Vánek měl pocit, že je ta cesta snad nekonečná. Před nějakou dobou přeplavali Rychlou řeku-nebo lépe řečeno, přeskákali po kamenech, když to šlo-a pokračovali dál. Nyní se prodírali vrstvou spadaného listí, které létalo ve vzduchu kolem nich a značně je zpomalovalo. Vánek měl uši brzo plné toho protivného šustění.

A pořád jen běželi a běželi.

Doufal, že až tam dorazí, nebude už po boji. A nebo, že tam Krkavčí Pěvkyně vůbec není. Přecejen, byla jejich vůdkyně, třeba se osobně nezúčastňovala bitev, jako například Lovec.

Les kolem nich se konečně začal měnit a Vánek zaznamenal rozrušené šeptání některých koček, které to tady moc neznaly a které jistě cítily tu nepříjemnou, děsivou atmosféru.

Podíval se na Jitřenku, která přeskakovala kořeny a větve vedle něj a rozhlížela se.

Větve byly už skoro holé, jenže i tak se pod stromy držela tma, jelikož temně mraky zakrývaly měsíc a nedovolily jedinému slunečnímu paprsku sestoupit dolů. Les tady, jeho klikaté větve a pokroucené kmeny se mu zdály ještě zlověstnější, než když tu byl ve dne a tma se jim lepila na kožíšky jako nějaká hustá tekutina.

Vánek prudce obrátil hlavu, když zaslechl někde z dálky pronikavý výkřik. Naježila se mu srst po páteři a ještě zrychlil, stejně jako ostatní.

Kolik tam bylo jejich koček? Lovec duší po prvním útoku posílil hlídky, ale to bylo už před nějakou dobou-Vánek si se zděšením uvědomil, že Krkavčí Pěvkyně schválně vyčkávala, aby v nich vyvolala iluzi bezpečí, než je znovu napadla.

Les kolem nich zřídl, ale temnota jakoby zhoustla. A výkřiky, vrčení a hlasy boje stále sílily.

A najednou se ocitli uprostřed bojujících koček. Rvaly se spolu mezi kořeny, naháněly se kolem pokroucených kmenů a válely po listím pokryté zemi. Vánkovi uši se zaplnily prskáním, řevem a nadávkami.

,,Útok!" Vykřikl Lovec duší a kočky se rozptýlily.

Ve tmě vypadaly všechny kočičí kožíšky stejně a Vánkův čich otupily spojené pachy. Nebyl si jistý, kdo je nepřítel a kdo přítel.

Pak však spatřil Kavku, která se kroutila pod tlapkami jednoho ze Vzbouřenců a krev mu divoce rozvířila žilami. S bušícím srdcem vyrazil k ní, až mu od tlap odletělo listí a vyskočil vysoko do vzduchu. Dopadl kocourovi přímo na záda a zakousl se mu do krku.

Vzbouřenec překvapeně zavrčel a pustil Kavku. Ta se okamžitě vymrštila na nohy a byť krvácela z mnoha ran, rychle a nečekaně jako had trhla hlavou a zakousla se Vzbouřenci do krku zepředu.

,,Ne!" Vyjekl někdo a Kavku k zemi srazila velká šedá kočka. Vzbouřenec, na jehož zádech se Vánek držel, zachraptěl a zhroutil se k zemi. Vánek od něj okamžitě odklopýtal a prudce se ohlédl ke Kavce-zrovna ji na kusy trhala ta šedá kočka.

,,Nech ji!" Vyprskl Vánek a vyrazil k ní. Šedá kočka se na něj podívala s planoucíma očima přesně ve chvíli, kdy jí přistál na hlavě a začal škrábat zadníma nohama.

V tu chvíli se něčí drápy zaryly do Vánkových zad a strhly ho z šedé kočky. Vánkem projela ostrá bolest a instinktivně se zkroutil, aby drápům utekl. Zahlédl nad sebou tyčit se drobného, hnědého kocoura, který na něj cenil zuby a chystal se mu prokousnout.

