Sluneční paprsky zaútočily na Vánka s plnou parádou a svými jemnými dotyky mu začaly sušit mokrou srst, která se na jejich světle začala lehce třpytit. Vůně lesa ustoupila do pozadí a nahradily ji jiné vůně-výraznější, sladší vůně květin a mokré trávy.

Celá louka zářila jako posetá drahokamy-každá kapička vody, která usedla na zelených stéblech či zářivých okvětních lístcích, se nyní rozzářila stejně jasně, jako hvězdy na obloze. A celou louku zdobily jasně červené květiny, z dálky vypadající jako krvavé cákance. Vánkovi uši zaplnil hukot-cvrlikání ptáčků neustalo, ale do popředí se prodraly jiné zvuky. Rychlý i pomalý cvrkot cvrčků a bzučení malých, hmyzích obyvatel louky. A samozřejmě kromě květin cítil také spoustu teplejších, voňavějších vůní.

,,Nezapomeňte, že nejsme na lovu," připomněla Světluška znovu a pobaveně cukla vousky, když sledovala, jak učedníci-nejen Vánek-větří.

,,Teď budeme pokračovat k Hromové stezce," řekl jim Orlovec, zatímco překročil hranici mezi stíny lesa a světlem louky a začal se prodírat vysokou trávou, která lehce šuměla v slabém vánku. ,,A podél ní až k... No, uvidíme."

,,Půjdeme k moři?" Zeptal se Vánek dychtivě. Matka jim o moři vyprávěla-o nekonečné, modré ploše, plné vody, která je prý slaná.

Orlovec se váhavě podíval na Světlušku.

,,Myslím, že to můžeme vzít k Útesu zrádců a pak podél řeky směrem k Horám úsvitu. A pak do tábora," řekla mu. ,,To nikomu neublíží."

Orlovec po chvíli přikývl a Vánek nadšeně poskočil.

,,Mně teda moře nijak fascinující nepřišlo," nakrčil Snílek nos. ,,Bylo docela nudné."

,,To říkáš jen tak," řekl mu Proužek. ,,Moře je náhodou moc hezké, obzvlášť v takovém počasí."

,,Bude tam ale hodně dvounožců, takže na to pozor," dodal Orlovec. ,,Budeme se držet v dálce."

,,Dvounožci!" Vypískl Motýl vyděšeně.
Vánek si připravil nějakou urážku o jeho odvaze, ale Snílek ho předběhl: ,,Je vůbec něco, čeho se nebojíš?"

Motýlek zahanbeně sklopil uši, ale neodpověděl, zatímco Orlovec ho pohladil ocasem a Snílka probodl pohledem. ,,Motýlek má právo se bát," řekl. ,,S dvounožci není nikdy nic jiného, než potíže. Ale my se k nim moc blízko nepřihlížíme, takže se nám nic nestane."

Vánek si podrážděně odfoukl a zrychlil, aby se dál nemusel dívat na svého ufňukaného bratra. Mokrá stébla trávy se mu otírala o srst a uších mu hlasitě bzučel hmyz. Musel při běhu skákat do vzduchu, aby vůbec viděl přes vysokou trávu a stonky květin.

,,Co je tohle za květinu?" Zeptal se a zvědavě očichal čtyři rudé, velké okvětní lístky. Překvapeně vyjekl, když se ozvalo rozzuřené zabzučení a z květiny vylétla velká včela, která však rychle vystřelila pryč.

,,To je vlčí mák," poučila ho Světluška pobaveně. ,,Jejich semínka léčitelky používají na tlumení bolesti."

,,Hm. Aha," řekl Vánek a vydal se na prozkoumání další květiny. Tahle byla drobná a její květ vypadal jako naježený ježek-ne, že by někdy ježka viděl. ,,A tahle?"

,,To je jetel," řekl mu Snílek s bradou pozvednutou a velice seriózním výrazem.

,,A k čemu je?" Zajímal se Vánek.

,,Ne všechny květiny a rostliny k něčemu jsou," poznamenal Orlovec. ,,A spíš se zajímej o zvířata, než o květiny. Co cítíš?"

Vánek rychle zavětřil. Jeho čich mátly všechny ty sladké vůně, které byly po dešti ještě výraznější, ale dokázal ucítit něco teplého a jednoznačně zvířecího. ,,Hm... Nejsem si jistý," řekl. ,,Vím, že tu něco je, ale nevím co."

Orlovec taky zavětřil. ,,To je králík," řekl. ,,Pravděpodobně tu bude mít někde svojí noru. Snílku, jaký je nejlepší postup při lovení králíků?"

Bílý kocour se postavil na zadní, aby přes vysokou trávu na mourovatého kocoura viděl. ,,Eh, co já vím," odfoukl a zavrávoral, jak na dvou nohách nedokázal udržet rovnováhu. ,,Já jsem stejně moc malý na to, abych chytal králíky. Nepotřebuji to umět."

Orlovec obrátil oči v sloup a obrátil se k Proužkovi, jenž byl na všech čtyřech pořád vyšší, než Snílek na zadních a který teď odpověděl: ,,Jelikož králík cítí náš pach dřív, než nás uvidí, tak si musíme dávat pozor na to, abychom byli po větru a on nás nemohl zaregistrovat."

