Layla zastříhala ušima a probudila se. Prudce se postavila a rozhlížela se kolem. Nevěděla, kde přesně je. Včera usínala v lese, dnes se probudila na neznámém místě. Připadala si, že je v nějaké jeskyni.

Kde to jsem? Jak jsem se sem dostala?! ptala se sama sebe. Náměsíční není, tím si je jista. Tak jak?

Pak si všimla východu. Usmála se a šla tím směrem. Pak slyšela hlas. Zpěv. Někdo si potichu zpíval. Nenápadně nakoukla. Stál tam Frost. Podíval se na vlčici.

,,Sestro? Už jsi vzhůru?" zeptal se Aster. Layla přikývla a zívla si. Černý vlk se usmál. ,,Nemusíš se bát. Tady se ti nic nestane," ujistil ji. Layla nejistě vešla do místnosti.

,,Kde to vlastně jsem? Co se včera večer stalo?" vyptávala se.

,,Čekal jsem, kdy se zeptáš," poznamenal Aster. ,,Věc se má tak: včera nás napadli dva samotáři, tak jsem tě vzal do bezpečí mého doupěte," odpověděl jednoduše.

,,Hm. Ujasním ti ale jednu věc, Froste. Stále ti nevěřím a stále nejsi můj přítel." Aster se uchechtl.

,,Nic jiného jsem ani nečekal," odpověděl jí na poznámku. ,,Jsem si toho naprosto vědom." Layla si odfrkla a nevěnovala Asterovi pozornost. ,,Mimochodem, zbylo mi trochu masa z lovu. Podařilo se mi ulovit srnu, tak jestli máš hlad, můžeš ji dojíst," pravil ještě před odchodem. Layla ho koutkem oka sledovala. Najednou ji zakručelo v břiše.

Skvělý. Pokud ale Frost čeká, že budu jíst tu srnu, tak to ne. Layla se sebrala a opustila doupě Frosta, aby se vydala na svůj vlastní lov. Sice nikdy pořádně nelovila, ale jak těžké může být ulovit si kořist?

Rozhlížela se po celém okolí po nějakém drobném živočichovi. Stačil by jí třeba i králík. Byla zoufalá. Pak ale zaslechla křupnutí suchého klacku. Zpozorněla a stříhala ušima. Snažila se přijít na to, odkud to prasknutí vyšlo.

Začínám si vyčítat to, že jsem hlídkařka, pomyslela si. Jak moc by se jí hodil lovec vedle ní. Šustění. Layla teď věděla, odkud ten zvuk vychází, a tak se rozběhla.

,,Neutečeš mi," zavrčela skrz zuby a skočila do křoví. Ozvalo se kňučení. Vlčice vytasila drápy, ale kořist, kterou měl být malý hnědý králík, jí utekla. Layla se dívala na malého králíka, který odhopsal pryč. Zůstala chvíli ležet na zemi a hluboce si povzdechla. Smích.

,,Takhle ty lovíš?" zeptal se Aster. Vlčice protočila očima. ,,Nikdy jsi na lovu nebyla, viď že ne?" ptal se dál. Vlčici jeho řeči začínaly lézt na nervy. Mlčela. ,,Chtěla by ses naučit lovit?" zeptal se provokativně. ,,Jsem profesionál."

,,Radši umřu hlady, než aby mě někdo cizí učil lovit," procedila skrz zuby tak, aby ji Aster neslyšel. Zvedla se a podívala se mu do očí. ,,Víš ty co? Fajn. Ukaž mi, jak se loví," vzdala se. Vlastně zapomněla, proč nejde pryč. Někam daleko od něho.

,,S radostí," odpověděl Aster a zaposlouchal se. ,,Za chvíli mě tu máš se třemi zajíci," poznamenal s úšklebkem. Layla protočila očima.

,,To určitě," zamumlala si a sledovala, jak Aster odchází. Vyčkával, dokud se neobjevila nějaká kořist. Po chvíli se ukázala malá lištička. Aster se přikrčil a v tu pravou chvíli vystřelil jako torpédo. Bleskurychle se zakousl do krku zrzavého zvířete, aby ho okamžitě usmrtil. Pyšně přišel zpět k Layle a položil před ni mrtvé zvíře. Aster prohodil hlavou a podíval se Layle přímo do očí.

„Není to nic těžkého," poznamenal. Layla tiše zavrčela, ale nic nenamítala. Byla zticha. Mlčela jako hrob. Do zvířete se ani nezakousla.

