,,Budeme učedníky! Budeme učedníky! Budeme učedníky!" Skandoval mladý, šedobílý kocourek a poskakoval po školce, jakoby mu snad byly tři měsíce.

,,Já nechci být učedníkem," postěžoval si jeho bratr Motýlek a schoulil se blíž k jejich matce.

,,Proč se nechceš stát učedníkem?" Zajímala se světlounká, bílá mourka a olízla svému synovi hlavičku.

Motýlek zaváhal a zatěkal pohledem po školce, jakoby ho snad někdo mohl slyšet-což bylo dost dobře možné. Jakmile si ale všiml, že Zatměna tu není a ty svoje dvě koťata vzala s sebou, trochu se uklidnil.

,,Bojím se," přiznal se tiše.

Šedobílý kocourek zvedl oči k nebi a posměšně nad svým bratrem zavrtěl hlavou. Jejich matka však jeho obavy nebrala na lehkou váhu. ,,Neboj se," řekla. Hlas měla dost vyrovnaný na to, aby šedobílý kocourek nezaznamenal, že v něm slyší strach. Ani si nevšiml, že oči jejich matky se upírají víc na něj, než na jeho bratra. ,,Nikdo ti nic neudělá. Slibuji."

,,Já jsem každopádně rád, že budu učedník," prohlásil šedobílý kocourek. ,,Aspoň se zbavím tohohle směšného jména."

Jeho matka na něj přimhouřila oči. ,,To jméno jsem ti vybrala já," připomněla.

,,Ano a všichni se mi za to pořád smějí!" Zabrblal šedobílý kocourek. ,,Princ. To je jméno pro mazlíčky!"

Byl moc vzrušený a nedočkavý na to, aby spatřil ublížený pohled jejich matky. ,,Já jsem taky byla mazlíček," prohlásila. ,,A rozhodně to nepovažuji za ostudu."

,,Ale já se narodil jako klanová kočka, takže chci pořádné klanové jméno," namítl Princ.

Jeho matka obrátila oči v sloup jako před chvílí on a zavrtěla hlavou. ,,Jen aby jsi nedostal nějaké horší jméno," popichovala ho. ,,Třeba... Ušoplesk."

,,Cože?" Vyjekl Princ. ,,Ušoplesk? To zní strašně! Takhle se bude jmenovat spíš Motýlek!"

Stříbřitý mourek se na něj pobouřeně podíval, nebo aspoň tak, jak to on zvládl.

,,Všechny kočky, které jsou dost staré na to, aby si ulovily vlastní potravu, nechť se shromáždí pod Vraní skálou!" Ozval se zvenku hluboký, drsný hlas jejich velitele.

Princ vzrušeně vyskočil na nohy a vyřítil se z doupěte, jakoby měl v patách oheň.

Už se stmívalo, obloha šedla a postupně ztrácela barvy a vzduch byl provoněný teplými, svěžími pachy lesa. Princ vystřelil přes mýtinu a naboural přímo do Beznaděje, která se šla posadit pod Vraní skálu. Drobná, ošklivá mourka se zacuchanou srstí se k němu prudce obrátila a vycenila zuby. ,,Skrčku!" Vybuchla. ,,Začni používat oči, jinak ti je vyškrábnu!"

Princ od ní spěšně ustoupil a v tu chvíli už u něj byla jeho matka, která si ho postrčila za sebe a zeshora shlédla na Beznaděj. ,,Omlouvám se za něj," procedila skrz zaťaté zuby.

Beznaděj se chraplavě rozesmála. ,,Máš štěstí, že ani jeden z těch tvých chundelatých koťátek nebude mým učedníkem," řekla zlomyslně a zvedla tlapu, aby si protáhla drápy a nechala na ně dopadnout poslední paprsky zapadajícího slunce. ,,To by z nich brzo moc nezbylo."

Princ vykoukl matce zpoza noh a probodl kočku pohledem. Motýlek do něj strčil, aby toho nechal.

,,Neprovokuj je," zašeptal mu bratr do ucha.

Princ si jen podrážděně odfrkl a s přimhouřenýma očima sledoval, jak od nich Beznaděj odchází a sedá si nedaleko Vraní skály. Princ nikdy nepochopil, proč se tak ten velký kámen, trčící z hlíněné stěny dolíku v zemi, který se stal jejich táborem, tak jmenuje. Byl to prostě úplně obyčejný, šedožlutý kámen. A vrány byly černé, aspoň podle toho, co věděl.

