,,Haló?" Vykřikl Vichr nejistě a jeho hlas se silně roznesl lesem. Ten na tomhle místě vypadal jinak-přišel mu temnější a ponurejší, jako les u hranic se Vzbouřenci. Dokonce měl pocit, že ve vzduchu zachytil starý pach krve a strachu. Stíny se hromadily pod korunami a nepouštěly dolů skoro žádné světlo. Větve tu byly pokroucené a ostré, až měl Vichr pocit, že se mu každá snaží vypíchnout oko. ,,Je tu někdo?"

Věděl, že tím na sebe akorát přilákává pozornost, ale taky chtěl najít tu osobu, co volala o pomoc. Byť to bylo nesmyslné bláznovství.

,,Ano! Tady jsem!" Ozval se výkřik, někde nedaleko od něj.

Vichr prudce trhl hlavou a rozhlédl se-jenže široko daleko nic nebylo.

,,Dej bacha, ať nespadneš do těch děr!" Dodal hlas.

Děr? Vichr se znovu rozhlédl a až teď si všiml jisté nerovnosti ve sněhu-jako kdyby přepadával přes nějaký okraj. Teď, když si toho všiml, si uvědomil, že všude kolem něj jsou díry, z velké části zaplněné sněhem. Bude si muset dávat pozor, aby do žádné nespadl.

,,Mluv," rozkázal Vichr. ,,Ať tě najdu."

,,Tak... Dobře. Nejsem si jistá, kdo jsi. Nepoznávám tvůj hlas," blábolila ta osoba. Liška to určitě nebyla-Vichr nikdy neslyšel lišku mluvit jinak, než štěkavě a drsně. Zastříhal ušima a vyrazil tím směrem-našlapoval nyní opatrně ne proto, aby byl tichý, ale aby nespadl. Širokým obloukem prošel kolem jedné z děr-byla až překvapivě symetrická a  hluboká, protože nebyla ani zdaleka zaplněná sněhem-a pokračoval dál.

,,Mimochodem, bylo by fajn zkontrolovat, jestli necítíš nějaké vlky," dodal ten hlas.

Vichr se zarazil. Vlky. Zavětřil, ale cítil jenom liščí pach, což však samozřejmě nemuselo nic znamenat.

,,Ehm... Nejsem si jistý, jak takový vlk páchne," poznamenal Vichr, hlavně proto, aby tu osobu rozmluvil. Její hlas teď už byl blíž-pravděpodobně zapadla do nějaké z těch děr a nemůže se dostat ven.

,,Podobně jak my," odpověděla osoba, což znamenalo, že mu nic nevysvětlila.

Vichr to každopádně rozhodl nechat být, protože už si byl jistý, že našel správnou díru. Zastavil se na kraji-hrudka sněhu přitom sklouzla dolů-a naklonil se přes něj.

A ocitl se tak tváři v tvář lišce.

,,Kočka?" Vykulila liška oči.

Vichr byl udivený ještě víc. Byl si celkem jistý, že takhle lišky obyčejně nemluví. Potřásl hlavou a rozhlédl se po díře-tahle byla až podivuhodně hluboká, jinak by z ní liška asi vyskočila.

,,Nevím, jak bych tě měl dostat nahoru," přiznal. Nebyl si jistý, proč by měl vůbec pomáhat lišce, ale zatím nevypadala nijak nepřátelsky... Navíc, s výcvikem Lovce zesílil, takže byl mnohem rychlejší a vytrvalejší než předtím-byl si celkem jistý, že kdyby na to došlo, tak by jí hravě utekl.

,,Potřebuji jen pomoc," vysvětlila liška a ukázala dlouhým čumákem k jedné stěně díry, která byla lehce nakloněná, narozdíl od ostatních. Vichr si všiml, že sníh na ní je rozrytý, jako kdyby se liška snažila vyšplhat nahoru. ,,Tahle stěna se svažuje nahoru, takže bych dokázala vyšplhat. Jen potřebuju něco, čeho bych se chytila."

,,Stačila by větev?" Zeptal se Vichr.

Liška naklonila hlavu na stranu. ,,Možná."

