XXXI. – Labutí perutě

Julia při pauze letargicky pozorovala pasoucí se krávy. Bylo jí smutno. Ano, kousek od ní seděla Lorena a něco si zapisovala. Snad nový příběh, snad něco jako deník, Julii na tom vlastně nezáleželo. Jenže ona si zoufale přála nějaké propojení se svým starým životem, po kterém se jí zrovna teď stýskalo. Ve svém starém životě tuhle dívku znala jen od vidění. Nemohla být tím propojením, po kterém její srdce zoufale toužilo.

V rukou svírala mobil. Měla tam uložených spoustu kontaktů a některé navíc znala z hlavy, ale nikdo pro ní nebyl důležitý. Jmen sice bylo mnoho, ale i když jí někteří nazývali svou kamarádkou, byli to lidé, kteří ji znali jen kvůli tomu, že je, respektive byla, bohatá. Ona je nikdy přáteli nenazvala, i když její táta tvrdil, že by jim to občas pomohlo.

Táta. Zamrkala, aby zatlačila zrádné slzy. Tak dlouho s ním nemluvila. Naposledy to bylo toho dne, kdy se rozhodla, že pomůže Pamele. Stiskla pár tlačítek a na nazelenalé obrazovce se zjevila ona čtyři písmena, která pro ni znamenala tak moc. Táta. Zaváhala. Nemohla mu říct, co právě dělá. Byl by schopný za ní někoho vyslat a ona se pro jednou z problémů chtěla dostat sama. Nemohla mu ani říct pravé důvody toho, proč je tady. Řekl by jí, že to bylo hloupé a ona nechtěla, aby získal pocit, že něco, co udělala, nebylo podle jeho představ. Kolem a kolem, nemohla mu říct skoro nic. Přesto s ním však chtěla mluvit. Ještě naposledy zaváhala a pak stiskla tlačítko pro vytáčení hovoru a přiložila si mobil k uchu.

Jednotvárné dlouhé pípání bylo téměř nesnesitelné. Po osmém to však ve sluchátku zašustělo a ozval se hlas, který tak dobře znala a přitom jí po tom, co zažila, přišel hrozně vzdálený.

„Ahoj, zlatíčko. Potřebuješ něco? Za chvilku mám schůzku, tak nemám moc času, ale..."

Julia se ze všech sil snažila potlačit zklamání. Mohla očekávat, že ona je vedlejší. „Nic, tati," odvětila. „Měj se hezky a ať ti ta schůzka vyjde. Zavolám jindy."

Povzdechl si. „Copak potřebuješ?"

„Jenom jsem s tebou chtěla mluvit," odvětila. „Stýská se mi po tobě." Na druhém konci nastalo ticho. Věděla proč. Nikdy mu nevolala jen tak.

„Vždyť můžeš přijet," namítl. „Ty jsi chtěla zůstat ještě chvíli v Altuře." Vyslovil ten název přesně tak, jak to cítil. Věcně, bez emocí, bez hrdosti. To město pro něj nic neznamenalo. Jak by také mohlo?

„No, a kde vlastně jsi?" odvážila se Julia zeptat.

„V Jokce. To je takové větší město ve Valjetě. Učím se tu rybařit."

Julia povytáhla obočí, i když ji nemohla vidět. „Ty budeš... co vůbec budeš dělat?"

„Co asi tak můžu dělat s rybama?" zasmál se. „Budu je prodávat. Já vím, jak ti to musí znít, ale až sem přijedeš, pochopíš, jaká je po nich poptávka."

Julii bodlo u srdce. Věděla, jak to myslí. Valjeta sice měla kus pobřeží, ale zdaleka ne tolik jako okolní přímořské státy. Na rozdíl například od severských vod navíc moře v zimě zamrzalo. Ten hlavní problém však tkvěl v tom, že tamější část Ametystového oceánu byla velice nebezpečná. Mimo častých bouří tady proplouvalo mnoho lidí, které s klidem mohli nazývat piráty. Proto se tam rybářům příliš nedařilo, poptávka po rybách ale byla obrovská.

