XXXIV. – Tlustá čára

Nevěřila, že by mohla být šťastná na místě, které mělo být jen další stanicí na cestě vlaku, který nikdy nezastavoval. Ale to, co nyní cítila, bylo vlastně více než obyčejné štěstí. Byla to euforie. Právě včas se jí povedlo z tohoto bláznivého vlaku vystoupit a jít vlastní cestou. Možná byla o něco těžší a ne tak prošlapaná, ale byla její.

Zařídila vše potřebné k návratu ostatních s vědomím, že něco takového dělá naposledy. Obešlo se to bez komplikací, ale necítila se u toho ani trochu příjemně. Nechtěla už dále žít ve světě, kde mají slovo jen peníze a schopnost brát, ale nic nedávat. Nebyl to špatný svět. Někdo to všechno dělat musel. Ale nebyl dobrý pro ni.

Vždy si myslela, že musí jít až na konec světa, aby našla světlo v temnotě. Ale svět pro ní nyní začínal a končil v Altuře a jí to vyhovovalo. Vzdala se jedné svobody, aby získala jinou. Možná se vrátila ke stejným skalám, kde to všechno začalo, ale doopravdy byla tisíce mil odsud. Změnila se uvnitř. V její duši se rozhořel plamen a příjemně ji hřál.

Pohlédla na Lorenu, která seděla vedle ní. Věděla, že druhá dívka se necítí stejně. Přece jen, stále netušily, jak to dopadlo s Pamelou. Julia věděla, že by bylo hezké ji nějak potěšit, ale vůbec si neuměla představit, jak se druhá dívka cítí. Farmářka se však usmála, když si všimla, že se na ni Julia dívá.

„Už dlouho jsem neviděla někoho tak šťastného," pronesla.

„Pro mě všechno dopadlo nejlíp, jak mohlo. Promiň, vím, že kvůli Pamele..."

Lorena nad tím ovšem mávla rukou. „Ona byla vždy taková. Chtěla od života něco více a obětovala pro to cokoli. Dalo se čekat, že jednoho dne prostě odejde. Když jsem se poprvé dozvěděla, že je pryč, opravdu jsem si pár dní myslela, že ji snadno najdeme a přesvědčíme, aby zůstala, ale kdyby se nám to povedlo, ona by to později udělala znovu. Je to její život."

„Myslíš si, že je teď spokojená?"

Lorena se usmála ještě více, ale byla v tom stále trocha smutku. „Ona nikdy nebude spokojená. Neumí se totiž smířit s tím, co má, chce mnohem více."

„To každý, ne?"

„Ano. Ale ona za tím na rozdíl od většiny lidí opravdu jde. Netuším, jestli byla vůbec někdy zklamaná z toho, když zjistila, že jinde není tráva zelenější." Julia jen chápavě přikývla a hleděla na už dávno zavřené doly. Kdysi za to, že zamezili další těžbě, ochranáře proklínala. Nyní to chápala. Proč by měli přijít kvůli penězům pro pár lidí o celý nádherný přírodní skvost?

Lorena otevřela ústa, aby se Julie na něco zeptala, ale vmžiku zapomněla, co to mělo být. Druhé dívce se totiž v tašce rozezvonil telefon. Julia ho s nechápavým výrazem vytáhla. Netušila, kdo by mohl zrovna teď něco potřebovat. Když se podívala na číslo, pochopila, že dotyčný volá z telefonní budky. Povzdechla si. Nejspíš si někdo, kdo ji nikdy nezajímal, chtěl jen tak popovídat. Chvíli přemítala, že by to nevzala, ale připadalo jí hloupé to udělat před Lorenou.

Odevzdaně přijala hovor. „Halo, tady Julia Bernitéz," představila se a snažila se znít věcně a nezaujatě, ale ne otráveně, jak se právě cítila. Když však slyšela odpověď, na okamžik se jí zastavil dech.

