Všechno kolem něj burácelo a řvalo jako nesmírně rozzuřené zvíře. Obrovské vlny se tříštily kolem něj, točil se ve víru zpěněné vody a marně se snažil udržet hlavu nad temnou, rozbouřenou hladinou. Cítil, jak ho zachvacuje panika, když ho jedna vlna nadnesla a vzápětí prudce ponořila pod vodu.

,,Ne!" Vykřikl, ale jeho slova zadusil příval slané vody, která se mu nahrnula do tlamičky. Někde nad ním se ozvali další ohlušující zaburácení, které však ztlumilo hučení v jeho uších. Oči ho štípaly a nesnesitelně pálily, ale nedokázal se přinutit je zavřít.

A temnota ho pohlcovala.

🌊🌀✳️

,,Vánku!" Ozval se mu ucha naléhavý hlas.

Vánek sebou vyplašeně trhl a okamžitě zvedl hlavu. A v tu chvíli svět ozářilo jasné světlo, které následovalo hlasité zaburácení. Svět se mu točil pod nohami, kožíšek měl nasáklý vodou.

Nebyl to sen, nebyl to sen, nebyl to sen.

,,Vánku, co se stalo?" Zeptal se někdo.
A v tu chvíli si uvědomil, že ano, kožíšek má mokrý a venku ještě doznívá to zaburácení, ale stojí nohama na pevné zemi a nic ho netlačí dolů do temnoty. A kromě toho, provazce deště nemilosrdně bičovaly listy a hlínu, ne vlny a moře.

Podíval se na Jitřenku, která ležela vedle něj a upírala na něj ustarané, zlaté oči.
Zmateně na ni zamrkal-ležela schoulená mezi ním a Motýlem. ,,Co tady děláš?" Zašeptal, ačkoliv pochyboval, že by v tom rachotu, který vydával pleskající déšť, někoho vůbec vzbudil, i kdyby křičel.

Jitřenka rozpačitě sklopila jedno ucho. ,,V místě, kde mám pelíšek, se protrhl keř," vysvětlila a Vánek se ohlédl na místo, kde obvykle spávala. Opravdu, mezi trny a větvemi nyní zela díra, kterou do doupěte silně zatékalo. ,,Takže jsem si musela lehnout sem."

Vánek potřásl hlavou a pomalu si lehl zpátky na své místo.

,,Co se ti zdálo?" Zeptala se Jitřenka a naklonila hlavu na stranu. Na její tváři pableskovaly stíny a světla, které měnily její kožíšek do stříbrna.

Vánek zaváhal. Nebyl si jistý proč, ale měl pocit, jako kdyby byl ten sen až moc soukromý. Jako kdyby jeho popsání nahlas způsobilo, že se sen stane skutečností. A děsil se toho.

,,Světluška... A tak podobně," zamumlal, aby Jitřence řekl aspoň něco.

Jitřenka se o něj otřela a zabořila mu čumáček do srsti na krku. ,,Každý máme zlé sny," zamumlala. ,,Naše matka... Moje a Štířina... Byla na hlídce s jedním válečníkem-bylo to těsně předtím, než jsme se staly učedníky a Lovec z nějakého důvodu potřeboval na hlídku nutně ji. Nevrátila se. Nikdo nám neřekl... Nikdo nám neřekl, co se s ní stalo. Ani nevíme, jestli... Kde má hrob. Ještě ten den se ten válečník stal elitním válečníkem."

Vánek si to pamatoval. Teda, dost matně. Jako skoro nikdo nevěděl, co se jejich matce stalo, ale utěšoval obě sestry, když to potřebovaly.

Objal Jitřenku ocasem a měl pocit, že teď utěšuje on ji a ne ona jeho.

,,Nechápu, jak si může Snílek myslet, že bys snad chtěl být jedním z nich," dodala Jitřenka, aniž by se od něj odtáhla. Její tělesné teplo se mu vsakovalo do kožíšku. ,,To bys nikdy neudělal."

Vánkovi spadl kámen ze srdce. Bál se, že už ho odsuzují úplně všichni. Nic neřekl, jen se zadíval ke vchodu do doupěte a zaposlouchal do neustávajícího pleskání a bubnování deště. Cítil, jak se brzo Jitřenka uvolnila a začala klidně oddechovat, s hlavou opřenou o jeho krk. Opatrně si lehl, aby ji nevzbudil a zavřel oči. Věděl, že teď, když ji má u sebe, se mu žádné noční můry zdát nebudou.

🌊🌀✳️

,,Vzbuď se, ty lenochu!" Šťouchl do něj někdo. Ten hlas byl až moc chladný a rezervovaný na slova, které jím byla vyřčena, takže Vánek si chvíli nebyl jistý, jestli se mu to třeba nezdá.