Z doupat se začaly vynořovat kočky a mlčky si sedaly před Vraní skálu, zatímco se stíny, které na ně vrhaly stromy nad nimi, prodlužovaly. Prince vždycky rozčilovalo, jaké místo měli za tábor. Kdykoliv chtěl někdo tábor opustit, musel šplhat po strmých stěnách dolíku a když byl kotě, tak to nedokázal, takže zatím velkou část svého života strávil převážně v táboře. Jednou se svěřil matce, že mu tábor přijde spíš jako vězení a ona ho okamžitě tišila, aby nemluvil tak nahlas.

Princ okamžitě zapomněl na Beznaděj i na tábor, sotva se na Vraní skále objevil jejich velitel. Zvedl hlavu a jeho srst osvětlily poslední, rudé paprsky zapadajícího slunce.

Princ vzrušeně přešlápl na místě. Vždycky chtěl vypadat jako Lovec duší. Jejich velitel byl velký, mohutný kocour s tmavě šedou srstí, černým čelem a zády a byl to ten nejlepší bojovník z celého jejich klanu! Přejel je všechny přivřenýma, oranžovýma očima a zorničky se mu zúžily.

Celý klan byl ticho, až na pár koček, které si pro sebe něco říkaly a hlasitě se tomu smály. Princ skoro čekal, že je Lovec duší napomene, ale on to neudělal.

Princ byl moc nedočkavý na to, aby si vzpomněl, kdo ty kočky vlastně jsou a vzhlédl k Vraní skále.

Lovec duší počkal, dokud se paprsky přestaly lámat o okraj dolíku a tábor zahalily stíny. Poté sklonil hlavu ke svému klanu a promluvil: ,,Koťata Tůně dosáhla šesti úplňku a jsou připravená stát se učedníky."

Princ se musel hodně ovládat, aby nadšeně nevypískl, zatímco Motýlek sklopil hlavu, když se na ně všichni podívali. Princ si olízl srst na hrudi a pak pozvedl bradu, aniž by si všímal pohledů, jenž se na ně upírali. Včetně vychytralých očích jeho velitele.

Lovec duší lehce mávl ocasem, což byl signál toho, že mají předstoupit před něj. Princ to věděl, protože před dvěma měsíci měli jmenovací ceremoniál jeho kamarádky ze školky a ony netušily, co mají dělat, když na ně mávl ocasem, takže vznikla nepříjemně trapná situace.

On však nehodlal jít v jejich stopách a okamžitě se zvedl a s hlavou hrdě vztyčenou přišel blíž k Vraní skále. Cítil, jak se mu pohled jeho matky zabodává do zad a to bylo mnohem nepříjemnější, než pohledy ostatních. Motýlek tiše, s očima upřenýma na zem, ťapkal vedle něj.

,,Ode dneška," mňoukl velitel a jeho pohled se obrátil k Motýlkovi, který jakoby se celý scvrkl. ,,Budeme až do chvíle, než dostane válečnické jméno, říkat tomuto učedníkovi Motýl."

Princ se na svého bratra povzbudivě podíval, ale Motýl pořád nezvedl hlavu a nesl se od něj tak silný pach strachu, až to Prince štípalo v nose. Nechápal, co to s ním je. Jeho bratr sice nikdy nebyl nějak zvlášť odvážný, ale takhle ustrašený takhle ne. Copak necítil to vzrušení? Copak se netěšil?

,,Orlovče," spustil Lovec duší. ,,Už dlouho jsi neměl žádného učedníka, narozdíl od tvých bratrů. Budeš učit Motýla."

Princ pořád sledoval svého velitele, proto viděl, jak lehce výhružně přimhouřil oči. Netušil, co to mělo znamenat a ani ho to nezajímalo, když z davu koček vyšel mourovatý kocour s jasně modrýma očima. Tvářil se vyrovnaně, ale Princ měl pocit, že na jeho tváři spatřil i ustaraný výraz. Motýl sebou cukl, když se na něj podíval, ale pak opatrně natáhl hlavu ke svému novému učiteli a dotkl se čumáčkem jeho. Princ zachytil pohled své matky-byl plný úlevy.

,,A ty," pokračoval Lovec duší, když Motýl a Orlovec odešli a Princ se prudce ohlédl k veliteli. Srst se mu lehce zježila, už nedokázal skrývat své vzrušení. ,,Odteď ti budeme, až do chvíle, než se staneš válečníkem, říkat Vánek."

Princ-ne, už Vánek-se hrdě napřímil. Konečně se zbaví toho jména pro mazlíčky. Vánek sice taky nebylo žádná sláva, ale pořád lepší než Princ.

,,Světluško, ty už si také dlouho neměla učedníka. Předpokládám, že naučíš tady Vánka všechno, co znáš," řekl Lovec duší stručně.

