Kapitola XXVII. – Možná někdy

Chispa ještě více zrychlila, jak jen to bylo se dvěma jezdci možné, aniž by se vyčerpala. Nebyli si jistí, jestli je ještě někdo pronásleduje, ale dali by ruku do ohně za to, že ano. Nikdo si přece nenechal jen tak uprchnout dva tisíce. Doufali, že to časem nechají být, nebo že potrvá dost dlouho, než se svolají, a oni tak získají velký náskok, nebo že toho, který by je dostihl nejvíce, dost zdrží Julia a Lorena. Vše se však mohlo pokazit.

Kůň, kterého propůjčili sourozencům, aby se jich nenápadně alespoň trochu zbavili, klusal o pár metrů napravo podobnou rychlostí. Leo na pár okamžiků přemýšlel, jak špatné je to, kdyby, až na něco dojde, je nějak důmyslně obětoval, aby on a Manuel unikli. Došlo mu však, že by nedokázal žít sám se sebou. Zatím byli jen otravní, jestli měli v plánu něco nekalého, vyjde to najevo později. Takhle tady pořád byla šance, že to, co dělají, myslí dobře.

„Možná jsme měli jít tam, kde šly holky," ozval se náhle Manuel. Leo povytáhl obočí, přestože ho jeho kamarád nemohl vidět.

„Chceš najít Pam, nebo ne?"

„Jo, akorát si nejsem jistý, jestli si vůbec přeje, aby ji někdo hledal."

„Jestli zažila alespoň něco z půlky tak divného jako my, věř mi, že ti bude vděčná."

Manuel se musel zasmát. „Promiň, ale tuhle její stránku až tak neznáš. Jí nejde o to, jestli je tahle cesta skvělá a zábavná a kdesi cosi. Její cíl byl ten útěk, ne to, co přijde pak. Nerozmyslí si to."

„A to sis uvědomoval od začátku?"

„Ne. Ale Lorena asi jo a stejně šla. Já nepochybuju o tom, že ji jednou najdeme, nebo se alespoň dozvíme, co s ní je a tak. Ale i kdyby tvoje holka zařídila, aby ji v Altuře nechali být, nevrátí se tam. Chci se akorát přesvědčit, že je naživu a pomoct jí, aby byla šťastná, aby se dostala na východ."

Leo chvíli zpracovával to množství informací. „Zaprvý, tohle bych od tebe nečekal. Byl jsem připravený tě přesvědčovat, ať ji necháš jít, že je to její život."

„Lor mi trochu otevřela oči."

„Tak to klobouk dolů." Manuel na to popíchnutí nereagoval, a proto pokračoval. „Zadruhý, jak jí sakra chceš pomoct?"

„Jakkoli. Ono se to blbě plánuje, když vůbec nevím, co s ní je."

„Jasně. A zatřetí, Julia není moje holka a nikdy nebude."

„Sourozenci říkali něco jinýho."

„Věříš víc jim nebo mě?" Odmlčel se. „Ne, podívej, Julia se prostě rozhodla, že bude lepší, když to budeme hrát, stejně jako ze začátku před váma. Teďka o nic nejde, jenom o to, aby se nás třeba nesnažili sbalit nebo tak."

„Julia se rozhodla?" zasmál se Manuel. „Zní to, jako bys s tím moc nesouhlasil. Ale klid. Dělal jsem si srandu, vždyť já vím, že spolu nic nemáte."

„Ale jo. Jenomže já prostě nechci, abyste si to mysleli i vy. Ona je fajn a všechno, ale nefungovalo by to."

„Můžu se zeptat, proč vlastně ne?"

Leo zoufale zafuněl. „Už jenom proto, že ani jeden z nás s nikým nechce chodit. Ty to takhle asi nevidíš, s Pam to bylo jinak, ale já prostě nechci dosahovat nějaké cíle. Chápeš, první krok – držení za ruce, druhý – pusa, třetí – mazlení... a co pak? Vyspíme se spolu a můžeme se zase rozloučit, protože už není čeho dosahovat a akorát bychom se opakovali."

„Vím, že s jednou holkou ti do toho nemám co mluvit, ale v lásce jde hlavně o city."

„A o to právě jde. V dnešní době už tam prostě většinou nejsou."

„A Julia to vidí stejně?"

„Víceméně," pokrčil rameny. Váhal, jestli do toho její problém spadá a usmyslel si, že by se dal počítat.

„Tak právě proto byste měli být spolu."

Leo nechápavě potřásl hlavou. „Kdes na to přišel?"

„Tak hele, máš ji rád?"

Leo si povzdechl. „Proboha, Manu, umíš si nás představit jako pár? Pořád bychom se jenom hádali."