„Leo Rodriguéz," pokusil se představit stejně formálně jako ona. „Chci s vámi dojednat podmínky té smlouvy."

„Prosím, připomněl byste mi, o jaké smlouvě mluvíte?" přistoupila na jeho hru, ale sama slyšela, jak jí kolísá hlas. Cítila tolik emocí najednou. Radost, strach, ale především hrozný zmatek. Když pár sekund mlčel, zatímco vymýšlel odpověď, nevydržela to. „Vůbec jsem nečekala, že se ozveš." Trochu oddálila sluchátko a bezhlesně vyslovila jeho jméno. Farmářka se vak nezdála ani trochu překvapená. Divila by se, kdyby Leo nezavolal.

„Musel jsem přece zkusit, jestli je vůbec tvoje, to číslo," odvětil. Sice pokračovali v popichování, ale Julia přesto cítila to, co ještě nikdy. Dokonce ani nikdy s Leem. Její vnitřní plamen se rozhořel ještě jasněji a trochu se jí motala hlava. Nerozuměla tomu. „Ehm...Julio?" vytrhl ji z myšlenek. Až teď si uvědomila, že mlčí podezřele dlouho.

„Počkej, vypnu tě a zavolám ti zpátky, ať nemusíš házet mince," řekla mu, protože to byla šance, jak získat čas, aby se vzpamatovala.

„Jasně," odvětil. Těsně předtím, než to zvedl podruhé, Julia podala sluchátko Loreně.

„Jste kamarádi, měli byste se taky slyšet," vysvětlila, ale tušila, že dívka zná pravou příčinu toho, proč to dělá. Jejich rozhovor s Leem nevnímala, pochytila jen to, že mluvila i s Manuelem a že ti dva také neměli nejlehčí cestu. Naštěstí se dokázala alespoň trochu uklidnit. Minimálně srdce jí netlouklo tak rychle. Když jí však Lorena podala mobil s tím, že s ní ještě chce mluvit, necítila se připravená. A nevypadalo to na krátký rozhovor. Lorena se totiž pokusila nenápadně vzdálit. Na jednu stranu ji to opravdu těšilo, ale na druhou byla nervózní. Ani pořádně nevěděla, z čeho vlastně.

„Chápu to dobře, že jste v Altuře?" zněla Leova první otázka.

„A hádej, kde přesně," odvětila a přistihla se, jak se usmívá.

„Nad doly?" trefil se hned na první pokus.

„Začínám být moc předvídatelná," naoko si povzdechla.

„A jaká byla cesta?"

„Upřímně? Příšerná. Zaprvé, jednomu chlápkovi dlužím přes sedmdesát tisíc. Zadruhé, na dálnici jsme dvakrát píchli a jednou se skoro přimíchali do bouračky," vyprávěla. „A jsem strašně utahaná."

„Jo, to věřím," zasmál se. „My jsme zastřelili jednoho výběrčího, dvěma jsme utekli, pluli jsme po neexistující řece a teď už několik hodin tvrdneme v nemocnici."

„Cože jste?"

„To je dlouhý příběh."

„A...v nemocnici? Někdo je zraněný? A kromě toho, není stejně neexistující jako ta řeka? Tam přece žádná..."

„Ta řeka tam taky neměla být. Ale ne. Jsme v Silveru. A tohle tě potěší – ten zraněný je Roque. A mimochodem, měla jsi pravdu. On i Candela jsou zrádci, i když nevím, jak jsi na to přišla."

Julia se snažila všechno vstřebat, ale uvědomila si, že to vlastně ani zatím nechce vědět. „Leo, mohla bych ti tu hodiny vyprávět, co se stalo přesně, ale upřímně, chceš to teď slyšet? Protože já ne."

„Já taky ne," odvětil. „Ale jednu věc bys přece jen měla vědět." Odmlčel se. „Našli jsme Pamelu."

„Cože?" podivila se. „A je v pořádku?"

