XXXIII. – Přízračná řeka

Candela byla vystrašená a zoufalá. Proto se ani nedivila, když se jí už několik mil zdálo, že tam nejsou sami. Když nebyl poblíž Roque, který jí vždy uklidnil, byla dost paranoidní. S obavami, které teď určitě měla, navíc tohle sílilo. Neuměla si život bez svého bratra žádným způsobem představit. Naučil ji vše, co uměla, jen díky němu vůbec něco mělo smysl. Navíc, on si smrt nezasloužil.

Starostlivě na něj pohlédla. Byl tak bledý a nejevil žádné známky života. Věděla, nebo spíše doufala, že ještě nezemřel. Musela si ovšem přiznat, že kdyby se to stalo, pravděpodobně by to na první pohled ani nepoznala. Jako nebožtík vypadal i teď.

Nemohla se však zbavit pocitu, že za každým kamenem, za každým stromem, všude vidí stín. Koně jí v tom svým neklidem moc nepomáhali. Zavrtěla sama nad sebou hlavou. Kdyby to bylo tak zřejmé, jistě by si toho všimli i Leo s Manuelem. Ti však pouze pokračovali v cestě, nerozhlíželi se kolem sebe jako ona. Navíc krajina kolem nich nebyla zase tak plná věcí, za které by se dalo skrýt. Naposledy se nejistě podívala po okolí a snažila se soustředit na něco jiného. Nebylo to ovšem snadné, protože všechny jiné myšlenky vedly zase k jejímu bratrovi.

Oba přátelé si však její nejistoty nemohli nevšimnout. Pochybovali o tom, že by v situaci, v jaké se nacházeli, něco plánovala. A i kdyby, rozhodně nebyla ve stavu, kdy by byla schopná si pro to vymyslet nějakou historku. I z toho důvodu se k ní co nejméně nápadně přidružili.

„Co se děje?" zeptal se Manuel jednoduchou otázkou. Trhla sebou, za což si okamžitě vynadala. Vyděsil ji, ale nechtěla, aby to věděl.

„Roque," hlesla tiše a doufala, že se s tím spokojí.

„Zdálo se mi, že se rozhlížíš kolem sebe. Nečekáš někoho, že ne?" Candele do očí vstoupily slzy. Nevěděla, proč se jí chce plakat. Koneckonců, za to, že jí takhle podezřívali, si mohla sama. Nejspíš už nezvládala normálně fungovat.

„Ne," odvětila a doufala, že nezní tak ztraceně, jak se cítila. „Jenom mám pocit, že nás někdo sleduje nebo tak něco, ale..."

„Jak dlouho?" přerušil ji Leo a zamračil se.

„Asi půl hodiny," odpověděla popravdě. Všimla si rychlého pohledu, který si s Manuelem vyměnili.

„Tomu nerozumím," prohlásil Manuel po chvíli. „Jsme daleko od všech hranic, nemůžou po nás zase chtít peníze."

Leo se ušklíbl. „Ale můžou. Já už se tady ničemu nedivím."

„Co teď?" zeptal se jeho přítel. Byla to řečnická otázka, ale Leo na ni odpověděl.

„Utéct nemůžeme, když ani nevíme, kde je, a stejně o nás asi ví. Možná... možná..." Doopravdy ho žádné řešení nenapadalo, ale doufal, že přijde jako blesk z čistého nebe. Vždy přicházelo náhle, tak proč by nemohlo tentokrát?

Než však stihl přiznat, že nic neví, vynořila se silueta mladé ženy. Mířila k nim rychlými, energetickými kroky, ovšem v polovině cesty zvedla ruce, aby dala najevo, že nechce žádné přestřelky. Leo a Manuel na sebe zmateně pohlédli. Co tady pohledávala? Manuel přemýšlel, jestli by přece jen neměli odjet, i když je už viděla. Žena očividně neměla koně. Pak ovšem Leo seskočil na zem a opatrně se k ní přiblížil.

Byla zhruba stejně stará jako on. Její špinavé oblečení a rozcuchané vlasy svědčily o tom, že už něco zažila. Váhavě k ní natáhl ruku a pozdravil ji.

„K věci," odpověděla místo toho, aby mu to oplatila, ruku ovšem stiskla. „Řekli mi, že tady máte nějakého zraněného." Trhla hlavou k Roquevi. „Tak jsem tu." Ano, svým způsobem se obětovala. Za normálních okolností by se s nějakými cizinci neotravovala, zvláště když se její kolega v Táboře o setkání s nimi zmínil jen letmo, ale mířila stejným směrem. To, aby ji nezdržovali více, než bude nutné, už si zajistí.

