Kapitola XXVIII. - Ukryté varování

Julia se do rozhovoru nezapojovala, ale pozorně mu naslouchala. Ostatně, nebylo to pro ni nic nového. V Altuře se na ni upírala pozornost tak jako tak, nechtěla o sobě ani omylem prozradit ani jedinou informaci lidem, kteří by ji akorát roznesli dále jako drb. Ano, možná se našlo několik z nich, kteří by tohle neudělali, ale nemohla si zkrátka být jistá. Proto většinou raději mlčela.

Nechala proto Lorenu, ať komunikuje s výběrčím. Ona stejně dokázala být přívětivější a méně podezřívavá. Zrovna zazněla otázka ohledně jeho jména.

„Alexandro," odpověděl a na okamžik pustil otěže, aby si upravil klobouk z tmavě hnědé kůže.

„Já jsem Lorena," odvětila dívka s úsměvem. „A toto je má kamarádka Julia." Věděla, že by bylo slušnější se představit i příjmením, ale muž to také neudělal, takže ho raději napodobila.

Výběrčí je s úšklebkem sjel pohledem. „Stejně nechápu, co jste si myslely, když jste sem takhle šly. A bez peněz. Jste sice pěkné, ale bez urážky, prošly tu i hezčí."

Lorena se mimoděk přitiskla k Juliiným zádům trochu více, než chtěla, protože jí došlo, co tím výběrčí myslí. Považoval je za lehké holky.

„Ale ne," ozvala se Julia, protože pochopila, že Lorena nic neřekne, což by nemuselo skončit nejlépe. „Původně nás bylo šest." Alexandro se znepokojeně zamračil. „Nic dalšího ti neřeknu." Věděla, že kdyby prozradila, že mu utekli, stejně by nemohl nic udělat. Ale byl by jistě naštvaný a ony nepotřebovaly si ho znepřátelit.

„A jak dlouho vlastně děláte tu práci?" snažila se Lorena pokračovat v nezávazném rozhovoru. Uvědomila si, že se chová trochu jako Candela a Roque. Ticho však bylo příliš ubíjející.

„Dva roky," odpověděl výběrčí. „Taky se na něco zeptám – kam jste vůbec šly, než jsme se potkali?"

„Proč se ptáš?" zajímalo Julii.

„Prostě mě to zajímá, proč jste tak riskovaly."

„Už jsme ti to říkaly. Zasekly jsme se tam." Olízla si rty. „Nevěděly jsme, že se tam takhle platí. Byla jsem tam naposled už dávno."

„A mířily jste... někam víc na jih?"

„Na východ," odvětila Lorena. Julia nepovažovala za moudré prozrazovat tolik, ale už to bylo venku.

„Do Silvera?"

„A ještě dál," odvětila Julia a neurčitě mávla rukou.

„Dál na východ? Ale tam dlouho skoro nic není. Jenom další pastviny a tak." Ani jedna dívka neodpověděla. Věděly, že má na mysli východní část Esaraty. Zdálo se, že výběrčí o něčem usilovně uvažuje.

„Moment. Odkud jste?" Znělo to dost překvapeně. Pak potřásl hlavou. „To je vlastně jedno. Vy chcete chytit ty... ty holky z Orocoraza, že jo?"

„Nevím, o čem mluvíš," zavrčela Julia v poslední pokusu zakrýt jejich záměr.

„Pamela Garrido a Gloria Calderón, říkám to správně?"

„Cože?" hrála Julia dál. Výběrčí však zavrtěl hlavou.

„Nakonec je i pro vás dobře, že jsem vás zastavil. Snaží se je najít až moc lidí a ne všichni na to jdou čestně. Neměly byste šanci, i když jste šly dobrou cestou."

„Proč si myslíte, že bychom neměly?" zajímala se Lorena a sevřelo se jí hrdlo, když si uvědomila, že Leo a Manuel jsou stále v tom.

„Někteří jsou zkušení, dělají to už nějaký ty roky. Taky by se vás mohli pokusit zabít a tak."

„S tím jsme počítaly," pronesla Julia. „Akorát nám na tom prostě záleží."

