,,Liščina koťata se stanou učedníky," říkala zrovna Jitřenka vzrušeně své sestře. Zarazila se, když se k nim přiblížil Vánek a honem se odvrátila.

Vánek si ji prohlédl a překvapeně zamrkal. I ona vyrostla. Jak to, že si toho nevšiml? Jitřenka byla vždycky plná energie a tak mu vždycky přišla jako kotě, i když byla starší než on. Nyní už byla ale skoro tak velká, jako každá dospělá kočka, kožíšek krásně uhlazený a byla pěkně štíhlá. Dokázal si představit, že by ho předběhla raz dva.

,,Já chci, abychom se už my staly válečnicemi," zamračila se Štíra. ,,Už na to čekáme dost dlouho!"

Vánek se podíval směrem ke školce. Před ní si hrála koťata od Propasti-která už byla taky pěkně velká-a jeho pozornost zaujala Kostnička, malá bílá kočička, kterou Sudba a Kavka našly v lese. Narozdíl od ostatních koťat si nehrála. Nikdy. Jen mlčela a vyděšeně třeštila oči, jakoby viděla něco, co ostatní ne. Každopádně už taky vyrostla.

Vánek se zamračil a zamrkal. To mu tolik věcí uniklo? Proč si toho nevšiml?

A pak mu pohled padl na Motýla, který si zrovna povídal s Pruhovaným a překvapeně vykulil oči ještě víc.

Jeho bratr byl pořád drobný, ale měl dlouhé nohy a štíhlé tělo-vůbec nepřipomínal to kulaté, malé kotě, které si Vánek pamatoval.

Co všechno se ještě změnilo, aniž by si toho všiml?

Velmi se soustředil na výcvik, na nic jiného. Klanové novinky ho míjely jako otravný hmyz.

Znovu zamrkal. Nebylo to důležité, ale přesto mu najednou přišlo šokující, že život šel stále dál. Že jen jemu přišlo, že se všechno zastavilo, když Tůně a Fialka zemřely.

,,Všechny kočky, které jsou dost staré na to, aby si ulovily vlastní potravu, nechť se shromáždí pod Vraní skálou!" Ozvalo se zavolání Lovce duší, který se vydrápal na Vraní skálu. ,,Koťata Lišky už jsou dost stará na to, aby odešla ze školky a připojila se k učedníkům."

Vánek vyhledal pohledem zrzavou matku, která dopředu popostrčila svá tři koťata. Uvědomil si, jaké je štěstí, že všechna koťata, které momentálně v klanu měly, jsou dost staré na to, aby bezpečně přežily bezlistí. Matka mu jednou vyprávěla, že on a Motýl se narodili v období bezlistí a Motýl samotný málem zemřel. Vánek se otřásl tehdy a otřásl se i teď. Bezlistí rozhodně nebylo nic hezkého. Na jednu stranu se těšil na sníh, protože ho sám nezažil, ale zároveň si uvědomoval, že bude mnohem méně potravy. Ačkoliv, vzhledem k velikosti jejich klanu, to snad nebude problém.

Lovec duší upřel pohled na tříbarevné kotě, které rozpačitě uhnulo očima, ale rychle se na něj zase podívalo. ,,Ode dneška," zvolal Lovec duší. ,,Budeme této učednici až do chvíle, než se stane válečnicí, říkat Jehlička."

Nová učednice na něj chvíli mrkala, ale pak se pousmála, očividně se svým jménem spokojená.

,,Pruhovaný, ty ses sice stal válečníkem teprve nedávno, ale věřím, že předáš vše, co ses naučil, tady této učednici," pokračoval Lovec a Vánek překvapeně střihl ušima.

Velký, hnědý mourek taky vypadal překvapeně, ale pak se usmál a dotkl se Jehličky čumáčkem. Vánek si všiml, jak si Liška oddechla-Pruhovaný byl svým zdvořilým chováním mezi kočkami oblíbený a navíc to nebyl elitní válečník. Připomnělo mu to jeho vlastní jmenování učedníkem a přinutilo ho to, si povzdechnout.

Dvě další koťata dostala jména Kaštánka a Měďáček-Kaštánku měl učit Záblesk, Měďáčka Kaštan. Žádný elitní válečník.

,,Ahojte! Já jsem Kaštánka!" Přiběhla k nim červenohnědá kočička se světlejšími spirálami na srsti, sotva se kočky začaly rozcházet. ,,Jak se máte? Dobře, to bylo trapné. Pardón, neumím zahajovat rozhovor a tak melu páté přes deváté-"

,,Doporučuji ji neposlouchat," poznamenal Měďáček, který se objevil vedle ní. ,,Jinak byste to nemuseli přežít."
Když Vánek odcházel ze školky, byli ti tři ještě moc malí na to, aby si s nimi hrál, takže je nijak zvlášť neznal.

,,Já jsem Jitřenka," představila se jim kočička srdečně-Vánkovi přišlo až směšné, jak byla velká oproti nově jmenovaným učedníkům. Jak byl velký on. ,,A tohle je moje sestra Štíra, tamten je Motýlek a tohle... Je Vánek."