Jen nechápala, že se její táta vrhl do něčeho tak nebezpečného, a vůbec, že zůstal právě tam. Možná byl ale stejně naivní jako ona. Možná si myslel, že peníze vše vyřeší. Nebo ve skutečnosti na širé moře nikdy nevypluje, až si získá dost autority. Možná se sice učí tomu řemeslu, ale jen aby to naoko vypadalo, že to dělá sám. Ve skutečnosti za něj jistě těžkou práci odedře někdo jiný. A možná má v plánu úplně něco jiného, jen jí to přesněji chce říct, až tam bude.

Zároveň jí také došlo, že za ním nemůže přijet. Jestli zaplatí tomu výběrčímu sedmdesát dva tisíc, sotva bude moct překročit hranice. A i kdyby, bylo to prostě daleko. I kdyby se jí povedlo překonat celé Orocorazo, musela by se dostat i přes Vacu a vlastně i přes celou Valjetu, jelikož pobřeží bylo až na východě. Ne, i kdyby nešlo o peníze, bylo to zkrátka moc daleko. Ano, mohla použít letadlo, ale ona se létání bála. Nikdy by do toho nenastoupila sama.

„Tak hodně štěstí," popřála nakonec svému otci. Myslela si, že když mu zavolá, bude se cítit lépe, ale naopak, celé se to ještě zhoršilo.

„Těším se na tebe, Li," odvětil a Julia nechápala, jak mu nemohlo dojít, že neřekla, že se ještě uvidí. „Dej mi vědět, až se rozhodneš, pošlu pro tebe někoho na letiště."

„Ahoj," hlesla a připadala si hrozně. Věděla, že všechno jsou věci, kterých si byla vědoma už dávno. Že svého otce nejspíš hodně dlouho neuvidí, pokud ještě vůbec. Že s ní neměl čas mluvit více než pár minut. Že by vlastně ani neměl čas pro ní přijet na letiště, že by tím raději někoho pověřil. Že věděl, že se bojí létat a přece bral za samozřejmé, že použije právě tento dopravní prostředek. Jistě, byla to rozhodně nejlepší možnost, ale rozhodně ne jediná. I když, možná si ani nepamatoval, že se bojí. Ani by se u něj nedivila. Že se vlastně ani nezeptal, kde právě je nebo co dělá.

Položila mobil vedle sebe a objala si kolena. Svaly bolavé z jízdy na koni zaprotestovaly, ale ona to ignorovala. Ale i když se cítila smutná, zároveň byla šťastná. Věděla totiž, že se rozhodla správně. Náhle tato cesta znovu získala smysl. Ne sice takový, jaký měla mít, ale mimo jiné jí zabránila se do Valjety přestěhovat také. Náhle pochopila, proč se nikdy necítila doopravdy šťastná. Nemohli za to ostatní lidé, jen ona sama. Mohlo za to to, že neustále nechala ostatní, ať rozhodují o jejím životě. Ale nyní, nyní se mohla vytrhnout ze svých řetězů, roztáhnout perutě. Tedy, pokud tuto cestu přežije.

Pomyšlení, že tohle jsou možná její poslední dny za hranicemi Altury, by ji kdysi přivádělo k šílenství. Dnes však cítila klid. Věděla, že to nebude jednoduché, ale její starý život ji stejně víceméně nudil. Vše v něm bylo zkrátka až příliš perfektní, tak moc, že to vlastně byl opak dokonalosti. Jevilo se to totiž dokonale jen navenek, jen když nad tím hlouběji nepřemýšlela. Vždy si uvědomovala, že tak by to nemělo být, ale nedokázala se od toho odpoutat. Až teď.

„Julio?" vytrhl ji z přemýšlení známý dívčí hlas. Otočila se k Loreně a posunkem ji pobídla, aby řekla, co má na srdci. Ona se však zamračila. „Děje se něco? Tváříš se zamyšleně."

Julia se sama pro sebe pousmála. Té holce neušlo vůbec nic. „Ne, všechno je v pořádku," uklidnila ji. Nelhala. „Co jsi chtěla?"

„Výběrčí tvrdil, že za chvíli už budeme u dálnice. A zařídil nám už i dostavník, který nás odveze domů." Při těch slovech se usmála.

Julia nedokázala skrýt překvapení. Ano, sice to bylo už hezkých pár dní, kdy se oddělili od zbytku skupinky, ale ani ve snu ji nenapadlo, že by mohli být už tak daleko. „To... to jsem nečekala," vypravila ze sebe.