„A dostal jsem tě," usmál se výběrčí a zastavil. Julia si nejprve vyvodila, že má na mysli to, že ví, o čem mluví, ale on náhle zastavil a vytáhl kolt. Vyschlo jí v krku. Lorena za ní se začala třást. „Říkal jsem, že jestli lžeš, je po tobě."

„Ale já nelžu," zasyčela Julia.

„Říkala jsi, že mi můžeš dát sedmdesát tisíc. A teď tu chytáš nějaké uprchlíky. Pro co jiného, než pro peníze?" ušklíbl se a natáhl kohoutek.

„Pamela je má kamarádka," vyhrkla Lorena. Výběrčí znejistěl. „Je to složité, ale o peníze nám vůbec nejde."

„A proč bych vám to měl věřit?"

„Když nás zastřelíš, nic tím nezískáš," prohlásila Julia a také zastavila. Koutkem oka postřehla, že Lorena dala ruce nahoru, jako by chtěla ještě více dát najevo, že je nevinná. Ona sama se k tomu nedokázala přimět, bylo to příliš ponižující.

„Takže to děláte z dobrý vůle, zachraňujete kamarádku a jen tak mi můžete dát sedmdesát tisíc, jo?"

„Lor říkala, že je to složité. Říká ti něco příjmení Bernitéz?" odvětila Julia.

„Počkej. Paulo Bernitéz... nevlastní náhodou nějaké zlaté doly?"

„A já jsem jeho dcera," pokrčila černovláska rameny. Zamračil se a pár vteřin si ji prohlížel.

„Dejme tomu. Ale proč by někdo jako ty šel za uprchlíky?"

Protočila oči. „O tý Glorii nic nevím, ale Pamela je nevinná. A za její zatčení můžu já. A taky trochu znám její kamarády." Pokývla směrem k Loreně. „Víc ti neřeknu."

„Jestli je to tak, jste úplně pitomé." Navzdory rozhořčenému tónu však schoval zbraň. „Mohli tě unést a chtít výkupné nebo kdovíco."

„Jo," souhlasila s ním Julia. „Byla jsem pitomá. Myslela jsem si, že je přinejhorším uplatím nebo tak něco a nedošlo mi, že nebudu mít pořád tolik peněz jako na začátku. A tady to vidíš." Lorena ji jemně pohladila po rameni. Obvykle by ji to naštvalo, ale na tuto dívku se nedokázala zlobit.

„Zbohatlíci," odfrkl si Alexandro. „Vždycky si myslí, že jde všechno a vždycky koupit." Nakonec se však pousmál, aby dal najevo, že to nemyslí až tak urážlivě. Julia by mu stejně nemohla odporovat. Měl pravdu. Jeho kůň se znovu dal do kroku a dívky jej následovaly.

Lorena si náhle nervózně odkašlala. „Pane..."

„Alexandro," opravil ji. „A tykej mi, připadám si pak hrozně starý."

„Alexandro," začala znovu. „Ty víš hodně o těch lidech, kteří chytají uprchlíky?" Julia se krátce zamračila, ale pak pochopila, kam tím Lorena míří. Jemně zavrtěla hlavou, ale zdálo se, že si toho farmářka nevšimla. Nebyl to dobrý nápad, tímto směrem se brzy dostanou k tomu, že Alexandrovi čtyři lidé zmizeli před nosem. Nejspíš jim stejně neprozradí nic důležitého.

„Něco málo jsem slyšel z historek a tak," připustil. „Nechcete se pokusit ty dvě chytit znovu, že ne?"

„Není jak," prohlásila Julia. Výběrčí jí kývnutím dal za pravdu.

„Někteří přátelé si vybrali jinou cestu než my," prohlásila Lorena a Julia musela uznat, že to zaobalila hezky. Nelhala, ale ani přímo neřekla, že mu celá čtveřice utekla. „Když jsme ještě byly s nimi, přidali se k nám nějací dva lidé. Tvrdili, že jsou sourozenci, ale na tom vlastně nesejde. Myslím, že se s námi chtěli spřátelit, ale byli trochu... jak to jen říct..." Muž naklonil hlavu na bok a naslouchal.

