,,Dnes vás čeká zkouška," ušklíbla se na ně Štíra. ,,Jak se těšíte?"

Ještě včera ráno by ta otázka ve Vánkovi vyvolala nadšení. Nyní nebyl schopný se radovat, když věděl, co se před lety stalo.

Vyhýbavě pokrčil rameny a rychle vyšel z doupěte, než se Štíra začne ptát.

Rozhlédl se po táboře a celý se napětím naježil. Zatnul drápy do země, aby se uklidnil a zhluboka se nadechl. Měl pocit, jako kdyby se mu teď svíjelo v hrudi klubko temných hadů, představujících jeho obavy.

Jeho pohled zatěkal směrem k velitelskému doupěti, ale rychle se odvrátil. To mu moc nepomohlo, pohled mu padl na Posla smrti a jeho ledové, světle modré oči. I on byl elitním válečníkem velitele. Kolik koček asi zabil?

,,Vánku?" Ozval se za ním něčí hlas.

,,Aaaarch, nic jsem neudělal!" Vyjekl Vánek a celý naježený nadskočil. Prudce se ohlédl k Světlušce, která na něj pobaveně zamrkala.

,,Čeká tě zkouška, víš to?" Poznamenala. ,,Nezapomněl jsi to snad?"

,,Ne, samozřejmě že ne," řekl Vánek a olízl si naježenou srst. Zkouška byla teď asi to poslední, co ho zajímalo. Ale možná se aspoň trochu uvolní.

,,Hodně štěstí při zkoušce," popřála jim Jitřenka, která zrovna prošla kolem nich a mířila spolu se Štírou ke svým učitelům.

,,Už jsem si myslel, že budeš spát celý den," poznamenal Orlovec, který se objevil vedle Světlušky, sotva Motýl vyklouzl z doupěte.

Světlý mourek se na něj nervózně pousmál. ,,Aspoň bych nemusel dělat tu zkoušku," řekl.

Jo, teď by se mi to taky hodilo, pomyslel si Vánek a znovu přejel pohledem tábor. Tohle byl kdysi prý tábor Pavoučího klanu. Zde se narodil jejich velitel. Zde to všechno začalo. Potřásl hlavou, aby se těch myšlenek zbavil a zároveň ho napadlo, jestli nebylo jednodušší, nevědět míň. No, teď už je na to stejně pozdě.

,,Určitě to zvládneš," uklidnil ho Orlovec. ,,Oba to zvládnete."

Vánek si tím nebyl úplně jistý. Jeho instinkty a schopnosti, co se týče lovu, se zatím ještě nikdy nezklamaly, ale dneska byl moc mimo sebe.

,,Vánku, cítíš se dobře?" Zeptala se ho Světluška.

Vánek na ni nechápavě zamrkal. ,,Cože? Jasně, jasně," ujistil ji rychle.

,,Já jen, že jsi nás ještě nepřerušil nějakým svým výkřikem, že to samozřejmě zvládneš," ušklíbla se bílá kočka.

,,Půjdeme už?" Zeptal se Vánek a pokusil se znít nedočkavě. Nebylo to těžké, teď už věděl, že chce co nejdřív vypadnout z tábora.

Světluška si vyměnila pohled s Orlovcem a oba přikývli. Vydali se společně z tábora a když se vyškrábali na kraj dolíku, promluvil Orlovec: ,,Motýle, ty půjdeš lovit v našem lese. Vánku, ty to zkus buď v listnatém lese, nebo na louce, ale vzhledem k tomuhle vedru bych ti doporučil spíš ten les."

Vánek přikývl a tentokrát už byl opravdu nedočkavý. Co nejdál od tábora, to se mu líbilo.

,,Budete lovit celý den a všechno, co ulovíte, dáte na hromadu. Já a Světluška vás budeme sledovat," dodal Orlovec. Motýlek viditelně znervózněl, zatímco Vánek znova rázně přikývl.

,,Už můžu jít?" Zeptal se rychle.

Světluška si pobaveně odfrkla. ,,Nemusíte spěchat," připomněla jim ještě, ale Vánek už ji skoro neposlouchal a zamířil sprintem k řece.

🌊🌀✳️

Tempo zvolnil teprve, až měl tábor za zády. Les kolem něj hučel životem, ale on chtěl začít lovit až v listnatém lese-byl přesvědčený, že u řeky bude mnohem více zvířat a tak toho přinese víc než Motýl. Ne snad, že by jeho bratr vůbec mohl být lepší než on, když měl Vánek svoje lovecké schopnosti.

Začal lehce přeskakovat kořeny a snažil se myslet na cokoliv jiného, než na to, co mu řekla Máta. Co by s tím tak on asi mohl dělat? Hvězdný klan-velice těžko se mu věřilo v existenci nějakého Hvězdného klanu, ale bylo to aspoň o něco lépe uvěřitelnější, než nesmrtelnost jejich velitele-vyvolil už několik koček, aby Lovce zabily. Ani jedné se to nepovedlo. Komu by se to tak asi mohlo povést?

Vánek se zamyslel nad tím, jestli by celý klan společně dokázal Lovce a jeho elitní válečníky porazit, ale pak si vzpomněl na Mátu a na to, jak mu říkala, že Lovec a jeho válečníci porazili čtyři klany. Nehledě na to, že teď jsou kočky ještě víc vyděšené z toho, co by se jim mohlo stát. Nikdo se neodváží jít do boje proti němu a jeho válečníkům.

A proč bychom se o to vůbec měli starat? Pomyslel si Vánek. Lovec svému klanu, svým kočkám nic nedělá. To jen té lišce. Nic nám nehrozí.

