Byl další, příjemný sluneční den a Vánek měl volno. Byl si celkem jistý, že jeho otázky vrhnou na tento poklidný, teplý den, černý mrak. Ale nejdřív se k nim vůbec bude muset dostat. Přemýšlel nad tím, jak to udělá, ale nenapadlo ho nic jiného, než vzít prostě starší ven. Opravdu všechny.

,,Vzhůru nějak brzy, ne?" Poznamenala Štíra, která se protahovala nedaleko od něj a zamrkala na něj ospalýma, světle zelenýma očima. ,,Na to, že máš volno."

,,Ranní ptáče..." Začal Vánek, ale ani se to nenamáhal dokončit a už vyběhl z učednického doupěte, jak byl nedočkavý.

Kočky se teprve probouzely, Oříšek vyšel z léčitelského doupěte a jako včera večer se posadil před něj s širokým zívnutím. Vánek spatřil jasně zrzavou matku Lišku, která lehce vyklouzla ze školky a hned za ní uháněly tři už docela velká, rozdivočelá koťata, která se okamžitě začala z legrace prát na suché zemi.

Vánek začal pohledem pročesávat tábor a snažil si vzpomenout, kde mají starší doupě. Pak si uvědomil, že je hned vedle školky a vyrazil tím směrem.

,,Neměl bys je rušit," poznamenala Liška, když prošel kolem ní a už už se chystal strčit hlavu do trnitého keře. Vánek rychle ustoupil a nechápavě se na ni podíval.

,,Je hodně brzo ráno," vysvětlila Liška a pleskla tlapu jedno své kotě, které silně přimáčklo k zemi druhé. ,,V tuhle dobu starší ještě vyspávají."

,,Ale... Mě napadlo..." Zadrhl se Vánek. Zhluboka se nadechl a začal znova: ,,Napadlo mě, že by nám starší mohli trochu pomoct s vodou. Pokud vím, tak už dlouho nebyli venku s tábora-prospělo by jim, trochu si protáhnout nohy. Vzali bychom to k řece a přinesli zároveň nějaký mech nasáklý vodou pro vás, takže by učedníky uvolnili na jiné úkoly."

Zrzavá kočka zamyšleně naklonila hlavu na stranu. ,,To je dobrý nápad," uznala. ,,A řekl jsi o něm zástupci?"
Vánek na ni bezeslova zíral a pak zavrtěl hlavou.

Liška si pobaveně odfrkla. ,,Tak bys mu to nejdřív měl říct," poradila mu a vzápětí se otočila na svá koťata. ,,Lístečko, nech toho! Hraješ si se Sluníčkem moc drsně!"

Vánek se mezitím otočil a přeběhl tábor zase k doupěti učedníků. Posadil se před něj a netrpělivě zabubnoval zadní nohou o zem. Posel smrti zrovna vyklouzl z válečnického doupěte a začal jako každý den rozdělovat úkoly.

Vánek by radši snědl muchomůrku, než aby mluvil se zástupcem, ale věděl, že pokud chce vědět, co se tady vlastně děje, bude to muset udělat rychle. Zvedl se přesně ve chvíli, kdy Posel smrti začal mluvit o tom, co dnes budou učitelé dělat z učedníky.

,,Eh, pardon," vložil se do rozhovoru mezi ním a několika dalšími kočkami. Sklonil uctivě hlavu, byť se mu to příšerně příčilo. ,,Já... Dostal jsem takový nápad."

Posel smrti mlčel a Vánek skoro cítil, jak se mu jeho pohled zabodává do kožichu.

,,Mluv," řekl nakonec zástupce a Vánek zvedl hlavu. Ve stručnosti mu vyložil to, co řekl Lišce a v duchu sám sobě gratuloval, že se ani jednou nezakoktal. A zároveň si nadával, že se chová jako slaboch. Uvědomil si, že bylo mnohem lehčí s kýmkoliv mluvit, když vlastně nevěděl, jaká vláda v jejich klanu panuje.

Přinutil se ty myšlenky odložit na jindy a soustředil se na Posla. Světle šedý kocour se tvářil... No, chladně. Vánek neměl šanci poznat, jestli ho tímto návrhem nějak nenaštval, nebo jestli se mu zamlouvá.

