Vichr střihl ušima a zvedl hlavu, aby zavětřil-samozřejmě to bylo zbytečné. Celý les byl tak prosycený silným, liščím pachem, že nebyl schopný ucítit cokoliv jiného.

Začal otáčet ušima, aby se ujistil, že nikdo není poblíž, pak se skrčil a rychle přeběhl po sněhové pokrývce do rozvětveného, holého keře. Jen sotva ho zakryl, ale pořád se v něm cítil bezpečněji, než na volném prostranství, byť ho obklopovaly stromy.

Smysly měl jako vždycky, když byl na liščím území, vybroušené k dokonalosti-v jeho mysli nebylo místo pro žádné přebytečné myšlenky, soustředil se jen na místo, kde byl, na to, aby pod ním sníh co nejméně křupal, aby našlapoval tak zlehka, že v něm nezůstanou otisky a aby si byl plně vědomý všeho, co se kolem šustlo.

Od té události s Liškou uplynul už celý úplněk-sníh teď zůstával na zemi pravidelně, dny pozdě přicházely a rychle odcházely a vzduch byl čím dál ledovější a mrazivější. Vichr si navzdory tomu období bezlistí zamiloval-v jejich klanu bylo díky spoustě válečníkům pořád kořisti dost, takže ho netrápil hlad a on si mohl vychutnávat, jak tiše a krásně svět působí, když ho pokryje sníh. Nehledě na to, že jeho bílošedá srst v něm aspoň tolik nezářila.

Lovec duší s ním nadále cvičil-a výpravy na liščí území byly jedním z jeho úkolů. Velitel usoudil, že Vichr se bude víc snažit, když mu bude hrozit nebezpečí a proto ho začal posílat na liščí území-jeho úkolem bylo, dostat se až k táboru a pokusit se zjistit nějakou informaci, aniž by si ho kdokoliv všiml a zabil ho. Lovec duší tak riskoval, že vyvolá válku s liškami, ale očividně Vichrovi a jeho schopnostem věřil, protože se o ničem nezmínil. Z toho důvodu Vichr každý den chodil na liščí území, aby si zapamatoval, kdy chodí na hlídky, kde často loví a aby vůbec zjistil, kde ten tábor je.

Dokonce přestával přespávat v táboře a udělal si provizorní doupě těsně u hranice, aby jeho srst nabila příjemných, lesních pachů a nebylo tak znát, že pochází z klanu-lišky měly mnohem citlivější čich než kočky a on se nechtěl spoléhat jen na to, že ho většina koček necítí. Spaní mimo tábor bylo sice mrazivé a někdy trochu znepokojivé, ale ve výsledku mu to tak vyhovovalo-protože nemusel čelit svému klanu. Nikdo, kromě něj, Lišky a léčitelů nevěděl, co se tehdy ve skutečnosti stalo-že Lišku ušetřil a že jí vlastně nic neudělal. A Vichr chtěl, aby to tak zůstalo, protože kdyby to vědělo víc koček, mohlo by se to donést k Lovcovi-a ten by nepochybně neuposlechnutí rozkazu nevzal zrovna pozitivně. Přesto ho bolelo, kdykoliv viděl nějaký vyčítavý, či dokonce vyděšený pohled a jak se od něj kočky odvrací. Od klanu si na to zvykl, ale nejvíc ho bolela ztráta Jitřenky-teď už Jitřní tlapy. Po jejích zraněních zůstaly sice jizvy, ale brzy byla schopná zase normálně fungovat a Lovec duší ji učinil válečnicí. A dosud s ním nepromluvila, dokonce se na něj ani nepodívala.

Vichr by jí strašně rád řekl, že Lišce ve skutečnosti neublížil a dokonce přemluvil Lovce, aby dal Jehličce jiného učitele. Rád by jí přesvědčil, že Lovec každé své činy má promyšlené a že to je jen další krok k tomu, aby porazil Krkavčí Pěvkyni-a ta aby zaplatila za své zločiny. Ale nemohl, protože nechtěl Lišce přidělat nějaké další problémy a navíc si ani nebyl jistý, jestli by ho Jitřní tlapa poslouchala.

Začínal mít pocit, že je v klanu vyvrhelem.

,,Já nevědět, proč já chodit na lov," ozval se zničehonic nějaký hlas. Vichr znehybněl na místě a zatajil dech. Přestal dávat pozor a nevšiml si, že se někdo blíží. A teď nemohl utéct pryč, protože jinak by si ho liška, která promluvila, stoprocentně všimla. Mohl jen doufat, že nebude procházet těsně kolem keře, ve kterém se ukrýval.

,,Protože my potřebovat jíst?" Odfrkla si druhá liška-Vichr je zatím neviděl, ale jejich hlasy se ztichlým, zasněženým lesem daleko nesly.

,,Ale ne," odfrkla si první liška. ,,Já myslet, proč zrovna já. Jsem unaven."
Vichr se musel na jejich rozhovor silně soustředit, aby z něj něco pochopil, protože lišky mluvily trochu jinak, než kočky.

