Když se Lovec vrátil do tábora, už se setmělo. Vzduch byl nyní ještě chladnější než předtím a Vánek byl vděčný za svou hustou, dlouhou srst, která ho zahřívala.

Nyní pozoroval velkého, tmavého kocoura, který bez váhání sklouzl po stěně dolíku do tábora a aniž by se na něj podíval, vyrazil k Vraní skále. Vánek čekal, že půjde do svého doupěte, ale Lovec duší se na skálu vyškrábal a tradičními slovy svolal klan.

Vánek zamyšleně mrskl ocasem. Musel si s velitelem po klanovém shromáždění promluvit, aby společně vymysleli nějaký způsob, jak zabít Krkavčí Pěvkyni.

,,Včerejší bitva nedopadla zrovna dobře a to už nesmíme znovu dopustit," promluvil Lovec okamžitě-skoro ani nečekal, až se všichni dostaví. Jeho hlas se hlasitě nesl ztichlým táborem. ,,Musíme vylepšit a zrychlit výcvik učedníků. Kaštánka, Měďáček a Jehlička dostanou nové učitele."

Vánek viděl, jak sebou Liška trhla a upřela vystrašený pohled na svá koťata, která si vyměnila zmatený pohled. Vánek pochyboval, že by ti tři měli šanci vůbec ještě cvičit se svými původními učiteli a už jim jsou vyměněni.

Podezřele mu to připomínalo sebe a Světlušku.

,,A Vánek s Jitřenkou se stanou válečníky," pokračoval Lovec. Vánek se k němu prudce obrátil a vyvalil oči. Válečník. Měl se stát válečníkem? Vždyť... Proč? ,,Vzhledem k tomu, že Jitřenka se uzdravuje, tak její obřad odložíme, dokud se neuzdraví."

Vánkovi spadl kámen ze srdce. Lovcova slova, ze kterých čišelo přesvědčení, že se obřadu Jitřenka zúčastní, ho povzbudila. Hrdě se napřímil a upřel pohled na Lovce.

Na tenhle okamžik tolik čekal! A ačkoliv bylo tolik důležitějších věcí, které chtěl vykonat, i přesto se v něm probudilo vzrušení, jako kdyby byl zase to malé, ze všechno nadšené kotě.

Kolem něj začaly lehce vířit vločky, které se k zemi snášely z temných mraků, jež zakrývaly oblohu.

Lovec Duší promluvil:
,,Já, Lovec duší, velitel Bezhvězdného klanu, vyzývám svůj klan, aby se podíval na tohoto učedníka. Pilně se učil, aby mohl být pravým členem našeho klanu a já vám ho nyní doporučuji jako válečníka. Já, jakožto jeho učitel, souhlasím a jsem přesvědčen, že by se měl stát válečníkem."

Kočky kolem něj začaly mumlat a Vánka najednou popadla silná nervozita.

,,Já souhlasím," ozval se jako první zlatý mourek Sluncesvit. Upřel na Vánka planoucí pohled, plný nějaké emoce, kterou nedokázal rozpoznat. ,,Včera zachránil mou dceru před smrtí. Není vhodnější kočka na pozici válečníka, než on."

Vánek by nedokázal slovy vyjádřit, jakou vděčnost a radost při uznání staršího válečníka cítí. Zmohl se jen na pouhé přikývnutí.

,,Já souhlasím," promluvil jako další Posel smrti. ,,Sledoval jsem Vánka a jeho výcvik a jsem si jistý, že bude perfektním válečníkem."

Hned na to začaly mluvit i další kočky, převážně elitní válečníci, ale Vánek si nemohl nevšimnout, že spoustu koček, jako třeba Máta, Snový dráp a Pruhovaný ocas či další, jen mlčeli a pozorovali ho. Snažil si to nebrat k srdci. Nebylo to důležité-důležité byla jen tato chvíle, tato událost. Jako válečník už Krkavčí Pěvkyni jistě porazí!

Lovec duší po chvíli přikývl a všechny tak umlčel.

,,Klan promluvil," řekl. ,,Vánku, slibuješ, že budeš bránit tyto kočky, které ti vyjádřily svůj souhlas, ať to stojí co to stojí?"

Pro Vánka byla nyní nejdůležitější věc v jeho životě pomsta. A nechtěl ji vykonat jen proto, aby pomstil Fialku a svou matku. Ale aby se už žádné kočce nikdy nestalo nic tak hrozného, jako třeba Jitřence, aby už nikdo nezemřel v hloupé bitvě se Vzbouřenci. Proto přece Lovec klany spojil. Aby už nikdo v bitvách neumíral.