Leo si matně vzpomínal, jak poslední posel zmínil, že k nim zkusí někoho vyslat. Nic si od toho nesliboval, ale teď ta hnědovláska stála přímo před ním a zdálo se, že říká pravdu.

„Ty nám vážně pomůžeš?" zeptala se Candela a v jejích očích se rozžehlo tak dávné světlo naděje. Když žena váhavě přikývla, radostně ji objala. Ona ji však od sebe s trochou znechucení odstrčila.

„Nevěš se na mě. A vůbec, proč se zdržujeme? Pojďte za mnou, jak nejrychleji to půjde." Pak udělala něco, co nikdo nečekal. Zapískala a jako pes přiběhl na zavolanou mahagonově zbarvený hřebec. Všichni na ni zmateně hleděli, ale zdálo se, že si z toho nic nedělá.

Chvíli jeli nebo šli mlčky, ale pak to Leo nevydržel a připojil se k ní. Rozhodl se, že s ní bude jednat podobně jako s Julií na začátku. Když to fungovalo, proč by nemohlo i tentokrát?

„Mám pocit, že jsme se nepředstavili úplně podle etikety," prohodil. „Ruku ti nepodám, když jsi na koni, ale jsem Leo, a ty?"

Pohlédla na něj s povytaženým obočím. „Svoje jméno nikomu neříkám."

„Jasně," odvětil, i když tomu vlastně tak docela nerozuměl. Hádal ovšem, že to má co dělat s jejím povoláním. Hádal, že byla také posel. „Ale jak tě mám oslovovat?"

„Jak chceš," odpověděla. Vůbec nečekala, že jí někdo bude otravovat. Chtěla si promyslet, jak vše, co měla na práci, co nejlépe stihnout a moc při tom neunavit sebe ani koně.

„Proč ses před náma schovávala?"

„Neschovávala jsem se. Ale nechci skončit s kulkou v hlavě, tak jsem radši čekala na nějakou dobrou příležitost. Ale vy byste na mě dřív nebo později přišli, tak jsem se radši ukázala."

Leo pokývl. To znělo logicky. „Jak přesně nám vlastně chceš pomoct?" Rozhlédl se, jestli Candela není poblíž. „Nemyslím si, že Roque přežije víc než pár hodin."

Podívala se na něj jako na blázna. „Zavedu vás k Loně, samozřejmě."

„Lona?" opakoval zmateně.

„Řeka Lona," upřesnila. „Asi k ní neznáte cestu, když se potloukáte tady. To chápu, ona se trochu blbě hledá, v okolí není žádný orientační bod. Možná proto vás tam nikdo neposlal." Leo však z jejího proslovu nebyl moudřejší.

„Tady teče nějaká řeka? Kde?"

Žena si povzdechla. „Je to jedno z ramen Ullii , protéká Espadou, Esaratou, Zapatem a vtéká do Temného oceánu, myslím. Teda, alespoň zrovna teď." Leo měl jen letmé ponětí o tom, o jakých státech mluví a řeku Ulliu neznal vůbec, ale nechtěl jí kazit tím, že by to přiznal, ten pěkný výklad. Navíc to ani nebylo důležité. Musel se zeptat na něco důležitějšího.

„Zrovna teď? Co tím myslíš?"

Povzdechla si. „Jestli nevíš ani tohle, fakt mi není jasné, co tu děláš." S těmito slovy zrychlila a Leo na ni jen nechápavě hleděl. Skutečně je chtěla dovést k nějaké řece? Ale proč k ní nezamířili dříve? Proč nebyla na žádné mapě? Proč je k ní netáhli koně? A hlavně, proč se o ní Julia nikdy nezmínila? Něco mu na tom nehrálo.

Na druhou stranu, proč by si vymýšlela něco o řece, která neexistuje? Jestli je chtěla zavést někam do nebezpečí, mohla jim přece říct, že je tady někde nově vystavená silnice, to by bylo sice také zvláštní, ale uvěřitelnější. Málokdo by vymyslel scestnější historku, než že tudy teče řeka. Záhadou pak ovšem zůstávalo, proč mu neodpověděla na poslední otázku.