„Povyprávím ti to pak," slíbil. „Ale není zraněná a chce se s náma vrátit."

„Ty si ze mě utahuješ," nevěřila.

„To by mě Manu asi zabil, kdybych si z něčeho takového dělal srandu," zasmál se. Julia až teď v jeho hlase zaznamenala napětí.

„Takže to všechno dopadlo dobře?" stále pochybovala.

„Vlastně ano, nejlíp, jak mohlo. Ale nechci o tom teď mluvit, nejsem připravený ti něco říct."

„Jasně, to chápu. A o čem chceš mluvit?"

„To nevím. Ale nezavěšuj, prosím tě." Julii to udivilo, ale poslechla ho. Než však stihla něco říct, pokračoval. „Já tě potřebuju slyšet."

„Snad se ti nestýská," zavtipkovala. Zabolelo ji u srdce, protože si uvědomila, že on jí chybí, ale hned tu myšlenku potlačila.

„Když ti řeknu, že jo, budeš si myslet, že si dělám legraci," odpověděl. „Ale nedělám." Julia málem upustila mobil. Měla dojem, že něco takového nemůže myslet vážně. Rozhodla se to vyzkoušet.

„Ha ha, a teď vážně. Proč nechceš, abych zavěšovala?" Nikdy moc nepřemýšlel nad tím, co řekne, proto jí jeho prodlevy tak děsily.

„Víš, je mi celkem líto, že to bereš jenom jako vtip." Chtěla mu odporovat, ale to, co říkal dále, chtěla slyšet, i když jí bolel ten smutný tón. „Řeknu ti to popravdě, protože teď už je to jedno. Když to všechno začalo, vůbec jsem si nemyslel, že si to těsně předtím, než odejdeme, nerozmyslíš. Ale pak jsem měl pocit, že se to mezi náma někam vyvíjí, že bychom se třeba mohli kamarádit i po tom, ale... promiň, Julio. Akorát jsi prostě byla první holka, kterou jsem měl rád tímhle způsobem. Díky alespoň za těch pár týdnů nebo jak dlouho to bylo."

„Počkej, počkej," vydechla. „Jakým způsobem? A teď si fakt neděláš legraci, že ne?"

„Nedělám," odpověděl jen na druhou otázku a poté zase mlčel.

„Jakým způsobem?" zeptala se znovu.

„Teď už na tom nezáleží, ne?" odpověděl trochu podrážděně. Julia mu nerozuměla. Proč jí to všechno říkal? A proč by to měla být pravda?

„Mně na tom záleží. Jako vtip jsem to nebrala. Jenom jsem myslela, že ty bys něco takového nemohl myslet vážně."

„Připomeň mi, ať už příště nikomu nic podobného neříkám."

„Leo, prosím tě." Zaváhala, ale nechtěla, aby ji špatně chápal. „Neřekla jsem, že se nemůžeme znovu setkat nebo že nemůžeme být kamarádi. Protože mně taky chybíš. A právě proto chci vědět, jak jsi to myslel."

„Promiň, nevěděl jsem, že bys to mohla vzít vážně ty. Když jsem o tom přemýšlel před pár dny, připadalo mi to směšné, ale prostě... prostě jsem se do tebe asi tak trochu zamiloval."

Julia věděla, že by měla být překvapená nejvíce, ale vlastně jí to ani neudivilo, po tom, co řekl předtím. „A-aha," zakoktala se, což jí přišlo podivné.

„Prostě, se všema holkama jsem si připadal, jako by to byla nějaká povinnost. Jako bych si už nějakou prostě měl najít, abych byl normální. Jenže já jsem vlastně nikdy nebyl normální. Ale s tebou jsem občas měl pocit, že... že by to bylo jiné. Že bych tě možná dokázal milovat doopravdy. Ještě než jsem ti volal, bylo mi jasné, že to nepůjde a že tím všechno zničím, ale nechtěl jsem ti lhát."