,,To je dobrý nápad," řekl nakonec Posel smrti. ,,Snílek a Proužek jsou učedníky nejdéle a jejich bojové schopnosti pořád nejsou dokonalé. Budou mít více času cvičit. Vezměte si k sobě ale ještě jednoho válečníka. Kdyby náhodou."

,,Ne!" Vyjekl Vánek, ale hned zmlkl. Měl pocit, že i celý tábor ztichl. A tentokrát si byl jistý, že chladný pohled, který na něj Posel smrti upíral, byl opravdu zlý. ,,Totiž... Ne, zvládneme to sami. Co... Co by se nám asi tak mohlo stát?"

Posel smrti lehce přivřel oči, ale pak trhnul rameny. ,,Dobrá," řekl.

Vánek se úlevně uvolnil a rychle sklonil hlavu. ,,Děkuji," vyhrkl a aniž by čekal na odpověď, otočil se a uháněl zpátky k doupěti starších.

Bylo mu celkem jedno, jestli ještě spí, nebo ne. Měl možnost získat odpovědi na své otázky a chtěl toho využít!
,,Dobré ráno!" Zašvitořil, sotva strčil hlavu do doupěte.

,,Argh! Který hlučný pták nám to tady kráká?" Zavrčel nějaký hlas a mezi spícími kočkami se pohnul světle žlutý kožíšek.

,,Rozpářu ho a hodím vránám!" Přidal se k němu někdo další. Vánka ani nepřekvapilo, že v něm poznal Trna.

,,Vy dva jste zase protivní" odfrkl si další hlas-pokud se Vánek nemýlil, byla to ta starší s jedním okem. Ve stínech doupěte zvedla hlavu a potvrdila mu to. ,,Jé, ahoj Vánku! Copak tady děláš?"

,,Jdete na procházku," řekl Vánek vesele. ,,Všichni."

,,Ven?" Vyprskl Trn. ,,Kam ven?"

,,Ven z tábora?" Zeptal se světle žlutý kocour a přimhouřil na učedníka zelené oči.

,,Přesně tak," přikývl Vánek. ,,Máme jít k řece-tam se můžete konečně pořádně napít a zároveň můžeme něco přinést matkám, které zůstanou v táboře."

,,My... Půjdeme ven?" Ujišťoval se hlas, který Vánek nepoznal-patřil hnědému kocourovi, který na něj nyní nevěřícně zíral žlutýma očima. ,,Ven z tábora?"

,,No... Ano," řekl Vánek zmateně a už trochu netrpělivě. ,,Jak dlouho jste nebyli venku?"

Starší si vyměnili pohledy.
Promluvila Máta-ta stará, hnědobílá kočka. ,,Dlouho, učedníku," zachraptěla. ,,Dlouho."

Vánkem projel vztek. Ani se nemusel ptát, aby věděl, proč tak dlouho nebyli venku z tábora.

,,Máto, ty bys měla radši zůstat tady," poznamenala ta jednooká mourka.
Máta ji probodla překvapivě jasnýma očima. ,,Tak stará zase nejsem," odsekla a vrávoravě se postavila.

,,Tak stará zase nejsem," zahuhňala jednooká kočka a podepřela ji, aby nespadla. ,,Hlavně, že jsi nejstarší kočka z tábora, co?"

,,Nejstarší ne," zamumlala Máta tak potichu, že si Vánek nebyl jistý, jestli to vůbec slyšel. Ustoupil, protože v tu chvíli začali starší vycházet z doupěte. Všiml si, jak jim oči jiskří vzrušením-dokonce i Trnovi.

,,Budeme muset vylézt nahoru," poznamenal Vánek. ,,Zvládnete to?"

,,Já jo," přikývl Trn.

,,Já také. Ti dva možná taky, když se budou snažit. Ale u Máty..." Řekla mourovatá kočka s jedním okem nejistě.

Hnědobílé kočka od ní odklopýtala a probodla ji pohledem. ,,Zvládnu to," stála si za svým a vyrazila přes tábor.

Mourovatá kočka obrátila jedno své oko v sloup a vyšla za ní.

Vánek je i ostatní starší následoval a přitom si všiml, jak ho Posel smrti a několik dalších koček pozoruje. Byl si celkem jistý, že to nebyl přátelský pohled.

