Jako první Vánek zaregistroval pach.
Vítr se zničehonic obrátil a narazil do něj z boku-a přinesl s sebou zvláštní, cizí pach.

Zaraženě se zastavil a zavětřil-koutkem oka spatřil Motýlka, který dělal to samé-a nasál neznámou vůni. Byla... Plná vlhkosti a soli. A byla to ta nejúžasnější vůně, jakou kdy cítil.

,,Takhle voní moře," poučil je Orlovec. ,,Brzo budeme u Útesu zrádců. Tam si odpočineme."

,,Pojďme rychleji!" Zaprosil Vánek. Nemohl se dočkat toho, až to moře spatří. Nedokázal si představit, jak úžasné musí být, když už i jeho vůně mu úplně zamotala hlavu.

Orlovec si pobaveně odfrkl, ale vyhověl mu a přidal do kroku.

Vánek si všiml, že tráva trochu zřídla a hlína tu byla sušší, než na jiných místech. Kromě toho, ze země nyní trčely suché, trnité keře, které Vánek nikdy předtím neviděl.

Vůně moře s nimi už zůstávala, tančila kolem nich a vesele je nabádala, aby šli za ní. Vánka však velice zklamalo, když si uvědomil, že tu slanou, příjemnou vůni přebíjí něco jiného, něco smradlavějšího a nepříjemnějšího.

,,V období zeleného listí je u Moře nejvíc dvounožců," poučil je Orlovec. ,,U Útesu zrádců jich tolik není, protože se tam nemají jak dostat, ale stejně si budeme muset dávat pozor. Většinou nás nechají na pokoji, ale jeden nikdy neví."

Vánkovi to bylo upřímně celkem jedno. Už chtěl vidět moře.

Brzo také konečně zaregistroval zvuky. Nejhlasitější byl chór nesourodého hučení a mumlání, o kterém mu Orlovec vysvětlil, že jsou hlasy dvounožců. A vzhledem k tomu, že tento zvuk zakrýval všechny ostatní, neměl Vánek šanci zaregistrovat cokoliv jiného.

Až do chvíle, než vyšplhali na nízký kopec a před nimi se najednou objevilo moře.

Vánek šokovaně klopýtl. Přímo pod nimi se tráva měnila v dlouhou, písčitě kamenitou pláž, která byla plná barevných skvrn a dvounohých, růžových bytostí. Byly všude, nacpaní u sebe tak, že Vánkovi až připomínaly mravence. Ale to bylo to poslední, co ho zajímalo. Protože za pláží, za tou hromadou dvounožců, se najednou roztáhlo moře.

Vánek nikdy v životě neviděl nic tak obrovského, široká vodní plocha jakoby kopírovala oblohu a soutěžila s ní o své velikosti. Vítr tu byl studený, plný soli a samozřejmě pachů dvounožců. Jen kvůli nim si to Vánek nedokázal plně vychutnat.

,,Pojďme k Útesu," řekl Orlovec. ,,Tam je to lepší. Tam nejsou žádní dvounožci."
Vánek horlivě přikývl a sešel za Orlovcem z kopce.

Nyní si museli dávat pozor, protože podél pláže a po louce se procházelo spoustu dvounožců, jejichž pachy překryly všechno ostatní a kteří na Vánka působili, jakoby na něj se vší radostí toužili šlápnout. Všichni čtyři se přikrčení, s břichy skoro u země, proplétali mezi nimi a drželi se těsně za Orlovcem, který očividně věděl, kam jít.

Ozvalo se několik překvapených, dvounožcích výkřiků, když jim proběhli pod nohami, ale jinak si jich nikdo nevšímal.

Půda pod nohami se jim změnila v písek, což Vánka přirozeně nesmírně fascinovalo. Malá, žlutá zrníčka se drolila při každém kroku a zachytávala se mu v srsti a mezi drápy. Motýl mu dokonce jednou omylem kopl písek do obličeje, takže Vánek vykřikl, jelikož ho měl v nose, očích i tlamičce. Okamžitě se rozhodl, že on a písek nebudou kamarádi.

Rozhodl se vyzkoušet chůzi po kamenech, které se kolem nich objevily, ale sotva na ně položil tlapku, rychle zase vyběhl pryč. Světlé kameny byly sluncem celé rozpálené a Vánek si byl skoro jistý, že si spálil tlapku.

Takže neměl na výběr a musel jít po písku.

Terén jim stoupal pod nohami a brzo bylo čím dál těžší najít nějaký písčitý povrch, jak se měnil v kameny.

Vánek se tolik soustředil na to, aby nacházel ty nejsnazší cesty, že se ani nedíval po okolí. Místo toho rychle přeskakoval z kamene na kámen, zatímco šplhali někam výš a snažil se na každém kameni strávit co nejméně času, aby ho to tak nepálilo.

