,,Liško! Chtěla jsi utéct z tábora se svými koťaty a přidat se k našim nepřátelům Vzbouřencům! Popíráš to?" Zvolal Lovec duší a jeho ostrý, zvučný hlas rozřízl ticho v táboře. Z doupat začaly vycházet kočky, aby se podívaly, co se děje.

Vichr viděl elitní válečníky, jak si mezi sebou vzrušeně šeptají a pár z nich se dokonce uchichtlo. Normální kočky jen mlčky seděly a hleděly na Lišku, která se krčila pod Vraní skálou a její dvě koťata.
Zrzavá matka neodpověděla-Vichr si nebyl jistý, jestli schválně a nebo byla strachy tak roztřesená, že odpovědi nebyla schopna.

,,Řekni mi jeden důvod, proč bych tě neměl zabíjet," dodal Lovec duší.
Vichrovi přejel mráz po zádech a prudce vzhlédl ke svému veliteli. Tmavý kocour se však na něj ani nepodíval.

Liška otevřela tlamičku a zachraptěla: ,,Nezabíjej moje koťata."

Jehlička a Měďáček se jí přitiskli k nohám, jakoby jí chtěli dodat odvahy.
V táboře panovalo dusivé ticho, které se kolem Vichra ovíjelo jako ta protivná mlha. Byl si vědom každého svého promočeného chlupu, toho jak mu se mu ostrý vítr zařezává pod kožich a jak se mu bláto lepí na tlapky.

,,To ani nemám v plánu," ujistil ji Lovec duší klidně. ,,Nezabíjím koťata ani učedníky. Ale co ty? Chtěla jsi nás zradit! Přidat se k té špíně!"

,,Chtěla pouze ochránit koťata," vyšlo z Vichra dřív, než se stačil zastavit. Lovec na něj upřel přimhouřené oči a on rychle pokračoval: ,,Bojí se o ně. Hlavně o Jehličku. Buďme upřímní, Beznaděj není zrovna něžný typ."

Několik koček se uchechtlo, což bylo přesně to, v co Vichr doufal.

,,Nechtěla nás opustit proto, že by nebyla věrná klanu, ale jednoduše měla strach," dodala Vichr, aniž by spustil pohled z Lovce. ,,Ze strachu dělají kočky spoustu věcí."

Lovec mu jeho pohled upřeně opětoval, ale pak si odfrkl, jakoby ho tahle situace nudila a mrskl ocasem. ,,Máš pravdu," řekl a Vichr úlevně sklopil ramena. ,,Ale Liška i tak bude potrestaná. A vzhledem k tomu, že ty Vichře očividně chápeš věrnost klanu, to budeš ty, kdo ten trest vykoná."

Vichrovi se naokamžik zastavilo srdce a vyděšeně se na Lovce podíval. ,,Jak... Jaký trest?" Zeptal se usilovně se snažil, aby se mu netřásl hlas. Kdyby mu nakázal, aby ji zabil... To by nedokázal. Ano, Liška si možná zasloužila nějaký trest, protože její činy byly hloupé, ale doufal, že to nebude nic drastického.

,,Zaútoč na ni," řekl Lovec stručně. ,,Dej jí lekci. Zastavím tě, až uznám za vhodné."

Vichr měl pocit, že když jeho hlas utichl, jediným zvukem ve ztichlém táboře bylo zvučné, těžké bušení jeho srdce. Pomalu se obrátil čelem k Lišce, která ho taky upřeně sledovala, zorničky doširoka rozšířené. Dech se mu zkrátil, najednou měl pocit, že i kdyby dýchal co nejvíc zhluboka, nebude mu to stačit.

Jehlička a Měďáček začali zoufale vrtět hlavou, zatímco Liška na něj pořád hleděla.

,,A pospěš si, nebo to za tebe udělá někdo jiný," dodal Lovec duší, čímž Vichra probral. Kdyby to nechal udělat někoho jiného, byl by to ještě krutější trest.
Nohy měl ztuhlé, když se pohnul směrem k Lišce.

