Vánek na něj ohromeně zíral a velitel mu pohled opětoval. Oranžové oči mu plály, jakoby je pohltily plameny.

Přebírám jeho výcvik já.

Přebírám jeho výcvik já.

Přebírám jeho výcvik já.

Ta slova se v jeho hlavě ozývala pořád dokola, znovu a znovu jako ozvěna, která však místo toho, aby se pomalu utišovala, naopak nabírala na síle.

Lovec duší... Mu právě zabil učitelku... Aby ho mohl cvičit.

Bylo mu jedno, že mu Světluška o jeho schopnostech neřekla. Ne, jemu záleželo jen na tom, aby mohl cvičit Vánka.

Jsi moje naděje.

,,Rozchod," zvolal Lovec, otočil se a propustil ho tak ze svého plamenného pohledu.

Vánek cítil jak se kolem něj matka omotala tak, jako kdyby se ho chystala chránit před každým, kdo by se na něj byť jen podíval.

,,Ne, ne, ne, ne," mumlala si zoufale a zabořila mu čumáček do srsti-jako kdyby to byla ona, kdo potřeboval uklidnit.
Vánek se ztuhle nadechl a pak se rozkašlal, jak měl najednou v krku sucho. V nose ho škrábal pach krve jeho bývalé učitelky.

Neviděl reakce ostatních koček kolem sebe. Jen bezeslova zíral na Světlušku, kterou Vážka, Vodopád a Had chytili za zátylek a začali ji jemně táhnout ke vchodu z tábora.

,,Nemůže... Ne... Nenechám tě jemu," zašeptala Tůně naléhavě. ,,Nenechám!"

Vánek se jí opatrně vykroutil. ,,To je... V pohodě," řekl a znovu se nadechl. ,,Budu v pořádku."

Matka na něj podívala, v očích takovou bolest a prázdnotu, až si byl skoro jistý, co vidí-jeho, mrtvého.

Jenže Vánek byl přesvědčený, že ho Lovec nezabije. Očividně o něj stál dost na to, aby zabil Světlušku. Bylo by nesmyslné, kdyby zabíjel i jeho. Ale Vánek nepochyboval, že může zapomenout na poklidné hlídky a lovy-výcvik s velitelem bude tvrdý a krutý.

Tůně přišla znovu k němu a přitiskla si ho k sobě. Jemný kožíšek měla naježený. A pak si Vánek uvědomil, že nechce uklidnit sebe i jeho, ale že mu něco šeptá: ,,Jestli budeš mít možnost, jestli to bude tak zlé... Uteč k moři. Tam, kde se moře zužuje, tam jdi. Jsi jediný, kdo mezi nimi může proklouznout."

Vánek se na ni zmateně podíval, ale Tůně už mu olízla čelo a jemně do něj strčila, aby šel do učednického doupěte.

Vánek namáhavě vstal-všechno ho bolelo a cítil se strašně unavený. V mysli měl však uklidňující prázdno-jakoby se bouře už přehnala a zůstal jen klid a ticho. Bylo to lepší, než kdyby mu v hlavě vířilo hromadu myšlenek.

,,Vánku..." Začal Motýl.

,,Nic neříkej," přerušil ho Vánek a prošel kolem něj. Nestál o sledování svého bratra, který se bude potýkat se slovy, zatímco se mu bude snažit říct, jak ho to mrzí. Stejně výhružný pohled vrhl i na Proužka a Jitřenku. Snílek se Štírou naštěstí byli dost chytří na to, aby nic neříkali.

Ignoroval i pohledy ostatních koček a vklouzl do doupěte učedníků. Hned po něm následovala Fialka.

,,Teď jsi jeden z nás," oznámila mu. Věcně, klidně. Tmavě modré oči jí tlumeně zářily ve večerních stínech.

Vánek ji probodl pohledem. ,,Nejsem jeden z vás," zavrčel. Bylo mu jedno, že by s ní takhle možná neměl mluvit. To ona řekla Lovcovi o jeho loveckých schopnostech!

,,Ale brzo budeš," řekla Fialka s kamennou tváří, protlačila se kolem něj a lehla si na své místo.

Vánek zlostně mrskl ocasem a stočil se na svém pelíšku z mechu. Cítil, jak mu po chvíli někdo přejel čumáčkem srst a podle pachu poznal Jitřenku, ale nehodlal na její jemnou útěchu reagovat. Místo toho pevně zavíral oči a snažil se usnout.

🌊🌀✳️

,,Tak, co budeme dneska dělat?" Zeptal se Vánek.

Šel vedle Světlušky, Orlovce a Motýlka na cvičnou mýtinu. Byl krásný, teplý den a Vánek nadšeně nasával všechny lesní pachy.

,,Dneska zopakujeme nějaké způsoby lovu ptáků," řekla mu Světluška. Hlas měla... Zvláštní.