Vichr se nezdržoval dalšími slovy, odstoupil od kraje a rozhlédl se kolem sebe. Vyrazil k prvnímu stromu, který spatřil a pevně se zakousl do největší větve, na kterou dosáhl. Pověsil se na ni, až se mu ocas jen lehce otíral o sníh a menší větvičky ho bodaly do tváře, ale nepustil ji a stahoval svou váhou dolů. Po chvíli se ozvalo uspokojivé křupnutí, větev ho praštila do obličeje a on i s ní spadl do sněhu. Zafrkal, setřásl ze sebe sníh i větev a vstal. Pak popadl větev do zubů a vrátil se zpátky k díře.

Obešel ji a zastavil se u té nakloněné stěně. Přesunul si větev v tlamičce a začal ji sunout do díry, co nejdál to šlo. Zároveň si pod tlapkami vyhloubil dolíky a pevně zaryl drápy do sněhu, aby se udržel, až liška vyskočí.

Zrzavé stvoření chvíli čekalo a těkalo očima mezi ním a větví. Pak se však odhodlaně nadechlo, ustoupilo co nejdál to šlo a rozběhlo se.

Událo se to v několika vteřinách, které měl Vichr problém vůbec zachytit-liška obratně vyšplhala na svah, použila větev jako opěrný bod a vzápětí už byla nahoře. Na kraji zavrávorala a málem přepadla zpátky dolů, ale udržela rovnováhu a vítězoslavně vyštěkla.
Vichr odhodil větev dolů a poodstoupil od lišky.

,,To bylo pěkný," kývla na něj, když se napřímila a otřepala si z jasně ohnivého kožíšku sníh. ,,Díky. Nerada bych, aby mě tady sežrali vlci."

Sotva to dořekla, zvedla čenich k obloze a zavětřila.

Vichr ji obezřetně sledoval, když prudce sklonila hlavu a podívala se na něj. Byl si celkem jistý, že je v její tváři panika.

,,Vlci," zašeptala. Hlas se jí zatřásl strachy. ,,Utíkej zpátky, odkud jsi přišel!"
Aniž by čekala na odpověď, otočila se a dlouhými skoky vyrazila pryč.

Vichr sice ještě nic necítil, ale nehodlal tu stát a zjišťovat, jestli si ta liška nevymýšlela-i on se otočil a úprkem vyrazil pryč.

🌊🌀✳️

Zpomalil teprve, až překročil hranici, ačkoliv si nebyl jistý, jak moc vlci hranice dodržují. Jelikož se mu však nic nehnalo za zády, usoudil, že si zpomalení může dovolit.

Zvolnil své tempo do kroku a zhluboka se nadechoval a vydechoval, aby se uklidnil. Srdce mu zběsile bušilo vynaloženou námahou a bylo mu takové vedro, že skoro nevnímal, jak je ve skutečnosti zima.

,,A tady je liščí území. Musíš si na lišky dávat pozor, jsou nebezpečné."

Vichr prudce zvedl hlavu a rozhlédl se. Zahlédl Jitřní tlapu procházet mezi kmeny ve stejnou chvíli, kdy ona zahlédla jeho. Po boku měla svou sestru a z druhé strany vedle ní kráčela malá, žlutá kočička.

Vichr otevřel tlamičku, aby něco řekl, ale nevěděl přesně co.

,,Fuj, ten smrdí!" Vyjekla malá kočička a přesunula se blíž k Jitřní tlapě.

,,Zrovna vábně nevoníš," souhlasila Štíra, která ho propichovala ledovým pohledem. Musela už mít nové jméno, ale Vichr nevěděl, jak zní. ,,Šel ses proběhnout na liščí území?"

,,Ne," odpověděl Vichr stručně. Bylo to jednodušší, než si něco vymýšlet.

,,To aby se velitel začal bát, že mu nejsi stoprocentně věrný," dodala Štíra kousavě.

,,To stačí, Štíroocasá," zamračila se na ni Jitřní tlapa. ,,Pískule, tohle je Vichr. Určitě si ho pamatuješ."

Malá kočička na něj přivřela oči a pak je doširoka otevřela a klopýtla dozadu, až narazila do Jitřní tlapy. ,,Ty jsi ublížil Lišce," zašeptala a sklopila uši.

Vichr odvrátil pohled a zadíval se do prázdna. Nechtěl čelit vyděšenému pohledu malé učednice. Nechtěl si připustit, jak moc ho to zasáhlo.

