,,Vichře!"

Vichr sebou překvapeně trhl a vzhlédl. Už podruhé se budil ve válečnickém doupěti a pořád to bylo dost matoucí.

,,Velitel tě chce vidět," vysvětlil Posel smrti, který ho vzbudil a ukázal ocasem ke vchodu z doupěte.

Vichr přikývl, setřásl ze sebe ospalost a vstal. Sotva vykročil ven, jeho tlapy se nezabořily do sněhu, ale do bláta. Znechuceně nakrčil nos a potřásl tlapkou, aby se bláta zbavil. Sníh přes noc roztál a nyní po něm zbyly jen hnědé, mokré břečky. Ráno bylo ale i tak studené a mrazivé a tábor zahalil šedivý, mlhavý opar. Vzduch byl nehybný a Vichra znepokojilo ticho, které v táboře i lese panovalo. Bylo dost brzo ráno, uvědomil si. Co bylo tak důležité, že ho velitel chtěl vidět teď?

Kdyby s ním chtěl probrat Krkavčí Pěvkyni, což měl minimálně Vichr rozhodně v plánu, proč by se namáhal to řešit tak brzo?

Zamyšleně přešel přes tábor, přitom se marně snažil vyhnout nejblátivějším místům, které mu špinily srst a zastavil se pod Vraní skálou. Nebyl si jistý, jestli má vyšplhat nahoru, aby se setkal s velitelem.

,,Slyšíš to?" Zeptal se nějaký tichý hlásek vedle něj, až překvapeně nadskočil. Když se otočil, uviděl vedle sebe, na nejsušším kousku země sedět malou, bílou kočičku s ledově bledýma, modrýma očima. Musela to být Kostnička, to kotě, které našly Sudba a Kavka. ,,Naříkají. Pod touhle skálou. Je to zvláštní nemyslíš? Říkat jí Vraní. Když jsou vrány jeho nepřítelem."

Vichr na ni vykuleně zíral. Neměl sebemenší tušení, o čem to sakra mlela.
Kostnička zničehonic vztyčila uši a sykla: ,,Poslouchají. Vidíš je? VIDÍŠ JE?"

,,Kostničko!" Ozval se nějaký výkřik, než si Vichr stačil rozmyslet odpověď. Ze školky vyběhla Červenka, která Kostničku adoptovala a přitáhla si bílé kotě k sobě. ,,Nemůžeš se takhle potulovat! Obzvláště v tomhle počasí! Takhle akorát zmrzneš!"

Aniž by se na Vichra podívala, popadla Kostničku za zátylek a přenesla ji zpátky do doupěte.

,,Vichře," ozval se o chvíli později další hlas a Vichr už podruhé překvapeně nadskočil. Šedá mlha, která zahalila celý svět, vybrousila jeho smysly a způsobila, že čekal, až na něj něco skočí. Otočil se na tmavého kocoura, jehož oranžové oči plály, když se na něj podíval. ,,Mám pro tebe úkol."

,,Poslouchám," sklonil Vichr hlavu a snažil se nedat najevo zmatek. Tohle se určitě netýkalo Krkavčí Pěvkyně.

,,Liška i se svými koťaty utekla," ztlumil Lovec duší hlas. ,,Nelíbilo se jí, jaké učitele jsem jim přidělil. A tak se rozhodla s nimi utéct ke Vzbouřencům. Najdi je a přiveď zpátky."

Vichrovi se rozbušilo srdce strachy, když slyšel jeho ledový tón. ,,Ke Vzbouřencům?" Zopakoval. Nemohl si nevzpomenout na svou původní učitelku, na Světlušku a na to, co jí Lovec duší udělal za to, že spolupracovala se Vzbouřenci.

,,Vzbouřenci jsou nebezpeční," pokračoval Lovec duší. ,,Buď ji i její koťata zabíjí a nebo naopak přijmou a oni budou mít další bojovníky, kteří za ně budu v další bitvě bojovat a zabíjet."

Bojovat a zabíjet.

Vichr si nedokázal představit, že by Kašťánka či její sourozenci dokázali někoho zabít, ale... Kdo ví, koho by z nich Krkavčí Pěvkyně vychovala. Pokud by to přežili.

Musel je přivést zpátky. Nedovolí Lovcovi je zabít, ale ani je nenechá se přidat k nepříteli.

Odhodlaně přikývl.

,,Buď rychlý," řekl Lovec stručně. Vichr cítil jeho pohled po celou dobu, kdy se otočil a vyrazil z tábora ven.