,,Ne!" Vykřikl nějaký hlas. ,,Nech ho být! Je to jen učedník!"

Hnědý kocour se zarazil a podíval se na někoho, kdo stál ve stínech mezi stromy.

,,Tenhle učedník málem vyškrábal-" začal se hnědý kocour hádat, ale neznámá kočka ho přerušila: ,,Na to teď není čas! Pusť ho a soustřeď se na elitní válečníky!"

Hnědý kocour poslušně sklonil hlavu. ,,Jak si přeješ, Krkavčí," řekl jednoduše, pustil Vánka a došel k šedé kočce a tomu velkému Vzbouřenci. Kavka ležela nedaleko nich bez jediného pohnutí.

Vánkovy myšlenky zalila smrtící vlna zuřivosti. To jméno mu znělo v hlavě jako ozvěna, která získávala na síle.

Přetočil se na nohy a postavil se-málem zase spadl k zemi, ale dokázal se udržet. Srdce mu zběsile bušilo v rytmu boje, zatímco pátral pohledem po té kočce. Vyrazil směrem, kde ji viděl. Uši mu zaplnil hukot, který nedokázal k ničemu určit.

Přikrčil se, když kolem něj proběhla nějaká kočka-nevěděl, jestli přítel či nepřítel-ale pak pokračoval, aniž by se staral o cokoliv jiného.

A pak se nedaleko něj ozval vysoký výkřik.

Vánek sebou trhl a vykoukl zpoza stromu-do nosu ho praštil silný, těžký pach čerstvé krve. Stíny stromů mu znemožňovaly moc rozeznat, co se děje, ale spatřil nějakou kočku, která držela u země jinou.

Zvedla od ní hlavu, zkoumavě si kočku pod svými tlapkami prohlédla a Vánek si se zděšením uvědomil, že má tlamičku celou pokrytou krví. ,,Píseň krkavce zazněla," zašeptala kočka, prudce trhla hlavou a zakousla se druhé kočce do krku.

A Vánek si v tu chvíli uvědomil, že to byl Popel.

,,Ne!" Vyjekl, než se stihl zastavit a okamžitě zmlkl. Nestačil se schovat, když k němu kočka upřela pohled. Nebyl... Nebyl si jistý, jestli se mu to jenom nezdá, ale její oči jakoby vydávaly tlumenou, rudou září. Byla to nepochybně Krkavčí Pěvkyně.

Vánek si vzpomněl na Fialku a na svou matku. Zabila je taky takhle? Vjel do něj zuřivý, chladný vztek, přikrčil se a s naježenou srstí se vrhl k ní. Měl pocit, že je stejný rychlý jako vítr, jako blesk, připravený-

Krkavčí Pěvkyně ho jednou ranou tlapy snadno srazila k zemi a přišpendlila ho pod sebou.

Vánek vykřikl a začal se kroutit, aby jí unikl, ale s Krkavčí Pěvkyní to ani nehnulo. Tmavá kočka sklonila hlavu blízko jeho obličeji a Vánkovi se potvrdilo jeho podezření-ano, ta kočka měla oči rudé jako krev. Byl si jistý, že Krkavčí Pěvkyně musí být nějaký démon, nebo někdo takový, protože nikdy takové oči neviděl.

,,Tohle není tvůj boj, učedníku," řekla mu klidně. Jakoby byl jen otravná moucha, která jí bzučí u ucha. Měla krásný, zpěvavý hlas. Vůbec se k ní nehodil.

Vánek se nepřestával kroutit a vzpírat a pokusil se jí podrápat, jenže Krkavčí mu přitiskla k zemi i druhou tlapu.

,,Zabila jsi mi matku!" Vřískl nenávistně. Před očima měl mrtvolu Tůně a Fialky-zakrvácený kožíšek, nehybné tělo.

,,Na tyhle věci nemám čas," řekla Krkavčí, stále bez sebemenšího rozrušení. ,,Uteč odsud. Nebudu to opakovat dvakrát."