,,A ty taky ty... Nevím, jak se jmenuješ," utrhl se ten hlas znova.

Dobře, tak tohle bylo divné.

Vánek otevřel oči ve chvíli, kdy Jitřenka zvedla hlavu z jeho krku a široce zívla.
Fialka stála přímo před nimi s napjatým postojem a chladným, nepříjemným výrazem. To by nebylo nic neobvyklého, kdyby teda Vánek v jejím hlase neslyšel hořkost.

Potřásl hlavou a dlouze se protáhl. Po zbytek noci setrval v jedné pozici a teď byl celý ztuhlý a polámaný. Viděl, že Jitřenka je na tom podobně, když si protahovala krk a nohy.

Do doupěte škvírami mezi trny pronikalo světlé, šedé světlo a z listů na ně občas spadla nějaká kapka vody. Vzduch byl chladnější, než kdykoliv za poslední dobu.

,,Měl bys jít na výcvik," poznamenala Fialka, která pozorně sledovala každý Vánkův pohyb. Její hlas se zase změnil v klidný, chladný a nevzrušený. ,,Nechceš přece Lovce nechat čekat?"

Vánek si povzdechl. ,,Jdeš taky?" Zeptal se jí.

,,Ne," odpověděla mu Fialka stručně, otočila se a bez dalšího slova se protáhla ven.

Vánek za ní překvapeně zíral. ,,Ta má teda náladu," zamumlal si pro sebe.

,,Vždyť takhle se chová furt," namítla Štíra. I ona se musela v průběhu noci přesunout, takže spala vedle Motýla-a očividně z toho vůbec nebyla nadšená. Vánek si sice nevzpomínal, že by ho v noci vzbudilo nějaké vrčení a nadávání, ale byl si celkem jistý, že Štíra dala Motýlovi najevo, že potřebuje osobní prostor, podle toho, jak před ní Motýl klopil oči a jak ho Štíra probodávala pohledem.

Nenamáhal se Štíře vysvětlovat, že Fialka se včera chovala teda méně jako studený čumák. Hodil pohled směrem k Snílkovi, který si otočený zády k němu čistil srst-Vánek si nemohl nevšimnout hojících se škrábanců-a pak vyšel z doupěte. Okamžitě se do něj dala zima-období padajícího listí teprve začínalo, takže za tu zimu mohla spíš všeobecná vlhkost ve vzduchu a pod jeho tlapkami.

Sotva vyšel z doupěte, šlápl do velké kaluže se strašně studenou vodou, až Vánek vypískl a uskočil. Otřepal si tlapku, postavil se na méně bahnitý kus trávy a rozhlédl se kolem sebe. Celý tábor dostal tmavý, pochmurný nádech-prašná hlína, stěny dolíku, to všechno po dešti ztmavlo. Obloha byla pokrytá jednolitou vrstvou světle šedých mraků, které očividně neměly v plánu se roztrhnout a všude kolem něj se ozýval občasný krapot, jak z jehličí a listů padaly kapky vody. Přišlo mu to jako jeho první den výcviku. Tehdy bylo taky takhle pošmourno. Ale tehdejší den byl aspoň prozářen tím nadšením, že je učedníkem, že se mohl konečně podívat po území jeho klanu. Dnešek nic takového neměl.

Kočky se probouzely mnohem pomaleji než obvykle a ať se Vánek rozhlížel jak chtěl, velitele neviděl. Měl takový pocit, že ho Fialka vyhnala z doupěte schválně.
Posel smrti z doupěte válečníků odešel jako první a Vánek se rozběhl za ním, než si to stihl rozmyslet.

,,Našli jste Zničenou?" Zeptal se, sotva u něj zastavil a jen tak tak do něj nenarazil.

Světle šedý kocour se na něj podíval a po chvíli přikývl. ,,Je v dočasném doupěti zraněných," řekl a Vánek se podíval směrem k hromadě větví a listů, které válečníci na rychlo postavili pro zraněné, když nemohli být v jednom doupěti se Sudbou. To Vánkovi připomnělo, že si bude muset zjistit, jak se jí daří. ,,Skutečně na ni spadla větev a uvěznila ji. Naštěstí jsme ji našli."

Vánek ani nevěřil, jak moc ho to potěšilo. Zničenou neznal, ale to neměnilo nic na tom, že nemohl zapomenout na starost v očích Straky a to, jak Lovec okamžitě zorganizoval pátrání, aby ji našli. Nehledě na to, že neměla jednu nohu... Co Lovce hnalo k tomu, aby ji vůbec zachraňoval? Byť to byla jeho elitní válečnice? Takové chování mu vůbec nesedělo ke krutému veliteli, jakého znal.