🌊🌀✳️

Liška si vybrala skvělý den, pomyslel si Vichr, když se váhavě skláněl nad kapradím, na kterém nejsilněji utkvěl pach Kaštánky a snažil se najít další stopu. V mlze se špatně pronásledovalo, vzduch byl nehybný a on tak musel pečlivě očichávat každé místo, aby věděl, že jde dobře. Bylo mu jasné, že Liška s učedníky určitě zamířila k hranici se Vzbouřenci, ale pochyboval, že už ji překročila a v tom případě se musela schovávat někde tady.

Vzhlédl k holým větvím a k jednolité, šedé obloze-možná to ani nebyla obloha, ale ta hustá, mléčná mlha, která se mu lepila na kožíšek.

Snažil se přemýšlet. Liščina koťata byla učedníky tak tři dny-byla tudíž moc malá na to, aby zvládla dlouhé cesty. A on sám si moc dobře vzpomínal na to, jak mu dělalo problém držet krok s dospělými válečníky. Navíc byla velká zima. Určitě se bude chtít někde zastavit, aby jim dala možnost odpočinku.

Konečně spatřil to, co hledal-otisk několika tlapek v blátě. Okamžitě se za nimi vydal a přitom se snažil nemyslet na to, jak bude muset donutit Lišku, aby se vrátila do tábora. Vždyť se sotva stal válečníkem. A když byla Liška ochotná opustit klan a riskovat hněv velitele, určitě se nebude rozpakovat s jeho zabitím, nebo minimálně dočasným zneškodněním.

Lehce přeskakoval kořeny a snažil se co to šlo nebrodit se blátem, kterého všude bylo spoustu-nestál o to, mít kvůli tomu špinavý kožíšek.

Určitě už vyšlo slunce, ale mraky a neprostupná mlha mu nedovolily zářit zem, takže ráno pořád halila šedá. Kolem něj bylo hrobové ticho-žádní ptáci, žádné zvířata. A kvůli nehybnému vzduchu ani nic necítil, kromě vlhkého pachu kmenů, rozkládajících se listů a bláta.

Blížil se k řece-vzduch tu byl ještě vlhčí, než ve zbytku lesa a on mohl jen nešťastně sledovat, jak se mu tlapky špiní blátem. Potřásl hlavou a soustředil se zpátky na stopování. Bláto bylo vlastně docela užitečné-mohl tak aspoň sledovat stopy Lišky a jejích koťat.

A zničehonic protnul ticho výkřik.
Vichr se prudce napřímil a natáhl uši tím směrem.

,,Kaštánko!"
Byla to Liška
.
Aniž by se nad tím jakkoliv rozmýšlel, okamžitě se rozběhl tam, odkud výkřik zazněl. Od tlap mu odlétalo bláto a listí, když se řítil mezi kmeny stromů. Špatná viditelnost a mlha způsobovaly, že se před ním vynořovaly až na poslední chvíli, takže jen tak tak se jim stíhal vyhýbat. Jeho rychlý běh mu zněl v uších až moc nahlas. Jako kdyby všechno a všichni jen mlčky sledovali, ale nic nedělali.

Zastavil se těsně před řekou a jen těžko udržel rovnováhu a nespadl do ní přímo po hlavě. Zrychleně dýchal, srdce mu bušilo, zatímco se rozhlížel kolem sebe, aby zjistil, kudy teď.

Počkat... Co to bylo za zvuk?

Uklidnil svůj dech a soustředěně se zaposlouchal. Znělo to jako... Něčí mňoukání? Ano, rozhodně to bylo mňoukání, jako od kotěte. A blížilo se.
Podíval se proti proudu, na temně černou hladinu řeky přesně ve chvíli, kdy se nad ní vynořila hnědočervená hlava, která nešťastně otevírala tlamičku.
Kaštánka.

Aniž by zaváhal, vrhl se rovnou po hlavě do řeky.

Ledová, mrazivá voda mu naokamžik vyrazila dech a jeho popadla panika. Najednou se topil v temně modrých hlubinách a tlamičku mu zalévala slaná voda...

Ne, tahle voda nebyla slaná a on nebyl v moři.

Prudce mávl tlapkami a vynořil hlavu nad hladinu, aby se nadechl studeného, těžkého vzduchu. Kolem něj vířila třpytivě bílá pěna a proud se ho snažil stáhnout pryč. Naštěstí nebyl dost silný na to, aby se mu to podařilo.

