Znuděně zaklapnu tu lékařskou knihu, starší, než je tento palác a svalím se do polštářů. Roztáhnu ruce i nohy od sebe a zahledím se na strop.

Je to tady zase. Nudím se. Už jsem přečetl všechny knihy v knihovně, které můj otec vlastní. Taky jsem je všechny spočítal. Čtyřikrát. Má jich přesně tisíc šest set osmdesát tři. A já je četl. Některé víckrát než jednou. Například slovníky cizích jazyků. Ty jsem se učil zpaměti.

Můj soukromý učitel to se mnou vzdal už v deseti, protože v rámci mé nudy jsem se jen učil a snadno předčil jeho studentské schopnosti. Neměl mě zkrátka co naučit, když navíc nerozuměl některým jazykům, kterými jsem na něj mluvil. Jenže k čemu mi je, umět sedm cizích jazyků, když v podstatě ani s nikým mluvit nesmím?

A tak si povídám s televizí. Trapné, já vím, jenže život o samotě je už tak dost na nic a mně chyběly lidské hlasy.

Vztekle kopnu patou do postele pod sebou a pak si frustrovaně povzdechnu. Nejsem v pozici, abych mohl projevovat vztek, i když nejsem na veřejnosti. Jakýkoliv projev emocí je považován za slabost a v mém postavení i vzhledem k mé rodině, se musím chovat tak, abych nikoho nezostudil.

Ušklíbnu se a vstanu z postele. Přejdu k oknu a posadím se do jeho výklenku s vyhlídkou na nádvoří. Každou chvíli budou mít trénink vojáci. Alfy i bety, kteří chrání smečku a taky svou hlavní alfu, mého otce.

Co už není zachováno je, že se společnost rozdělila do několika vrstev, neboli smeček. Tyto smečky mají vždy svou hlavní alfu, kterou si sami zvolili. Alespoň tak tomu bylo dříve. Dnes je to v rámci dědičného práva. Můj dědeček byl alfou po mnoho let než zemřel a předal to mému otci.

Protože je naše smečka stará několik generací, vydobyla si díky tomu velký respekt ve světě mezi jinými. Vznikají i nové smečky, kde si lidé volí svého vůdce, ale potrvá mnoho let, než vybudují své vlastní území a moc, která se nedá rovnat smečkám starým několik stovek let.

Můj otec, alfa smečky Goldman, je alfou jedné z největších smeček. Naše město sčítá přes tisíce obyvatel. Bohužel jsme už i v době, kdy ne každý může vstoupit do našeho paláce, kromě několika vyvolených blízkých přátel. Stejně tak se smečka už několik let nerozrůstá.

Není snadné, se do našeho města dostat. Otec ho střeží hradbami, proto mají obyvatelé naprostý pocit bezpečí a také jistotu, že nás nikdo nenapadne zvenčí.

Vím jen o pár útocích na okolní vesnice, které podléhají pod naši ochranu, ale nikdy se nejedná o nic vážného. Na světě existuje několik lidí, kteří nespadají do žádné smečky, protože byli vyhozeni anebo spáchali čin za který je odsoudila Osvětová koalice. Po propuštění z vězení o ně žádná smečka nestojí, pokud mají takto pošpiněnou pověst.

Pár rodin už otce žádalo o pomoc, ale občas mám pocit, že je až příliš nemilosrdný. Jednou jsem byl svědkem toho, jak nechal vyvést jednu z chudších rodin s dětmi a staršími, protože neměli na zaplacení bezpečnostní daně. Zrovna jsem mohl opustit svůj pokoj a stál jsem na vrcholu schodiště po boku svých osobních strážců, když je vyváděli z velké síně. Nikdy nezapomenu na hnědé oči malé osmileté dívenky, omegy, kterými se na mě podívala.

Zhluboka se nadechnu a pousměju se, když se to na nádvoří začne hemžit vojáky. Pokusím se skrýt za závěs, protože Rowan už mě několikrát varoval, abych nešel vidět, jenže já moc rád pozoruju vojáky při výcviku.

Když si všimnu nové alfy. Vysokého muže s holou hlavou a širokými pažemi, kterého jsem tady ještě neviděl.

Z dálky to nejde tak vidět, ale vypadá, že má na krku nějaké tetování.

Všichni se pustí do tréninku, kde je součástí toho hlavně posilování pro zahřátí.