Bude chránit svůj klan, i kdyby měl kvůli tomu zabíjet.

,,Slibuji," odpověděl bez váhání.

,,Pak ti se souhlasem Bezhvězdného klanu přiděluji válečnické jméno," prohlásil Lovec duší. ,,Od této chvíle se budeš jmenovat Vichr. Já a všechny ostatní kočky oceňujeme tvou oddanost a sílu a vítáme tě mezi válečníky Bezhvězdného klanu."

Vánkovi-ne, Vichrovi-bušilo srdce nadšením. Zhluboka se nadechl a zavřel oči, jak chtěl co nejlépe nasát atmosféru. Tohle byl jen jeho okamžik a chtěl si ho pamatovat.

Kočky kolem něj začaly provolávat jeho nové jméno.

,,Vichr! Vichr! Vichr!"
Nejhlasitěji slyšel elitní válečníky.
Nikdy se necítil tak silně součástí klanu, jako teď.

,,Po celou noc budeš držet v tichosti hlídku nad táborem," oznámil mu Lovec duší, který se ani nesnažil ztišit hulákající kočky. Oči mu nadšeně jiskřily, jako kdyby přesně věděl, na co Vichr myslí.

Vichr přikývl a obrátil pohled k temné obloze, ze které se na ně líně snášely vločky.

Nyní byl válečník. Krkavčí Pěvkyně se ho ještě bude bát.

🌊🌀✳️

V noci nepřestalo sněžit, takže měl kožíšek plný sněhu a byl promrzlý až na kost. Byl přesvědčený, že se nachladí, ale rozhodně nehodlal porušit hlídku. Možná to byla nějaká zkouška jeho odolnosti. Něco, čím měl dokázat, že je opravdu vhodný na to, aby se stal válečníkem. Tak jako tak, nehodlal běžet do doupěte se schovat před krutým sněhem, byť přestával cítit tlapky a studený vzduch ho bodal do kožíšku jeho tisíce malých jehliček.

V srdci ho však hřály plameny nadšení. Poprvé po dlouhé době se cítil zase tím kocourem, kterým byl před smrtí Fialky a Tůně.

Najednou cítil mnohem větší sebejistotu. Byl sice válečník, ale doufal, že ho Lovec bude cvičit i nadále-přecejen, pokud chtěl porazit Krkavčí Pěvkyni, tak bude muset cvičit tak dlouho, dokud nebude schopný ji zabít. Nyní už věděl, že na ni nemůže zaútočit, jako kdyby byla obyčejná kočka-boj nikdy nebyl jeho silná stránka a Krkavčí Pěvkyně musela být mistrovská bojovnice, když ji dosud nikdo jiný nezabil. Proto to bude muset udělat svým způsobem-tak, aby o něm do poslední chvíle nevěděla. Musel cvičit, cvičit a cvičit. Tak dlouho, dokud bude třeba.

Začalo vycházet slunce, jehož paprsky protrhaly mraky a pohladily Vichrovu zmrzlou srst. Nebyl si jistý, jestli už může promluvit a tak čekal, dokud se kočky v táboře nezačaly probouzet. Z doupěte válečníků vyšel Posel smrti, který na něj kývl a řekl: ,,Už můžeš mluvit. Měl by ses jít vyspat."

Vichr se nenamáhal odpovědět, jen sklonil hlavu. Po probdělé, mrazivé noci opravdu toužil jedině po teplém pelíšku. Automaticky zamířil k doupěti učedníků, ale pak si vzpomněl, že už je vlastně válečník, takže změnil směr. Doupě válečníků vypadalo skoro stejně, jako to učednické, jen bylo podstatně menší.

Nechal projít ven kočky, které se zrovna probouzely a pak sám vklouzl do doupěte, které bylo dosud příjemně vyhřáté těly válečníků. Cítil se trochu nejistě při představě, že by měl spát v jednom doupěti s tolika kočkami, když v učednickém doupěti jich nikdy tolik nebylo. Taky si uvědomil, že celé doupě je jasně rozdělené na dvě poloviny-elitní válečníci a normální kočky.