,,Pískule je moje učednice," řekla Jitřní tlapa hned.

,,Což bys věděl, kdybys byl včera v táboře," rýpla si Štíroocasá.

Jitřní tlapa vydala nesouhlasné zabručení a Vichr se na ně znovu podíval. Pískule ho pořád sledovala vyděšeně, Štíroocasá vyloženě nenávistně a Jitřní... Jitřní nedůvěřivě, možná trochu chladně. Většina jizev už jí začala zarůstat srstí, až na tu největší, která se jí táhla přes oko.

Vichr nemohl uvěřit, jak moc se od sebe odcizili. Najednou mu bylo dusno a on měl pocit, že se těmi napjatými pocity, které se vznášely ve vzduchu, zadusí.

,,Musím jít," řekl nakonec, rychle se otočil a vyrazil zpátky ke svému provizornímu doupěti.

🌊🌀✳️

Další den byl o něco hezčí, než ten předchozí-aspoň co se týkalo počasí. Mraky se po dlouhé době aspoň trochu rozestoupily a dovolily tak slunci, aby zalilo svět svými chladnými, ale jasnými paprsky. Sníh se nyní oslnivě třpytil, jako kdyby byl celý pokrytý drahokamy.

Vichr vyrazil na liščí území na své obvyklé místo-u hor to očividně nemělo smysl a navíc nechtěl riskovat setkání s nějakými vlky.

Počkal, až kolem projde hlídka a pak se plížil dál-a snažil se myslet na tu lišku, kterou vytáhl z díry a ne na nepříjemné setkání s Jitřní tlapou. Při té vzpomínce ho nepříjemně tlačilo u srdce a dech se mu zadrhával, což byl hotový recept na nesoustředění.

,,A hele, náš zachránce!" Ozval se nějaký hlas, který už znal a Vichr vyděšeně nadskočil. ,,Říkala jsem si, jestli tě ještě potkám. Ačkoliv by mě zajímalo, co tady vlastně děláš."

Vichr se ohlédl a spatřil za sebou stát jasně zrzavou lišku, tu kterou včera zachránil. Cítil se víc trapně, než vyděšeně, že ho někdo objevil-zachránil jí život, tak ho snad nezabije. Ačkoliv, kdo ví jak to mezi liškami chodí.

,,Možná jsem si chtěl popovídat?" Nadhodil. Nedokázal se uvolnit, takže se pořád ztuhle krčil břichem u země.

Liška si toho očividně všimla. ,,Zdá se, že se tu necítíš zrovna nejlíp," poznamenala. ,,Co takhle zajít k hranici? Pokud jsi teda smečková kočka. Moc tak nesmrdíš, což mě trochu mate."

,,Smečková kočka?" Zopakoval Vichr. ,,Nemyslíš klanová?"

Liška pokrčila rameny a otočila se. ,,Třeba. Jdeš?"

Vichr zaváhal. Nebyl si jistý, jestli je to dobrý nápad. Ale liška vypadala, že skutečně míří k hranici a on nic neztratí tím, že si s ní popovídá-právě naopak. Možná se dozví něco užitečného. A navíc by tak mohl přijít na jiné myšlenky.
Proto vyrazil za ní.

,,Hm. Vidím, že ses vyhnul hlídce," poznamenala po chvíli tichá liška, když prošli kolem stop, které tu zanechala hlídka. ,,Měli by být opatrnější."

Vichr jen něco zamručel. Šokovalo ho, jak klidně bere ta liška skutečnost, že se vkradl na jejich území. Možná mu byla opravdu vděčná za záchranu života? Nebo se nad tím nerozpakovala, protože se ho stejně chystala zabít? Kdo ví, třeba si ho ta hlídka všimla a upozornila ji na něj.

,,Včera jsi byl mnohem dál na našem území," dodala liška. Vichr poznal, že už se blíží k hranici-les se mu tu zdál světlejší a třpytivější. Opravdu nešli moc dlouho. ,,Proč?"

,,Slyšel jsem ten tvůj výkřik o pomoc," odpověděl Vichr. To byla částečná pravda. To, že rozhodně nebyl na jejich straně hranice, když její výkřik uslyšel, jí rozhodně sdělovat nehodlal.

