím a smečkou."

Vichr přikývl. To neměl v plánu, byť ho to stejně ranilo. Najde si nějaký způsob, jak zakrýt pach na srsti sám, nebude do toho Křivozubku zatahovat. ,,Tak dobře," přikývl a odmlčel se. ,,A... Co v tom případě budeme dělat?"

Křivozubka zvedla hlavu. ,,Mám nápad," řekla nadšeně-Vichr byl rád, že se jí vrátila dobrá nálada. ,,Jen si to možná musíme odložit na jindy. Půjdeme na menší výlet."

,,Myslím, že se začínám bát," poznamenal Vichr a samotného ho překvapilo, že má nutkání se usmívat.

🌊🌀✳️

Zbytek dne si s Křivozubkou povídal. Rudá liška mu vyprávěla o svém vztahu se sestrou Stříbrotlapkou, kterou velmi milovala, o docela nepříjemných vztazích s ostatními liškami a tak podobně. Vůbec se nad tímto rozhovorem nepozastavovala, ale jakmile se Vichr zmínil o vlcích, ztichla a hned začala mluvit o něčem jiném. Vichrovi bylo jasné, že ať už se s vlky děje cokoliv, není to nic dobrého a Křivozubka mu rozhodně nehodlala říct něco o tom, že by byla jejich smečka slabá.

,,A co ty?" Zeptala se Křivozubka. ,,Celý den mluvím jenom já!"

Vichr vyhýbavě pokrčil rameny. ,,Můj život není moc zajímavý," řekl.

Křivozubka se na něj zakřenila. ,,Život kocoura, který se umí plížit jako duch a jeho pach jen sotva zachytím, je určitě nesmírně nudný. Chci něco vědět! Nějaké drby!"

,,No... Nic mě nenapadá," zamumlal Vichr.

Křivozubka obrátila oči v sloup a kopla do kupky sněhu, až vyletěla do vzduchu. ,,Ty jsi teda parádní společnost. To jsem se spíš měla spřátelit s někým ukecaným. Víš co? Mám nápad! Seznámíme se navzájem jakože se smečkou a klanem. Já začnu-popíšu ti osobnost nějaké lišky a ty mi řekneš, jestli máš v klanu někoho podobného, nebo ne."

Vichr obdivoval Křivozubčinu neutuchající energii a hromadu nápadů. Moc lišek tedy nepoznal, ale opravdu šlo vidět, že je jiná než oni.

,,No tak dobře," přikývl Vichr.

,,Tak začnu se sebou. Máš v klanu někoho, kdo by byl podobný mě?" Zeptala se Křivozubka.

Vichr se zamyslel-okamžitě mu na mysl vyvstala Jitřní tlapa, ale po chvíli to zavrhl. Ne, byly si podobné jenom tou svou energií, ničím víc. Ale... ,,Myslím, že ano," odpověděl. ,,Máme v klanu učednici Kaštánku-a myslím, že je ti dost podobná. Taky plná energie, drzosti a nápadů-je jedna z mála koček, které se semnou baví, takže často mi říká o tom, co by v klanu změnila a tak podobně."

,,Ta se mi líbí," libovala si Křivozubka a vesele vyplázla jazyk, aby na něj chytla vločku, která se statečně prodrala mezi jehličím. ,,Teď ty."

,,No, já. Máte tam někoho, jako jsem já?" Zeptal se Vichr. Zajímalo ho to.

Křivozubka mávla hustým ocasem a zamyšleně naklonila hlavu na stranu. ,,Možná. Máme tam lišáka Zlatozuba-má zlatý zub, aby bylo jasno, páč dřív žil u tupozubých-který je dost takový tichý. Ale o mnoho víc než ty, takže..."

Vichra poměrně překvapilo, že ho někdo nazval tichým. To by se nikdy dřív nestalo. Ale Křivozubka možná měla pravdu. ,,Tupozubí? Co to je?" Zajímal se.

,,No, ty dvounohé, bezsrsté potvory, které mají město někde nedaleko," vysvětlila Křivozubka a trhla hlavou dozadu.

,,Hádám, že myslíš dvounožce," poznamenal Vichr.

Křivozubka pokrčila rameny. ,,To je fuk, pokračujeme! Pak je tu moje sestra, Stříbrotlapka. Je to ta nejhodnější, nejmírnější liška, jakou jsem kdy poznala-vůbec ji nezajímá zabíjení, vrčení a podobné věci. O všechny se stará a snaží se všechno řešit rozumně. Je takovou... Hodně velkou pomocníci velitelky, když ta už ztrácí nervy nad hloupostí některých lišek. V takovém případě Stříbrotlapka vždycky zakročí."

Vichr okamžitě věděl, o kom Křivozubka mluví. Neviděl před očima Křivozubčinu sestru, ale bílozrzavou kočku s jasně zlatýma očima, ve kterých září energické hvězdičky. Znovu ho zabolelo srdce. Chyběla mu její přítomnost a konec jejich přátelství ho mrzel víc, než ignorace bratra.

,,Vichře?" Zeptala se Křivozubka váhavě, když dlouho neodpovídal. ,,Děje se něco?"

Vichr si povzdechl. ,,Máme v klanu takovou kočku. Jmenuje se Jitřní tlapa. A byla to moje kamarádka."
Konečně to vyslovil nahlas-a ještě víc to bolelo.

,,Co se stalo?" Zeptala se Křivozubka, její hlas byl tichý a vážný.

,,Já... Nelíbí se jí... Některé mé činy," vysvětlil Vichr přiškrceně.

,,Nemusíme o tom mluvit, jestli nechceš," řekla Křivozubka. ,,Budu tady, až na to budeš připravený."

