Vánek sklouzl po stěně dolíku do tábora a přitom se na Fialku ohlédl.

,,Když jsem vyběhl po tom svahu," svěřil se jí. ,,Málem jsem to naboural čumákem přímo do těch listů."

,,To jen ty dokážeš vymyslet takový nesmysl, jako je schovat se do listů," zavrtěla Fialka hlavou. Zněla skoro pobaveně. ,,Myslela jsem, že budeš schovaný v tom šutru a ne... V listech!"

,,A právě proto jsem se tam schoval," zazubil se Vánek a vyrazil k hromadě s úlovky. Okatě ignoroval Beznaděj a jí podobné kočky a místo toho se zaměřil na Straku, která seděla vedle shrbené, bílé kočky. Vánek si všiml, že nemá jednu zadní nohu-musela to být Zničená.

Kožíšek měla špinavý a potlučený a očividně se jí nijak zvlášť nechtělo do jídla. Straka ji jemně přemlouvala-a ta scéna Vánka překvapila natolik, že se zastavil a jen je sledoval. Vůbec mu to nepasovalo k jeho představě o elitních válečnících.

Nepřítomně si vybral myš a začal ji žvýkat.

Najednou o všem pochyboval. Byly tu skutečnosti, které nemohl popřít-kruté chování k Snílkovi a Proužkovi, všeobecný strach mezi kočkami, smrt té lišky a Světlušky, slova, jež mu řekla Máta. Ale pak tu byly další věci. Fialka, která se z nějakého důvodu starala, aby zůstal naživu. Straka a Zničená, kočky, které se vůbec nechovaly jako zlé a kruté elitní válečnice. A Lovec duší, který se osobně vydal najít Zničenou, když se ztratila a který se k Vánkovi choval jako každý normální učitel.

Začínal být z toho zmatený. Co když byla pravda někde úplně jinde?

,,Budeš to jedno sousto žvýkat ještě dlouho?" Poznamenal někdo, až Vánek nadskočil. Byla to Zatměna, která se spolu se svými dvěma koťaty posadila vedle něj. Vánkovi se zježila srst po páteři. Ve školce ho tato tmavá matka vždycky děsila-ona a její koťata, která si nikdy nehrála, nikdy nic neprozkoumávala, nikdy nedělala hlouposti. V mnoha ohledech mu připomínala Fialku, která však aspoň mluvila.

Přinutil se nechat srst zase klesnout a sousto spolknout.

,,Tvoje... Koťata se brzo stanou učedníky, že ano?" Zeptal se Vánek trošku rozpačitě, aby narušil to divné ticho, které jakoby očekávalo odpověď.

Zatměna se na něj zubatě usmála. ,,Přesně tak," přikývla. ,,Budete mít v doupěti zase pár koček navíc."
Vánek si byl jistý, že přesně věděl, komu to bude vadit.

,,Ale no tak!" Vykřikl v tu chvíli někdo. Vánek vzhlédl a spatřil bílého kocoura s černými tečkami na zádech, který probodával pohledem štíhlou, černou kočku. ,,To není fér!"

Kočka se na něj široce usmála. ,,Nemůžu za to, že jsem lepší lovkyně," řekla. ,,A teď splň sázku!"

,,Ne, to dělat nebudu!" Odfrkl si bílý kocour. Vánka napadlo, že mu připomíná Posla smrti, s tím rozdílem, že Posel se takhle nikdy nechoval.

,,Dělej, dělej, dělej!" Skandovala černá kočka a několik koček se k ní přidalo.

,,Co se děje?" Zeptal se Vánek Fialky, která scénu taky soustředěně pozorovala.

,,Minulý úplněk se Popel a Kavka vsadili. Celý měsíc budou oba lovit tak, jak nejlíp umí-Beznaděj jim mimochodem dělala dozorce, aby dohlédla, že nikdo nepodvádí-a Popel prohrál. Takže teď musí... No, za chvíli ta uvidíš," řekla Fialka a Vánek si uvědomil, že má nějaký divný tón.

,,Páni, Fialko, ty se usmíváš?" Vyjekl nadšeně.

Fialka okamžitě nasadila chladnou masku. ,,Nevím, o čem to mluvíš," zamumlala a rychle se odvrátila.

Vánek se ale široce usmál a obrátil se zpátky k Popelovi. Ten si teatrálně povzdechl a nasadil zmučený výraz. ,,Musím?" Zeptal se, ačkoliv v jeho tónu bylo jen málo naděje po záporné odpovědi.