,,Dnes půjdeš s Lovcem na bojový výcvik," dodal po chvíli Posel smrti.

Vánek dopředu znal odpověď, ale přesto se zeptal: ,,A ty s Fialkou..?"

Posel smrti zavrtěl hlavou a Vánkovi lehce klesla ramena. Cítil se bezpečněji, když měl kolem sebe jiné kočky. K jeho překvapení mu Posel smrti drsně olízl čelo.

,,Lovec duší v tobě vidí naději," řekl mu. ,,Nemusíš se ho bát."

Vánek k němu vzhlédl a překvapeně zamrkal. A uvědomil si, že mu věří.

🌊🌀✳️

,,Při boji musíš využít každé výhody, která se ti naskytne," řekl Lovec duší, jenž stál přímo před svým učedníkem. Nacházeli se na tréninkové mýtině, mokrá tráva Vánkovi špinila srst a bodala ho do kožíšku, když pozorně poslouchal Lovce. Trochu ho uklidňovalo, že nejsou moc daleko od tábora, ačkoliv věděl, že kdyby k něčemu snad došlo, tak tábor by byl to poslední místo, kam by utekl.

,,Nezáleží na tom, jakým způsobem bojuješ, ale na tom, jestli dokážeš vyhrát," pokračoval Lovec duší. Vánka napadlo, že s tou svou tmavou srstí a nehybným klidem vypadá jako temný stín s planoucíma, oranžovýma očima. ,,Tvou výhodou je tvůj pach-nebo spíš jeho nepřítomnost-a tvá schopnost se k někomu přiblížit, aby o tom netušil. Důležité je, naučit tě tyhle schopnosti propojit s bojem-aby ses dokázal k někomu nenápadně dostat a pak mu zezadu prokousnout hrdlo."

Vánek sebou trhl a sklopil uši. To se mu nelíbilo. Nechtěl nikoho zabíjet.

,,Někdy je smrt ta jediná dobrá možnost," řekl mu Lovec, jako kdyby poznal jeho obavy. ,,Za pár dnů tě vezmu na jedno místo. Pak teprve poznáš, co je pravda a co ne. Ale teď... Nejdřív tě naučíme se vůbec bránit, abys věděl, co máš dělat, když tě někdo napadne."

Vánek pomalu přikývl a nejistě se postavil. Kam ho chtěl vzít? Bylo tu spoustu otázek, na které chtěl znát odpověď, ale neodvážil se zeptat. Proto radši mlčel.

🌊🌀✳️

Výcvik s Lovcem byla katastrofa. Jeho velitel ho ve všech ohledech překonával-byl větší, silnější, rychlejší i chytřejší. Ať se Vánek snažil jak chtěl, nedokázal udělat nic, aby se jeho útoku bránil. A kromě toho, vždycky byl ztuhlý strachy, když se na něj Lovec vrhal zas a znovu, jako kdyby ho chtěl opravdu zabít.

,,To stačí," zabručel si pro sebe Lovec, když už Vánka po několikáté lehce přitiskl velkou tlapou k zemi. ,,Tohle nemá smysl."

Vánek sklopil uši a povzdechl si. Nerad slyšel, že mu něco nejde-obzvláště, když v lovu a plížení tak vynikal.

,,Zítra to zkusíme s Poslem a Fialkou," řekl nakonec Lovec. ,,A jestli to nepůjde i potom... Budeme muset doufat, že z každého boje stihneš utéct, než na tebe někdo zaútočí."

Vánek se poníženě podíval do země a cítil, jak se mu ježí srst na zátylku. On by nikdy z boje neutekl!

,,Zbytek dne lov," dodal velitel a aniž by se na něj podíval, odvrátil se a vyrazil pryč.

Vánek pozoroval, jak se ztrácí mezi stíny a pak zlostně vytrhl tlapou kus trávy. Věděl, že nemůže být ve všem dokonalý a taky věděl, že jeho protivníkem byl samotný velitel, který si podmanil všechny čtyři klany. Bylo by divné, kdyby ho dokázal porazit. Ale přesto ho to tak štvalo! Jak mohl chránit klan, když nebyl vůbec schopný v boji?

Snažil se uklidnit tím, že umí něco, co ostatní ne, ale vůbec to nepomáhalo. A taky ho děsilo, jak moc ho zklamání krutého velitele mrzelo. Snažil se sám sebe přesvědčit, že to je jen kvůli tomu, že se bál o svůj život-když Lovec usoudí, že je jen ztrátou času, tak ho přece zabije, no ne? Ale ve skrytu duše věděl, že jeho roztrpčení vůbec nepochází z toho.