Vichr přikývl, ale v duchu se ptal, jestli někdy připravený bude.

🌊🌀✳️

,,Co tady děláme?" Zajímal se Vichr. Před chvílí málem dostal infarkt. Spokojeně spal ve svém doupěti v lese, nadšený z toho, že se mu konečně nic nezdá a zničehonic nad ním stojí Křivozubka s tím, aby šel za ní. Bylo to jen pár dní později, od jejich posledního setkání-mezitím většinou nedělal nic jiného, než lovil, seděl a zkoušel si zakrýt co nejefektivněji svůj pach.

,,Proč nespíš v táboře?" Zeptala se Křivozubka, aniž by se zajímala o jeho otázku.

Les kolem nich byl temný a i Vichr s nočním viděním měl problém v něm něco rozeznat. Na druhou stranu to mohlo být horší-bělostný sníh se modře třpytil i ve tmě, takže aspoň věděl, kam šlape. Vzhlédl od své tlapky, která se právě zabořila do sněhu a zamračil se na Křivozubčin tmavý kožíšek. ,,Je mi tady líp," odpověděl vyhýbavě. ,,A vůbec, jak jsi věděla, že tady budu?"

,,Minule, co jsi odcházel, jsem tě špehovala," přiznala Křivozubka.

,,Cože jsi?" Zamrkal Vichr vykuleně. Čekal všechno, ale tohle ne. ,,Proč?"

Křivozubka pokrčila rameny. ,,Ani nevím. Možná kvůli téhle příležitosti."

Vichr si odfrkl. ,,Kam, že to vlastně jdeme?"

Křivozubka se na něj otočila a její oči se zaleskly ve tmě. ,,Hele, otázka. Vy máte na svém území louku, že? Nakolik by vadilo, kdybychom šli tam? Nechce se mi zacházet až za tu černou věc, kde jezdí tupozubí v příšerách."

Vichr zaváhal a podíval se k obloze-ale i kdyby mu ve výhledu nebránily větve, nebe bylo stejně pokryto hustou vrstvou mraků, takže netušil, v jaké poloze je zrovna měsíc. ,,Nevím, záleží, kdy vyjde slunce," řekl Vichr.

,,Lišky loví převážně za soumraku nebo brzo ráno před východem slunce, takže to asi moc dlouho trvat nebude," prohlásila Křivozubka a vesele se zase vydala dál.

,,My jdeme lovit?" Zeptal se Vichr. Křivozubka ho mátla čím dál víc. Co měla v plánu?

,,Jo," odpověděla liška. ,,Takže můžeme na tu louku?"

Vichr začal v rychlosti počítat, kdy naposledy byl někdo na hlídce u Hromové stezky. Teď, když bylo období bezlistí, tam moc koček nechodilo-radši dávaly přednost lesu, kde byla větší šance něco chytit.

,,Myslím... Že jo," přikývl. ,,Ale ať už máš v plánu cokoliv, budeme nejblíž vašemu území, co to jen jde, kdyby se něco náhodou stalo."

Křivozubka si odfrkla. ,,Silně pochybuju, že by mě nějaká kočka mohla ohrozit," prohlásila.

,,Myslím, že to byla urážka," poznamenal Vichr a Křivozubka, která se na něj ohlédla, se zakřenila.

🌊🌀✳️

Vichr si uvědomil, že louku pod sněhem vlastně ještě neviděl. Proto, sotva se vynořili ze stínů, které na ně vrhaly stromy, ho skoro ohromilo, jak je to tady všechno světlé, jasné a přímočaré. Nic nebránilo studenému větru, aby se proháněl všude, kde se mu zachtělo a zvedal s sebou do vzduchu napadané vločky. Vichr měl pocit, jako kdyby se sněhové pláně táhly až donekonečna, i když věděl, že to není pravda. A panovala tu příjemná, tichá a poklidná atmosféra.

Zhluboka se nadechl chladného, čerstvého vzduchu. Poprvé po dlouhé době si vyloženě užíval pohled na své okolí.

,,Je to tu celkem hezký," uznala Křivozubka. ,,A teď už pojď. Chci ti ukázat, jak loví lišky."

Aniž by čekala na jeho odpověď, vydala se po křupajícím sněhu dál po pláních. Vichr ji lehkým krokem následoval, ale než se stačil zeptat, co je na lovu lišek tak zajímavého, sníh se pod Křivozubkou propadl a ona zhučela do závěje, až z ní trčela ven jen špička ocásku.

Vichr na ni chvíli nevěřícně zíral a pak se zničehonic rozesmál.

,,Hej!" Vykřikla Křivozubka, která vynořila hlavu nad sníh a prudce s ní otřásla, aby ze sebe setřela bílé hrudky. Její nepříjemný výraz Vichra rozesmál ještě víc, až skoro nemohl dýchat a měl problém se vůbec udržet na nohách. Už si ani nepamatoval, kdy si naposledy takhle smál. Měl pocit, že z něj odplouvají všechny starosti a že se zase cítí o něco lehčí.

Konečně popadl dech a jeho smích se zmírnil natolik, že se dokázal podívat na Křivozubku. Napůl čeká, že se na něj zamračí, ale ona vypadala... Potěšeně.

,,Tak jdem," prohlásila, vyškrábala se ze sněhu a otřásla se tak mocně, až většina sněhu přistála na Vichrovi.

,,Hej," ušklíbl se a jen těžko přemohl nutkání se znovu rozesmát.

Křivozubka se na něj zazubila. ,,Tak se mi to líbí," prohlásila.

,,Co se ti takhle líbí?" Zajímal se Vichr.

,,Smích."