Z nudy a protože nemám co jiného dělat, seskočím z okna a začnu poskakovat na místě. Střídám jednu nohu za druhou, kdy si ji přitáhnu kolenem k hrudi. Imituji tak běh, který se v tomto pokoji nedá provést. Je sice obrovský, ale určitě by se mi po chvíli motala hlava, jak bych běhal neustále dokola kolem skříní s knihami, televize, svých obrazů a obloukem kolem postele.

Kdysi jsem po otci chtěl běžící pás. Není překvapení, že mi ho nedovolil. Snažil jsem se vymluvit, že ho nepotřebuji na běhání. Přece bych nikdy neposiloval. Na omegu se to nehodí. Ale jako člověk bych chtěl nějaký pohyb. Třeba jen chůzi.

Běžící pás mi zakázal a na procházky smím do zahrady. V noci, když tam nikdo není.

Vykouknu z okna, jestli vojáci stále běhají. Pár z nich už svůj limit splnilo, včetně té nové alfy a teď se vydýchávají opřeni dlaněmi o kolena.

Ten pocit při běhání mi neuvěřitelně chybí. Když se mi kolem hlavy a uší prohání vítr. Nádech čerstvého vzduchu...

Další cvik jsou obvyklé dřepy.

Znovu seskočím z výklenku a udělám svých klasických třicet dřepů. Víc jich udělat ani nezvládnu. Je to můj limit, abych po cvičení neměl svalovou horečku.

Omegy necvičí...

Vykřiknu třicet a z dřepu vyskočím do vzduchu. Tentokrát se o výklenek opřu dlaněmi a čekám, kdy docvičí i vojáci, abych po nich mohl opakovat další cvik.

Kliky. Tam jsem, dá se říct slušně, v pytli. Ať dělám, co dělám, klasických kliků zvládnu jen sedmnáct. Kliků na kolenou zvládnu třicet devět.

Rozhodnu se udělat klasické kliky a už u patnáctého se mi třesou ruce, ale zapřísahám se, že ten osmnáctý dneska zvládnu.

Pomalu po sedmnácté klesám k zemi, když se ozve zaklepání na dveře do mého pokoje. Vyděsí mě to a ruce se mi podlomí, tak skončím tváří na podlaze s rukama rozpaženýma na koberci.

„Ano?" houknu tlumeně a dveře se otevřou.

„Adriane?" zazní nade mnou pobavený hlas Rowana, mého osobního strážce.

„Málem jsem jich zvládl osmnáct," pronesu a nadzvednu hlavu.

„Tomu věřím," pousměje se a pomůže mi na nohy.

Přejdu k oknu, abych nakoukl, jak pokročili vojáci, ale stále dělají kliky. Alfy mají zkrátka víc síly.

„Samantha ti posílá něco na zub před večeří," poví mi Rowan a odloží menší tác na kulatý stůl uprostřed mého pokoje.

„Budu večeřet se svou rodinou?" podívám se na něj s jiskřičkou naděje, ale výraz jeho tváře mě přiměje svěsit ramena.

Už několik dní jsem neviděl matku ani sestru. Dříve za mnou chodily skoro každý den, ale postupem času jejich návštěvy opadaly. Otec byl v mém pokoji naposledy, když mi bylo devět.

„Tak jo," promluvím klidně a hlavně ležérně, aby na mně nepoznal nějaké emoce. Ty projevovat nesmím.

Vojáci opět změní cvik, jenže tentokrát nepostřehnu, o co jde, protože Rowan přejde k mému oknu a zatáhne závěsy.

„Zase trénuješ s nimi?" řekne mi mírně káravě s pozvednutým obočím.

„No jen... cvičím. Netrénuju," hájím se, ale Rowan si založí paže na hrudi, tak se vzdálím od okna a usadím se do křesla ke kulatému stolu, na kterém je občerstvení v podobě sladkých koláčů.

„Adriane, víš, že bys neměl ani cvičit," poví hravě a mrkne na mě jedním okem.

Musí to říkat. Je to v popisu jeho práce, ale stejně vím, že mě v tom podporuje. Kdyby to někdo zjistil, měl bych obrovský průšvih, proto to držím v tajnosti.

Jako mužská omega musím být perfektní pro svou alfu, což znamená, že musím umět zpívat, tancovat, malovat, být zdvořilý a hlavně poslušný. Nesmím se alfě dívat do očí. Taky musím být pořád upravený, vhodně oblečený se správným držením těla.

