Kapitola XXX. - Bez řešení

Oba přátelé pokradmu sledovali tichou dívku. Její energie zmizela jako mávnutím kouzelného proutku. Svým vyzařováním jasně dávala najevo, že nestojí o jejich společnost. Nebylo se čemu divit. Její bratr místy upadal do bezvědomí, místy se probíral, ale rozhodně nebyl v pořádku. Jeho zranění byla příliš vážná a nikdo nevěděl, jak to vyřešit. Povedlo se jim ho sice naložit na koně, ale i když šla Candela pěšky, bylo to pro koně příliš unavující a daleko se zatím nedostali. Oba přátelé se chvíli snažili si tiše povídat, ale připadalo jim to nemístné.

Candela náhle prudce zastavila. Manuel a Leo na sebe zmateně pohlédli a Leo pobídl Chispu, aby kousek popošla. Pak si všiml, co dívku tak znepokojilo. Přímo před nimi se zčistajasna zjevil mladý muž. Viděl je, útěk nepřicházel v úvahu.

„Další výběrčí," zaúpěl Manuel víceméně pro sebe. „Vždyť jedeme teprve chvilku."

„Ne," překvapil ho Leo. „Má větší brašnu. A vůbec, podívej. Vytahuje nějaký papír." Manuel zamžoural. Jeho přítel na dálku vždy viděl o trochu lépe. Když ho na to ale upozornil, také si něčeho všiml. Zdálky mu to připadalo jako dopisní obálka, ale nebyl si jistý.

„Ale míří k nám."

Leo se zamyslel. „Už nás vidí. Jestli teď začneme utíkat, určitě svolá ostatní, jestli je to výběrčí."

„A to tady chceš stát jako tvrdé y?" podotkl Manuel. Jeho přítel pohlédl na Candelu. Chtěl jí poprosit, jestli by ho nezastřelila, kdyby šlo hodně do tuhého, ale když viděl její prázdné oči, rozmyslel si to. On sám střílet uměl, ale nikdy by nedokázal jako terč použít člověka. A pokud věděl, Manuel byl na tom podobně.

„Nejsi to ty, kdo tvrdil, že jsme měly jít s holkama?" podotkl Leo. Mluvil, jako by se vůbec nic nedělo, ale v jeho hlase bylo znát napětí.

„Jako bych to myslel vážně," odfrkl si. Také se podíval na Candelu, ale přišlo mu, jako by jí to bylo jedno, co se bude dít.

„Promluvíme si s ním a uvidíme," navrhl Leo. Manuel nesouhlasně zavrtěl hlavou, ale nic nenamítal. Lepší nápad neměl.

„No to je dost, že jste se taky na chvilku zastavili," hulákal na ně muž už z dálky. Přátelé si vyměnili nechápavě pohledy. Candela bojovala sama se sebou. Chtěla být k něčemu, chtěla pokračovat tam, kde se svým bratrem skončili. Žal byl však příliš silný. Nejspíš zemře a ona nemůže vůbec nic udělat.

Když jeho grošák přiklusal až k nim, energeticky seskočil a vrazil Manuelovi do rukou obálku. Zmateně na něj pohlédl.

„Co koukáš? Vidím, že jsi žádný dopis nečekal, co?"

„Dopis?" podivil se Leo.

Muž se pobaveně zasmál. „Nevím, od koho je. Já jsem jenom posel, dal mi ho jeden chlápek, co tu vybírá peníze. Jestli nemáte ten klíč, to není můj problém." Nasedl na koně a vydal se znovu na cestu. Dnes ho čekala ještě spousta práce. Pak si ale všimla Roquea. „Zkusím za váma někoho poslat, ale nic neslibuju. Zůstaňte tady," prohodil. Ani nevěděl, jestli ho slyšeli. Nebylo pravděpodobné, že to ten zraněný přežije, i kdyby se mu to povedlo dost rychle. Candela to věděla také, ale přesto se rozhodla té naděje držet jako klíště.

Počkejte!" zavolal na něj Manuel. Chtěl nějaké podrobnější informace, ale poslovi se už nechtělo vracet. Svůj úkol přece splnil.