Vánek se podíval za sebe a viděl k sobě kráčet mladou, jasně bílou kočku se zlatýma očima a nadšeným výrazem. Ulevilo se mu a viděl, že i jeho matce, když se dotkl Světlušky čumáčkem.

Teď byl učedníkem Bezhvězdného klanu. Jednou bude válečník. A hodlal být ten nejlepší!

Zaslouží si uznání svého velitele.

🌊🌀✳️

,,Ahoj!" Vykřikla Jitřenka nadšeně, sotva Vánek nakoukl do učednického doupěte. Skrývalo se ve shluku trnitých keřů nedaleko válečnického doupěte a Vánek zlostně syčel na všechny trny, které se mu zaryly do kožichu, jak se prodíral vchodem dovnitř. Samotné doupě bylo však útulné a prostorné a když se dobře sehnul, tak se ho žádné další trny nedotkly.

,,Nazdárek, Princokotě," ušklíbla se Štíra, ležící vzadu v doupěti a její zelené oči se ve tmě zableskly.  

Vánek ji probodl pohledem. ,,Já už jsem Vánek, Štířičko," dobíral si ji. Ona a její sestra Jitřenka měly ceremoniál před dvěma úplňky a Vánek se nemohl dočkat, až se k nim přidá jako učedník. Ve školce byli přátelé a bez nich to tam byla nuda.

,,To povídej holubům," odfrkla si Štíra a lehla si na záda.

,,Mně se tvoje jméno taky líbilo," přidala se k ní Jitřenka, energická jako vždy. ,,Pojďte, můžete si lehnout tady."
Zatočila se na kusu mechu, který očividně nikomu nepatřil.

Motýl se protlačil kolem Vánka a schoulil se na mechu do klubíčka.

Vánek obrátil oči v sloup a lehl si vedle svého bratra. ,,Co ti zas je?" Zeptal se.

Motýl si přikryl ocasem obličej a neodpověděl, zatímco si Princ vyměnil pohled se Štírou a Jitřenkou.

,,Já tě nechápu," zamračila se Štíra. ,,Vždyť-"

V tu chvíli vstoupila do doupěte Fialka, černá kočka s tmavě modrýma očima. Byla jen o něco starší než Vánek a Motýl, ale Vánek měl vždycky pocit, že je starší než všechny kočky dohromady. Rozhodně byla divná-nikdy, ani ve školce, se nechovala jako kotě. Možná se nebylo čemu divit, vzhledem k tomu, že Zatměna byla její matka a ona i její koťata měly sklony k tomu být divné.

Štíra rychle zmlkla a probodla Fialku pohledem, zatímco Motýl tiše kníkl.
Fialka je přejela lhostejným, znuděným pohledem a lehla si úplně na konec doupěte, aniž by se jí na tváři pohnul jediný sval. Vánek ji snad nikdy neviděl se usmívat. Za každé okolnosti byla vážná a ať už vypukla sebenaléhavější situace, nikdy se nepřestala tvářit takhle znuděně.

Vánek si vzpomněl, jak ho matka poučovala, že až bude učedníkem, bude si muset dávat pozor na to, co říká, obzvláště, když je v dohledu Fialka. Vánek nikdy nepochopil, proč se chová tak přehnaně opatrně, proč vždycky mluvila zdvořile, když byla Zatměna ve školce a proč nikdy neokřikla její koťata, když ji otravovala. Přišlo mu to hloupé a nedůstojné.

A Štíra s Jitřenkou ty pravidla očividně dodržovaly také, vzhledem k tomu, že v přítomnosti Fialky už nic dalšího neřekly.

Vánek podrážděně obrátil oči v sloup, nad jejich očividnou hloupostí. Jakoby jim snad Fialka mohla něco udělat.

,,Vítám vás v učednickém doupěti," ozval se od vchodu zničehonic vřelý hlas. Vánek přimhouřil oči na velkou, černou siluetu, která stanula ve vchodu a zabránila ubývajícímu světlu proniknout dovnitř. ,,Není to nic moc, ale dá se to přežít," pokračoval ten hlas vesele a kocour, jemuž patřil se sklonil, aby prošel pod trny.

,,Pohni sebou, ty obří horo!" Zafuněl za ním další hlas, jehož vlastník se marně snažil protlačit kolem velkého kocoura.
Teď, když neblokoval světlo, si ho mohl Vánek lépe prohlédnout-byl větší než ostatní učedníci, s tmavou, mourovatou srstí a zlatýma očima. Vypadal jako hotový válečník. Ale na tváři měl zdvořilý, přátelský úsměv, který se k jeho vzhledu vůbec nehodil.