,,Vážně?" Otočila se na něj liška a nedůvěřivě přivřela oči. Vánek si nebyl jistý, jak rozlišit emoce v tom jejím úzkém obličeji. ,,Je to dálka."

,,Kočky mají výjimečně citlivý sluch," informoval ji Vánek.
Měl pocit, že odfrknutí, které ze sebe liška vydala, bylo pobavené.

,,Tak. Hranice," řekla nakonec, když se dostali až sem.

Vichr se posadil na svou stranu území, přímo čelem k lišce. Teď, když byl tak blízko svému území a klanu, se cítil mnohem bezpečněji.

,,Jak se jmenuješ?" Zeptala se liška.

Vichr přivřel oči a ona zakoulela očima. ,,Nevěděla jsem, že je to nějaká soukromá informace, kterou mi za žádnou cenu nesmíš říct," popíchla ho.

,,Není," bránil se Vichr. ,,Jen nevěřím liškám."

Liška se přestala tvářit pobaveně. ,,Tak proč si mě zachraňoval?" Zeptala se, s upřímnou zvědavostí.

Vichr zaváhal. ,,To si ještě nejsem jistý," přiznal nakonec. ,,Každopádně, jmenuji se Vichr."

Lišce se změnil výraz, který Vichr nedokázal rozlišit. ,,To je tak skvělé!" Vykřikla nadšeně.

Vichr zmateně zamrkal. ,,Co je skvělé?"

Liška se na něj podívala. ,,Poznat někoho, kdo používá každopádně. Jmenuji se Křivozubka, jen tak mimochodem."

Křivozubka. Vichr měl pocit, že to jméno už někde slyšel, ale nebyl si jistý kde. ,,To mi připomíná... Jak je možné, že nemluvíš... Jako ostatní lišky?" Zeptal se.

,,Jsem poněkud inteligentnější," vysvětlila Křivozubka. ,,Většinou k dorozumívání nepotřebujeme slova-často mluvíme jen proto, abychom vyděsili ty, kdo našemu jazyku nerozumí. Já se však naučila mluvit normálně, jako vy kočky."

Vichr pomalu přikývl. Křivozubce nadšeně zářily oči, jako kdyby si tenhle rozhovor vyloženě užívala. On si nebyl jistý, jak by se měl cítit. Dlouho si s nikým normálně nepovídal a už vůbec ne s liškou.

,,Můžu... Můžu se zeptat na nějaké věci ohledně vaší smečky?" Zeptala se Křivozubka. ,,Vždycky mě kočky fascinovaly!"

Vichr přivřel oči. Tohle už bylo podezřelé. Kdo ví, na co ty informace použije. Možná i ona měla v plánu se o druhé straně dozvědět co nejvíc. Ale přecejen, když se zeptá na něco, na co odpovědět nebude chtít, tak jí prostě neodpoví. Své území měl za zády. A navíc, možná tak získá i nějaké informace on.

,,Klanu," opravil ji Vichr. ,,Říkáme si klan, ne smečka."

Křivozubce se rozzářily oči. ,,Klan," zopakovala. ,,Páni. Nevím, na co bych se měla ptát první. Možná můžu porovnat rozdíly mezi námi... Jak jíte?"

,,Jak jíme?" Zopakoval Vichr zmateně. ,,No... Každý válečník a i učedník má povinnost nakrmit svůj klan-chodíme na lov a kořist přinášíme zpátky do tábora, aby se ostatní najedli."
Radši se nezmínil o tom, že první jí vždycky elitní válečníci. Co se týkalo elitních válečníků a jeho vlastní pozice v klanu, chtěl by se tomuto tématu vyhnout.

,,Úžasné," zamrkala Křivozubka. ,,U nás jí každý sám za sebe. Teda, když má tvoje spřízněnka liščata, tak jim i jejich matce musíš shánět potravu a přirozeně se staráme o starší lišky, ale jinak si každý musí lovit sám."

,,Spřízněnka?" Zeptal se Vichr a zamyšleně to slovo převaloval na jazyku.

,,Nebyla jsem si jistá, jak to přeložit do tvé řeči," přiznala Křivozubka. ,,U nás je to..."

Vydala ze sebe zvuk připomínající vytí a štěknutí zároveň, tak hlasité a výrazné, až sebou Vichr trhl.