Zaváhal. Nebyl si jistý, kam vlastně patří. Neměl žádný speciální obřad pro elitní válečníky, ale zároveň mu bylo jasné, že mezi normálními kočkami není vítán. Proto se rozhodl si zabrat volné místo mezi oběma skupinami-měl kolem sebe navíc dostatečně velký prostor, protože kočky od sebe očividně udržovaly nějakou vzdálenost. To se mu líbilo-zvykl si, spát ve svém pelíšku, aniž by se ho kdokoliv dotýkal a trošku se děsil myšlenky, že by se na něj měly ve spánku tlačit něčí kožíšky.

Schoulil se na mechu, zavřel oči a téměř okamžitě usnul.

🌊🌀✳️

Když se znovu probudil, už se stmívalo. Srdce mu zběsile bušilo a srst měl naježenou, když se díval po neznámém, potemnělém okolí.

Až po chvíli si uvědomil, kde vlastně je, srst mu slehla a on se zhluboka nadechl.

Byť se mu ten sen zdál vcelku pravidelně, nikdy nepozbyl na síle. Pokaždé, když se topil v temných vlnách, slaná voda mu pronikala do tlamičky a proud mu nemilosrdně bušil do boku, to byl stejně děsivý zážitek, jako poprvé.

Proč se mu ten sen pořád zdá? Od chvíle, kdy poprvé viděl moře, se opakoval v jednom kuse.

A rozhodně nepomohlo, že u moře už nějakou dobu nebyl.

Možná musím udělat pravý opak, pomyslel si. Možná musel naopak k moři jít, aby se těch snů zbavil.

Vstal a protáhl se z prázdného doupěte ven. Pod tlapkami mu zakřupal sníh, který se bledě třpytil v slabých, rudých paprscích zapadajícího slunce a okamžitě se do něj dala zima. Většina koček už se shromáždila u hromady z úlovky a jedla.

Vichr zastavil při cestě k hromadě Posla smrti. ,,Rád bych si zašel ještě na lov," řekl mu, když se na něj šedý kocour podíval. ,,Celý den jsem spal, tak bych si chtěl protáhnout tlapky."

Posel smrti ho chvíli sledoval a pak přikývl. ,,Jak chceš," řekl jednoduše a pokračoval dál v chůzi.

Vichr se rozhlédl po táboře a srst ho z nějakého důvodu zasvrběla, když sledoval obyčejné kočky shromážděné u doupat a zachmuřeně pozorující elitní válečníky, kteří se něčemu smáli u hromady s úlovky. Všechny se vyhnuly jeho pohledu.

Rychle sklonil hlavu a vyrazil ke vchodu z tábora. Ještě včera v noci si byl jistý, že je plně součástí klanu. Teď už si tím tak jistý nebyl.

🌊🌀✳️

U moře byla strašná zima. Vzduch tady byl vlhký a ledový a Vichr okamžitě litoval, že tu vůbec šel. Napadlo ho, jestli nemůže být moře zmrzlé, ale sotva se dostal dost blízko a zaslechl tiché šumění a naražení vln o pobřeží, mu bylo okamžitě jasné, že to se nestalo. Lehce přeběhl sníh a vyrazil k Útesu zrádců, ze kterého se na moře nejlépe dívalo. Cítil, jak se v něm rozlévá klid a pocit souznění-jen těžko se věřilo, že by mu kdy mohlo moře ublížit. Že by mohlo být zdrojem jeho nočních můr.

Začal šplhat po kamenech a nijak se nesnažil být nahoře rychle-kolem něj divoce vířil vítr, nesl s sebou drobné vločky a snažil se ho shodit dolů. Kromě toho měsíc zakryly těžké, černé mraky, které zvěstovaly další sněhovou přeháňku, takže mu nic nesvítilo na cestu.

Konečně se vyšplhal na vrchol Útesu a postavil se ke kraji. Zhluboka se nadechl a ledový, slaný vzduch ho zaškrábal v krku a probudil mu smysly.

Moře bylo za noci jiné, než když ho viděl ve dne. Až moc mu připomínalo jeho sny.
Noc a tma z něj vysála všechny jasně modré a zelené odstíny a zůstala jen nemilosrdná, temná modř. Moře bylo neklidné, vlny se silou narážely do skal a rozbíjely se o kameny.

Vichr trochu poodstoupil od kraje, když si představil, že by do té divoké vody spadl a ohlédl se, jako kdyby čekal, že za ním někdo stojí, připravený ho shodit.

Moře a tohle místo bylo něčím důležité. Něčím, co ještě nedokázal popsat.

Ale měl pocit, že se k tomu okamžiku rychle přibližuje. A on nevěděl, jak tomu zabránit.