Leo pokrčil rameny. „Nechápu, o čem to mluvil a kdo to byl, ale otevřeme to, ne?" Manuel seskočil z koně, stejně jako jeho přítel, a rozlepil obálku. Sledoval, jak se Leo zamračil.

„Šifra," prohlásil Leo.

„Trochu mi to připomíná tu naši s Pamelou," podotkl. Candela zaťala pěsti. Její bratr umíral a oni tady řešili nějaký hloupý dopis? Pohlédla na něj, ale jeho stav se neměnil.

„Jo, bude to podobný systém," odvětil Leo. „Ale něco je tam jinak."

„To už ji umíš tak dobře?"

„Ne, ale prostě se mi zdá, že se spíš opakují jiný písmena. Ale nejsem si jistý. Zkusíme to vyluštit?"

„Proč by nám nějaký výběrčí posílal zprávu a ještě ji šifroval?" podotkla Candela, protože chtěla, aby se věnovali důležitějším věcem. Oba přátele na ni pohlédli, protože nečekali, že se ozve.

„To nevím," odvětil Leo, jak nejklidněji dokázal. „Podíváme se na to." Chystal se do toho pustit.

„Nejprv bychom se měli někde ukrýt, kdyby jenom přišel další výběrčí," podotkl. Leo mu musel dát za pravdu. Rozhlédli se kolem sebe. „Co tamta skála?" ukázal Manuel na kameny vlevo od něj.

„Moc nízké. Kdyby někdo stál, viděl by nás i z velké dálky. A navíc tam neschováš koně," zavrhl to Leo. „Ale co třeba tamten kopec? Sice budeme muset dobře hlídat předek, ale zezadu ani z boku nás nikdo nepřekvapí."

„Jo, to by možná šlo, máš dobrý oči," odvětil Manuel. Byla velká šance, že Leo výběrčího uvidí dříve než on jeho. Navíc se mohli postavit z takové strany, aby přicházejícímu svítilo do očí slunce. Vydali se k travnatému svahu.

„Tak jo," olízl si Manuel rty. „Máš tužku a papír?"

„Kdo si myslíš, že jsem? Lorena?" protočil Leo oči. „To toho asi moc nevyluštíme."

„Já bych něco měla mít," zašeptala Candela a začala se přehrabovat v jednom z vaků. Nebylo jí to po chuti, ale věděla, že si nedají pokoj, dokud se nedozví, co tam stojí. 

„Jak jsi to myslel s těmi písmeny," využil Manuel pauzy.

„Já nevím. V těch vašich šifrám se pořád opakovalo W, S, K a tak. Tady mi přijde, že jsou to jiné písmena. O, čtyřka a tak."

Manuel nahlédl do papíru. „Ale W je tu taky hodně. Tak jako tak, jasně že to nebude ta naše šifra."

„A co holky? Přemýšlej, jestli je to důležité, můžou se snažit nám něco říct."

„Nejsem si jistý, jestli Lor zná všechna pravidla a tak. Víš, že ono to není úplně pravidelné."

„Ne," zamyslel se Leo. „Ale Julia něco ví. Šifrovali jsme takhle spolu tu zprávu, že Pam... však víš."

„Jo, vím," odvětil Manuel a propálil ho vražedným pohledem. Tohle byla jediná věc, která mu stále trochu ležela v žaludku. Na Lea, jakého znal, mu to přišlo příliš kruté. Věděl ale, že jeho přítel si to, i kdyby jen podvědomě, vyčítal, proto mu to připomínal jen náznaky nebo v legraci. „A zná všechny ty pravidla?"

Leo zaváhal a v hlavě si přehrával jejich rozhovor o tomto tématu. „Jo. Jo, myslím, že jestli si je zapamatovala, tak jo."

Manuel rychle napsal klíč a zahleděl se do papíru.

N4G 4L5 4JL 4GW OXS R54 JGL Z1X SOZ 34O XSI ZPK SFI LZG S3J 1QJ 14G Z12 QW1 ZRS IWQ 34J 53J NSO JZY HYH QSI SXI YWG NWX SZQ WNZ 3Z3 4LZ K52 LZY O4J 41P WOJ GYZ IKW 5WR STR YQQ 000 

„Dokonce jsou na konci takové té nuly, za které tě Pam vždycky peskovala," poznamenal Leo s lehkým úsměvem.