,,Prostě, jsou to lišky, které vychovávají mláďata," dodala Křivozubka.

,,Jako u nás matky," došlo Vichrovi. ,,Takže... Každý si musí lovit sám. A co když je někdo nemocný?"

,,No, na to je taky výjimka," odpověděla Křivozubka. ,,Dřív tohle ale vůbec nebylo. Máme nyní novou velitelku a ta naši smečku dělá mnohem... Soudržnější. Dřív jsme ani nekrmili staré lišky a nemocní? Ty jsme nechali umírat hlady."

Vichr mrskl ocasem. ,,Vaše velitelka asi bude dobrá velitelka," usoudil.

,,To rozhodně," přikývla Křivozubka a v očích se jí mihla hrdost.

Vichr se odmlčel. ,,Máte nějaké učedníky?" Zeptal se nakonec on. Namlouval si, že to všechno chce vědět jenom proto, aby získal co nejvíc informací o liškách a jejich způsobu života, ale uvědomil si, že ho to zajímá. Bylo to poprvé po dlouhé době, kdy tolik mluvil a bylo to... Příjemné.

,,Učedníky? Co to je?" Zeptala se Křivozubka zvědavě a naklonila hlavu na stranu.

,,No... Když naše koťata dosáhnou určitého věku, stanou se z nich učedníci. Jejich učitelé pak mají za úkol je naučit vše, co musí znát-lovit, bojovat a tak podobně. I já jsem byl ještě donedávna učedník," přiznal Vichr.

Křivozubka si ho změřila pohledem. ,,Vážně?" Zeptala se nedůvěřivě. ,,Nejsem teda odborník na kočky, ale přijdeš mi starší."

I Vichr si tak přišel.

,,Každopádně, my učedníky nemáme. Matka a případně i otec svá liščata učí sami vše, co musí vědět. A když usoudí, že jsou připraveni, tak je prostě přijmeme mezi sebe," vysvětlila Křivozubka.

,,Stanou se válečníky?" Zajímal se Vichr.

,,Válečníky? Ne. To je trochu složité. Nejdříve jsou členy smečky-loví, hlídkují, bojují a tak podobně. V to krátké období je ostatní sledují a zjišťují, v čem vynikají-a podle toho dostanou svou roli. Máme převážně lovce, hlídkaře a bojovníky, ale už máme i pár stopařů či léčitelů," rozmluvila se Křivozubka.

,,My máme taky léčitele. Přesněji léčitelku a jejího učedníka," řekl Vichr. Neříkal toho už moc? Nebylo nebezpečné naznačovat, kolik koček mají v klanu?

Křivozubka však nad tím očividně vůbec nepřemýšlela. ,,Tak to by si možná mohli předat nějaké zkušenosti," řekla nadšeně, ale pak se zarazila. ,,No... To asi ne."

Vichr s ní v duchu souhlasil. Křivozubka sice vypadala inteligentně a ne-krvelačně, ale ostatní lišky takové vůbec být nemusely. Děsila ho představa, že by se jeho klan měl seznamovat s liškami.

,,A co jsi ty?" Zeptal se. ,,Jaké máš postavení?"

Křivozubka vycenila zuby v úsměvu. ,,To je tajemství," řekla.

Vichr zakoulel očima, ale než mohl stačit naléhat, Křivozubka se zeptala: ,,A ti válečníci... Co dělají?"

,,No, vlastně všechno," zamyslel se Vichr. ,,Loví a chrání klan před nebezpečím. Chodí na hlídky, učí učedníky a tak podobně."

,,To musí být složitý," usoudila Křivozubka. ,,Takže ty tohle všechno děláš?"

Vichr znovu zaváhal. Chtěl být k Křivozubce upřímný-byla po dlouhé době první osoba, která se na něj nedívala podezíravě, vyděšeně nebo lítostivě. Ale nebyl si jistý, jestli může říct, že vlastně skoro tyhle věci nedělá a že cvičí, aby zabil Krkavčí Pěvkyni. Pořád to byl nepřítel.

,,Ano," odpověděl nakonec.

Jestli si Křivozubka jeho zaváhání všimla, nedala to na sobě znát a okamžitě vypálila další otázku.

Představuji vám novou postavu, lišku Křivozubku! XD Je jedna z mých nejoblíbenějších XD