„Byli otravní," vložila se do toho Julia. Alexandro na ni upřel tmavě hnědé oči. „Ale to asi taky není důležité. Prostě, nejprv jsme si všichni mysleli, že se k nám přidružili, abychom za ně zaplatili na hranicích, ale pak vyšlo najevo, že mají peněz docela dost. A tvrdili, že pomáhají hledaným, že s tím mají zkušenosti a tak."

Alexandro se ušklíbl. „A proč se k vám teda přidali?"

„Protože zjistili, že jsme Pamelini přátele," odvětila Lorena. Odmítala kohokoli zbytečně podezřívat a proto ji tak rozčilovalo, že nevěděla, jestli si to sourozenci zaslouží či nikoli.

„A tím pádem věděli, že přistoupíte na všechno, abyste ji zachránili." Zavrtěl hlavou. „Takový znám až moc dobře. Nedivím se, že měli peníze, aby přešli hranice. Mluvíte teda o hranicích mezi Orocorazem a Esaratou, že jo?"

„Jo, přesně ty," přisvědčila Julia.

„Uznejte, že na zaplacení tohodle fakt nemá každý. Je to jejich job. Tváří se jak největší kamarádi a pak vám úplně na konci vrazí kudlu do zad, aby shrábli odměnu sami. Někdy i doslova. Dobře vědí, že ve větší skupině mají taky větší šanci."

„Tomu nerozumím," ozvala se Lorena.

„Tak polopatě, holčičko – říkala jsi, že jsou dva. A co se stane, když jsou dva? Někdo je hned napadne, zabije, okrade a tak. Kdežto když je vás šest, míň skupin si na vás dovolí. Naslibují vám hory doly, pořád mění svoje lži, a když už je nejhůř, řeknou vám, že se teda přidali jenom proto, aby jim nikdo neublížil. Budou ale tvrdit, že chtějí malý díl odměny a tak. A pak, až bude po všem, tak vás zradí a zdrhnou. A za chvilku to udělají znovu, akorát v jiným státě, někomu jinému. No, nebo jste taky mohly narazit na někoho, kdo nelže, ale o tom dost pochybuju."

„Možná..." začala Lorena. Snažila se v tom najít něco, co by celou teorii výběrčího vyvrátilo, ale Julia ji přerušila.

„Už jednou jsme přišli na to, že nám lžou, pamatuješ?" Lorena musela chtě nechtě souhlasit. Julia už však usilovně přemýšlela nad Alexandrovými slovy. Vrazí vám kudlu do zad. Někdy i doslova. Chtěla Lea varovat. Věděla, že zavolat může jedině on a dlouho se nedostane k telefonu. Pak by sice ještě možná nebylo pozdě, ale možná to vůbec neudělá.

Vzápětí ji něco napadlo. „Ty, Alexi?" oslovila výběrčího. Podrážděně se k ní obrátil. To oslovení neměl rád a od tak mladé holky to navíc znělo jako posměch. „Komunikujete spolu nějak?"

„Koho myslíš?"

„Vás výběrčí."

„Jasně. Pár má i vysílačky, ale ty fungujou, jenom když sobě stojí blízko. Ale spíš tady máme poštu."

„Poštu?" podivila se.

„Jasně," odvětil. „Když musí, přejdou celé pastviny na koni za dva tři dny. Jeden chlápek to tu dokonce zvládl za dvacet hodin." Julia uznale pokývla. Věděla, jak jsou rozlehlé. „Proč?"

„Potřebovala bych varovat ty svoje přátelé." Lorena na ni překvapeně pohlédla.

Zavrtěl hlavou. „Rád bych ti pomohl, ale funguje to fakt jenom v téhle části Emparézy."

„Ale oni jsou tady," odvětila. Chtěl namítnout, že to by je musel potkat, ale pak si uvědomil, že Julia neřekla, kdy se rozdělili. Možná byli už moc východně nebo západně.

„No jo, ale stejně. Musela bys vědět, kde přesně teď jsou."