„No, vlastně..." Nebyla si jistá svými city, ale na druhou stranu, s kým jiným by měla být? „Vlastně jsi to možná nezničil. Kdybychom byli spolu, bylo by to fakt zajímavé, ale celkem mě to láká zkusit." Olízla si rty. „A vůbec, u tebe alespoň vím, že bys mi neublížil."

„To bych nechtěl." Pak se zasmál. „Hele, ale... asi jsem s tím neměl začínat. Budeme se pořád jenom hádat."

„Tak to si strč někam. Konečně jsem s něčím takovým souhlasila, tak mi to nech. A stejně bychom se hádali i jako kamarádi. A taky, já myslím, že jsme se ještě nehádali doopravdy, ne? Teda, až na to tehdy na pastvinách, ale to se nepočítá."

„Takže to teda zkusíme?"

„Co? Hádat se, nebo být spolu?"

„No, myslel jsem to druhé, ale v našem případě asi obojí." Julia se usmála. „Mám tě fakt rád."

„Já taky," odvětila tiše. Nevěděla, jestli si přeje, aby to slyšel, nebo ne. „Ale jestli to je vtip celé, tak uvidíš."

„Neblbni, zase tak špatný nejsem, ne?"

„To už ses, myslím, jednou ptal. A moje odpověď je pořád stejná."

„Ale když já už si nepamatuju, co jsi mi tehdy řekla," namítl.

„Tak to máš blbé," odvětila. Měla opravdu radost, že spolu dokážou mluvit jako předtím, ale něco se přece jen změnilo. Nikdy na své tváři při rozhovoru s ním necítila kanout slzu. Netušila, proč vlastně pláče, ale ze smutku to určitě nebylo. Možná měla pocit, že za svým dosavadním životem konečně udělala tu definitivní tlustou čáru a že může začít úplně jinak.

„Myslím, že bych měl končit," prohlásil náhle Leo. „Ale ozvu se ti zase co nejdřív, akorát je tady doktor a chce nám říct, jak to dopadlo."

Julai se nechtěla ptát, o čem to mluví. Ne dnes. „Měj se," řekla pouze a položila mobil vedle sebe. Nyní jí už nic nebránilo, aby se rozplakala naplno. A bylo jí to jedno. Po tom všem si to mohla dovolit. Když se jí někdo dotkl, v první chvíli se lekla, ale pak si uvědomila, že je to Lorena.

„Neslyšela jsem, o čem jste si povídali, ale vypadala jsi docela šťastně," pronesla farmářka a jemně jí objala.

Julia se skrz slzy pousmála. „Já jsem šťastná. Nemusíš mě utěšovat."

Lorena si ulehčeně vydechla. „To jsem ráda. Kdyby sis chtěla o čemkoli promluvit, jsem tady pro tebe."

Julia jí to nechtěla říct hned, ale zároveň si nepřála, aby se to dozvěděla až od Lea. „Jsme spolu."

„Páni, tak to gratuluji!" nadchla se Lorena. „Jste pro sebe jako stvoření!" Julia si tím tak jistá nebyla, ale věděla, že oba udělají všechno pro to, aby to mezi nimi nebylo jako vztahy, kterými oba opovrhovali.

Teoreticky ta kapitola měla být o něčem jiném. Ale poté, co mi většina psala o vztahu těch dvou, jsem to prostě nechtěla nechat otevřené. Snad jsem to nějak nepřepískla nebo něco, ale popravdě, sama sobě jsem tím vykouzlila úsměv na tváři.

Do konce, který už vlastně skoro znáte, tedy zbývá jen jedna část, ale mě ten příběh začal bavit ještě více než předtím. Nechápu, proč se mi to při koncích stane skoro vždy. Ale tak, alespoň je jistota, že to vážně dopíši.

Chtěla bych se zeptat, jaký na tohle máte názor?