Ta se okamžitě obrátila ke svým koťatům a postrčila je pryč, směrem k Července, další z matek.

,,Ne!" Vypískla Jehlička vyděšeně, ale Červenka si ji přitiskla k sobě a nedovolila jí se vrhnout zpátky k Lišce, která se znovu obrátila čelem k Vichrovi.

Všichni je sledovali. Vzduch byl těžký a plný napětí, které mezi kočkami panovalo. Všichni je sledovali, ale nikdo neudělal nic.

,,Vichře."
Lovec jeho jméno řekl sice normálním hlasem, ale důrazně.

Vichr vytlačil ze své mysli všechny pochybnosti, všechny hlasy, které mu šeptaly, že je tohle špatně a vrhl se na Lišku. Zrzavá kočka se nebránila, když ji srazil přímo do bláta a přistál na ní.

Vichrovi v uších hučela krev, když napřáhl tlapu, vytasil drápy a lehce ji sekl po obličeji.

Odněkud se ozvaly dva výkřiky.

Odskočil od Lišky, až mu od tlap odletělo bláto a přivřel na ni oči.

Srdce mu zběsile bušilo do rytmu jeho krve a to byl jediný zvuk, na který se přinutil soustředit.

Trest, trest, trest, trest.

Nic víc.

Sledoval, jak Liška opatrně vstává a sotva se postavila na všechny čtyři, vrhl se k ní. Zrzavá kočka se skrčila, ale on ji schválně přeletěl a přistál na druhé straně.

,,Hej!" Vykřikla Beznaděj, jež do obličeje zasáhlo bláto, na kterém málem uklouzl. Nevnímal ji a rozběhl se k Lišce, která k němu jen tak tak stačila otočit hlavu, než ji srazil na bok a mrštil s ní do bláta. On i ona ho měli plnou srst, až připomínali nějaké dvě bahenní příšery.

Výkřiky se stupňovaly.

Liška se roztřeseně nadechla, když jí Vichr rozčísl drápy srst a zorničky se jí rozšířily. Vichr doufal, že si uvědomila, že to bylo schválně. Že to mělo z dálky vypadat, jako kdyby jí zaryl drápy do kožichu, i když jí ve skutečnosti neudělal nic. A očividně jí to došlo, protože vydala přesvědčivé, bolestivé zakňučení.

Vichr od ní zase uskočil a nechal ji vstát. Vyměnil si se zrzavou kočkou pohled. Ten její byl teď mnohem silnější, než předtím a Vichrovi se tělem rozlilo příjemné teplo, jakkoliv to bylo absurdní.
Bude sice trochu potlučená z toho, jak furt padá na zem, ale to bylo všechno. Neublížil jí nijak vážně.

Jen teď musel předvést něco drsnějšího, aby už Lovec řekl dost.

Znovu se k ní vrhl a když ji už asi potřetí srazil do bláta, přetočil ji na záda a popadl do čelistí jednu zadní nohu. Jemně s ní škubl, ne dost na to, aby to bolelo, ale dost na to, aby to vypadalo, že to bolí-a Liška zahrála svou roli dobře. Rozkřičela se bolestí tak, až musel Vichr sklopit uši.

,,Dost," prohlásil Lovec duší dost nahlas, aby Lišku přehlušil.

Vichr od zrzavé kočky okamžitě ustoupil a vzhlédl k veliteli, který ho hrdě pozoroval.

Tmavý kocour se od něj brzo odvrátil a zavolal na Oříška: ,,Ošetři ji, ale ne tak, aby se uzdravila okamžitě."

Hnědý kocourek přiběhl k Lišce a pomohl jí na nohy-ta úspěšně napodobila kulhání a slabost. Až ji Oříšek bude ošetřovat, nepochybně si uvědomí, že Lišce vlastně nic není, ale Vichr si byl jistý, že to nikomu neřekne.