Vichr natáhl hlavu ještě víc a vyhlížel Kaštánku. Viděl ji, jak se panicky otáčí ve vodě, střídavě se vynořuje a zase ponořuje. A blížila se k němu.

Máchal tlapkami a snažil se udržet na jednom místě, aby mohl Kaštánku chytit, až bude u něj. Mokrý kožíšek ho táhl dolů a celým tělem mu pronikala zima.
Už jen kousek...

Prudce sebou pohnul, když Kaštánka proplula těsně kolem něj a natáhl se po ní. Na chvíli se mu zastavilo srdce, protože si myslel, že ji minul-ale pak ucítil, jak jeho zuby sevřely její promočenou kůži. Silně ji stiskl, ignorujíc, jestli ji to bolí a začal s novou tíhou pádlovat ke břehu. Proud naštěstí opravdu nebyl moc silný a on neměl problém se vyškrábat na břeh.

Okamžitě se do něj dala zima, ještě horší než když byl ve vodě a měl pocit, že se mu srst mění v malé rampouchy. Byl v pokušení sebou plácnout do bláta a už nevstát, ale nemohl, ne když se vedle něj třásla zimou Kaštánka.

Okamžitě se k malé kočičce sklonil a začal ji olizovat proti srsti, aby ji zahřál. I jemu se začaly třást tlapky a sotva se na nich udržel. Nepřestal však.

,,Kaštánko!" Vykřikla Liška, která se k nim přiřítila s dvěma zbývajícími koťaty za zády. Zastavila se, když ho uviděla se nad ní sklánět a na chvíli oněměla. ,,Děkuju, děkuju, děkuju!"
Hlas měla roztřesený a plný potlačované paniky.

Chtěla se vrhnout ke svému kotěti, ale Vichr se jí z posledních sil postavil do cesty a pevně zadíval do očí.

Liška se zmateně zastavila a váhavě se na něj podívala, nejistá tím, co vlastně dělá.

,,Vracíme se do tábora," oznámil jí Vichr chraptivě a vzápětí zakašlal. Viděl, jak se Lišce v očích objevuje uvědomění. ,,U Kaštánky jsem momentálně nejblíž já."

Nechtěl, aby to vyznělo jako výhrůžka, ale Lišce se v očích přesto objevil strach.

,,Zabije je..." Zašeptala sotva slyšitelně.
Vichr rázně zavrtěl hlavou. ,,Ne," řekl přesvědčeně. ,,Nezachraňoval bych ji, abych ji nechal zabít. Udělám cokoliv, abych ji a tvá další koťata ochránil."

Nebyl si však jistý, jestli se mu totéž podaří i v případě zrzavé matky. Liška si očividně myslela to samé, ale stejně pomalu přikývla.

Vichrovi se ulevilo. V tomhle stavu by nebyl schopný se s ní rvát a on vážně nechtěl naznačovat, že něco udělá Kaštánce, když to rozhodně neměl v plánu.

Otočil se k drobné učednici a popadl ji za zátylek. Pořád se třásla-musí ji dostat do tábora, než úplně prochladne.
Podíval se na řeku a zaváhal.

,,Budeme muset přeplavat," zahuhlal přes kožíšek Kaštánky.

Lišce se v očích objevil strach pramenící z toho, jak v řece málem ztratila svou dceru, ale přikývla a vzala za zátylek Jehličku.

Vichr se teda na další kolo ledové koupele vůbec netěšil, ale jiná možnost nebyla, takže vstoupil do vody a snažil se pokud možno klidně přeplavat na druhou stranu. Kaštánka začala panicky mňoukat a kroutit se, takže měl problém ji udržet. Přesto se mu to podařilo a on se brzy vydrápal na břeh. Liška to taky dokázala a pak se ještě vrátila pro Měďáčka.

Společně se pak vydali do tábora.
Vichr se snažil jít tak rychle, jak jen dokázal, ale začínal být unavený a nohy ho přestávaly poslouchat.

,,Vichře... Prosím," zašeptala Liška. ,,Nech nás jít. On... V táboře nejsou v bezpečí."

,,A u Vzbouřenců by byli?" Zamračil se Vichr, zatímco přelézal spadlý strom a snažil se Kaštánku udržet dost vysoko nad blátem. ,,Vždyť by vás tam mohli zabít! Vzbouřenci mi zabili matku."
Liška zavrtěla hlavou, ale neodpověděla. Očividně neměla co.