,,Ha!" Vyjekl druhý kocour, který najednou měl volnou cestu a skutálel se do doupěte po hlavě. Vypadal jako přesný opak toho velkého. Tenhle kocourek byl drobný, s rozcuchanou bílou srstí a modrýma očima. A tvářil se bojovně, jakoby se chtěl s někým porvat. Pak se důstojně napřímil a uklonil se, jakoby právě předvedl nějaké představení.

Vánek se pobaveně ušklíbl. Na ty dva si moc nepamatoval, stali se učedníky, když byl ještě malý, ale už teď věděl, že budou kamarádi.

,,Já jsem Snílek a tohle je můj bratr Proužek," představil je bílý kocour důležitě. Byl sice starší než Vánek, ale přesto i tak menší. To ho pobavilo.

,,Největší otravné duo pod sluncem," zazpívala Štíra.

Snílek se k ní se sladkým úsměvem otočil a zamračil se na Proužka, který mu bránil v pohledu na žlutě zrzavou kočku. ,,Jejda. Promiň," pousmál se Proužek a uhnul na stranu, aby měl Snílek výhled na Štíru.

Ta se posměšně ušklíbla. ,,To je tak smutné, že přes svého bratra nevidíš, co?"

,,Přes mého bratra nevidí nikdo," informoval ji Snílek.

Napětí, které vzniklo poté, co Fialka vkročila do doupěte, se vytratilo. Černou kočku očividně všichni ignorovali, přestože Vánek měl pocit, že se vyhýbají všem urážkám na její účet, ačkoliv se Štíra a Snílek dali do urážení všech učedníků v doupěti.

Vánek strčil tlapou do Motýla, který se ani nepohnul. ,,Co ti pořád je?" Zeptal se nechápavě.

Proužek k nim přišel-Snílek posměšně napodobil vyskakování do vzduchu, jakoby se pod bratrovými kroky chvěla sama země-a posadil se přímo před Motýla. Obezřetně se rozhlédl, přimhouřil oči na Fialku a pak se podíval zpátky na drobného, stříbřitého mourka.

,,Orlovec je skvělý učitel," řekl tak tiše, že i Vánek, který seděl hned vedle, měl problém to zachytit. ,,Jeho bratry jsou Ničitel a Stín smrti."

Motýl sebou vyděšeně trhl, když ta jména uslyšel.

Vánek si okamžitě vzpomněl na ty dva kocoury-patřili mezi elitní válečníky jejich velitele. Proč to všechny tak děsí?

,,Lovcovi se líbí představa, že by mu sloužili všichni tři bratři, jenže Orlovec nechce být jako oni. Ale kvůli tobě... Jakmile se dozvěděl, že se ty a Vánek budete stávat učedníky, rozhodl se, že nedovolí, aby vám přidělili... Nějaké učitele, jako mám já a Snílek," pokračoval Proužek. Mluvil klidně a tiše, jakoby nechtěl Motýla vyděsit.

Vánek ho zvědavě sledoval a snažil se rozpomenout, koho mají Snílek a Proužek za učitelé.

,,A tak začal znovu mluvit se svými bratry a dal Lovcovi najevo, že je... Ochotný, po letech změnit názor. A tak jsi ho dostal jako učitele. Jenže Orlovec rozhodně nehodlá být jeho elitním válečníkem. Bude se k tobě chovat jako normální učitel k normálnímu učedníkovi. Žádné nebezpečí ti nehrozí," dodal Proužek.

Motýl zvedl hlavu a ustrašeně se na něj zadíval. Chvíli se vzájemně pozorovali, ale pak očividně Motýla jeho upřímný výraz přesvědčil a přikývl.

Vánek se zamračil. ,,Já to nechápu," řekl. ,,On by snad v nebezpečí byl? A co má proti svým bratrům?"

Jejich doupě ztichlo a Vánek si uvědomil, že to řekl trochu moc nahlas.

Jitřenka vykulila oči a Štíra se Snílkem se otočili k Fialce. Černá kočka však nijak nedala najevo, že by je slyšela, její bok klesal a zvedal se, jak dýchala. Pravděpodobně spala.

,,Já mám takový pocit, že ty toho moc nevíš," zavrtěla Štíra hlavou. ,,Ale na to není vhodná chvíle. Ne tady."

Proužek od nich odešel a schoulil se na své místo vedle Snílka.

Vánek si je zmateně prohlížel a přemýšlel nad tím, co tak hrozného řekl. Nakonec si jen položil hlavu na tlapy a pokusil se usnout. Byla to jeho první noc v učednickém doupěti, ale stejně měl pocit, že už ho nadšené vzrušení dávno opustilo.