Znovu uháněli loukou, jako každý den. Už uplynul úplněk a období hojnosti oficiálně skončilo. Noci se prodlužovaly a rána začínala být mrazivá. Vánek měl šanci si konečně prohlédnout listnatý les a naprosto ho uchvátily všechny ty zlaté, oranžové a rudé listy, které ozařovalo sluneční světlo.

Za ten úplněk se toho moc nestalo. Se svými kamarády z doupěte skoro nemluvil-snad až na Jitřenku-a stejně tak i s ostatními kočkami, které nepatřily k elitním válečníkům. Ne, že by to sám chtěl, ale spíš oni se drželi dál od něj. Matka se s ním pokoušela mluvit, ale on ji odmítal. Nestál o to poslouchat, jak hází špínu na Fialku a elitní válečníky, kteří vlastně vůbec nebyli zlí.

Co se týkalo výcviku, trošku už pokročili od boje k využití jeho schopností. Výdrž pilovali každodenním běháním, takže on i Fialka si dokázali rozvrhnout svou energii přesně tak, aby ji nevyplývali hned na začátku, což znamenalo, že každý jejich souboj byl delší a delší.

Vánek nad ní jen málokdy získal navrch, protože byla opravdu výjimečná bojovnice, ale on byl rád, že se jí aspoň trochu vyrovná. Pořád mu boj moc nešel-instinkty mu radily se schovat a plížit, útočit ze zálohy a ne se hnát do prvního boje-ale aspoň už nehrozilo, že umře hned, sotva na něj někdo skočí. Lovec měl navíc v plánu pokročit konečně k těžším částem výcviku a to k využití jeho plížení a nenápadnosti v boji. Bude to delší a obtížnější, ale Vánek se na to každopádně těšil.

Teď plynule zpomalil do kroku, když se dostali do stínu pod zářivě barevnou korunou Srdcového stromu a Vánek se zhluboka nadechl. Běh už ho ani Fialku tolik nevyčerpával. Byla to rozhodně jedna z nejlepších a nejrozumnějších aktivit, které na výcviku dělali.

Opatrně si lehl na zem a uvolnil se. Fialka sebou plácla hned vedle něj a oba dva zírali do listů, se kterým si hrál vítr a sluneční paprsky.

,,Jak vycházíš s ostatními učedníky?" Ozval se zničehonic Lovec, když je spolu s Poslem dohnal.

Vánek sebou překvapeně trhl a přetočil se, aby se na svého učitele mohl podívat. Ve tváři měl vážný, zamyšlený výraz.

Vánek si nebyl jistý, proč se ho na to ptá. ,,No... Nijak zvlášť," odpověděl opatrně. Najednou měl pocit, jakoby napětí ve vzduchu zhoustlo a on se pohyboval na tenkém ledě. V poslední době skoro zapomínal, že je jeho učitel krutý velitel.

,,A víš proč?" Zeptal se Lovec.

Vánkovi se strachy rozbušilo srdce. Tohle byla velice nebezpečná otázka. A on si nebyl jistý, jak na ni odpovědět, aniž by řekl něco, co by Lovce urazilo, naštvalo a tak podobně.

Lovec však naštěstí nečekal na jeho odpověď a vstal. Posel smrti k němu vrhl pohled, který by Vánek popsal téměř jako varovný.

,,Náš dnešní výcvik se ruší," řekl Lovec Vánkovi. ,,Místo toho... Ti něco ukážu."

Vánek taky vstal a vyměnil si úzkostný pohled s Fialkou. Ona na něj jen kývla, aby si nedělal starosti.

Vánek se tiše nadechl a vyrazil za velitelem.

🌊🌀✳️

,,Kdysi existovaly čtyři klany," promluvil Lovec okamžitě, sotva se jim Posel smrti a Fialka ztratili za zády.

Vánek překvapeně nadskočil a podíval se na něj. Lovec se rázně prodíral trávou a pohled upíral někam do dálky.
Proč mu to říkal?

,,Čtyři... Klany?" Zopakoval Vánek.
Nebylo těžké hrát překvapení, protože ho skutečně cítil-ne však nad skutečností, že dřív existovaly čtyři klany, ale proto, že tohle téma Lovec jen tak otevřel.
Každopádně mu to potvrzovalo, že Lovec nevěděl nic o tom, jak mu Máta už všechno prozradila, což bylo dobré.

,,Čtyři klany," souhlasil Lovec. ,,Čtyři klany, které měly své velitele, léčitele, válečníky a tak podobně. Území, které je nyní naše, si dělily na čtyři části. A všechny s nadějí a důvěrou vzhlížely k pyšným, vzdáleným hvězdám, jakoby je snad mohly ochránit."

Vánka napadlo, jestli to neměla být narážka na takzvaný Hvězdný klan, ale kdyby se na to zeptal, Lovcovi by bylo hned jasné, že něco ví, takže radši mlčel a poslouchal.