„Jo," odvětil Manuel nepřítomně. „Ale už prvních pár písmen mi nedává smysl. N4Q. OPX. Které blbé slovo začíná na opx?"

Leo se navzdory vážnosti situace zasmál. „Třeba to je nějaká zkratka. Počkej, co se ukáže po vyluštění." Stočil pohled ke Candele, která konečně vyhrabala tupou tužku a pokrčený list papíru. Dále si všímala jen Roquea, kontrolovala provizorní obvaz na jeho hrudníku, který zase začínal nasakovat krví. Přátelé se pustili do luštění. Věděli, že to možná k sourozencům není nejuctivější, ale byl to pro oba jediný způsob, jak se s tím, že vedle nich někdo umírá, vyrovnat.

OPX PRT PUR PXE NCI LTP UXR ADB INA

„To nedává smysl," podotkl Manuel po pár trojicích. „Fakt jsi si jistý, že je to ta šifra? Nebo že to tvoje holka pochopila správně?"

„Ještě jednou řekneš, že je to moje holka a uvidíš," zavrčel. „Celou dobu se dívala, jak to tvořím. Možná to fakt není od ní. Nebo používá nějaké zkratky a čeká, že to pochopíme. Třeba Ina, není to ta voňavka?"

„Nedělej si z toho legraci." Bylo ale uklidňující, že Leo pořád vtipkoval. „Na něco třeba zapomněla. Ví, že tam je i ch?"

Leo zaváhal, ale nakonec přikývl. „Myslím, že by měla."

„A že i čísla od jedničky po devítku, a dokonce i nula, má své znaky?"

„Jo, o číslech jsem jí říkal," povzdechl si. „Říkal jsem jí všechno."

„A co třeba..."

„Manu, to není od ní. Ten posel přece říkal, že jestli neznáme klíč, jsme v háji."

Jeho přítel však cítil, že je to nějakým způsobem důležité. Napadala ho ovšem už jen jediná věc. „A ví, že se to tam mění? Že H není dvojka, ale T, a dvojka je až CH a tím pádem je všechno níž posunuté. Udělali jsme to, aby..."

„Protože jste se ze začátku spletli a už se vám to nechtělo měnit. Já vím," odpověděl Leo mrzutě, ale pak mu něco došlo. Vzhlédl. „Manu... já jsem jí tohle možná neřekl."

„Možná?"

Zapátral v paměti, ale měl vše jako v mlze. „Já fakt nevím. Ale můžeme to tak zkusit, ne? Stejně nemáme jiný nápad."

„Půjč mi ten papír," hlesl Manuel a začal na něj zapisovat špatný klíč. Už jen z toho ho rozbolela hlava. Poté začali oba znovu luštit. Candela na ně skepticky hleděla. Nechtěla jim kazit naději, ale proč by Julia něco šifrovala jejich vlastním kódem, když se na těchto pastvinách používal jeden speciální? A proč by jim vůbec něco posílala?

„POZ ORS URO..." šeptal si Manuel pro sebe.

„To už zní jako nějaké slovo," usmál se Leo. Candela na něj překvapeně pohlédla. Že by se přece jen mýlila? Manuel ještě více ztišil hlas, takže jeho mumlání neslyšela. Nakonec jen vrazil papír Leovi a vstal. Zdálo se, že o něčem přemýšlí. Leo se zahleděl na slova a zamračil se.

„Co se děje?" odvážila se Candela zeptat.

„Nic. Nedává to smysl," odvětil. Když sklopila hlavu, přišlo mu jí tak líto, že ji jemně objal. Dával si ale dobrý pozor, aby nespatřila vyluštěná slova. Lhal o nich. Dávala totiž smysl až příliš. Jediné, co nechápal, bylo šest písmen na konci. JBLL999. Ty tři devítky chápal. Šlo o ony nuly. Ale co znaky předtím? Šlo jen o něco náhodného pro zmatení luštitelů, kterým se to do rukou dostat nemělo? To přece občas dělal i Manuel a Pamela. Ale co když to byla šifra v šifře?

