,,Fialka je rychlejší než ty," řekl mu Lovec další den, když znovu přišli na tréninkovou mýtinu. Tentokrát však s nimi přišli i Posel smrti a Fialka, se kterou měl Vánek nacvičovat boj. Byl odhodlaný dokázat, že není ztrátou času. Ale Fialka na něj očividně pořád byla naštvaná-když se vrátil ze včerejšího lovu do tábora, ani se na něj nepodívala a tvářila se ledověji než obvykle-ačkoliv netušil proč. Každopádně to znamenalo, že ani ona mu nehodlala dopřát vítězství. A vzhledem k tomu, že byla mnohem lepší v boji, tak se tak akorát ponižoval.

,,Rychlejší a očividně i chytřejší," dodal Lovec, což Vánka hluboce ranilo. ,,Musíš využít každé své výhody. Je jedno, jak ji porazíš, hlavně že ji porazíš."

Černá kočička stála přikrčená přímo před ním, tvář měla chladnou a nevzrušenou, zatímco Vánek celý vyčerpaně oddcehoval.

,,Najdi její slabé místo," poradil mu Posel smrti. ,,Najdi ho a pak vyhraješ."

Vánek se na něj podíval a pak přikývl a poodstoupil od Fialky dál.

Začala jejich souboj stejně, jako dvakrát předtím-když spolu bojovali poprvé, jednoduše na něj okamžitě skočila a přemohla ho. Tahle taktika jí však nevydržela dlouho, protože se Vánek naučil uhýbat, takže ji změnila. Nyní kolem sebe oba pomalu kroužili a dávali si pozor na sebemenší pohyb toho druhého.

Dnes svítilo slunce, ale oblohu i tak ohrožovaly mraky a mezi jehličím tiše zpíval vítr. Vánek doufal, že se bude moct v nejbližší době podívat do listnatého lesa, aby se podíval, jak se listy barví do zlata, ruda a oranžova. Přinutil se ty představy vyhnat z hlavy a soustředit se na Fialku.

Chytřejší? Pomyslel si Vánek trpce, aniž by z ní spustil oči. I ona ho pozorně sledovala.

Musel využít každé své výhody... Byl o něco větší, než Fialka, ale zatím mu to nijak nepomohlo. Pak samozřejmě moc dobře znal své schopnosti plížení, ale to mu bylo k ničemu, když ho tak pozorně sledovala. Ačkoliv...

Je jedno, jak ji porazíš, hlavně že ji porazíš.

Jestli to bylo jedno...

Fialka ho zatím v každém souboji porazila. Byla lepší než on a ona to věděla. A to byla její slabina.

Když si to Vánek uvědomil, bylo to, jako kdyby celou mýtinu zalily oslnivé, sluneční paprsky.

Byla lepší v boji než on a dosud ho porazila. A Vánek si byl celkem jistý, že v zápalu boje úplně zapomene, v čem je lepší on.

Ve chvíli, kdy Fialka škobrtla tlapkou o drobný kamínek trčící ze země, otočil se na patě a vystřelil do lesa. Nemuselo to vyjít, Fialka mohla zůstat na mýtině a...

,,Hej!" Vykřikla za ním učednice. Dost blízko na to, aby Vánek věděl, že opravdu vyběhla za ním.

Skvěle, pomyslel si a začal prudce kličkovat mezi stromy. Musel se Fialce schovat. Byla rychlejší než on a brzo ho dožene.

,,Chyť si mě!" Vykřikl, aby si Fialka snad nemyslela, že utíká z boje. Věděl, že tímhle ji ještě víc přiměje k tomu, aby ho pronásledovala.

Musí se jí ztratit, aby se mohl schovat a pak ji přepadnout ze zálohy... A pak si vzpomněl na shluk velkých, zelených listů, které nápadně připomínaly lopuchové listy a které rostly nedaleko odsud, u mělkého potoka. Bylo to nejdál, kam se s matkou dostal, když byl ještě kotě a nemohl se volně pohybovat po jejich území.

Ostře zabočil, aby Fialku zpomalil a oběhl ji. Napadlo ho, jestli je sledují i Posel a Lovec. Doufal, že ano.

Chytřejší!