S tím do něj důrazně zaryla drápy, až zakňučel, ale pak ho pustila, otočila se a zmizela pryč.

Vánek s bušícím srdcem chvíli ležel na zemi a zíral na siluety zakroucených větví a temnou oblohu, která s nimi skoro splývala, zatímco kolem něj vřískaly a bojovaly kočky. Na nose mu přistálo něco mokrého a vzápětí i na tváři a břichu. Zamračil se, natáhl tlapku a sledoval, jak na ní přistála malá, bílá věcička.

Sníh. Začínalo sněžit.

Jako kdyby ho do vody hodili a on se vzpamatoval. Prudce se obrátil a vstal. Pořád se bojovalo. Nesmí tady ležet. Musí... Musí najít Krkavčí Pěvkyni. A tentokrát-

,,Vánku!" Vykřikl někdo.

Vánek se rychle otočil a vyhledal mezi černými siluetami kmenů kočku, která volala jeho jméno-byla to Liška, její oranžový kožíšek rozeznal i v téhle tmě. A u nohou měla...

Vánkovi se naježila srst a okamžitě přiběhl k ní. ,,Ne," zašeptal a sklonil se k bílozrzavé kočičce, jež měla srst slepenou krví-spoustu jí měla hlavně na obličeji, z ucha měla jen krvavý pahýl a oko zakryté rudou.

,,Žije, ale musíš ji okamžitě dopravit do tábora," vysvětlila mu Liška naléhavě. ,,Hned."

Vánek na jedno nadechnutí zaváhal.

Jestli teď odejde... Nebude mít šanci zabít Krkavčí Pěvkyni. Nebude mít šanci prolít její krev a pomstit smrt Fialky a Tůně.
Jenže když neodejde, tak ty dvě možná nebudou jediné, koho ztratí.

To rozhodlo-okamžitě popadl Jitřenku za zátylek a začal ji táhnout pryč. Liška na něj kývla a pak zmizela zpátky mezi stromy, zatímco on se vzdaloval od bitvy.

Odhodlaně se vyhýbal kořenům a všem větvím, které by je mohly zdržet, snažil se s Jitřenkou pohybovat rychle, ale zároveň šetrně. Zvuky bojů utichaly a brzo je vystřídalo poklidného ticho nočního lesa.

Bude muset Jitřenku přenést přes řeku a do tábora ho čekala ještě dlouhá cesta. Odmítal však zpomalit. Srdce mu bolestivě naráželo do hrudi a on se přinutil soustředit jen na svůj úkol, na to, že musí Jitřenku co nejrychleji dostat do tábora a ne na jeho porážku a selhání.

🌊🌀✳️

Když spolu s Jitřenkou dorazil do tábora, vyčerpaný a takřka neschopný dalšího pohybu, měl už kožíšek plný sněhu. Za tu dobu začalo sněžit mnohem silněji a viditelnost se ještě snížila, když svět zahalil mlžný opar. Skoro neviděl na cestu a řídil se jen svými instinkty. Myšlenky měl otupělé a měl sotva dost síly na to, aby udělal další a další krok.
Do tábora prakticky spadl a už nevstal.

🌊🌀✳️

,,Vánku? Vánku, probuď se. Nemůžeš spát věčně."

Vánek zamručel, přetočil se na bok a vychutnával si teplo, které ho obklopovalo.

,,No tak, Vánku."

Počkat. Kdo to mluvil?

Prudce sebou trhl a doširoka otevřel oči. Chvíli mu trvalo se zorientovat, protože to kolem sebe nerozpoznával, ale pak mu došlo, že to je léčitelské doupě. Bylo v něm menší šero než obvykle, takže určitě muselo být ráno.

Něco ho hřálo do boku a když se ohlédl, hrklo v něm. Jitřenka.

Její bok se lehce zvedal, zatímco tvrdě spala a trhaně dýchal a jemu se zvedl žaludek, když viděl, kolik obkladů má po celém těle.