„Jestli máš mapu, mohla bych to zkusit odhadnout."

„Jak přesně?"

Zaváhala. „Tak na pět mil."

„To je hodně přesné. Jsi si tím jistá?"

„Naprosto," odvětila. Doufala, že je nic na déle nemohlo zdržet. Výběrčí se chystal souhlasit, ale pak si uvědomil ještě jednu věc.

„Stejně to ale nepůjde. Žádný posel nevezme zprávu, která není zašifrovaná."

„Jak to?" nechápala Lorena.

„Vím, že jde jenom o varování kamarádům, ale stejně by se to mohlo zvrtnout. Už párkrát se to stalo. Prochází tady prostě dost divných lidí. Kdysi dávno třeba jeden z nás poslal zprávu druhýmu, ať s ním vymění padesát litrů za drobné, které potřebuje. Není tady totiž banka, s penězi to řešíme takhle. A jak to dopadlo? Někdo toho posla přepadl. Povedlo se mu rychle schovat peníze, ale našli ten dopis. Podle data přišli na to, že u sebe těch padesát musí mít a když zapíral, zabili ho."

„Chudák," vydechla Lorena.

„To teda," odvětil výběrčí. „Od tý doby tady máme takový kód, ale i kdybych to napsal za tebe, posel se nebude obtěžovat, aby mu to luštil. Zabere to dost času a on má hodně práce."

Lorenu náhle něco napadlo. „A co ta šifra Manuela a Pam?" Věděla, že Julia už ji jednou viděla. Pamela si sice nechávala klíč k ní jako tajemství a Lorena ho vždy respektovala, ale napadlo ji, že Julia by ho znát mohla.

„No jo," ocenila její nápad. „Ti lidi, kteří tu byli s námi, kdysi vytvořili vlastní šifru. Je celkem jednoduchá, ale myslím, že by se dala použít."

„Jestli není na první pohled jasné, co tam stojí, je to v pohodě. Ale nebude to zadarmo."

„Já ale přece peníze nemám," klesla Julia na duchu.

„Jasně, já vím, že je tady nemáš, ale co tak dva tisíce navíc k těm sedmdesáti?"

Julia se zamyslela, ale ne nadlouho. Leovo bezpečí za to stálo. Krátce, ale důrazně kývla.

„Fajn," stvrdil to Alexandro. „Teď jenom najít nějakého posla." V hlavě si přemítal, kde by mohl být nejbližší Tábor, jak nazývali místa, kde se poslové zdržovali. Dostali tam najíst a mohli si odpočinout, ale jeho především zajímalo, že to byl rozhodně lepší způsob, jak nějakého nalézt a ani při tom tolik neriskoval, že bude naprosto zaneprázdněn.

Julia si uvědomila, že to bude i lepší, když to napíše v šifře, protože se to Roque a Candela tak snadno nedozví. Přemýšlela, jak přesně to zformuluje. Rozhodla se dodržet všechny zásady, které měli i Pamela a Manuel. Chybějící znaky také vyřeší tím, že přidá pár náhodných a vynechá jména. Navíc bude muset být stručná, aby nemuseli luštit třeba celou stranu. Nakonec se rozhodla, jak přibližně budou její slova znít.

Pozor. Sourozenci jsou zrádci. Na konci vám ti dva vrazí kudlu do zad. Hledají velkou skupinu, aby byli víc v bezpečí, ale pak akorát shrábnou odměnu. Zbavte se jich. JBLL

Dlouho přemýšlela, jak dá najevo, že to píše právě ona a nakonec jí iniciály přišly jako to nejlepší řešení. I kdyby si někdo přece jen dal práci a vyluštil to, i když nevěděla, proč by to dělal, pravděpodobně mu to nedojde. Zvláště když na konci pravděpodobně budou ještě další znaky, které skutečně nedávají smysl. Pro jistotu se rozhodla i ty Loreniny, aby Lea a Manuela ujistila, že i spisovatelka je v pořádku a že jsou spolu. Manuel. Sama pro sebe se pousmála. Šifrou se to všechno pokazilo, šifrou ona alespoň jednu věc napraví.