,,Neměl ses s Kavkou sázet," zamumlal k někomu Posel smrti, jenž si nevzrušeně trhal svoji kořist na kusy, aniž by si jich nějak extra všímal.

,,Myslel jsem, že vyhraju," povzdechl si Popel.

,,Splň už sázkuuuu!" Zahučela na něj Kavka.

Popel zvedl ocas na znamení míru, otočil se a vyrazil přes tábor k Vraní skále. Vyšplhal nahoru a zastavil se čelem k puklině ve stěně dolíku, zakryté keři a větvemi, kde měl Lovec doupě.

,,Ehm, Lovče?" Vykřikl Popel nešťastně. Chvíli se nic nedělo, ale pak se škvírou protáhl Lovec a zamračil se na kocoura stojící před jeho doupětem. ,,Co tu děláš?" Zeptal se.

Popel nešťastně svěsil ramena, jako kdyby doufal, že tam velitel nebude. S výrazem největšího utrpení se Lovcovi hluboce uklonil a spustil: ,,Ó Lovče, ty, nejlepší veliteli ze všech! Přijmi prosím mou nehynoucí lásku a obdiv a staň se mým druhem!"

A to už všichni vybuchli smíchy. Vánek nevěřícně vyprskl a pak se rozchechtal, až ho bolelo břicho. Všechny kočky kolem něj se taky smály, dokonce i Fialka a Posel smrti.

Dokázal se vzpamatovat natolik, aby viděl Lovcovi reakci-a projela jím obava, jestli mu Lovec za tenhle kousek něco neudělá.

Ale on jen zakoulel očima. ,,Prohrál si sázku, že ano?" Zeptal se.

Popel nešťastně přikývl a očividně nebyl schopný opětovat svému veliteli pohled.

,,S Kavkou? Lov?" Odhadoval Lovec.
Popel znovu přikývl a Lovec obrátil oči v sloup.

,,Proč ses s ní vůbec sázel?" Zašklebil se Lovec a Vánek se uvolnil. ,,Vždycky vyhraje."

Kavka u hromady úlovků se hluboce uklonila a vrhla na všechny zářivý úsměv.

,,Já... Chtěl jsem ji jako první porazit," vysvětlil Popel rozpačitě.

Lovec zavrtěl hlavou. ,,Aspoň víš, že už se nemáš sázet. A teď vypadni, jinak tě z té skály osobně shodím," vyhrožoval Lovec, ale v očích mu zářilo pobavení. Popel neotálel a rychle slezl zpátky k ostatním, přitom vrhl podrážděný pohled ke Kavce, který zase všechny rozesmál.

,,Kavka je nejlepší lovkyně?" Zajímal se Vánek.

Fialka už se nesmála ani neusmívala, ale přesto se mu zdálo, že má tvář živější, než obvykle, když souhlasně přikývla.

,,Hmmmm..." Řekl Vánek zamyšleně. ,,Jednou se s ní vsadím já."

,,Tak to budu určitě hodně ráda sledovat," prohlásila Fialka. ,,Myslím, že dohromady byste ulovili všechnu zvěř na našem území."

Vánek dojedl svou kořist, vstal a protáhl se. ,,Pojď, jdeme," kývl na Fialku a vyrazil k doupěti učedníků. A okamžitě si uvědomil, že budou problémy.

Všichni učedníci seděli před doupětem a pozorovali je, jak se blížili k nim. A všichni kromě Jitřenky a Proužka se tvářili nedůvěřivě a nepřátelsky.

,,Takže už nám tu kořist ani nenosíš? To je pokrok," poznamenala Štíra kysele.

Vánek podrážděně mrskl ocasem. ,,Nezdálo se, že byste z toho byli potěšení," poznamenal. ,,A vůbec, já nemůžu za to, že mám jíst s nimi první."

,,To možná," uznala Štíra. ,,Ale stejně by ses nemusel tvářit, jako kdyby sis to náležitě užíval. Hahaha, já se teda vůbec tomu představení, co ten kocour předvedl, vůbec nesměju."

,,Štíro!" Vyjekla Jitřenka a varovně se na ni podívala.

,,A bavíš se... S ní!" Prskl Snílek směrem k Fialce a očividně zapomněl na svá vlastní pravidla, nevyjadřovat se o Lovcových kočkách tímto způsobem.

Vánek cítil, jak se mu začíná ježit srst po páteři.