,,Kdo jsou vůbec jejich učitelé?" Zeptal se Vichr po chvíli.

,,Zatměna učí Kaštánku, Měďáčka Straka a Jehličku... Beznaděj," řekla Liška tiše a podívala se na svá koťata, která klopýtala za ní.

Vichrovi se ulevilo. Nejdřív si myslel, že Liška utíká prostě jen proto, že se jí nelíbí systém v jejich klanu a že se ho chce přidat ke Vzbouřencům, protože patří mezi ty kočky, co si věčně stěžují. Teď však viděl, že jediné, co ji zajímá, je starost o její koťata.

Neubránil se však ani myšlence, že když dostal za učitele Lovce on, jeho matka se s ním rozhodně utéct nepokusila.

Mrskl ocasem. ,,Zatměna je ve skutečnosti v pohodě," řekl. ,,A Straka také. Ale..."

Na chvíli se odmlčel. Beznaděj byla jedna z nejhorších koček elitních válečníků. Nedivil se Lišce, že se tak bála. ,,Požádám Lovce, aby jí dal jiného učitele," řekl nakonec.

Liška vztyčila uši a překvapeně se na něj podívala. Očividně neměla v plánu mu poděkovat, ale přikývla, což se tomu aspoň podobalo.

🌊🌀✳️

Když dorazili do tábora, mlha už se začala trhat, ale nijak to šedou atmosféru nezměnilo, protože oblohu stejně pokrývaly světle šedé mraky. Vzduch byl ještě ledovější než předtím a Vichr začal po cestě kašlat. Ledová koupel a tohle počasí rozhodně nebylo skvělé spojení.
Liška sklopila uši, když sklouzl po stěně do tábora a na chvíli zaváhala. Upřela oči na Kaštánku, kterou držel v tlamičce a vyrazila za ním.

Lovec duší seděl na Vraní skále a jeho plamenný pohled probodával Lišce kožich, když šli blíž k němu.

,,Kaštánka se málem utopila," spustil Vichr okamžitě. Hodlal nejdřív malé učednici poskytnout pomoc, než začnou něco řešit. ,,Můžu ji donést k Sudbě?"

Lovec chvíli mlčel, ale pak nepatrně přikývl a opřel si hlavu o tlapky. To bral Vichr jako dobré znamení-kdyby je chtěl zabít, proč by se namáhal je léčit?

Otočil se a aniž by se podíval na Lišku, vyrazil spolu s Kaštánkou ke škvíře ve skále, kde měla Sudba doupě.

Chvíli mrkal v přítmí a když si jeho oči zvykly, okamžitě vyhledal pohledem Jitřenku. Seděla a olizovala si bok.

,,Jitřenko!" Vyjekl Vichr nadšeně a položil Kaštánku na zem, aby se šel s kamarádkou přivítat.

Jitřenka překvapeně zvedla hlavu a podívala se na něj. Přes jedno oko se jí táhlo několik hlubokých, dosud nezahojených šrámů. Nepřišla však o oko úplně, byť ho měla trochu přivřené, což Vichra naplnilo nesmírnou úlevou a zároveň vztekem. To Krkavčí Pěvkyně a její Vzbouřenci tohle Jitřence udělali.

,,Ahoj," zašeptala Jitřenka a podívala se na Kaštánku. ,,Co se stalo?"

Vichr potřásl hlavou. ,,Sudbo, jsi tu?" Zeptal se a rozhlédl se. Ve tmě a stínech toho moc neviděl a čich mu otupovala vůně bylinek.

,,Sudba šla na bylinky," odpověděl někdo a ze stínů vzadu v doupěti vystoupil Oříšek, její učedník. Okamžitě přešel ke Kaštánce a očichal ji.

,,Málem se utopila," vysvětlil Vichr.

Oříšek přikývl. ,,Pomůžeš mi ji přenést do pelíšku?" Zeptal se.

Vichr vzal jemně Kaštánku za zátylek a přenesl ji do jednoho z mechových pelíšků. Malá učednice se v něm okamžitě schoulila a Oříšek ji začal kontrolovat.

Vichr se znovu podíval na Jitřenku, která ho mlčky sledovala. Cítil se rozpačitý, obzvláště, když Jitřence v očích netančily veselé jiskřičky, jako obvykle.

,,Za chvíli se vrátím," řekl nakonec, rychle se otočil a vyšel z doupěte.

Mu. He. He. He.
😈😈😈