Nebylo to poprvé, co vyslechl nějaký liščí rozhovor-těmito místy pravidelně chodily hlídky a on toho využíval, aby se dozvěděl něco zajímavého. Vždycky však měl mnohem lepší úkryt, než tenhle-většinou vyšplhal na strom, nebo se dokonce zahrabal do sněhu. Rozhodně nedřepěl v holém keři, který ho sotva ukrýval.

,,Já ráda bych něco zakousla!" Zavyla druhá liška-teď už je Vichr viděl, procházely mezi stromy a jejich oranžové kožíšky zářily široko daleko.

,,Ty radši to nezakřikovat, jinak něco zakousne tebe," posmíval se jí lišák.

,,Na vlky já netroufnout si, samozřejmě," prohlásila liška. Vichr ztuhl, když si uvědomil, že jsou teď mnohem blíž. Jestli ho tady najdou, tak s ním bude konec... ,,Ale nějakou kočku..."

,,Velitelka to zakázat," upozornil lišák. ,,My mít dost problémů s vlky, nepotřebovat ještě kočky."

,,Kočky nebýt překážkou," zavrčela liška, natáhla se po větvičce trčící ze země, stiskla ji a zlostně přelomila. Vichr neměl problém s tím si představit, že by to samé udělala s jeho krkem.

,,Ty zapomenout, co udělat s Jizvotlapkou?" Zamračil se lišák-nebo aspoň Vichr předpokládal, že se mračil, na liščím obličeji se to dost těžko poznávalo. A navíc už se od něj vzdaloval-vlastně se ani jeden z nich nepřiblížil dost blízko k Vichrovi, aby mu hrozilo nebezpečí.

,,My nevědět, jestli to být kočky," vyštěkla liška-její hlad byl nyní slabší. Vichrovi se ulevilo. Tak ho možná přecejen nezabíjí!
Odpověď lišáka už neslyšel.

Ještě dlouho po jejich odchodu vyčkával, jestli se třeba nevrátí a jakmile si byl jistý, že to se nestane, povolil ztuhlé svaly a vyklouzl z křoví.

Zamračil se. Tohle se moc nepovedlo-jedno z jeho pravidel bylo, nezůstávat moc dlouho na jednom místě. Čím déle někde zůstával, tím silnější byl jeho pach, který tam utkvěl. Doufal však, že když tu ty lišky prošly, tak tu ještě dlouho nikdo další nepůjde-aspoň do doby, než pach vychladne.

Otočil se a začal se opatrně vracet zpátky na své území-dnes už to stačilo. Nechtěl riskovat, že ho tady někdo nachytá, obzvláště, když některé lišky měly očividně krvechtivou náladu.

Lehce našlapoval po sněhu, ocasem přitom zametal jakoukoliv případnou stopu, kterou jeho tlapky udělali a ušima stříhal do všech stran, aby se tentokrát nenechal překvapit.

Neuvolnil se, dokud nepřekročil hranici mezi kočičím a liščím územím a až pak si dovolil zmírnit svou ostražitost. Les napohled vypadal úplně stejně, ale stejně se tu Vichr cítil mnohem lépe.

Zhluboka se nadechl-už sebou ani necukl, když mu čumáček zaplnily silné liščí pachy-a vyrazil ke svému provizornímu doupěti. Možná by si mohl zalovit-den ještě zdaleka nebyl u konce a lov byla taky navíc příležitost k výcviku. Minimálně jednou za den se tu někdo zastavoval, aby mu přinesl kořist nebo řekl nějaké novinky, takže by možná mohl ulovit i něco pro klan a nechat to tam donést...

,,Ahoj Vichře!" Uvítal ho veselý hlas, který okamžitě poznal-Kaštánka. Zvedl hlavu od svých tlapek a spatřil ji, jak klouže po malém sněhovém svahu až k němu. ,,Čekám tady na tebe už celou věčnost!"

Ve svahu byla stará, opuštěná liščí nora, kterou Vichr využíval jako své provizorní doupě. Kdykoliv s ním někdo chtěl mluvit-což se moc nestávalo, přišel sem.

,,Koukej, co jsem ulovila!" Vykřikla Kaštánka pyšně, rychle se otočila a odhrábla hromadu sněhu z dvou překvapivě vykrmených myší. ,,Řekla jsem si, že ti to můžu donést a zároveň ti říct nějaké novinky a tak."

Kaštánka byla jednou z mála normálních koček, která se s ním bavila-narozdíl od svých sourozenců nebyla u toho, kdy Vichr vykonával trest její matce a viděla jen to, že Liška měla jen velmi malá a sotva znatelná zranění. Nehledě na to, že si nepochybně pamatovala, jak ji Vichr zachránil z řeky.

,,Díky," řekl Vichr stručně, prošel kolem myší a začal odhrábávat navátý sníh, který zakrýval vchod do jeho doupěte.

,,Nedařilo se?" Zeptala se Kaštánka. ,,Příště můžu jít s tebou!"