,,Proč se chováte takhle?" Prskl na ně. ,,Byli byste snad rádi, kdyby mě mučili? Byli byste snad rádi, abych na tom byl jako Snílek?! Fialka se mě aspoň snaží udržet při životě! Stojí při mě! A co děláte vy, hm? Ty, Motýle, ses ani nezeptal, jak se mi daří! Jsem vám úplně ukradený! Fialka je mnohem lepší přítel, než vy!"

Aniž by jim dal šanci odpovědět, protlačil se kolem nich do doupěte učedníků.

,,Pojďme se najíst," slyšel zvenku hlas Štíry. Až okatě klidný.

,,Ale Vánek-" namítla Jitřenka, ale pak zmlkla a pravděpodobně odešla s ostatními k hromadě s úlovky.

Vánek se stočil na svém pelíšku a zlostně zíral do trnů a listů.

,,Právě proto jsem se o tebe začala starat," ozvala se zničehonic Fialka, která se posadila vedle něj, místo toho, aby jako vždy odešla na své místo na opačném konci doupěte.

Vánek se na ni zmateně podíval, ale nepřerušoval ji-kdyby to udělal, Fialka by se mohla rozhodnout, že mu nic neřekne. A jeho to zajímalo.

,,Vždycky se ke mě chovali takhle. Myslela jsem, že Snílek a Proužek budou mí přátelé, protože... No, jejich učitelky jsou elitní válečnice, ale oni mě nesnáší. Nebo minimálně Snílek, Proužek je na nějakou nenávist moc zdvořilý. A proto jsem se začala starat o to, abys ty přežil. Aby tě naše skupina nerozporcovala, sotva do ní vkročíš. Protože... Já..." Začala se potýkat se slovy a chvíli očividně váhala, jestli to doříct, nebo ne, ale nakonec to vyhrkla jedním dechem: ,,Cítila jsem se osamělá. Chtěla jsem někoho, s kým se budu moct bavit."

Vánek na ni chvíli zíral. To to vysvětlovalo-vysvětlovalo to, proč se o něj Fialka zajímala. Neměla mezi učedníky žádné kamarády. A on už očividně taky ne.

,,No," řekl nakonec. ,,Myslím, že teď budeme osamělí oba oba."

Fialka si lehla a položila si hlavu na tlapky. ,,Nikdy nemůžeš být osamělý ve dvojici," zamumlala a Vánek měl pocit, že jí uniklo krátké, spokojené zavrnění.

Pobaveně si odfrkl a taky si lehl. Jitřenka byla pořád jeho kamarádka, tím si byl jistý. Ale jeho bratr, Štíra a Snílek..? O tom už tak přesvědčený nebyl.

🌊🌀✳️

,,Tohle není závod!" Křikl na ně Posel smrti, když se hnali tryskem přes louku. ,,Důležité je, vydržet co nejdéle, ne být co nejrychlejší!"

Když ono to bylo tak těžké! Fialka byla rychlejší než Vánek, takže ten měl vždycky, když ho předběhla, nutkání jí to oplatit-takže oba vyplýtvali síly prakticky okamžitě.

Startovali od Hromové stezky a měli doběhnout až k Srdcovému stromu. Byla to docela dálka, na kterou by se hodilo si rozvrhnout energii tak, aby se neunavili. Ale to samozřejmě ani jednoho z nich nenapadlo a hnali se ke stromu hlava nehlava. Proto dávalo smysl, že se zhruba v polovině cesty zastavili, svalili na zem a lapali po dechu.

Vánek unaveně poslouchal bzučení hmyzu v šumějící trávě a sledoval světle šedou oblohu, když zhluboka oddechoval a snažil se nabrat síly.

,,Tohle se vám moc nepovedlo," poznamenal Lovec, když je dohnal. ,,Jak řekl Posel, tohle nebyl závod na rychlost, ale na vaši výdrž. Měli jste si rozvrhnout energii tak, abyste vydrželi běžet, ne se hnát přes louku, jak kdyby za vámi běžela smečka psů."

Vánek neměl dost síly na to, aby mu odpověděl, takže jen poslouchal.

,,Budeme takhle běhat každý den-a zítra to snad uděláte správně," dodal Lovec.

,,Uděláme," přikývla Fialka.

,,Až si trochu odpočinete, začneme zase s výcvikem boje," přidal se k němu Posel. ,,Vánek se musí doučit ještě všechny ty základy, než se začneme věnovat něčemu, co mu opravdu půjde."

Vánek ho skoro neposlouchal, protože byl moc unavený na to, aby se na cokoliv soustředil, takže jen ležel na zádech v trávě a užíval si, že nemusí nic dělat.