„Ani já," usmívala se Lorena. Netrvalo dlouho a nakazila tím i Julii. Pak ale její oči zvážněly. „Jen bych se cítila lépe, kdyby s námi byli i ostatní."

„Třeba sourozenci, co?" popíchla ji Julia. Druhá dívka se jen slabě usmála.

„Přiznávám, že po těch dvou se mi zrovna nestýská. Měla jsem na mysli, kdybychom to vážně dokázali. Kdybychom Pamelu nějakým způsobem přesvědčili, ať se vrátí domů, a nyní bychom tady byli všichni, víš?" Pak potřásla hlavou. „Ale vím, že by to stejně nešlo. Pamela se nemůže vrátit."

„A přece ani nechce, ne?"

„Nejsem si jistá. Pamela docela často mění své názory," přiznala. Byla to pravda, ale stejně jí připadalo, jako by svou kamarádku pomlouvala.

Julia se zamyslela. „Možná by to přece jen šlo." Možná by po svém tátovi mohla chtít naposledy pomoct, když ho možná už nikdy neuvidí. „Táta má v Altuře pořád vliv. Mně už by asi s tímhle neposlouchali, ale jeho pořád jo, alespoň doufám. Jasně, asi by musel pár lidí podplatit a tak, ale..."

Lorena se smutně usmála. „To pro nás dělat nemusíš. Tebe se to přece netýká."

Julia se musela zasmát a rozhodila paže. „Připadá ti právě teď, že se mě to netýká? Už jsem toho pro ní udělala tolik, i když si to asi ani nezaslouží, že mě tohle už nezabije."

Lorena se široce usmála. „Vím, že to neděláš pro mě, ale stejně ti moc děkuji." Julia mávla rukou, ale nestihla nic říct. Mířil k nim totiž výběrčí.

„Za chvilku budeme..." chtěl oznámit Julii, že dorazí do Orocoraza, ale ona ho přerušila.

„U dálnice. Já vím."

„Jo," odpověděl trochu zmateně. „Ale jestli vám to nevadí, jsem dost utahaný. Rád bych ještě na den zůstal v Empareze." Obě dívky by byly raději doma co nejdříve, ale cesta byla hodně těžká i pro ně, proto nakonec souhlasily. Nemusí dojet úplně vyčerpané. Navíc, cestou tam ve městě vlastně ani nebyly.

Následovaly ho a zanedlouho opravdu uslyšely hluk aut. Po takové době v zelených pastvinách jim to přišlo cizí a nezvyklé, ale zároveň jako by je to volalo domů. Černý pruh krajinu jednoznačně hyzdil, ale jim přesto připadal tak krásný. Výběrčí však těsně předtím, než se k němu dostali, změnil směr. Brzy spatřili první úzké domy, typické pro tuto oblast. Alespoň něco tady bylo stejné jako v Altuře.

Lorena se domnívala, že tři lidé na koních vzbudí trochu pozornosti, ale brzy pochopila, že je to tady normální. Vlastně jí připadalo, že je tady více koní než lidí. Líbilo se jí tady. Věděla, že kdyby mohla, jezdila by sem na dovolenou každou volnou chvíli. Jenže i kdyby na to měla, ona se starala o farmu. Vždyť i všechny peníze vložila právě do ní. Nemohla o ni přijít. Už z toho, že teď vše nechala na povel nejspolehlivějšímu ze svých zaměstnanců, neměla dobrý pocit.

„A tady bydlíme," prohlásil výběrčí znenadání a zastavil před bílým hotelem. „Vybral jsem něco blízko u cesty." Lorena se na okamžik zamyslela, kdy to všechno zařídil, ale pak si uvědomila, že jen pro jejich vzkaz by nejspíš Tábor nehledal. Julia si mimoděk vzpomněla na chvíle v motelu. „Dělejte si, co chcete, já ustájím toho koně a jdu se trochu prospat," prohlásil. Julia si uvědomila, proč jsou ulice mnohem prázdnější, než by člověk od takového města čekal. Tady na rozdíl od Orocoraza docela dodržovali siestu. Pohlédla na Lorenu.

„Chce se ti odpočívat?"

Farmářka pokrčila rameny. „Unavená jsem, ale myslím, že bych se stejně moc nedokázala uklidnit." Julia pokývla. Ani jí by se to nepovedlo.

„Nechceš se alespoň na chvíli projít?"