Zamířil k Manuelovi. Candela ho nenásledovala. Hleděla na podvečerní nebe a potápěla se ve vlastních pocitech. Věděla, že na Roquea musí přestat myslet, ale bylo to nemožné. Byl pro ní více než bratr. Byl přítel, byl její anděl strážný, byl její vše. Nikoho jiného na celém širém světě neměla, jen jeho. Vesmír by nebyl spravedlivý, kdyby ho nechal zemřít.

Cítila na sobě pohled. Věděla, že ji Leo lituje. Nechtěla, aby cítil lítost. Ta to celá jen zhoršovala, připomínala jí, co brzy ztratí. Byla ráda, že o tom alespoň přímo nemluví. Alespoň že Manuelovi byla více lhostejná. Kdyby byli skuteční přátelé, možná by Leovi řekla, co právě cítí. Možná by se jí ulevilo. Jenže věděla, že díky jejich plánu je nemají rádi. Když tady byl Roque a byl schopný s nimi muvit, nevadilo jí to. Jenže teď byla na všechno sama. Věděla, že už ani nedokáže dokončit, co začali. Jen díky němu pro to měla sílu. Bez něj nebyla ničím, byla jako prach poletující ve větru. Jen všem na obtíž.

Leo došel až ke svému příteli. „Tak?"

„Ty bys měl vědět, jestli to psala Julia nebo ne. Lorenino písmo to určitě není, víš přece, jak píše pečlivě."

„Prosím tě, seděl jsem vedle ní jenom párkrát. A ona navíc spíš píše psacím. Ale možná jo. Spíš, pochopil jsi ty písmena na konci, před devítkou?"

„No, možná to je blbost, ale řekl jsi jí tu věc, že s Pam nepoužíváme jména?"

„Jo. Škoda, kdyby se podepsala, bylo by to jednodušší."

„JB. Julia Bernitéz. LL. Lorena Lopéz."

„Iniciály?" Leo se nad tím zamyslel. „Ty jsi na to asi přišel!" Ještě jednou pohlédl na písmena v šifře. Zkoušel si to spojit s tím, jak viděl Julii psát v univerzitních lavicích. Stejně ledabylé tahy, stejný náklon písmen. Julia totiž byla levačka a na jejím písmu se to dost odráželo. „Jo. To bude ono."

Manuel se pousmál. „Ale spíš mě děsí ten obsah."

„Vždyť se na Candelu podívej. Ta není nebezpečná."

„Otázka je, jestli to jenom nehraje.

Leo zaváhal, ale pak zavrtěl hlavou. „Taky jsem přišel o rodinu. Poznám to, Manu. Říkám ti, že tohle je opravdové. A navíc, taky mě netěší vidět Roquea takhle. Ať je Candela kdokoli, pořád je to její bratr."

U kohokoli jiného by jeho přítel možná něco namítl, ale ještě si pamatoval, jak těžce to tehdy Leo nesl. On to sice kompenzoval spíše vztekem, ale také většinu času odmítal s kýmkoli mluvit. Musel by přetvářku poznat. Candela by sice měla pro hraní důvod, ale musela by být více než dobrá. Navíc, i jeho pohled na umírajícího přes všechno děsil.

Znovu pohlédl na dívku. Když spatřil v její tváři slzy, ani ho to nepřekvapilo. Seděla u svého bratra a pevně mu tiskla dlaň. Trochu se k ní přiblížil.

„Jak je mu?" zeptal se opatrně a sledoval jeho bledou tvář.

„Zase upadl do bezvědomí," prohlásila dívka roztřeseně a zaťala zuby, protože před Manuelem nechtěla vzlykat. V tu chvíli mu došlo, že měl Leo pravdu. Ať byla Candela kýmkoli, toto bylo opravdové. To, že byla podle Julie zrádkyně, neznamenalo, že neměla city.

Tak, přiznejte se, kdo se pokoušel to luštit? Jestli mi tam objevíte nějakou chybu, dejte určitě vědět, stejně jako kluky už mě z toho rozbolela hlava. Jinak, doufám, že se vám příběh i nadále líbí. Mimochodem, pomalu se blížíme ke konci.