Orlovec pochvalně přikývl, zatímco Světluška ho doplnila: ,,Nejlepší je králíky lovit po dvojicích, jelikož jsou dost rychlí. Jeden z dvojice nažene králíka k tomu druhému a ten ho chytí, aniž by si toho králík do poslední chvíle všiml."

,,Zkusíme to?" Zeptal se Vánek nadšeně a ohlédl se k místu, kde cítil králíka.

,,Někdy jindy," řekla Světluška. ,,Teď už jsme stejně skoro u Hromové stezky."

Ve chvíli, kdy to řekla, se vítr otočil a donesl k Vánkovi nepříjemné pachy. Zaplnily mu celý nos, sladká vůně květin a trávy se rozplynula a on se rozkašlal, když se toho smradu nadechl. Byl to hořký, drsný a nevábně vonící pach.

,,Skoro jsem zapomněl, jak tohle místo nesnáším," zaškaredil se Snílek, který se před chvílí vydrápal bratrovi na záda, jelikož ho nebavilo neustálé prodírání vysokou trávou, kdy ani nevěděl, kam kde.

Vánek natahoval krk, aby konečně spatřil Hromovou stezku, zatímco Motýl někde za ním tiše mňoukal.

Konečně zahlédl v trávě se vinout velkou, černou plochu, připomínající tichou, nehybnou řeku. To od ní šel ten hrozný zápach.

Vánek zvědavě zrychlil, ale Světluška ho okřikla: ,,Vánku, stůj. Hromová stezka je nebezpečné místo!"

Vánek se zaraženě zastavil a nedůvěřivě se na ni ohlédl, zatímco bílá kočka zrychlila, aby se dostala na jeho úroveň.

,,Dívej se, ale nepřibližuj se," poučila ho a postoupila ještě o kus dál, takže stáli už jen jednu kočičí délku od Hromové stezky.

Vánek se poslušně posadil vedle ní, zatímco s nakrčeným nosem větřil ty nepříjemné, drsné pachy. Od Hromové stezky se vznášelo horko a dusno a Vánek se domníval, že po dešti a nyní na slunci je její pach ještě silnější. Cukaly mu tlapky, jak se toužil toho nezvyklého povrchu dotknout, ale ovládl se.

Tráva tu byla drsná a krátká a rostl tu především jenom plevel, které ho svědil v srsti, až musel furt poposedávat. Za Hromovou stezkou se rozkládala další louka. Ne, nebyla to louka. Světle zelené, až nažloutlé, vysoké rostliny, se semínkovými klasy úplně navrchu, neviděl zatím nikde jinde na louce, kterou procházely.

,,Co to je? Za stezkou?" Zajímal se Vánek.

,,To je pšenice", odpověděla Světluška. ,,Dvounožci ji z nějakého neznámého důvodu pěstují. Tam za Hromovou stezkou, to je území dvounožců."

,,Byli jste tam někdy?" Zeptal se Vánek.

,,Ne. Nemáme to zapotřebí," odpověděla Světluška, ačkoliv se přitom letmo podívala na druhého učitele.

,,A navíc je to tam samý dvounožec," dodal Orlovec. Najednou se napřímil a zastříhal ušima. ,,Blíží se příšera. Dejte si pozor."

Vánek zvědavě natáhl hlavu, ale Světluška ho pleskla s tím, že se nemá takhle vyklánět.

V tu chvíli už to uslyšel-hlasité, nepřirozené burácení. Po černé cestě se k nim z dálky blížilo něco velkého, něco z čeho se Vánkovi ježila srst na zádech.

A najednou to projelo kolem nich. Vánek přivřel oči, když kolem prosvištěla řvoucí, kovová krabice, která sebou zvedla vítr a obnovila tak všechny ty odporné pachy. Vzápětí už mizela pryč a koček si ani nevšímala. Vánek byl na sebe hrdý, protože se ani nepohnul ze svého místa, zatímco Motýl vyděšeně vykřikl.

,,Když se budete držet mimo Hromovou stezku, budete v bezpečí," prohlásila Světluška. ,,Nikdy ji neopouštějí. A teď už pojďte, půjdeme dál."

🌊🌀✳️

Vzdálili se od Hromové stezky, ačkoliv Vánek měl pořád v nose její nepříjemný pach a občas, když vyskočil do vzduchu, tak ji stále viděl v dálce.

Slunce postupovalo po obloze, stébla trávy usychala a vzduch byl čím dál teplejší. Ale aspoň foukal lehký větřík, který rozezpíval trávu a květiny a naplnil louku tichým šuměním.

Vánek si všechny ty pachy, zvuky a vjemy tak vychutnával, že ani nezaregistroval, že se k němu něco plíží zezadu. Až do chvíle, než se ozval bojový výkřik a na Vánkových zádech přistála těžká tíha.

,,Aaaaa!" Vykřikl Vánek a okamžitě sebou zatřepal, aby útočníka shodil. Mrštil sebou o zem, ve snaze se překulit a udusit tak nepřítele pod sebou.