Vánek se na ni podíval a ona na něj. A rozkřičel se.

Světlušce se hlava volně houpala na krku, jak měla zlomený vaz, z hlavy jí stékal čůrek krve, zlaté oči vytřeštěné. ,,Zabil jsi mě!" Usmála se na něj. ,,Zabil jsi mě, jako kdyby jsi to udělal vlastními tlapkami!"

Vánek od ní začal rychle couvat, ale zakopl o vlastní nohy a zřítil se do jehličí, zatímco Světluška lehce vykročila k němu. ,,Zabil jsi mě, zabil jsi mě, zabil jsi mě..." Huhlala nesrozumitelně. V tu chvíli Vánek zaznamenal hlasité, přibližující se hučení a vzhlédl ke korunám stromů ve chvíli, kdy se skrz listy a větve převalila obrovská masa tmavé vody a všechny je smetla.

Světlušku strhl proud a zmizela někam pryč, zatímco Vánek se ocitl sám v reji divokých bublinek. Topil se, něco ho táhlo do hlubin. Vykřikl a do tlamy se mu nahrnula slaná voda. Jako kdyby ho něco tahalo za nohy. Snažil se máchat předními tlapami a vyplavat zpátky k hladině, ke stříbrnému světlu, které se třpytilo přímo nad ním, ale jeho síla byla nepodstatná, ve srovnání se silou toho, co ho táhlo dolů. Chlad mu pronikal pod kůži, začal se třást. Plíce ho bolely, v krku ho škrábalo a on se snažil marně lapat po jakékoliv částici vzduchu.

Ale voda ho dusila dál a svět kolem něj se ponořil do temnoty.

🌊🌀✳️

,,Vánku! Vánku vzbuď se!" Ozval se nějaký hlas.

Vánek se s trhnutím probral a vymrštil se na nohy. Zoufale a s úlevou zalapal po dechu a zhluboka se nadechl čerstvého vzduchu. Škvírami v doupěti začaly pronikat jemné paprsky slunečního svitu a kolem tábora se rozšvitořilo několik ptáčků, kteří vítali nový den.

,,Křičel jsi ze spaní," vysvětlila mu Jitřenka, která si ho ustaraně prohlížela.
Viděl na ni, že je připravená si poslechnout, o čem jeho noční můra byla, ale on se s ní o tom nechtěl bavit.

Takže jen přikývl a s povzdechem si lehl zpátky na mech. Nehodlal vyjít z doupěte, dokud to nebude opravdu nutné.

Tábor se mezitím začal probouzet-kočky byly stejně tiché jako den poté, co byla krutě zabita ta liška, tedy až na elitní válečníky, kteří si na něco očividně stěžovali. Vánek vážně neměl náladu je poslouchat.

V srdci se mu usídlila bolest-počáteční omámení a šok opadlo a nyní si plně uvědomil, že je jeho učitelka mrtvá. Nebyl její učedník moc dlouho, ale... Měl ji rád-nikdy na něj nebyla přísná, ráda se s ním pošťuchovala a jejich hodiny vždycky probíhali v uvolněném duchu. Ale teď... Teď se to změní.

Protože Světluška byla mrtvá a jeho učitelem se stal Lovec duší.
Při té myšlence se zachvěl a jemně se kousl do ocásku, jak se snažil zahnat stres.

,,Hele. Pár pravidel," šťouchl do něj Snílek tlapou a Vánek k malému kocourkovi vzhlédl. ,,Nikdy nesmíš odporovat. Uděláš všechno, co řekne, ať je to sebešílenější. Nikdy si nestěžuj, že je něco nefér nebo nespravedlivé. A nikdy neříkej, že ti něco nejde, že jsi unavený nebo že tě něco bolí."

Jeho tvář byla projednou smrtelně vážná a Vánek věděl, že mluví z vlastní hořké zkušenosti. Jenže on neměl za učitele samotného velitele! Toho nejhoršího z nejhorších.

Jen přikývl a konečně vyšel z doupěte. Co kdyby dostal nějaký trest, že chodí pozdě?

Zhluboka se nadechl a snažil se čerpat útěchu z dosud svěžího vzduchu, který se ještě nestihl zahřát pod slunečními paprsky.

Viděl koťata Lišky, které nadšeně vyběhla ze školky a začala si hrát na prašné zemi, zatímco se Liška obezřetně rozhlížela-jako kdyby čekala, že někdo vyběhne z nejbližšího doupěte a skočí jejím koťátem po krku. Medvěd, Záblesk a Kaštan zrovna mířili ven z tábora, pravděpodobně na hlídku. Všechno vypadalo tak... Klidně. Ale Vánek přesto cítil ve vzduchu to napětí, vnímal stín, který včerejší den vrhl na jejich prosluněný tábor.