„Všiml jsem si, že máme mezi vojáky novou alfu," promluvím opatrně a zakousnu se do koláče s tvarohovou náplní. Samantha mě moc dobře zná a ví, jaké jídlo mám nejraději.

„Ano," odvětí Rowan s mírným úsměvem. „Jmenuje se Vincent. Vojenská garda se za něj zaručila. Je silný a věrný. Zatím přemýšlím, že bude na hradní stráži, ale jeho ambice jsou chránit hlavní rodinu."

„Tebe nepřepere. I když jsi beta," uchechtnu se. „No a... umí se přeměnit?"

„Myslíš ve vlka?" podiví se, tak přikývnu. „Ne. Neumí. Uvedl to i do svého spisu."

„Aha," povzdechnu si. „Škoda," trhnu rameny a dál se věnuju svému tvarohovému koláči.

Přeměnit se ve vlka umí jen opravdu silní jedinci. Takovou mocí posílí i svou smečku, jenže je to natolik vzácné, že na někoho takového člověk nenarazí jen tak.

Já to štěstí nikdy neměl, abych mohl vidět alfu, která to dokáže, ale má sestra tvrdí, že už na pár alf s touto mocí narazila. Bohužel mi odmítla říct, kdo to byl. Docela rád bych jim napsal dopis a zeptal se jich na pár otázek.

„Vezmeš mě dneska do tělocvičny?" nadhodím Rowanovi, ale zakroutí hlavou. „To nevadí," pousměju se, ale jen trochu. „A... no myslíš, že bych mohl dostat zpátky sluchátka a telefon? Rád bych poslouchal hudbu."

„Zkusím to navrhnout tvému otci," poví mi, tak nadšeně přikývnu, aby nepoznal zklamání.

Otec, potom co zjistil, jakou hudbu rád poslouchám, zabavil mi telefon a zamezil přístup k internetu, protože se nehodí, abych hledal uspokojení v rapu a hiphopu. Navíc v jazyce, kterému nejde rozumět.

To on tomu nerozumí.

Rowan mě nechá o samotě se slovy, že mi později donese večeři, takže jsem zase v prázdném pokoji. A hlavně v tichu.

Měl jsem mu navrhnout, jestli si se mnou nechce povídat.

Zapnu televizi, kde najedu na uložená videa s výukou ruštiny. Učitel na něm jen říká slova a později i věty a já je po něm opakuji. Ani nevím, jestli je opakuji správně. Nemám nikoho, kdo by mě opravil.

Soustředit se zvládnu hodinu. Video znám zpaměti, proto ty věty kolikrát opakuji společně s ním. Potom se mu omluvím, že mu skáču do řeči, protože se to nehodí.

Nechám to video běžet dál a postavím se před svůj stojan s plátnem. Je na něm nakreslená bílá vlčice, která vyje na měsíc.

Moc rád bych poznal někoho, kdo se umí přeměnit ve vlka stejně, jako já. Otec mi zakázal o tom mluvit. Taky mi zakázal se přeměňovat. Ale nesmím mluvit jen o sobě.

Když jsem se jako dítě poprvé přeměnil, mou rodinu jsem tím opravdu vyděsil. Otec byl ohromený, ale to mi vlastně říkala má sestra. Já si totiž pamatuji jen bolest zlomených kostí a pálení kůže, jak se má vlčí podoba drala na povrch.

Otec pak poručil mým strážcům, Rowanovi a Peterovi, aby mě k přeměně donutili. Opakovaně. Musel jsem se naučit, to ovládat, abych se náhodou nikdy nepřeměnil v sále plném lidí. Mohl bych tak někomu omylem ublížit a to se nesmí nikdy stát.

Není to nikde potvrzené, ale matka tvrdí, že jsem první omega na světě, která tuto přeměnu dokáže. Normálně to umějí jen alfy a velmi minimální počet bet.

Konečky prstů přejedu po hřbetu vlčice na obrazu a v hrudi mě zalije nostalgie.

Možná jsem musel být v řetězech, když jsem se přeměnil, abych omylem neublížil Rowanovi nebo komukoli v mém okolí, ale moc dobře si vzpomínám, jak se celá má duše uvolnila z vězení a zažila absolutní pocit svobody ve vlčím těle.