Když to zvládl on, tak já také, řekla si v duchu a opustila kořist. Aster si toho všiml a díval se na Laylu ne moc mile. Zavrčel a běžel za ní. Nesmí o něm ale vědět.

Vlčice běžela na místo, kde se v tuhle dobu měly pást srny. Měla pravdu. Když dorazila, všude kam se podívala, spatřila čtyřnohé, bezmocné býložravce. Vybírala si slabšího jedince, aby pak bylo jednoduší jeho dopadení. Vyčkávala. Když byla kořist na správném místě, vyběhla a skočila po ní. Zakousla se jí do krku, ze kterého začala téct krev a srna okamžitě zemřela. Sesunula se na zem. Layla si olízla kapky krve na tlamě a olízla si tlapu. Podívala se na mrtvou srnu, která před ní ležela a spokojeně si povzdechla.

,,Na začátečníka to nebylo vůbec špatné!" promluvil Aster a vytrhl ji z myšlenek. ,,Ještě na pár věcech zapracovat a stane se z tebe prvotřídní lovec!" Layla zavrčela a protočila očima.

,,Můžeš mě laskavě nechat na pokoji?" zeptala se ještě zdvořile. Aster se pyšně podíval do Layliných očí, otočil se a nechal ji o samotě. Samice si odfrkla. Měla hlad, takže se pustila do své ulovené srny.

_________
,,Targaelysi!" zavolal bůh Slunce Sol. Získal pozornost velkého bílého vlka, který stvořil celý tento svět. ,,Našli jsme to," prohlásil. Targaelys pokýval hlavou.

,,Zaveď mě tedy za ostatními," požádal a následoval menšího, bílo-zlatého vlka. Oba dva vstoupili do místnosti, kde byl zbytek bohů. Až na boha Ničitele, boha Temnoty a boha Mrtvých.

,,Targaelysi, dobře, že ses ukázal!" přivítal ho bůh Měsíce Idis.

,,Byl jsem informován, že jste našli ten náhrdelník?" optal se. Musel zjistit, kde se nachází. ,,Víte jakou neplechu ten náhrdelník dělá při špatném používání..."

,,Víme, Targaelysi, neboj se," ujišťoval ho Amarok. ,,Jeho aktivita se objevila právěěěe...zde." Amarok ukázal tlapou na obrys světa, který Targaelys stvořil před miliony a miliony lety. Když se Targaelys podíval na místo, kam ukazuje, udělal tak, aby bylo vidět prostředí, kde se náhrdelník naposledy objevil.

Targaelys zavřel oči a duchem se objevil na tom místě. Rozhlédl se kolem. Byl večer, tudíž všichni spali. Šel za září náhrdelníku. Vešel do doupěte. Zahlédl zrzavou vlčici, jak se na září dívá.

,,Ty jsi mi zvláštní náhrdelník," poznamenala. Prošla skrz Targaelysova ducha přímo ven.

Bůh Stvořitel se vrátil k ostatním do přítomnosti.

,,Viděl jsi něco?" zeptal se ustaraně Sol.

,,Ano. Náhrdelník vlastní zrzavá vlčice. Pokud se Aster neprobudil, pak je všechno v pořádku. Jestliže mu ale někdo pomohl vstát z mrtvých, nastává obrovský problém," odpověděl mu. Sklonil hlavu a chvíli přemýšlel.

,,Takže ji musíme najít co nejdříve? Je to tak?" zeptal se Idis. Targaelys nešťastně pokýval hlavou. ,,Něco už vymyslíme a najdeme ji! Co kdybychom si promluvili ráno s Mordenem a obeznámili ho se situací? Hledáme náhrdelník, který vlastní nějaká zrzavá vlčice...co ty na to?" navrhl.

,,Já ti nevím. Nechci ho kvůli takové drobnosti zatahovat do něčeho tak komplikovaného," odpověděl. ,,Ale zkusme to."

Všichni se na nejmocnějšího boha na světě podívali a usmáli se.
_____________

Omlouvám se za dlouhou neaktivitu u tohoto příběhu. Tak trochu mě opustila motivace a nevěděla jsem, jak pokračovat, teď se ale tomuto příběhu mohu zase věnovat, páč mám svou motivaci zpět! ^^ Užijte si pokračování této knihy! Snad vás ještě neomrzela. (;

Emily <3