35.

Když jsem měla jít další den do práce. Měla jsem zatraceně špatnou náladu. Nikdy jsem se tak pod psa necítila. A proto jsem na svoje citové problémy úplně schovala. Zahalila jsem je velkou kopou práce, co jsem si naložila. Za celou dobu své práce na tomhle případě se mi na stole nakupilo papírování, tak jsem se do toho pustila. Celý následující týden jsem měla co dělat. Nemyslela jsem na nic jiného než na to, všechno to zvládnout. Přece jenom jsem cítila, že konec se už blíží. Akorát jsem si nebyla jistá tím, jestli jsem ráda, nebo se toho spíš děsím.

Pak nastal den dalšího soudního přelíčení. Moje sekretářka mi poslala na e-mail vzkaz od Blackieho. Žádal mě o to, abychom se sešli na soudě o něco dříve, než začne líčení. Obratem jsem odpověděla, že souhlasím. Šla jsem se připravit. Oblékla jsem se striktně tak jako vždy. Vlasy jsem si stáhla do culíku a z ofiny si udělala bobek. Jack mě odvezl k zadnímu vchodu na soud, protože vepředu se kupila halda novinářů. A já nestála o žádné otázky a dozadu je nepustila ochranka.

Všimla jsem si jeho limuzíny, už tu byl. Tak jsem si pospíšila a vydala se dovnitř. U dveří jsem se zatavila, abych si kabelku přehodila přes rameno, a hlavně se mi podpatek zasekl v drážkách před prahem. To mě tak rozzuřilo, že když jsem do dveří zatlačila trochu víc. Bohužel jsem nemohla vědět, že uvnitř už na mě čeká Tom. A ještě k tomu stál tak špatně, tak jsem ho těma dvěma třískla do hlavy. Než jsem si to vůbec stihla uvědomit, už se kácel rovnou na mě. Tak jsem se vzpamatovala a udělala mu podporu.

,,Proboha Tome!" vyjekla jsem, hned jak jsem byla schopná slova. Na jednu stranu to bylo strašně vtipné, ale když jsem viděla jeho dezorientovaný pohled. Hned mě humor přešel. Uviděla jsem Blackieho, jak se k nám žene. Určitě tu scénku viděl, protože se musel držet, aby nevybuchnul smíchy. Naštěstí mi s ním pomohl a dovedl ho na blízkou lavici. Klekla jsem si před něj a podívala se do jeho obličeje. Bohužel měl skloněnou hlavu, tak jsem mu rukama ohmatala nos, tváře, abych se ujistila, že nemá nic zlomeného. Nic podezřelého jsem nenašla, ani mu netekla krev.

,,Auu." Zaskučel. Konečně nějaký projev z jeho strany. Chvíli to vypadalo, že ztratil schopnost mluvit.

,,Moc se ti omlouvám, ale proč jsi stál tak blízko těch dveří? Každý kdo by jimi prošel, by tě jimi přetáhnul." Přestala jsem mluvit, protože by to k ničemu nevedlo. Evidentně mu to bylo ukradené.

,,Pravděpodobně mu brzy něco napuchne." Zkonstatoval Blackie. Cukaly mu koutky, když jsem k němu zvedla oči.

,,Víš, že od té doby, co tě poznal, se mu dějí samé špatné věci? Jeden úraz za druhým." Zazubil se na mě. Pak zamumlal něco na způsob, že mu dojde pro nějakou velkou piluli proti bolesti.

,,Tome? Jsi tu s námi?" shrnula jsem mu prsty vlasy z obličeje, když jeho manažer odešel. Konečně se na mě podíval.

,,Že nemám zlomený nos, to by mi zničilo můj krásný obličej." Pronesl a mně se ulevilo. Byl to zase ten Tom, na kterého jsem byla zvyklá od začátku. Pousmála jsem se na něj.

,,Můžu tě ujistit, že vypadáš stejně úžasně jako vždy, ale příště nestůj přímo za dveřmi. Už bys nemusel mít takové štěstí." Poradila jsem mu dobrosrdečně.

,,Ty jsi do těch dveří strčila takovou silou, jako kdyby sis na nich vylévala zlost." Stěžoval si. Upíral na mě svůj krásný sladký čokoládový pohled.

,,Za prvé jsem pospíchala a za druhé se mi zasekl podpatek." Uvědomila jsem, že říkám naprosto nepodstatné věci, a pak to, že mluvíme naprosto normálně. To se nám snad ještě nikdy nestalo.

,,No jo nepočítal jsem s tím, že ten čas před soudem využiješ tím, že mě schválně zmrzačíš, abys mě pak mohla ošetřovat." Oh ano jeho arogantní domýšlivé já se znovu projevilo. Pochybovačně jsem se na něj podívala.

,,Myslím, že sis asi přece jenom něco udělal s hlavou. Měla bych tě třísknout znovu, aby se to dalo do pořádku." Naklonila jsem se k němu. A on začal dělat ublíženého.

,,Tak dobře, neobviním tě z pokusu o vraždu." Povzdechl si hraně. No tohle. To už jsem mu vážně dala ránu do ramene.

,,Hej." vykřiknul. A jako by se mu nic nestalo, mě chytil za ruce. Podíval se mi do očí. Byly tam ty jiskry, jako vždy. Nechápala jsem to. Neměl by teď správně dělat pořád uraženého? Místo toho tu se mnou stále laškoval a provokoval mě tak, jako na začátku našeho setkání. Opravdu jsem z toho měla v hlavě pořádný zmatek.

,,Jsem zpět." Přerušil ten moment mezi mnou a jím jeho manažer. Zvedla jsem se zpět do své výšky a roztržitě si upravovala sukni.