Váhal, že by se na názor zeptal Manuela, ale pak si to rozmyslel. Jen by ho zbytečně děsil, kdyby vyšlo najevo, že si není jistý, co právě dělají. Koneckonců, vlastně stejně neměli jinou možnost než následovat tu ženu. Tyhle planiny pro ně nebyly přátelským místem.

Ušklíbl se, když si uvědomil, k čemu právě míří. Jestli žena nelže a ta voda tady někde vážně je, poplují po řece, která papírově vůbec neexistuje. Po přízračné řece. Manuel kdysi několikrát prohlásil, že by pro Pamelu udělal cokoli, že by pro ní vyšplhal nejvyšší horu, přeplul oceán, šel až na konec světa či další romantické kýče. Leo si uvědomil, že tohle vlastně není daleko od jeho slibů, kterým se vždy smál. Zadoufal, že příště vážně nebude chtít udělat to, co prohlašoval. Leo byl sice dobrodruh, ale hádal, že by některé věci byly nad jeho schopnosti.

Odprostil se od těch úvah, zaslechl totiž něco tak zvláštního, že si myslel, že si to vzhledem ke svým předchozím myšlenkám vymyslel. Ale ostatní zpozorněli také. Nádhernou, poklidnou symfonii tekoucí vody v dáli. Leo ohromeně pohlédl na neznámou ženu.

„Ty jsi nelhala," vydechl.

„Proč bych jako měla lhát?" odfrkla si a vydala se napřed. Doufala, že tam bude muž, se kterým se domluvila.

Řeka nebyla příliš vidět, když ji člověk nehledal, byla totiž skrytá v travnatém údolí. Všem přítomným to ovšem přišlo jako škoda, připadala jim nádherná. Byla široká a hluboká tak, že tamtudy mohly proplouvat i menší lodě, které krásně doplňovaly atmosféru. Sluneční paprsky se lámaly od hladinu a Lona se tak stříbřitě třpytila.

„Přesně proto se jedno z měst na její cestě jmenuje Silvero," usmála se žena, která je sem dovedla, když si všimla jejich pohledu. Lea mimoděk napadlo, že musela zdejší oblast znát opravdu dopodrobna. Pak si ale uvědomil význam jejích slov.

„Silvero? Ta řeka teče přes Silvero?" podivil se místo něj Manuel. Candela na ně pohlédla s jiskrou v očích. Možná ještě nebyl všemu konec.

„Možná," odpověděla žena, čímž je dokonale zmátla. „Jedno její slepé rameno by tam mělo téct, jestli všechno půjde dobře. A mimochodem, máte štěstí. Mířím stejným směrem." Očima konečně vyhledala muže, kterého potřebovala. Rozběhla se k němu. Trojice ji váhavě následovala.

„Hugo!" upozornila ho na sebe.

„Bianco? Jasně, jsi to ty! Hej, lidi, tohle je moje Bianca!" vykřikl snad ještě nadšeněji. Několik rybářů se na něj zvědavě otočilo. Prudce ji k sobě přivinul, až jí téměř vyrazil dech. Trojice nechápala, čeho jsou právě svědkem, ale napjatě poslouchali, aby jim neuniklo jediné slovo. „Jak ses celou tu dobu měla? Jak dlouho už to vlastně je, co jsme se neviděli? Tři roky určitě! Jsi ještě krásnější než předtím!"

Bianca se pousmála, stále trochu naštvaná, že takhle vykřičel její jméno. Varovala ho, že je to nebezpečné. „Popovídáme si na lodi. Teda, vezmeš mě k Silveru, že jo? V Táboře ti za to pak zaplatí, vždyť už to znáš. "

„Samo sebou. Tebe bych vzal i zadarmo."

„Jasně. A vezmeš i tamty čtyři pošuky?" zeptala se a ukázala na Lea, Manuela, Roquea a Candelu. „Pak ti to vysvětlím."

„Jasně," odpověděl Hugo, ale už se netvářil tak nadšeně jako předtím. „Na palubu! Ale ty koně tu nechte."

„Jasně," odpověděla Bianca a rychle se rozloučila se svým hřebcem. Kluci to tak snadné neměli.

„Promiň," omluvil se Leo Chispě a doufal, že ji tady někdo najde.

„Lorena nás zabije," povzdechl si Manuel. „Jasně říkala, že je máme nechat v Larelu."

„Máš snad lepší nápad?" osvětil jeho přítel a společně se pokusili přepravit bezvědomého Roquea na loď. Její majitel jim přispěchal na pomoc.