A v tu chvíli se z doupěte u Vraní skály vynořila mohutná, temná postava. Rázným krokem vyrazila přes tábor, směrem k němu a Vánek sklopil uši dozadu. Znovu se zhluboka nadechl, aby se pokusil uklidnit a snažil se přesvědčit sám sebe, že to určitě nebude tak hrozné.

Lovec duší došel až k němu s přivřenýma očima. ,,Jdeme," řekl mu stručně, aniž by se zastavil a hned vykročil směrem k východu z tábora. Vánek se ohlédl na své přátele, kteří vykukovali z učednického doupěte, ale pak se rychle otočil a uháněl za svým novým učitelem.

Lovec duší už se mezitím přikrčil a pak se ohromnou silou odrazil od země a hladce vyskočil na kraj dolíku. Vánek nervózně zaškubal ocasem, ale přinutil se nemyslet na to, že ho sledují jeho plamenné oči a taky se vyškrábal nahoru-byť podstatně méně elegantněji. Čekal, že Lovec bude mít k jeho výstupu poznámky, ale kocour se okamžitě otočil a vyrazil dál do lesa.

Kolem nich se les probouzel k životu, teplé sluneční paprsky se točily v jehličí a rozzářily celý les jasnými barvami. Ale Vánek nebyl schopný si to vychutnat. Ne dnes.

Tak nějak čekal, že ho Lovec zavede na nějaké temné, tajné místo, kde ho bude učit a proto ho nesmírně překvapilo, když poznali cestu na tréninkovou mýtinu. Aspoň něco, pomyslel si. Věděl přibližně kde je, takže kdyby třeba potřeboval utéct...

Rychle potřásl hlavou, aby se té myšlenky zbavil, jako kdyby si ji Lovec mohl přečíst.

Tmavý kocour se vynořil ze stínů stromů na prosluněné mýtině a jeho srst dostala teplý, hnědý nádech. Vánek ho obezřetně následoval, ale udržoval mezi nimi odstup.

,,Předveď mi všechny tvé lovecké postoje a to, jak se plížíš za kořistí," řekl Lovec duší stručně.

Vánek zmateně střihl uchem. Čekal nějaký krutý souboj, kdy Lovec bude chtít otestovat jeho bojové schopnosti-s tím, že Vánek žádné neměl, protože se bojovat ještě neučil-ne... Tohle. Ale aspoň měl šanci zazářit, když nic jiného. Byť se mu to začalo protivit-kvůli těmhle jeho schopnostem zemřela Světluška a on teď musel mít za učitele Lovce duší.

Přesto se okamžitě přikrčil a vyčistil si hlavu. Bylo to uklidňující, myslet pouze jen na lov, na své instinkty a na nic jiného. Začal se lehce plížit krátkou, hebkou trávou, tlapky kladl vždycky na místa, kde nemohl škobrtnout o nějaký kámen či větvičku. Předvedl svému učiteli všechny jeho lovecké pozice-plížení za myší, králíkem či ptákem. Neodvažoval se na něj podívat, aby zjistil, jaká je jeho reakce.

,,Předpokládám, že jste ještě nezačali dělat boj?" Poznamenal Lovec duší.
Vánek se přestal plížit, neochotně se k němu otočil a zavrtěl hlavou.

,,Od zítřka začneme," řekl Lovec duší a pozorně si ho prohlédl. ,,Tvoje schopnosti se dají využít mnohem lépe, než jen v lovu. Mohl by jsi zachránit náš klan."

Vánek zmateně mrskl ocasem. Zachránit klan? Před kým? Před tebou? Pomyslel si trpce, ale jinak držel jazyk za zuby.

,,Světluška byla zrádkyně," dodal zničehonic Lovec a Vánek sebou cukl. ,,Nezabil jsem ji jen kvůli tomu, že mi o tobě neřekla. Já zabíjím vždy z dobrých důvodů."

,,Zrádkyně?" Zopakoval Vánek dřív, než se stihl zastavit.

Lovec na něj upřel planoucí pohled. ,,Některé kočky mají pocit, že jim něco chybí. Chráním náš klan silnou tlapou a jim to nestačí," řekl.

Vyvraždil jsi čtyři klany! Chtěl na něj Vánek vykřiknout. A zabil jsi Světlušku! Nikdy tě nikdo nebude chtít za velitele!
Neodpověděl, nehodlal dát nijak najevo, co si o jeho slovech myslí.

,,Zbytek dne budeš lovit," řekl nakonec Lovec a vstal. ,,Zítra začneme s plnohodnotným výcvikem."

A aniž by cokoliv dodal, zmizel ve stínech lesa a nechal Vánka stát na prosluněné mýtině.

Celkem pohoda XD Watt zase maže kapitoly, huuuh! Budu to vždycky opakovat, abyste se nedivili XD