,,To už by se mi rozhodně nedařilo," odfrkl si Vichr, ale vzápětí toho zalitoval. Nechtěl, aby se s ním přestala bavit i ona. ,,Promiň."

,,V pohodě," ušklíbla se Kaštánka. Vichrovi v mnoha ohledech připomínala Jitřní tlapu-jenže Kaštánka byla mnohem drzejší, sebevědomější a divočejší.

Když odhrabal všechen sníh, vrátil se pro jednu z myší a posadil se do vchodu do doupěte-byla to jen malá, hliněná díra ve svahu, vystlaná mechem. Přesto se tam Vítr cítil mnohem lépe, než v táboře.

Kaštánka ani nečekala na vyzvání a posadila se vedle něj. Zamyšleně se ukousla kousek druhé myši a začala ji přežvykovat. ,,Přemýšlím, co ti říct jako první," zahuhlala. ,,No, tak třeba, koťata Červenky se dnes stanou učedníky! Tedy kromě Kostničky, ta je ještě moc malá. A divná, řekla bych. Přijdeš na obřad? Možná se staneš učitelem!"

Vichr byl válečníkem sotva jeden úplněk, takže o tom silně pochyboval. Navíc, kdyby měl Lovec duší v plánu z něj udělat učitele, jistě by mu to řekl dopředu.

,,Spíš ne," usoudil.

,,Škoda," povzdechla si Kaštánka. ,,Jo a Motýl a Štíra teď budou válečníci. Už bylo načase, jsou už moc velcí!"

Vichr střihl ušima. Jeho bratr se měl stát válečníkem? Nepochybně proto, aby se uvolnilo místo v učedníkem doupěti, protože kdyby on a Štíra udělali něco statečného, nebo tak podobně, tak by se o tom Kaštánka zmínila. Každopádně se tím nic neměnilo-pořád nehodlal do tábora dnes chodit. Jeho bratr mu taky negratuloval, když se stal válečníkem. Ostatně, Motýl se všeobecně snažil dělat, že Vichr neexistuje. Jako kdyby vůbec nebyli bratři.

Vichrovi to bylo jedno-nebo si to aspoň namlouval.

Ve skutečnosti se cítil v klanu čím dál osamělejší-vždyť už ani nežil v táboře.
Lovec duší, klan a pomsta Krkavčí Pěvkyni jsou důležitější, připomněl si přísně. Velitel na něj spoléhal, že je zbaví toho zla v podobě velitelky Vzbouřenců. Tohle všechno, odloučení a neustávající výcvik, byly jen kroky k tomu, aby se to uskutečnilo. A až svou pomstu naplní... Tak se všechno vrátí do normálu.

🌊🌀✳️

Takhle daleko na liščím území ještě nebyl-jeho provizorní doupě se nacházelo na přímé cestě od hranic do tábora a vždycky vyrážel nějak odtud. Teď se to však rozhodl vzít jinudy-prošel lesem až k Horám úsvitu a u nich se rozhodl překročit hranici. Ještě tady nebyl, takže mohl narazit na tábor, nebo na nějaké informace, které by se hodily.
Byl dost nervózní ze skutečnosti, že má své území daleko za zády.

Včera informoval Lovce duší o tom, co slyšel-že liščí velitelka očividně pořád dodržuje příměří a že mají lišky nějaké problémy s vlky-nejdřív mu musel Lovec samozřejmě vysvětlit, co jsou vlastně vlci. Usoudil, že by se možná mohlo hodit, kdyby zjistil, jaké problémy konkrétně to jsou.

Lehce našlapoval po sněhu a obezřetně se rozhlížel kolem sebe. Nikdy nebyl tak vděčný za svou světlou srst, která splývala s jasně bílou krajinou-protože měl z nějakého důvodu pocit, že je tady liščí pach silnější, než na místech, kde už byl. Možná to však byla dobrá zpráva-možná byl skutečně blízko tábora.

Natahoval uši, jestli nezaslechne nějaké štěkavé, liščí hlasy, ale les kolem něj byl naprosto tichý a nehybný-dokonce ani větve jehličnanů, obtěžkané sněhem, se neohýbaly ve větru. Jediný zvuk a pohyb v jeho okolí, byl on-jeho dech a tiché křupání sněhu pod tlapkami znělo až nepřirozeně hlasitě.

Aspoň věděl, že kolem něj nikdo není.
Zrovna natáhl tlapku, aby šel dál, když vtom se odněkud ozval nějaký zvuk.
Celý ztuhl, natáhl krk a stříhal ušima tím směrem, zatímco očima pročesával okolí. Nic neviděl a ten výkřik, nebo co to bylo, se ozval z velké dálky.

Pak to uslyšel znovu a tentokrát rozpoznal, co říkal: ,,Pomoc!" Byl to sotva slyšitelný, ale zoufalý zvuk.
Vichr zaváhal. Určitě to byla nějaká liška-najde ji zase jiná liška. Nepotřebuje se do toho starat-jediné, co mu to přinese, je neúspěch jeho úkolu a možnou smrt.
A přesto...

Tak, co myslíte? XD Kdo to je? XD