Hnal se mezi stromy, přeskakoval kořeny a srdce mu bolestivě tlouklo do hrudi, jak si nedovoloval zpomalit. Každý keř a větev ho mrskala do nohou a trhala mu kožich, ale on se jimi proplétal tak zručně, jak to jen v téhle rychlosti dokázal.

Věděl, že už je blízko. Lovil v tomhle lese dost často na to, aby se v něm uměl orientovat. Půda se tu lehce svažovala k potoku, takže Vánek musel trochu zpomalit, aby nezakopl a nezačal dělat kotrmelce až dolu. Potok byl po včerejší bouři konečně zase plný vody-stačilo, aby napršelo ještě párkrát a bude vypadat tak, jak si ho Vánek pamatoval.

Mělký potok svištěl mezi hladkými kameny a velkými trsy zelených, širokých listů, které zakrývaly zemi pod sebou. Vánek věděl, že má čas jen do chvíle, než Fialka stane na kraji svažující se země a uvidí ho. Do té doby se musel schovat. Zrychlil, ignorujíc možnost, že by snad mohl upadnout a prudce prosvištěl mezi listy. Pod nohami mu začvachtalo bláto slepené shnilými listy a jehličím, ale to bylo to poslední, co ho zajímalo. Okamžitě se skrčil pod listy jako pod deštníkem a chytil do tlamičky jeden, který se až moc rozkýval. O chvíli později na svah vyšplhala Fialka a zastavila se. Vánek to poznal jen kvůli šustění jehličí, které při jejím zabrždění sklouzlo k potoku. Přinutil se klidně dýchat a naprosto znehybnět. Neměl tolik času na to, aby se postaral, že se listy při jeho útěku nerozkývají-výhoda byla v tom, že lesem poletoval lehký vánek a Fialka si snad kývající se listy vynaloží jako jeho práci.

Slyšel, jak Fialka sestupuje ze svahu a byl by přísahal, že slyší i jak větří. Jen se modlil, aby jeho pach byl natolik nevýrazný, že ho neprozradí. Fialka lehce skočila na jeden z kamenů vyčuhující z vody, tak blízko Vánka, že viděl mezi stonky listů její černé tlapky.

Napjatě čekal-už už si myslel, že ho odhalila a že každou chvíli skočí do listů, přímo na něj, ale ona se místo toho napjala a přeskočila na další kámen.

Vánek překvapeně zamrkal. Kam to šla? Určitě věděla, že je tady-o tom nebylo pochyb, tak dobrý nebyl ani Vánek. Ale možná... Vzápětí si vzpomněl na skulinu v jednom větším kameni, který se nacházel jen kousek od těchto velkých listů. Byla odsud dobře vidět a Fialku určitě napadlo, že se schoval tam.
Ano!

Musel po ní vyrazit hned teď, protože Fialka nebyla ten typ, který by obhlížel jedno místo několik hodin. Jakmile se k němu otočila zády-spíš než to viděl, to cítil-prudce se vymrštil z listů a skočil jí na záda.

Fialka překvapeně vyjekla, když je oba svou váhou stáhl do potoka a kolem nich se rozstříkla voda. Fialka se pod ním začala zmítat a kroutit, aby ho shodila, nebo aby se přetočila a zaútočila na něj, ale Vánek se jí pevně držel na zádech a nepustil. Celý svět se při tom jejím kroucením lehce rozmazal a vůbec tomu nepomohlo, že se kolem nich začala vytvářet zpěněná voda, jež stříkala do vzduchu, s každým dalším zběsilým pohybem, takže to všechno mířilo Vaňkovi do očí. Fialka to však velmi brzo vzdala a plácla sebou o zem-stejnou taktiku použil i on, když spolu poprvé bojovali na louce.

Vánek narazil zády o kameny a kožíšek mu okamžitě nasákl vodou-nebyla tu dost velká hloubka na to, aby se utopil, ale stejně si okamžitě vzpomněl na svůj sen. Jenže tohle nebyl sen a tohle nebylo moře.