,,Pomůžeme vám nahoru," ozval se někdo zeshora a Vánek zvedl hlavu k Medvědovi, který stál na kraji dolíku a shlížel k nim dolů.

Vánek vyskočil za ním a pak trochu ustoupil dozadu, aby udělal starším prostor.

Trn zvládl vyskočit nahoru nejsnadněji-tlapami se sice okraje dolíku pouze zachytil a Medvěd ho musel vytáhnout za zátylek, ale aspoň to zvládl na první pokus. Mourovatá jednooká kočka k tomu potřebovala pokusů víc a Vánka napadlo, jestli kvůli jednomu oku hůř odhaduje vzdálenost. Když se jí podařilo vyškrábat se nahoru, přišla řada na žlutého a hnědého kocoura. Těm dvěma to taky chvíli trvalo a nebýt Medvěda, asi by se nahoru nedostali. A pak se svalili na zem a nadávali nad svými starými kostmi.

Vánek si dělal starosti o křehkou, drobnou Mátu. Stará kočka sice vypadala jistě, ale on stejné přesvědčení nesdílel. Hnědobílá kočka se napjala a vymrštila se do vzduchu-nedostala se skoro ani do poloviny stěny dolíku. Jenže Medvěd byl připravený, nakláněl se nebezpečně blízko kraji a zachytil ji dřív, než stačila spadnout. Rychle ji vytáhl nahoru a Máta se rozkašlala.

,,Nechceš si to rozmyslet?" Zeptala se mourovatá kočka, ale Máta jakoby ji nevnímala a zhluboka nasála pachy lesa.
I ostatní starší se zarazili a začali se rozhlížet, jakoby nemohli uvěřit, že jsou zpátky v lese.

Vánka ten pohled rozesmutnil. Starší by měli chodit ven mnohem víc. Sedět na jednom místě jim neprospívá.

,,Půjdeme?" Zeptal se nedočkavě. Chtěl být co nejdál od tábora, aby se jich mohl zeptat na klan. Když mu Štíra řekla, že toho moc neví... Došlo mu, že to možná budou vědět starší. Žijí přece už dlouho!

🌊🌀✳️

Brzo ho lítost nad staršími opustila. Chápal, že už dlouho nebyli venku a že si potřebovali protáhnout nohy a že byli staří, ale... Oni se zastavovali v jednom kuse! Někdy kvůli tomu, že si chtěli prohlédnout tam kapradinu, tam houbu, jindy zase proto, že je bolely nohy nebo se moc zadýchali.

Jak Vánkova netrpělivost rostla, začalo ho to štvát a měl chuť hlasitě zasténat, kdykoliv se nějaký starší zpozdil.

,,Kam spěcháš?" Zamračil se žlutý kocour, který s rozzářenýma očima sledoval pohyb veverky v korunách.

Vánek na to radši neodpověděl a místo toho se zeptal: ,,Jak se vlastně jmenujete?"

Trn si pobouřeně odfrkl. ,,V minulosti každé kotě znalo jména starších!" Vykřikl pobouřeně.

,,Jo, jako kdybys ty takovou minulost zažil," dobírala si ho mourovatá kočka a podívala se na Vánka jedním okem. ,,Já jsem Jizva. Ten žlutý pozorovatel veverek je Kaktus a jeho brácha, ten, co by měl přestat strkat hlavu do nějaké díry, je Kaštan. A jména Máty a Trna už asi znáš."

Vánek přikývl a upřel pohled k hnědobílé kočce. Narozdíl od ostatních se zastavovala jen kvůli tomu, když se moc zadýchala, ale nikdy neběhala k jednomu stromu k druhému, aby si to prohlížela. Na všechno se dívala spíš... Se smutkem. Ale oči měla pořád jasné, inteligentní. A teď, když je upřela na Vánka a opětovala jeho pohled, bylo mu jasné, že právě s ní si musí promluvit. Byla nejstarší. Bude nejlepším zdrojem informací.

,,Chceme dojít k té řece ještě dnes?" Zeptal se hlasitě, aby ho slyšel i Kaštan, který si opravdu prohlížel nějakou díru, která mohla být dost dobře norou nějakého zvířete.

,,Taková nezdvořilost!" Odfrkl si Trn. ,,Jak si myslíš, že s námi mluvíš?!"