Upřela na něj zlaté oči a Vánek rychle uhnul pohledem. Z nějakého důvodu se na ni nemohl dívat.

,,Co budeme dělat?" Zajímala se Kaštánka.

Jitřenka se uchechtla. ,,A co bys teď jako chtěla dělat?"

,,No, třeba se učit bojovat!" Prohlásila.

,,Tak to si ještě chvíli počkáš," řekla Jitřenka. Oči jí zářily. ,,Dneska už se půjde spát-dnes se poprvé vyspíte v učednickém doupěti. A zítra půjdete všichni na hlídku."

,,Na hlídku?" Zasténala Kaštánka okamžitě. ,,To bude nudaaaa. Já se chci učit bojovat!"

,,Budeš muset dělat, co ti učitel řekne," zavrněla Jitřenka pobaveně. ,,Nechcete jít dovnitř? Abyste si zabrali místa na spaní?"

,,Jo!" Vyjekla Kaštánka. ,,Najdu si to nejlepší místo!"

,,Ne, já!" Zapištěla Jehlička a vystřelila za ní. Měďáček si povzdechl a o něco pomaleji je následoval.

Vánek sklopil uši a srdce se mu sevřelo. Kdy přestal být takovým kotětem? Kdy se přestal rozhlížet kolem sebe, přestal vnímat všechny ty krásy a soustředil se jen na výcvik? Bylo to až potom, co Fialka a Tůně zemřely, nebo... Nebo i předtím?

Došlo mu, že ho Jitřenka pozoruje, zatímco Štíra s Motýlem odešli do doupěte, pravděpodobně aby dohlédli na to, že se žádné kotě nenabodne na trn.

,,Proč se chováš takhle?" Zeptala se ho Jitřenka tiše-aby je nikdo jiný neslyšel. ,,Vůbec se o nikoho nestaráš... Já... Bojím se o tebe."

Vánek se na ni pomalu podíval a tlapky ho zasvrběly, když viděl její nešťastný výraz. Otevřel tlamičku, aby odpověděl-ačkoliv popravdě ani nevěděl co-když v tom do tábora zhučel Ničitel, štíhlý černý kocour. Srst měl naježenou tak, že vypadal dvakrát větší a téměř okamžitě se svalil na zem. Po celém těle měl rozseté krvavé, ošklivé šrámy. ,,Hranice..." Zachraptěl, než ztratil vědomí.

To už se stalo několik věcí najednou-Sudba rychle vyrazila ke zraněnému kocourovi a spolu s Oříškem mu začala ošetřovat rány. Kočky si mezi sebou začaly vyděšeně šeptat, zatímco Lovec vykřikl: ,,Posle, bojové oddíly!"

Světle šedý kocour rázně přikývl a zvolal: ,,Kočky z prvního oddílu! Okamžitě běžte k hranici!"

Několik koček-většina elitní válečnici-se shromáždily u sebe a okamžitě vyběhly pryč. Pravděpodobně už dlouho předtím dostaly pokyny, že kdyby se něco stalo, budou tvořit první bojový oddíl, který vyběhne na pomoc.

,,Druhý oddíl, zůstává tady," pokračoval Posel. ,,Braňte tábor. Třetí oddíl-Vánek, Jitřenka, Tsunami, Medvěd, Pruhovaný a Liška! Jdete za mnou a velitelem."

Vánek překvapeně nadskočil. Bude bojovat?

Bude bojovat, bude bojovat, bude bojovat.

Na hranici.

Nikdy se tolik nemodlil za to, aby tam byla Krkavčí Pěvkyně. Srdce se mu rozbušilo. Tohle mohla být ta chvíle, na kterou čekal.

Všechny kočky, které si Posel zavolal, se shromáždily u sebe a všichni se v čele s velitelem vyškrábaly nahoru z dolíku.

Vzduch byl tak mrazivý, že se dech měnil v obláčky páry, sotva vyšel z tlamičky. Obloha byla pokrytá jednolitou vrstvou temně černých mraků, které se vznášely tak nízko nad zemí, až ve Vánkovi vyvolávaly dojem, že nebude trvat dlouho a dotknou se špiček těch nejvyšších stromů. Do zad se mu opřel ledový, silný vítr, který mu zahvízdal kolem uší, jakoby se ho snažil varovat.

Vánek poprvé po dlouhé době skutečně vnímal. Když se hnal spolu s ostatními kočkami lesem, připadal si jako stín, proplétající se mezi kmeny, zahalený rouškou tmy. Cítil všechny studené pachy, které se vznášely ve vzduchu, slyšel jak jim větvičky a jehličí křupe pod nohami a viděl každou siluetu kočky, které běžely vedle něj. Potěšilo ho, že už s nimi hravě udrží tempo a že by je dokonce dokázal předběhnout.

Jitřenka běžela po jeho boku, natahovala nohy široko dopředu a elegantně se prohýbala, když přeskakovala kořeny.

Krkavčí Pěvkyně, Krkavčí Pěvkyně, Krkavčí Pěvkyně.

Vánek doufal, že tam byla. Doufal, že dostane tu možnost jí prokousnout hrdlo za to, že zabila Tůni a Fialku.

A běžel dál.