„Hele, je jasný, že byste se necukrovali jak nějaké hrdličky, ale vypadáte spolu celkem spokojení. I když teda nechápu, co na ní vidíš."

„Dokud jsem ji neznal, taky bych to nepochopil. Víš, jak jsme se tehdy u těch stromů bavili o té restauraci a tak?"

„Hm?"

„Tak takhle nějak se se mnou teď chová normálně."

„A jak je to dlouho? Kdy se to změnilo?"

„Vlastně nedávno. Bylo to ten den, co Pam odešla. Chvilku jsme si povídali v parku a pak jsem si šel sednout na skálu nad důl, jako vždycky. Vůbec mě nenapadlo, že tam bude. Kdyby si mě nevšimla, asi bych šel pryč, ale... no, prostě jsme tam zůstali oba a ona mi bůhvíproč řekla, že další den se se svým tátou stěhují a taky pár dalších věcí. Když se pak setmělo, chtěl jsem zase sešplhat dolů. Jí to ale přišlo nebezpečné a trvala na tom, že mě vezme dolem. A zbytek už znáš."

„Zní to celkem nepravděpodobně."

„Já vím. Kdyby se mi to nestalo, taky bych si nevěřil."

„Já ti věřím. Akorát mi to k ní nesedí."

„Asi prostě byla osamělá a byla ráda, že s ní mluvím alespoň já. Jasně, mohla si za to, ale to je vlastně jedno."

„Jasně. Ono to ale nesedí ani k tobě."

„Tak to je smůla."

Manuel potřásl hlavou. „A vůbec... myslíš, že tě má ráda?"

Leo potřásl hlavou. „Možná se už nikdy neuvidíme," vyhnul se přímé odpovědi.

„To ti neřekla, kam půjde?"

„Ale jo. Jenže víš, jak se na téhle cestě všechno mění."

„A ty na ni nemáš žádný kontakt?"

„Telefonní číslo. Jenomže ona nemá moje, a já navíc na rozdíl od ní nemám přenosný mobil. Musel bych jí zavolat první a..."

„A co? Jestli ti ho dala, tak přesně to asi chtěla, ne? Ty se prostě normálně bojíš."

„Nechme toho. Zníme jak nějaké malé holky."

„To bude možná tím, že se tak chováš. Tak Leo, o co jde?"

Oslovený si povzdechl. „Doteď to bylo fajn, ale nejsem si jistý, jestli to není proto, že se pořádně neznáme."

„Prosím tě, Leo. Stejně se nepoznáte. Vzpomeň si na Pam. Já ji znám skoro od narození. A stejně jsem nevěděl, jaká vlastně je, nepoznal jsem, že necítí to samé, co já, že miluje tebe a tak."

„Když už jsi to nakousl..."

„Ty to chceš ještě řešit? Vždyť jsi to taky nevěděl, ne?"

„Ne. Ale možná jsem to spíš nechtěl vědět."

„Stejně jako já. Ale Lor to věděla," přiznal Manuel.

„Počkej. Lorena to věděla?"

„Jo. Jasně, že mi to předtím neřekla, je to její kamarádka a ani na ni nejsem naštvaný, ale prostě mě štve, že jsem to nepoznal, když jsem s ní strávil tolik času, možná i víc než Lor. A to je to, o čem mluvím. Jestli Julia nebude chtít, stejně ji nepoznáš."

„Jasně, ale já jsem mluvil o tom, že prostě stačí, abychom jeden o druhém zjistili trochu víc, a už spolu nemusíme vycházet."

„A já ti říkám, že ty se prostě normálně bojíš."

„Stačíš mi ty a Lor. U vás si jsem prostě jistý, na čem jsem."

„Jo. A proto sis skoro každou chvíli povídal s Julií. Protože jsme ti stačili. Promiň, ale byl jsi s ní fakt často."

Leo musel uznat, že na tom něco je. „Stejně se už možná nikdy neuvidíme."

„A když jo?"

„Teď máme stejně jiný starosti, třeba že nám pravděpodobně jde o krk."

„Neutíkej od tématu. Podle mě bys měl zkusit se s ní víc bavit. Všechny jsi v podstatě kvůli tomu, že se bojíš, poslal do háje, ale napadlo tě někdy, že Julia při tobě pořád zůstává? Sice tě posílala do háje dost dlouho ona, ale vlastně tady vždycky byla, vždycky jsi mohl přijít a prohodit s ní pár slov, ne?"

„Já nevím. Možná ji někdy zavolám nebo tak."

„To slovo u tebe nesnáším. Někdy spolu doděláme ten referát, někdy se spolu naučíme tu matiku, někdy zkusíme tamtu brigádu. Mám pokračovat?" Leovi došlo, že vyjmenovával věci, které neudělali nikdy.