,,Pozor, Vánku," ozval se zničehonic Orlovec a Vánek do něj málem narazil. Nechápavě zvedl hlavu, ale Orlovec ustoupil a v tu chvíli se Vánek konečně rozhlédl.

Vyšplhali na vysoký, skalnatý útes, který se tyčil nad jasně modrou hladinou. Dvounožci pláž byla někde za nimi a jejich hlasy i pachy se konečně přesunuly do pozadí.

A Vánek si mohl poprvé doopravdy prohlédnout moře.

Vzduch byl teplý, ale vlhký, plný pachů soli, písku, řas a mušlí. Slunce mu nemilosrdně hřálo do bílošedého kožíšku, ale vítr, který mu uhladil srst, byl chladný a silný. Bylo to tak příjemné! Vánek měl pocit, jako kdyby mu někdo přinesl pod nos hromadu šanty.

A pak ten pohled. Nekonečně modrou, tmavou plochu, jež kontrastovala se světle modrou oblohou, protínaly vlny, které se v tříšti bílé pěny rozbíjely o skály. Ty vlny byly tak vysoké, že dokonce dosáhly až k Vánkovi, stojícím na úplném kraji útesu a pokropily ho ledovými kapičkami. Překvapeně uskočil a pak zkusmo zvedl tlapu a olízl si ji. Zašklebil se. Opravdu, ta voda byla slaná!

Ale nejlepší, opravdu nejlepší nebyly ani vůně, chuť či vzhled.

Nejlepší byly zvuky.

Píseň, kterou moře zpívalo, byla píseň svobody, píseň nekonečné divokosti a zároveň klidu. Vánek opatrně zavřel oči, zhluboka se nadechl a zaposlouchal se.

V dálce pořád slyšel hlasy dvounožců, ale už to byl jen nepříjemný ruch v pozadí. Nyní se do popředí dostalo stupňující se a zase utichající šumění, jak vlny narážely do skal a omývaly žlutavou pláž. Tiché burácení vln mu připomínalo vzdálený hrom, šplouchání a šeptání se přetahovalo o pozici nejkrásnějšího zvuku moře. A to všechno doplňoval jakýsi křik, nářek nějakých ptáků, které Vánek nedokázal pojmenovat, ale jejichž hlasy neomylně patřily moři.

,,Hm" poznamenal Motýl. ,,Už půjdeme domů? Mám radši les..."

Vánek sebou trhl, jak ho jeho hlas vytrhl ze soustředění. Měl pocit, že kdyby ještě chvíli poslouchal píseň moře, stal by se jeho součástí-pískem, větrem a vlnou. Žádné místo na jejich území ho neuchvátilo tolik, jako moře. Nebyl to ani jejich tajemný, jehličnatý les, les plný světla a listů, vysoké, nekonečné hory nebo teplé, zelené pláně. Bylo to tohle nezkrotné, svobodné moře.

,,Měl jsem v plánu vás vzít ještě k Hnízdišti racků-to je takový shluk skal a kamenů, nedaleko od Útesu," řekl Orlovec. ,,Ale cesta sem nám trvala déle, než jsem předpokládal, takže bychom už se měli vrátit."

Vánek se na ně ohlédl. Skoro měl na jazyku, že tady chce zůstat. Motýl měl sklopené uši, Fialka se tvářila tak jako vždy a Orlovec zamyšleně.

To na nikoho nezapůsobilo moře tolik, jako na něj?

Vánek se zhluboka nadechl, nasával pachy nekonečné vody, soli, písku a kamenů a snažil se v duchu s tímto místem rozloučit. Přísahal si však, že bude trávit co nejvíc času v jeho blízkosti.

,,Tak jdeme," zamumlal nakonec a jako první začal šplhat u Útesu zrádců dolů. Protože jinak by si to ještě mohl rozmyslet.

🌊🌀✳️

,,Jé, hele, tenhle strom vypadá jako srdce!" Ozval se Motýlek po nějaké době.
Slunce už se začalo pomalu posouvat k obzoru a tak Orlovec vybral tu nejkratší cestu zpátky do tábora-skrz jejich území. Museli překročit řeku, ale Orlovec znal naštěstí místo, kde se dalo přejít po kamenech, takže to nebylo nijak zvlášť obtížné.

Vánka ta řeka štvala. Protože její voda nebyla slaná, nebyla modrá a nebyla nekonečna. Přinutil se ty myšlenky vyhnat, ačkoliv se mu to moc nedařilo-protože píseň moře se mu už navždy uhnízdila v mysli.

Teď zvedl hlavu od svých tlapek, aby se podíval, co má jeho bratr na mysli.