A přesto se nedokázal zbavit myšlenek na Snílka a Proužka, kteří po výcviku se svými učitelkami vypadali, jako kdyby prošli bitvou, nebo všudypřítomným strachem z velitelových elitních válečníků. Ten strach musel odněkud pramenit a jestli byla Máta poslední příslušnice z jednoho ze čtyř klanů, tak ten strach nemohl být pozůstatkem ze zmocnění se čtyř klanů.

Ani nepřemýšlel nad možností, že by byla Máta stará, senilní kočka a tohle všechno si vymyslela. Protože to všechno do sebe tak perfektně zapadalo!

Zničehonic si vzpomněl na tu díru, do které spadl Snílek první den, když šli na hlídku. S ohromením ho napadlo, jestli to třeba nebyl bývalý tábor něčího klanu. Bude to tam pak muset...

Zničehonic ho do nosu praštil silný pach myši. Nebyl ještě v listnatém lese, ale už se k němu blížil a on nehodlal nechat utéct kořist, která si o ulovení doslova říkala.

Přikrčil se a začal se instinktivně plížit podrostem-lehce našlapoval, kladl tlapky na místa, kde bylo nejméně listů a větviček, které by jeho pohyb prozradily. Myš už byla jen jednu liščí délku od něj. Nechal se plně prostoupit svými loveckými instinkty a přestal přemýšlet nad všemi věcmi, které se dozvěděl a které ho trápily. Bylo to osvobozující. Jen on a lov.

Tmavé, drobné tělíčko myši se pohybovalo v blízkosti kořenů nějakého stromu-Vánek zaznamenal malou, černou díru v půdě, kde měla myš pravděpodobně doupě. Bude muset být rychlý.

Vyčkávavě upíral oči na svou kořist a ve chvíli, kdy odcupitala o malý kousek dál od svého doupěte, vyrazil. Vystřelil z houští a přitiskl ji tlapkami k zemi. Prudce k ní sklonil hlavu a prokousl ji hrdlo, aby nestihla zapištět a varovat tak ostatní zvířata v okolí. Myš v jeho sevření znehybněla a on se i se svým úlovkem spokojeně napřímil. Škubl ocasem a vyrazil dál-skladiště na kořist si chtěl udělat až v listnatém lese.

Brzo se mezi jehličnany začaly zjevovat štíhlé břízy a silné buky-vůně jehličí a listí se promíchaly a Vánek si všiml, jak moc se od sebe nyní tyto dva lesy liší. Jehličnany byly jako vždy temně zelené, zahalené stíny a jistou tajemností. Listy stromů už začínaly lehce žloutnout, jakoby kopírovaly sluneční paprsky a ostře kontrastovaly s temnotou jehličnatého lesa.

Žloutnoucí listy byl signál toho, že se pomalu a jistě blíží období padajícího listí. A po něm bezlistí. Vánek se na něj těšil, protože už nebude takové horko, ale zároveň věděl, že bezlistí je to nejkrutější období plné hladu a nemocí.
Jenže bylo dost těžké si něco takového představit, když tady bylo takové teplo a les kolem něj skoro hučel životem.

No, takže když to tu tak hučí, tak bys mohl začít lovit, pomyslel si. Vyhrabal si v zemi u kořene jednoho stromu díru, do které položil myš a pak ji překryl listy. Zhluboka zavětřil, nasál všechny pachy okolí a pak se znovu vydal na lov.

🌊🌀✳️

Když už bylo slunce za polovinou své cesty oblohou a pomalu, ale jistě se blížilo k obzoru, měl kromě své myši taky ještě dvě veverky, králíka, pěnkavu, dva drobné drozdy a dva hraboše. Kolem řeky se hromadilo totiž spoustu zvířat, která toužila po větším chladu či měla žízeň. Vánek lovil tak tiše a nenápadně, že si žádné zvíře neuvědomilo, že se kolem plíží lovec.

Zrovna byl na stopě myši-všimla si jeho bílého kožíšku a tak mu utekla do kapradí, on ji však nehodlal nechat jít. Ne, když vypadala tak dobře vypasená.

Skrčil se před kapradím a nehybně čekal, zatímco lehce nasával pach myšího strachu. Vítr se obrátil a praštil ho do zad, ale on tomu nevěnoval pozornost. Nemusel kontrolovat vítr, aby mohl lovit-on ne. Začal se prodírat širokými trsy kapradí, pomalu a opatrně, aby listy nešustily o jeho srst a aby myš neviděla, jak se něco před ní pohybuje. Už ji cítil blíž-jenže velké listy mu bránily v rozhledu a on si nebyl jistý, kde přesně se nachází. Tiše, ale zhluboka se nadechl a uvolnil se. Jeho tělo se pohnulo samo od sebe, tlapa proletěla kapradím a zachytila nějaké teplé tělíčko. Vánek si myš rychle přitáhl k sobě, ale ačkoliv nedokázal zabránit tomu, aby zapištěla, stihl ji zakousnout dřív, než stihla utéct.

Vítězně, tlumeně vykřikl a srst se mu naježila nadšením. Doufal, že ho Světluška odněkud sleduje.
Jenže to nebyla Světluška, kdo ho sledoval.

,,To byl perfektní lov," ozval se nějaký jasný, hluboký hlas.

Vánek ztuhnul a pomalu se otočil. Mezi kmeny stromů, ve stínech listů-jako kdyby se schválně vyhýbal skvrnám zlatého světla-nehybně stál velký, tmavě šedý kocour a měřil si ho přimhouřenýma, oranžovýma očima.

Hahahaha, chudák Vánek XD Jde do tuhého XDD