„Žije ještě vůbec?" zeptal se Hugo, čímž Candelu nevědomky znovu rozplakal. Rychle své slzy skryla za závoj vlasů, ale Manuel si jich stejně všiml.

„Jsem si jistý, že jo," odpověděl Manuel, ale když se ocitli na palubě, potajmu mu nahmatal tep. Položil mu dva prsty ke krku. Něco cítil, ale když to srovnal s vlastním tepem, bylo to neuvěřitelně slabé. Byl on příliš rozrušený a měl tep mnohem rychlejší než obvykle, nebo byl na tom Roque příliš špatně? Když si povšiml, že improvizované obvazy na jeho těle znovu nasakují krví, uvědomil si, že nejspíš to druhé.

„Plavba nepotrvá dlouho," uklidnil ho Hugo. „Jsou tu ty slepé ramena a je jich hodně, takže vlastně neplujeme proti proudu, spíš po něm. Hodně se to tu točí, takže to prostě neodhadnu, ale mohl by to vydržet." Kývl na Roquea. Nikdo jeho optimismus nesdílel, ale nikdo to také nechtěl přiznat nahlas.

„Proč vlastně tahle řeka není na mapách?" zeptal se Leo, když vypluli. Naštěstí se ani tak na proud spoléhat nemuseli, loď byla totiž motorová. Příznivý tok by je jen trochu zrychlil.

„Protože je vyschlá," usmál se. „Teče tady voda jenom pár týdnů v roce, kdy je v horách hodně srážek, do kterých jste se zrovna trefili. Dneska je první den, kdy se tudy dá proplout." Leovi došlo, že to vysvětluje docela všechno. Proč o tom Julia nemusela vědět, proč koně nebyli celou dobu neklidní i to, proč ji nezanesli na mapu. I když byla záhada objasněná, přízračná řeka se pro něj stala ještě tajemnější. Znal jen toky, které tady byly vždy. Otočil se a hodlal si zkrátka odpočinout, ale pak zahlédl Manuela a Candelu, jak o něčem diskutují a hledí u toho na Roqueho tělo. S neblahým pocitem se k nim přesunul.

„Stalo se něco?" otázal se. Všiml si, že Candela zase pláče. Pomyslel na to, že její bratr podlehl zraněním a udělalo se mu nevolno. Byli tak blízko! Oba otázaní hodnou chvíli mlčeli. Těkal mezi nimi pohledem.

„Ptal jsem se Candely na to, co Julia napsala do té šifry," přiznal Manuel, ale ještě než jeho přítel stihl protestovat, pokračoval. „Teď už je to jedno, jestli je to pravda nebo ne."

„To je asi fakt," odvětil Leo, ale vlastně si to nemyslel. Nepovažoval to, že jí to Manuel řekl, za moudré. „A..." směroval pohled na Candelu. Věděl, že kdyby hodně naléhal, řekla by mu to v takové situaci hned, ale snažil se ovládat. Raději ji objal a vyčkal, až se k tomu sama odhodlá.

„Je to pravda," zašeptala. „Já... teda, ne tak úplně. Není to úplně pravda," vypravila ze sebe. „Já jsem to přesně tak chtěla, ale Roque ne. Domluvili jsme se... chtěli jsme jenom ty peníze, ale rozdělili bychom se s váma."

„Ale asi ne moc férově, co?" přerušil její přiznání Manuel.

„Měli... měli jsme to vymyšlené," odpověděla, čímž to moc neobjasnila, ale Manuel si byl jistý, že se nemýlí. Nevěděl, jak by to udělali, ale byl si jistý, že by se s menším nebo rovným podílem nespokojili.

„Takže nepomáháte lidem na útěku?" optal se pro jistotu Leo.

„Ne," vydechla a odtáhla se od něj. Nebyla připravená na ještě větší pohrdání z jejich strany, ale nedokázala jim teď lhát.

„Už to neřeš," prohlásil však Leo k jejímu překvapení. „Jak říkal Manuel, teď už je to jedno. Moc jsme se zdrželi, Pamela už je kdovíkde." Manuel s ním souhlasil, až na poslední větu. Někde v hloubi duše věděl, že má Leo pravdu, ale ještě to nemínil ani v tomto ohledu vzdát.

Malá hádanka pro mé nejvěrnější čtenáře - kdo ví, jak jsem poprvé psala o řece Ullie? Nápověda - bylo to v Radách do větru.

Mimochodem, jestli půjde vše podle plánu, do konce by měly zbývat pouhé dvě kapitoly.