Vzduch byl zase plný vůní květin, suché hlíny a trávy a Vánka to rozčilovalo. Rychle ty myšlenky vyštval pryč a v tu chvíli mu pohled padl na obrovský, osamělý dub, který se tyčil přímo před nimi. Jeho kmen byl tak velký, že by se kolem něj muselo rozestavit aspoň deset koček, aby se navzájem všechny dotknuly a i jeho větve byly skoro tlustší, než Vánek sám. Byly tak silné, že se skoro nepohybovaly ve větru, jen jeho zelené listy se mu nevzpíraly. A jak Motýl řekl, celá jeho koruna byla nahoře zaříznutá, takže vypadala jako srdce.

,,Taky se jmenuje Srdcový strom," poznamenal Orlovec. ,,Dřív... Dřív to bylo důležité místo."

Střelil pohledem k Fialce, která na něj lehce přivřela oči, jakoby ho varovala, ačkoliv se její chladný výraz ani o trošku nezměnil.

Vánek by byl jindy zvědavý-jako na všechno, co se v klanu očividně dělo-ale teď byl až moc omámený mořem na to, aby nad tím přemýšlel. Takže jen znovu sklonil hlavu ke svým tlapkám a vyvolával všechny ty příjemné vzpomínky.

🌊🌀✳️

Tlamičku mu zalila slaná voda, vlny mu stahovaly kožíšek pod hladinu. Vánek zběsile máchal tlapkami, aby udržel hlavu nad hladinou a namáhavě natahoval krk. Vykašlal ze sebe hromadu slané vody, která ho škrábala v krku, nose i očích. Naokamžik je otevřel, ale nestihl spatřit nic jiného než vzdouvající se, temnou masu vody, která se mu vzápětí přelila přes hlavu a nemilosrdně ho stáhla dolů.

Vánek vyděšeně vykřikl, ale jeho výkřik zadusila slaná voda, která se mu zase nahrnula do krku. Kolem něj byla neskutečná tma, proud s ním smýkal jak se mu zachtělo a on nebyl schopen se mu vykroutit. Najednou do něj něco zespodu praštilo a naokamžik ho to vymrštilo nad hladinu. Skoro to nepoznal, protože ho okamžitě začal bičovat silný liják. ,,Pomoooc!" Zachraptěl a zběsile ze sebe vykašlával slanou vodu. Proud ho udeřil zase z boku, ale tentokrát se mu podařilo udržet hlavu nad hladinou.

Svět najednou ozářilo oslepující, bílé světlo, před kterým jen tak tak stihl zavřít oči a o chvíli později ho následovala ohlušující, nemilosrdná rána, ze které mu začalo pískat v uších.

Proud se ho znovu zmocnil, začal s ním vířit ve vodě a Vánek mohl jen máchat tlapami bez valného účinku.

,,Pom-" pokusil se znovu zaječet, ale nad hlavou se mu najednou utvořila obrovská, černá vlna, která do něj plnou silou narazila, až měl pocit, že mu snad zlomila žebra, a stáhla ho pod hladinu. Do temnoty.

,,Ne!" Vyjekl Vánek a vymrštil se na nohy. Zrychleně dýchal a pak se najednou rozkašlal. V krku ho škrábala sůl-ne počkat, ne. Kožíšek měl suchý, svět kolem něj byl pevný a netočil se. Temné vlny zmizely a nahradily je jen trnité větve učednického doupěte.

,,Sakra, co je?" Vyjekl Snílek, který se vzbudil. ,,To už se tady ani nemůžu vyspat?"

Vánek nebyl schopný se na něj podívat, jen roztřeseně zíral na své tlapky a snažil se přesvědčit svou mysl, že stojí na pevné zemi.

,,Nech toho, Snílku," obořila se na něj Jitřenka. Natáhla se z druhé strany k Vánkovi a něžně se ho dotkla čumáčkem. ,,Každý máme teď špatné sny."

Snílek něco zabrblal, ale jinak se s ní nehádal.

Vánek si opatrně lehl, svaly mu úplně ztuhly a měl pocit, že nedokáže ovládat vlastní tělo-na mech se spíš zhroutil, než cokoliv jiného.

,,Chceš o tom mluvit?" Zašeptala Jitřenka a její zlaté oči se zableskly ve tmě.
Vánek pomalu zavrtěl hlavou a položil si ji na tlapky. Zavřel oči a pokusil se uklidnit svůj zběsilý dech.

Točila se mu hlava, špatně se mu dýchalo, v krku ho škrábala sůl a měl pocit, jakoby měl kožich ztěžklý vodou, ale přesto věděl, že to všechno je jen v jeho mysli.

Vánek se obával, že bude mít noční můry, to ano. Ale čekal, že to budou noční můry plné lišek křičících bolestí, ne... Moře.

To krásné, úžasné moře, to které mu zpívalo svou píseň a to, se kterým splynul. Protože neznal žádnou jinou vodu, která by byla slaná.

Ne, pomyslel si Vánek pevně. Moře by mi neublížilo.

A přesto se jen těžko bál znovu usnout.

Teď jsem vydala dvě kapitoly ráno, protože jedu na chatu, tak ať vůbec vyjdou XD