,,Hej! Vá-au! To jsem já!" Zachrčel někdo a Vánek se zarazil. Až teď si uvědomil, že ten dotyčný má pachy jeho klanu. Vánek rychle vstal. ,,Promiň, Snílku," řekl, když se podíval na drobného, bílého kocourka, který na zemi lapal po dechu a srst měl plnou hlíny.

,,Takhle to dopadá, když se k němu plížíš zezadu," ušklíbla se na ně Světluška. ,,To byla dobrá obrana, Vánku."

Vánek hrdě pozvedl hlavu, zatímco Snílek se s frkáním oprašoval. ,,Tak a teď začala válka!" Vyjekl a v očích se mu bojovně zablesklo. ,,Proužku, budeš můj spojenec!"

Hnědý mourek překvapeně zvedl hlavu. ,,V čem?" Zeptal se.

,,A tvůj spojenec, Vánku, bude Motýl," dodala Snílek.

Vánek se zaškaredil. ,,Tak to rovnou můžu vyhlásit kapitulaci," prohlásil a ignoroval ublížený pohled svého bratra.

,,Válka začíná právě teď!" Vykřikl Snílek, otočil se jako na obrtlíku a okamžitě zmizel mezi dlouhými stébly.

Vánek se s nadšeným výkřikem vrhl do jeho pronásledování. Uvědomil si, že Snílek je možná malý a v boji asi ne moc platný, ale dokázal se ve vysoké trávě dobře skrýt-jeho nevýhoda však spočívala v tom, že jeho pach se stejně uchytával na stéblech a listech.

,,Neutíkejte moc daleko!" Křikla ještě Světluška, ale to už se Vánek plně soustředil na stopování.

Proužek se k nim přidal, ačkoliv si počínal velice neobratně a nad trávou vyčníval jako sloup. Na druhou stranu měl dobrý rozhled, takže Vánek se k němu musel přiblížit zezadu, aby neviděl jeho zářící srst. Snílkovu stopu brzo ztratil, protože bílý kocourek se chytře proplétal mezi květinami se sladkou, hutnou vůní, takže se Vánek vydal po Proužkovi. Ten se otáčel kolem dokola, aby mu nic neuniklo.

Vánek se tichounce a opatrně prodíral trávou, dával si pozor, aby při jeho plížení tráva co nejméně šustila a obcházel Proužka ve velkých kruzích, aby nikdy nezůstal na místě, kde ho Proužek může spatřit. Kladl tlapky na správná místa a krčil se vždycky dost na to, aby na něj přes vysokou trávu nebylo vidět. Bylo to tak jednoduché. Vánek se řídil pouze instinkty, nepotřeboval o tom vůbec přemýšlet. Už jen čekal, až si Proužek všimne jeho pachu, ale velký kocour nijak nedal najevo, že by o něm věděl, jen se zvědavě rozhlížel. Někde z dálky k nim dolehly hlasy Světlušky, Orlovce a Motýla, který se samozřejmě nepřipojil.

Vánek začal pomalu zmenšovat své kruhy a ve chvíli, kdy se Proužek zastavil ve svém otáčení, už jen čekal, že ho odhalil. Proužek ale očividně usoudil, že kolem nikdo není a vydal se rychlejším krokem vpřed.

Vánek se začal plížit za ním, proplétal se mezi stébly a oči soustředěně upíral na velkého mourka. Byl rád, že tu nejsou žádné větvičky, které by jeho postup prozrazovaly a že jemné šumění trávy si Proužek může vyložit jako vítr prohánějící se po louce.

A v tu chvíli se ten vítr otočil a udeřil Vánkovi přímo do zad.

Vánek ztuhl, když vítr rozehnal jeho pach přímo k Proužkovi. Teď si ho určitě všimne. Už už se na to připravil, ale Proužek jen pozvedl bradu, ale jinak se ani neohlédl.

Vánka to poněkud zmátlo-možná má Proužek špatný čich, nebo ho otupují ty květiny kolem?-ale každopádně poznal, že tohle je skvělá šance. Odlepil se od země, od tlap mu odletěla ještě vlhká hlína a on se vymrštil do vzduchu, aby dopadl přímo na velkého kocoura.

Proužek překvapeně vyjekl, bylo znát, že ho útok Vánka naprosto vyvedl z míry a prudce se otočil, takže Vánek měl potíže se na něm vůbec udržet.

,,To jsem já!" Rozesmál se Vánek a pustil se ho, takže odlétl mezi nejbližší vlčí máky. Zvedl se na nohy a potřásl hlavou.

,,Vůbec jsem tě necítil!" Řekl Proužek obdivně. ,,Jak je to možné? Byl jsi proti větru!"

Vánek se uculil. ,,Tyhle květiny ti očividně matou čich," mňoukl pobaveně.

Proužek udiveně zavrtěl hlavou. ,,Jdeme najít Snílka," rozhodl nakonec.

Vánek se zazubil a přikývl. ,,Takže teď jsi můj spojenec!" Prohlásil a po boku Proužka se vrhl do trávy.