Rozhlédl se po táboře a najednou se teplo, které ho zaplavilo, když s ním Liška začala hrát, rozplynulo. Všichni ho sledovali. Elitní válečníci vypadali zamyšleně, nadšeně, někdy i žárlivě, jakoby si přáli, aby možnost vykonat trest připadla na ně. A normální kočky...

Většina koček se tvářila nevěřícně, jakoby nedokázala zpracovat to, co se před chvílí stalo. Pohled Červenky, Jehličky a Meďáčka byl ryze nenávistný. Pruhovaný se mu do očí nepodíval a výraz Snového drápa vypovídal o silné nechuti. Motýl se tvářil vyděšeně, tak jak většinou vypadal, když přišla řeč na elitní válečníky. Vichr si všiml, že se Máta, která se vykulhala z doupěte starších, zklamaně otočila a zase se vrátila dovnitř. Srdce mu ztěžklo. On sám věděl, že nic Lišce neudělal, ale ostatní to nevěděli. Viděli v něm krutou stvůru.

A když se otočil k léčitelskému doupěti, projela jím ostrá bolest, když viděl výraz Jitřenky. Bylo v něm tolik emocí, že je skoro nedokázal popsat.

Jitřenka se od něj brzo odvrátila a zmizela ve tmě léčitelského doupěte.

🌊🌀✳️

Jeho dlouhé, bílé drápy se zableskly na pozadí šedých mračen, když je vytasil a prudce zaryl do zrzavého kožíšku. Do vzduchu vystříkla krev, která přistála Vichrovi i na obličeji. Zamyšleně si olízl tlamičku a s ní i několik kovově chutnajících kapek.

Liška mu vyděšeně zírala do očí. Za ním řvala koťata. Všichni ho sledovali-elitní válečnici ho povzbuzovali, zatímco normální kočky ho odsuzovali tichým pohledem.

Vichrovi to bylo jedno. Zhluboka se nadechl, aby nasál pach krve a po tváři se mu rozlil úsměv.

Mrštil s Liškou o zem a přitiskl ji tlapou do bláta. Když do ní zaryl drápy, okamžitě se jí z břicha vyvalila krev, která mu probublala kolem tlapky a lepila se mu na srst.

Jeho úsměv se ještě rozšířil. Vytlačil z hlavy řev koťat a soustředil se jen na povzbuzování a nadšené výkřiky elitních válečníků.

Poklepal jedním drápem o břicho Lišky a pak jím lehce přejel po celé délce jejího břicha. Začala se pod ním neovladatelně třást a něco mumlat.

Vichr si vychutnával její strach. Byl tak opojný. Vrátil se tlapou na místo u jejího krku a pak... Pak jí jedním hladkým pohybem rozpáral břicho. Okamžitě se z něj vyvalila krev, obrovská spousta krve, která mu zalila tlapky a její silný, železný pach mu popletl smysly.

A najednou jeho tlapa nebyla bílá, kočka pod ním zrzavá a nebyl v táboře.
Zničehonic byla jeho tlapa černá, kočka pod ním tmavě šedá a byl v jeskyni.

🌊🌀✳️

Prudce sebou trhl a probudil se. Dech měl zrychlený a srdce mu zběsile bušilo, když se rozhlížel po válečnickém doupěti. Po té přehlídce s Liškou se šel vyspat-byl unavený a nechtěl čelit ničím obviňujícím pohledům.

Teď už bylo ráno dalšího dne, což poznal podle toho, že se kolem něj začaly probouzet kočky-musel spát celý den i noc.

Okamžitě vstal a vyšel z doupěte-chtěl být pryč z tábora ještě dřív, než se všichni vzbudí. Potřeboval si pročistit hlavu.