,,Ale přestaň být protiva!" Okřikla ho Jizva, než se naježený Vánek stihl pustit do hádky. ,,Nic si z něj nedělej, Vánku. Trn je prostě blbec."

Tmavě šedý kocour na ni zlostně zaprskal a Vánek pobaveně trhl vousky.

🌊🌀✳️

Znovu se vydali na cestu lesem, ale tentokrát je vedli starší-jako kdyby chtěli dokázat, že si své území stále pamatují.

Máta však vypadala... Vánek se nemohl zbavit pocitu, že jí na téhle procházce něco vadí. Sledoval ji víc než ostatní, protože přemýšlel, jak bude reagovat na jeho otázky a v duchu si je formuloval. Proto si všimnul, jak se na jednom místě, kde jehličnatý les protínalo koryto nyní vyschlého potoka, zastavila a znechuceně se zašklebila.

Vánek nenápadně zavětřil, ale neucítil nic, co by Mátu tak znechutilo. Hnědobílá kočka nakonec překročila potok, ale vrtěla při tom hlavou.

Vánek, který usoudil, že už jsou dost daleko od tábora, zvolnil krok na její dost pomalou úroveň.

,,Ehm, Máto..." Začal nejistě.

Stará kočka na něj upřela planoucí, zelené oči. ,,Zavětři," zašeptala tak tiše, že to Vánek skoro neslyšel a vůbec mu v tom nepomohlo nějaké zavřískání ptáka v korunách. ,,Spár... Natahuje se po nás celou cestu. Zavětři!"

Vánek tak poslušně učinil. Nejdřív nevěděl, o čem to mluví, ale pak si uvědomil... Pak si uvědomil, že kromě pachů lesa a starších cítí ještě jeden pach. Prvně to nevnímal, protože byli blízko tábora, ale teď...

Někdo nás sleduje, pomyslel si Vánek nevěřícně.

,,Neohlížej se," zachraptěla Máta těsně předtím, než tak učinil. ,,To by bylo moc nápadné. Dělej, jakoby nic."

Vánek lehce přikývl a přinutil se uvolnit krok.

,,Nemůžeme mluvit. Nemůžeme mluvit nikde," řekla Máta tichounce. Upírala oči vytrvale před sebe. ,,Ne teď. Ne tady. Ale dnes v noci. Přijdu pro tebe."

Vánek překvapeně přikývl a jen tak tak se zarazil před tím, než se zeptal, co má v plánu. Stará kočka stejně nevypadala, že by mu toho řekla víc a on nechtěl riskovat, že by je jejich pronásledovatel zaslechl.

Takže místo toho přidal do kroku, aby se dostal zase na úroveň ostatních starších.

🌊🌀✳️

,,Vzpomínám si, jak jsme v té řece vždycky plavali," prohlásil Kaktus sentimentálně, sotva se všichni starší naklonili k rychle tekoucí vodě. Vánek si dělal obavy, aby tam náhodou nespadli, ale to podle všeho nehrozilo-a když na to nenápadně upozornil, dokonce i Jizva se na něj zamračila.

,,Jo, tehdy ta řeka totiž nebyla tak velká, jako teď," ušklíbla se Jizva na Kaktuse. Světlý kocour ji probodl pohledem, ale nevyjadřoval se.

Vánek se ohlédl na Mátu-stála na kraji břehu řeky a zírala do lesa za ní. Na hladinu se ani nepodívala a nezdálo se, že by měla v plánu se napít. Její pohled byl... Nešťastný, smutný.

,,Co tam vidíš?" Zeptal se Vánek ledabyle, ale přitom se letmo rozhlížel, jestli neuvidí jejich pronásledovatele.

Máta k němu otočila své jasně zelené oči. ,,Dnes bude krásný večer," řekla stručně-a Vánek to velmi rychle pochopil. ,,Slunce už se blíží k obzoru. Měli bychom se vrátit."

Všichni starší se na sebe zklamaně podívali.

,,Možná budete moc chodit takhle pro vodu každý den, dokud se trochu neochladí," navrhl Vánek nesměle. Nechtěl jim dávat naděje, protože se nezdálo, že by se zástupci líbilo, že někam šli. Ale ta radost v jejich obličejích za to stála.

Taaak, už se konečně dostáváme k menšímu odhalování velitelových tajemství! XD
Jen je otázka, jestli se budou Vánkovi líbit... 😈