32.

Zachráněná jsem nebyla ani zdaleka. Spíš jsem se dostala do velké kaše. Plné jednoho jediného prokletého problému. Kvůli Belle jsem se teď cítila jako největší magor na širém světě. Stála jsem před zrcadlem. Na sobě jsem měla super rajcovní černé šaty (které mimochodem vypadali jak noční košilka), to byl můj názor. Vybrala mi je Bell. Když mě dotáhla do obchodu. Ty šaty měli tenká ramínka a hluboký výstřih lemovaný jemnou krajkou. Taktéž to bylo i na spodním lemu šatů. Ne, nebyli špatné, ale nějak jsem se v nich necítila, ale to bylo asi tím, že měli sloužit k tomu, aby je všichni kolem ze mě svlékali očima.

Pokrčila jsem rameny. Měla jsem půjčený náhrdelník a náušnice od Bell. Vlasy jsem měla udělané od profesionálů. Vyčesané natupírované. Celkově mi to slušelo. Ještě k tomu vysoké černé, lesklé boty. Ty nemohly chybět. Byla jsem nalíčená úplně jinak, než jsem byla zvyklá. Pousmála jsem se do zrcadla a tím víc zvýraznila rudost a plnost rtů. Pak jsem se zatvářila otráveně. Radši jsem se odvrátila od zrcadla. Nebyla jsem si tak úplně jistá, jestli se to, co mám teď na sobě, hodí na výstavu. Vypadám jak nějaká cuchta, pomyslela jsem si.

,,Přesně podle mých představ." Promluvila Bella, když mě viděla vcházet prosklenými dveřmi výstavní síně. Stálo mě to velké úsilí, abych neudělala nějaký ošklivý obličej. Prošla jsem kolem ní a předala pozvánku vrátnému. Pak se ke mně přidala.

,,Připadám si nepatřičně oblečená." Sykla jsem k ní, ale na rtech jsem vykouzlila úsměv. Abych ošálila lidi kolem mě.

,,To ti jen připadá, věř mi." Prohlásila naopak vesele moje kamarádka. Pak se ke mně otočila a najednou mě objala. Přestala jsem myslet na to, co se bude tenhle večer dít. Upřímně jsem se na ní usmála.

,,Jsem ráda, že tu jsi. Pojď, představím tě pár mým přátelům výtvarníkům a pak si můžeš projít všechny kousky, co tu jsou v klidu." tváře jí plály vzrušením. Byla jsem moc šťastná, že se jí vyplnil její sen. A přikývla jsem. Pak mě provedla celou síní a představila mě slibovaným lidem. Poslouchala jsem historky o ní a o škole. Pak jsem se od nich oddělila a šla si to projít pomalu a tak abych našla její obrazy. Ostatní mě tak moc nezajímaly, nebyla jsem moc na tyhle malůvky. Rozhlížela jsem se kolem sebe a pak jsem ho uviděla. Stál u jednoho z Belliný sbírky. Sebrala jsem všechnu odvahu v sobě a vydala se za ním. Ještě si mě nevšiml, nebo ano, ale dělal, že mě nevidí. Stoupla jsem si vedle něj. Nekoukla jsem se na něho, ale na obraz. Jen jsem cítila, jak pootočil hlavu a sjel mě pohledem. Nebo mě spíš hltal pohledem. Srdce se mi rozuteklo, takovou rychlostí, že jsem sotva popadala dech. Když už na mě koukal, hodně dlouhou dobu, rozhodla jsem se na něj taky podívat. Musela jsem zvednout hlavu, abych mu viděla do očí. Jednu polovinu tváře mu halil stín a vypadal jak nějaký polobůh.

Neusmíval se tak jako vždy. Tvářil se zcela vážně. A měla jsem neblahé tušení, že jsem toho příčinou.

,,Sluší ti to, jako vždy. Přece jenom, ale vypadáš jinak." Promluvil jako první. Přimhouřil nade mnou oči. Zkoumal mě. Evidentně se mu líbilo to, co viděl, ale tak to bylo vždy.

,,Za to může Bella. Vzala si mě do parády." Pokrčila jsem rameny a rozhodila rukama, abych nějak zamaskovala svoji nervozitu. Ale nenechala jsem si ujít příležitost si ho taky prohlédnout. Když může on, tak já taky.

Měl na sobě trochu plandavější černé kalhoty zastrčené v konverskách. Měl je posazené nízko a pak červené obyčejné tričko. Kdybych se mohla chovat, jak smyslů zbavená určitě bych začala slintat.

,,To má být k nějaké zvláštní příležitosti?" snažil se, aby to vyznělo neutrálně, jako že se ptá, jaké je dneska počasí, ale oči mu zasvítily zvědavostí. Probodával mě jimi a já se najednou cítila hodně nesvá. Musela jsem se zhluboka nadechnout a uklidnit se.

,,Ehm. Přijde na to. Ty už se mnou zase normálně komunikuješ?" do hlasu se mi vloudil starý známý sarkasmus. Chtěla jsem si založit ruce na hrudi, ale tím bych ještě víc přitáhla pozornost k mému odhalujícímu výstřihu. Ach bože, jak jsem se k těmhle šatům mohla nechat přemluvit?!

,,Nejsem si jistý." Sdělil mi a pak se otočil celým tělem ke mně. Pořád si mě zkoumavě prohlížel. Nevynechal ani milimetr na mém těle. Nemohla jsem najednou vůbec dýchat.

,,Tvoje odmítnutí mě urazilo." Řekl narovinu. Ani jsem si nevšimla, že se ke mně přiblížil.

,,Toho jsem si vědoma. Mrzí mě to. Nechtěla jsem ti ublížit, ale...." Chtěla jsem dál pokračovat ve svém proslovu, který už jsem mu jednou přednesla, ale jeho planoucí pohled mě zarazil. Zůstala jsem na něj zírat a nehnula ani brvou.

,,Nechci to slyšet znovu." Pronesl tiše, pak ze mě konečně spustil oči a prošel kolem mě. Šel dál chodbou, ale já jsem se nevzdávala a šla rovnou za ním. Došel do něčeho co mi silně připomínalo skleník. Prostě menší kruhovitá místnost s prosklenou střechou. Po obvodu byly rozestavěné sochy od umělců. Tady Bella neměla nic. A taky tady nikdo nebyl. Do místnosti vedlo několik tmavých chodbiček, jednou jsme přišli mi dva. Zastavil se uprostřed.

,,Víš, co nechápu, proč se teď snažíš, když jsi mi dala na srozuměnou, že se mnou nehodláš nic mít." Otočil se na mě. Věděl, že jsem šla za ním. Co mu mám na tohle asi odpovědět? Že až teď jsem si uvědomila, že ho chci? To by znělo asi hodně uhozeně. Zvlášť, když pořád balancuju na hraně mezi prací a jím. Místo odpovědi jsem se kousla do jazyka a došla až k němu. Teď nebo nikdy. Zvedla jsem k němu oči. Nashromáždila všechnu upřímnost.

,,Opravdu se ti za to co se stalo, omlouvám." Řekla jsem jen tohle, nedokázala jsem ze sebe vypustit nic dalšího, ani nic dalšího udělat. Nemohla jsem. Do místnosti vstoupila nějaká skupinka lidí. Byla jsem za tohle vyrušení ráda. Protože mi dalo možnost se zdekovat. Odstoupila jsem od něj a odešla pryč.