Když se učedníci vrátili do doupěte, pěkně ho ignorovali. A Motýl se přemístil na druhou stranu doupěte, když si uvědomil, že Fialka odteď leží vedle Vánka.

Vánka to mrzelo. Od Snílka chápal, proč mu vadí, že se baví s Fialkou, ačkoliv by byl rád, kdyby on pochopil jeho. Ale jeho vlastní bratr?

Rozhodl se, že si brzy promluví s matkou. Vždycky ji spatřil jen krátce, když dávala úlovky na hromadu-ačkoliv si dobře uvědomoval, že ona ho vždycky pozorně sleduje. Byl jí vděčný za to, že se o něj přehnaně nestará a že mu dává volnost, ačkoliv určitě pokaždé kontrolovala, jestli mu něco není. A nebylo.

🌊🌀✳️

,,Dneska se najím s matkou," řekl Vánek Fialce další den. ,,Už dlouho jsem to neudělal."

Černá kočička si ho chvíli prohlížela, ale pak přikývla a sklonila se k hromadě s úlovky. Vánek ji napodobil, ale místo toho, aby se posadil a normálně jedl, popadl králíka a vyrazil s ním směrem k Tůni, která ležela před doupětem válečníků. Bílá mourka překvapeně vzhlédla, když k ní položil králíka a posadil se vedle ní. Úplně ignoroval nepřátelský pohled Beznaděje či podezíravý pohled normálních válečníků, kteří je pozorovali.

,,Čemu vděčím za tu počest?" Zeptala se ho matka a v očích jí pobaveně zajiskřilo. Vánkovi se ulevilo. Bál se, že ho matka bude odsuzovat, stejně jako ostatní.

,,Nemůžu si snad sednout s tebou a najíst se?" Nadhodil a ukousl si trochu z králíka.

Tůně ho upřeně sledovala a Vánek zakoulel očima. Neskočila mu na to. Vždycky poznala, kdy si vymýšlel.

,,No, chtěl jsem si s tebou promluvit... O Motýlovi. Chová se... No, špatně," vyhrkl Vánek.

Jeho matce zmizelo pobavení z očí a nahradil ho zachmuřený výraz. ,,Jak to myslíš?" Zeptala se pomalu.

Vánek se rozpačitě ošil. Nakonec se rozhodl, že nebude lhát a uvede věci na pravou míru.

,,Kamarádím se s Fialkou, nikdo mě nemučí, výcvik je skvělý a ostatní, včetně mého bratra, mají pocit, že by bylo lepší, kdyby to bylo naopak," vysvětlil nakonec.

Tůně střihla ušima, ale trochu se jí uvolnila ramena. Vánek věděl, že jí záleželo jen na tom, jestli je v bezpečí.

,,Musíš Motýla pochopit," řekla nakonec. ,,Už odmalička se... Lovcových koček bál. Když byl ještě malé kotě, Fialka ho málem zabila."

Vánek sebou trhl a vykuleně se na ni podíval. Tůně mu opětovala vážný pohled. ,,Odešla jsem si pro nějakou kořist a když jsem se vrátila, Fialka se zrovna chystala sevřít čelisti kolem Motýlova hrdla. Stihla jsem to zarazit, ale... Motýl chtěl vysvětlit, proč jsem to neřekla veliteli, protože předpokládal, že takový incident by se měl řešit. A tak jsem... Vám začala vysvětlovat, jak to u nás v klanu chodí. Ne že by jsi ty nějak extra poslouchal. Motýl se jich každopádně už navždy bál. A teď tě vidí se s Fialkou bavit."

Vánek se zamračil. ,,Fialka... Jako jediné jí záleží, jestli jsem naživu, nebo ne," řekl důrazně. Chtěl, aby matka pochopila jeho postoj. ,,Pomáhá mi, abych... Přežil. Ano, je to napučená mrzoutka, ale pořád se o mě stará víc, než ostatní. Víc než můj vlastní bratr."

,,Myslím, že jim na tobě záleží až moc," řekla Tůně tiše. ,,A proto nesnesou představu, že bys jim mohl odejít... A stát se někým jiným."

Vánek sebou trhl. ,,Ne, jsem si celkem jistý, že jenom žárlí," zavrčel. ,,Žárlí na to, že si Lovec vybral jako učedníka mě!"

Matka k němu obrátila planoucí pohled. ,,Nikdo by na to nežárlil!" Zašeptala, aby je nikdo jiný neslyšel.

Vánek rázně vstal a vyrazil zpátky k Fialce.