Rychle Fialku pustil a přetočil se-Fialčiny drápy mu zasáhly jen záda, ne břicho. Prudce od ní odskočil a aniž by čekal na cokoliv dalšího, vrátil se zpátky k ní a srazil ji znovu k zemi-kolem nich vysoko do vzduchu vystříkla voda, když Vánek přitiskl Fialce hlavu ke kamenům. Zpola ji měla ponořenou ve vodě.

Fialka sebou zlostně škubla, ale Vánek si ji druhou tlapou přidržel, aby se mu nemohla vykroutit.

,,To stačí, Vánku," ozval se nějaký hlas. Vánka nepřekvapilo, že to byl Lovec, ale každopádně ho to potěšilo. Doufal, že byl svědkem toho, jak na Fialku zaútočil.
On nebyl ztrátou času.

Vánek Fialku rychle pustil a odstoupil od ní. Černá kočička pomalu vstala a otřepala se, aby dostala vodu z kožíšku. Vánek čekal, že v její tváři uvidí vztek, že ji porazil, ale když k němu zvedla pohled, vypadala stejně nevzrušeně a rezervovaně jako vždy. Vánek nechápal, jak to dělá.

,,To bylo dobré," řekla mu Fialka upřímně a poklonila se mu. Vánek překvapeně zamrkal a potěšeně zacukal vousky. ,,I když trochu nefér."

,,Nezáleží na tom, jak tě porazím," dobíral si ji Vánek a pak se obrátil k Lovcovi a Poslovi, kteří sestoupili až k nim.

,,Bylo to víc, než dobré," souhlasil Lovec. V očích mu zase zářilo spokojení-zklamání a nespokojenost zmizeli. ,,Mnohem víc. Využil jsi toho, co umíš, jako pravý válečník."

Vánek se nenáviděl na to, jak moc ho úcta jeho velitele těšila. Lovec duší byl krutá stvůra, která zabila jeho učitelku. Ale přesto... Přesto ho to těšilo.

🌊🌀✳️

Po zbytek dne ještě trénovali-Lovec a Posel jim ukazovali nejrůznější triky a finty při bojích, nejlepší postoje a tak podobně. Vánek s nimi bojovat nemohl, proti nim byly nějaké triky k ničemu, ale aspoň se trochu zlepšil, co se týkalo boje s Fialkou. Porazil ji jen jednou a to, když ji naokamžik oslepily sluneční paprsky, ale každopádně už ho neporazila hned, sotva se na něj podívala. Vánek zjistil, že dobrá taktika je uhýbání, kdy ho Fialka nebyla schopná zasáhnout a i Lovec uznal, že v tom by mohl být Vánkův další talent.

,,Když vylepšíme tvoji výdrž..." Přemýšlel Lovec nahlas, zatímco se slunce snášelo k obloze. ,,Dokážeš v souboji uhýbat tak dlouho, že vyčerpáš nepřítele a sám sebe ne-a pak ho dorazíš. U tebe nemůžeme jít na sílu. Jsi takový malý duch, takový přízrak a musíme tvých schopností využít."

,,Malý přízrak," zamumlala si pro sebe Fialka sedící vedle něj a Vánek se na ni ušklíbl.

,,Zítra začneme kromě normálního výcviku s cviky na výdrž-budete běhat, šplhat do kopce a tak podobně," dodal Lovec.

,,Počkat. Budeme?" Zopakovala Fialka. Zněla chladně jako vždy, ale Vánek si byl jistý, že jí v očích spatřil nějakou emoci.

,,Vánek se očividně víc snaží, když tě má po boku," vysvětlil Lovec a Vánek rozpaky sklopil uši. Tohle zrovna říct nemusel.

Fialka se na něj letmo podívala a cukla vousky. Nic na to ale neřekla a přikývla.

,,Nehledě na to, že tobě to také prospěje," dodal Posel smrti. ,,Za Vánkem si zaostávala, když jste měli tu honičku lesem. Jsi sice rychlejší než on, ale rychle se vyčerpáš. Bude se to hodit vám oboum."

Vánek vzrušeně přešlápl. Tohle se mu líbilo. To, že Lovec chce usměrnit jeho schopnosti tak, aby s nimi mohl dělat víc věcí, než jen lovit.

A s každou další hodinou strávenou s velitelem čím dál víc opadal jeho strach.