,,Myslím, že přežije," promluvil někdo. Vánek odtrhl pohled od Jitřenky a podíval se na Sudbu, která seděla v zadní části doupěte a přerovnávala si bylinky. ,,Ale nejsem si jistá, jestli jí zachráním oko."

Vánek sebou trhl a srst se mu naježila. Nebyl schopný ze sebe vypravit jediné slovo, když se podíval zpátky na zrzavobílou kočičku. Vzpomněl si, jak byla vždycky plná energie a pozitivní nálady a jak přemýšlel nad tím, o kolik vyrostla a že vypadá jako krásná, dospělá kočka. Teď mu to tak rozhodně nepřišlo.

To udělala Krkavčí Pěvkyně a její Vzbouřenci. Zase.

,,Vděčí ti za život," pokračovala Sudba. ,,Kdyby jsi ji nepřivedl, tak by zemřela."

Pro Vánka to byla jen malá útěcha. Měl udělat víc. Nebýt... Nebýt Vzbouřenců, Fialka a Tůně by byly naživu a on by se nemusel strachovat, že ztratí i Jitřenku.

,,Jak dlouho jsem spal?" Zeptal se a překvapilo ho, jak má ochraptělý hlas.

,,Celý den. Blíží se večer," odpověděla Sudba. ,,Jestli se cítíš líp, můžeš odejít. Tobě víceméně nic není, jen jsi byl unavený."

Vánek si až teď uvědomil, že kolem něj leží mnohem víc zraněných koček, než jen Jitřenka. Většina neměla tak drastické zranění, ale i tak do něj vjela zuřivost.

Krkavčí Pěvkyně. Za to mohla ona.

Okamžitě vstal. Nemůže tady jen tak ležet! Musí... Musí ji zabít. A to neudělá, když tady bude ležet.

Bezeslova vyšel z léčitelského doupěte, na Sudbu ani Jitřenku se neohlédl. Překvapilo ho, když se jeho tlapky okamžitě zabořily do křupavé, bílé pokrývky. Překvapeně nadskočil a potřásl tlapkami. Bylo to studené a mokré!

Zamrkal a rozhlédl se kolem sebe. Tenkou vrstvou sněhu byl pokrytý celý tábor-jako kdyby tlumil všechny zvuky. A nebo mu to tak jen přišlo proto, že se nikdo nesmál ani si nepovídal. Venku viděl vlastně jen málo koček.
Vzhlédl k jednolité, šedé obloze a zamračil se na ni, aniž by věděl, proč vlastně.

Měl pocit, jako kdyby se ocitl v cizím táboře. Necítil se dobře.

Opatrně přešel přes sněhovou pokrývku, která mu křupala pod tlapkami, až k doupěti učedníků. Nakoukl dovnitř, jestli tam někdo není, ale doupě bylo prázdné. Ostatní učedníci byli asi ještě na výcviku. On bude muset taky. Bude muset víc a víc cvičit, aby mohl porazit Krkavčí Pěvkyni.
Za to, co provedla jeho klanu.

Vyšel zase ven a zastavil v chůzi Posla smrti.

,,Kde je velitel?" Zeptal se.

Šedý kocour se na něj podíval a Vánek sebou trhl. Měl pocit, že Poslův pohled byl nyní ledovější, než sníh pod jeho tlapkami.

,,Na hlídce," odpověděl Posel prázdně, otočil se a šel zase pryč.

Vánek se podíval na své tlapky a zhluboka se nadechl. Z boku se do něj opřel vítr, ale to nebyl důvod, proč se mu zježila srst.

,,Kdo všechno zemřel?" Zavolal na zástupce.

Světle šedý kocour ztuhl uprostřed kroku a dlouhou chvíli jen nehybně stál, dokud se k němu pomalu neotočil. V očích měl pořád prázdný pohled.

,,Kavka a... Můj bratr," řekl nakonec.
Popel.

Další kočky, za které se musel Vánek pomstít.

Další kočky, které zemřely pod tlapkami Krkavčí Pěvkyně a jejích Vzbouřenců.
A možná bylo jen na něm, jejich smrt splatit.