,,Naše území je velké, ale i tak se občas najde kočka, která při období bezlistí zemře hlady," pokračoval Lovec. ,,A teď si představ, lovit jen na jedné části tohoto území. Lovit pro klan, který musíš uživit na tak malém území. A do toho jsi ze všech stran obklíčený nepřáteli, kteří touží dostat území tvého klanu pro sebe, aby nakrmili svůj klan."

Takhle to podala i Máta-byť stručněji. Že se klany v jednom kuse hádaly a bojovaly spolu.

,,Celý náš život byl prodchnutý bojem. Museli jsme bránit svá území a napadat jiná, abychom přežili. Pořád se to opakovalo. Někdy nějaký klan zaútočil jen proto, aby ochránil svou hrdost. Bylo to hlupáctví," zavrtěl tmavý kocour hlavou. ,,Takhle se zabíjet navzájem. Kočky umíraly ve velkém, na hlad, v hraničních bojích, na nemoce, někdy i vlivem dvounožců. Kdybychom se spojili dohromady, byli bychom silnější! A to jsem udělal."

Vánek mlčel a ani se nesnažil skrýt ohromení. Každý by vypadal při vypravování něčeho takového ohromeně. Jenže jeho ohromení pramenilo z něčeho úplně jiného.

,,Už odmalička jsem toužil po tom, klany spojit. Nastolit mír. Aby už žádná kočka nemusela zemřít v bitvě či na hlad," vyprávěl Lovec dál. ,,Našel jsem mezi ostatními kočkami-ať už ve svém klanu, nebo v jiných-pár dalších, které mou vizi sdílely a souhlasily se mnou, ale většina z nich na mě shlížela s odporem. Co jsem si to dovoloval říkat? Až jednoho dne... V jedné bitvě s cizím klanem zemřela moje sestra. A já věděl, že už nesmím čekat, že už nesmím dopustit, aby kočky umíraly.

A tak jsem navštívil Temný les. Když kočka zemře, buď odejde do Hvězdného klanu-na místo, kde na nás naši předci pyšně shlíží a nijak se nám nesnaží pomoct-nebo do Temného lesa. Uzavřel jsem s Temným lesem dohodu a oni mi nadělili nesmrtelnost. Proto teď se mnou mluvíš. V den Shromáždění-v den, kdy se vybrané kočky ze všech klanů shromáždí na jednom místě-jsem jim přednesl svou vizi. Jenže oni byli zaslepeni vlastní hrdostí. Místo toho, aby prohlédli lži a sladká slůvka Hvězdného klanu, který nám nikdy nijak nepomohl, se mi vysmáli do obličeje. Nelíbilo se jim, že by se měli dělit o moc. Na jejich kočkách jim vůbec nezáleželo."

Ve tváři měl podráždění a vztek. Vánek zamyšleně mávl ocasem. Takhle to Máta nevyprávěla.

,,Nezbývala jiná možnost, než boj. Nemohl jsem ustoupit, už ne. Kočky, které sdílely mé myšlenky a sny mě podpořily a tak jsme vyhráli a vznikl Bezhvězdný klan," dokončil Lovec a poprvé se na Vánka odhadujícím pohledem podíval.

,,Nesmrtelnost," zopakoval Vánek to, co mu přišlo nesmyslné i u Máty. ,,To je..."

,,Je to pravda," nenechal ho to Lovec doříct. ,,Jsem nejstarším kocourem v klanu, i když na to nevypadám."
Pak utichl a jen ho sledoval.

Vánek obrátil pohled ke svým tlapkám a přemýšlel. Máta mu řekla přesně to samé-jenže to podala úplně jinak! V jejím vyprávění byl Lovec duší ten zlý, který toužil po moci a po krvi. A dávalo to smysl, vždyť Vánek sám byl svědkem jeho krutého chování. Ale nemohl si nevzpomenout na všechny ty drobnosti, kterých byl svědkem. Elitní válečníci, kteří se vlastně skoro vůbec nechovali jako kruté, nemilosrdné kočky, za které je měl. Starali se o sebe a smáli se spolu. Až na pár výjimek, samozřejmě.

Fialka, jež byla pravděpodobně jeho jediná kamarádka, která mu zůstala. Lovec samotný, který se okamžitě vydal hledat Zničenou, i když nemá jednu nohu, takže nemůže být nijak zvlášť silná válečnice. Nebo skutečnost, že jeho výcvik byl naprosto normální. Klidně by i tvrdil, že z výcviku s velitelem si odnáší mnohem méně ran, než učedníci s normálními válečníky. Nikdy mu nic neudělal a očividně se staral o to, aby byl silný a schopný.

Jenže co ta liška a Světluška?

Ani si neuvědomil, že to řekl nahlas, dokud Lovec nepromluvil: ,,Ta liška? Tahle prohnilá stvoření si nezaslouží náš soucit. Chtěli nás nemilosrdně vyvraždit a kdyby byly role obrácené, tak by nám udělala ještě něco horšího. A co se týče Světlušky... Nezemřela bezdůvodně. A ten důvod ti právě dnes ukážu."

A Vánek si uvědomil, že poprvé po nějaké době míří k moři.