„Neznáme to tady. Ztratíme se," namítla spisovatelka celkem logicky. Julia však nechtěla zůstávat na pokoji.

„Jmenuje se to tu Cisne . Prostě se když tak zeptáme, když nebudeme moct ten hotel najít." Lorena ještě na okamžik zaváhala, ale ani jí se nechtělo dovnitř.

Ustájili i svého koně a vyrazily po nejširší ulici lemovanou černými ozdobnými lampami, které měly do toho, rozžehnout svá světla, hodně daleko. Až se to stane, restaurace se otevřou a ulice začnou opravdu žít. Zatím to ale bylo jen tiché, malebné město.

„Když jsme se s tátou stěhovali, vždycky jsem si hned první den prohlédla alespoň střed města. A někdy to vlastně bylo to jediné, co jsem za celou dobu poznala," pronesla Julia.

„To je smutné," odvětila Lorena. „Mohu se zeptat, jak tomu vlastně bylo u Altury?"

„Tam jsme zůstali dlouho. Vlastně nejdýl ze všech míst. Možná proto mi celkem přirostla k srdci."

„Místo je to krásné," vyjádřila farmářka svůj názor. „Jen lidé by tam k sobě mohli být vstřícnější."

„To určitě, ale víš, mně to vlastně vyhovovalo. Jasně, pomlouvali mě, ale alespoň se se mnou nikdy nikdo nesnažil skamarádit. Teda, až na Lea, ale tam skamarádit není to správné slovo."

„To si nemůžeš brát k srdci. Každý tam pomlouvá každého."

„No právě," usmála se. „Ale ty jsi celkem fajn a nakonec mi i Manu přijde v pohodě." Lorena sklopila oči a tiše poděkovala. Pak se odvážila na něco zeptat. „Julio, a Leo..."

„Čekala jsem, kdy se na něho zeptáš. Hele..." Zaváhala, ale nakonec se rozhodla být upřímná. „Mám ho ráda. Ale je mi zároveň jasné, že po tomhle dobrodružství to končí. S tebou bych se ráda bavila dál, jestli souhlasíš, ale pro něho už teďka nejsem zajímavá."

„Můžu se zeptat, proč si to myslíš?"

„Protože předtím mě neznal. Teď mě zná a bude ho zase zajímat někdo jiný. Musí vyhrát další trofej."

„Neměla bych ti to říkat, ale tak to vlastně není," hlesla. „Leo se snaží ten dojem vzbudit, ale... pravda je taková, že jsi první člověk kromě nás, se kterým dokázal prohodit více než dvě tři věty, od té doby... od doby, kdy se něco stalo."

„Vím, že by mi to měl říct sám, ale já to potřebuji vědět. Prosím, Lor. Neprozradím mu, že jsi mi to odhalila."

Lorena z toho neměla dobrý pocit, ale věděla, že si to Julia zaslouží. „Zemřeli mu rodiče a on se s tím nikdy nevyrovnal. Začal se odtahovat i od nás. A když už se to zlepšilo, tak jednou asi na měsíc někam odjel. Nikdy nám neřekl, kde vzal peníze, kde byl a co tam dělal. Jediné, co jsme z něj dostali, bylo, že měl někoho zachránit, ale neudělal to, protože byl hloupý. Mimochodem, je to i ta chvíle, od které nepije alkohol, ale netuším, jak to spolu souvisí."

Julia polkla. „Tohle mi asi fakt měl říct sám." Vůbec jí nenapadlo, že by mohl mít nějaké problémy. Působil vždy tak klidně a vyrovnaně.

„On ti to nejspíš ani neřekne," musela i sama sobě připustit Lorena. „Důležité ovšem je, že od té doby, co mluví s tebou, je to alespoň trochu lepší."

„Fakt?"

„Ano, opravdu. Netuším, jak se ti to podařilo, ale s Manuelem jsme ti dost vděční."

„Nemůžu říct, že teď nejsem hodně překvapená."

„Já vím, ale jednou ses to stejně musela dozvědět a tuším, že od Lea by to stejně nebylo." Pak ovšem Lorena zvážněla. „Ale prosím, opravdu mu to neřekneš?"

„Slibuju," odvětila, ale nemohla o tom přestat přemýšlet a snažit se to spojit s Leem, kterého znala.