Vzduch byl ještě ledovější, než včera, ale nebyl tak vlhký, což Vichr ocenil. Obloha byla pokrytá stejnou vrstvou světle šedých mraků, ze kterých se na zem lehce snášely drobné, bílé vločky. Přešlápl na místě a odolal nutkání se podívat směrem k léčitelskému doupěti. Musel odejít z tábora. Hned.

,,Jdeme na hlídku," oznámil mu Lovec duší, který se objevil vedle něj-Vichr až překvapeně nadskočil, protože si ho nevšiml.

Bezeslova přikývl. To bylo přesně to, co potřeboval. Lovec duší okamžitě vyrazil k východu z tábora a Vichr ho následoval. Kočky se začaly probouzet, ale to už byli oni dva nahoře v lese.

Vichr čekal, jestli zamíří k listnatému lesu a z něj k hranici se Vzbouřenci, ale Lovec místo toho pokračoval mezi jehličnany. Pravděpodobně chtěl držet hlídku tady, u území lišek.

Vichr si vzpomněl, jak tu procházel jako učedník, ještě se Světluškou a jak byl nadšený z každého pachu a vjemu. Teď měl pocit, jakoby celý svět zešedl-a byl si jistý, že to není jen obdobím bezlistí.

Na větve se lepily stíny a nedovolily světlu dojít až dolů, takže měl Vichr pocit, jakoby procházeli lesem v noci. Všechno kolem nich bylo tiché a nehybné-jako kdyby les odrážel Vichrovu náladu.

,,Doufám, že chápeš, proč jsme museli Lišku potrestat," prolomil Lovec duší ticho. ,,Nerad bych, abys došel k nějakým pomýleným závěrům."

Kráčel kousek před ním a Vichr se ho nenamáhal dohonit. Ano, chápal to. Liška vůbec neměla opouštět klan-měla si s nimi normálně promluvit a požádat velitele o změnu učitele pro Jehličku. Ne utíkat ke Vzbouřencům, kteří jsou tisíckrát horší než jejich klan. Ale přesto měl pocit, že její trest mohl být i jiný.

,,Já nechci být krutý velitel-ale budu jím, pokud tak budu moct ochránit své kočky. Své věrné kočky. Někdy je prostě strach jediným možným řešením, jak udržet pořádek," pokračoval Lovec. ,,Takhle si budou všichni pamatovat, že se nemají pokoušet o podobnou pitomost."

Lovec měl rozumné argumenty, ale Vichr stejně nebyl schopný se s nimi úplně ztotožnit.

,,No... Já mám takový návrh," řekl Vichr váhavě. ,,Liška utekla, protože se bála. Bála se tebe a elitních válečníků. Kdyby ne... Tak by tě možná požádala, aby jsi dal Jehličce jiného učitele. Možná by to chtělo... Elitní válečníky a normální kočky spojit. Aby si uvědomili, že jsou vlastně všichni pořád členy jednoho klanu a že by se měli navzájem respektovat a chránit. Možná bychom měli strach nahradit láskou."

Lovec se na něj ohlédl. Ve tváři měl zachmuřený výraz. ,,Láska nás oslabuje," řekl. ,,Láskou žádnou bitvu nevyhraješ. Ano, ani mně se nelíbí, jak musím řídit tenhle klan-jak ho musím dělit na polovinu. Ale víš proč? Protože normální kočky mají větší strach z elitních válečníků, než ze Vzbouřenců. A to je přesně to palivo, které potřebujeme, abychom je porazili. Naše kočky se bojí Vzbouřenců, ale ještě víc se bojí toho, co by se stalo, kdyby s nimi nebojovaly. Nebýt strachu, tak už nad námi Vzbouřenci dávno vyhrají. Nebýt Krkavčí Pěvkyně, tak se tohle vůbec nemusí dít."

Krkavčí Pěvkyně. Zas a znova.

Za všechno mohla ona. Nutila velitele přijímat tyto drsné postupy.

,,Vím že jsem už válečník, ale... I tak bych se pořád rád cvičil."

A padá pořád dál, a dál, a dál...