„Možná by bylo lepší, kdybychom se už neviděli. Je to mezi náma moc komplikované."

„Protože si to komplikované děláte, ne?"

„Proč tohle vlastně chceš? Nemáš ji rád."

„Protože jsi teď takový jiný, když ses s ní sblížil."

„Jiný?"

„Jo. Připadáš mi... já vlastně nevím. Ale minimálně si říkám, proč se s tebou bavím, jenom asi tak každých pět minut."

„A předtím?" usmál se.

„Předtím každých pět sekund."

Manuel už nic neřekl, ale Leo nad jeho slovy musel přemýšlet. Nikdy vlastně nebyl úplně šťastný. Vždy měl pocit, že mu něco chybí. Manuel a Lorena to prázdné místo sice vyplňovali, ale jako by jen z části a jen když s nimi přímo byl. Když se ocitl sám, díra se zvětšila. Teď tam sice byla také a věděl, že vždy bude. Jeho rodina už se mu nikdy nevrátí. Nedokázal je zachránit, a nedokázal zachránit ani ty, které mohl. I po tolika letech si to stále vyčítal.

Ale když tady byla Julia, bolelo to o něco méně. Možná to bylo tím, že ona při každém odchodu také něco ztratila. Možná měla v srdci také takové prázdné místo. Možná ne. Nicméně to byl možná opravdový důvod, proč ji vyhledával. I když se k němu ze začátku chovala odmítavě, bolest, která ho doprovázela, kterou už nevnímal, ale stále tam byla, polevovala. A polevovala, i když s ní zrovna nebyl. Snad měl pocit, že jí může pomoct, i když šlo o pomoc jiného druhu. Že ona ho také potřebuje. Nezáleželo na tom, hlavní bylo, že se nedalo říct, že by necítil vůbec nic.

„Hele," vyrušil ho z myšlenek Roqueův hlas. Ani si nevšiml, že se k nim přidružili. „Další výběrčí," ukázal před sebe. Byl otočený zády, takže si jich nevšiml, ale byla to jen otázka času. Leo zaúpěl a nasměroval Chispu k menšímu kopci, za který se alespoň na chvíli mohli skrýt.

„No, dobrá zpráva je, že jestli se dívá opačným směrem," prohlásila Candela. „Neví o nás. Lorena a Julia odvedly dobrou práci, když přiměly toho prvního nevyvolat poplach." Leo i Manuel s ní výjimečně souhlasili.

„Ale špatná je, že ho nejspíš nemineme. A dožene nás, jestli má koně," dopověděl její bratr. „Jede totiž sám, takže je lehčí."

„Můžeme se rozdělit," napadlo Lea. „My vpravo, vy vlevo."

„To je dobrý nápad," ocenila to Candela. „Ale jestli si přivolá posily, asi nás stejně chytí."

„Zastřelíme ho," ozval se Roque. „Udělám to." Mluvil tak věcně, jako by se bavili, kdo nachystá večeři.

„Cože?" otázal se Manuel v domnění, že se přeslechl.

„Je to jediná šance," namítla Candela. „Když to udělá dost rychle, nepřivolá další."

„Ne. S tím nesouhlasím," odmítl to Leo.

„Ale no tak, morálka je pro pitomce, co neumějí držet zbraň," zasmál se Roque. „Stejně mi v tom nezabráníš." Seskočil z koně a tiše se plížil tak, aby byl na dostřel.

Seběhlo se to tak rychle, že Leo ani Manuel nevěděli, co dělat. Leo si přál Roquea zastavit, alespoň jednou zachránit člověka před smrtí. Možná by po něm mohl skočit. Ale jak by pak vyřešili jejich problém? Měl peníze, ale na Juliiné kreditce. Možná kdyby toho muže přesvědčil, že mu zaplatí, když je dovede k bankomatu...

Otevřel ústa, aby to navrhl, ale tichou krajinu prořízl výstřel. V ten samý okamžik se Candela rozběhla a o pár sekund později zazněl druhý výstřel. Roque se sesunul k zemi a ona s ním. Skoro v ten samý okamžik padl také muž, který měl být terčem. Manuel a Leo na sebe zmateně pohlédli a běželi za sourozenci.

„Ne, Roque, prosím," slyšeli Candelin hlas. Zněl úplně jinak, než byli zvyklí. Obvykle mluvila ležérně, ale teď z ní čišelo zoufalství. Tiskla svému bratrovi dlaň a plakala. Manuel a Leo si teprve teď uvědomili, co se vlastně stalo. Roquea postřelili. Ještě žil, ale vypadalo to, že je to vážné. Candela na oplátku zastřelila onoho výběrčího.

„Mu-musel si všimnout moji pi-pistole," vykoktal ze sebe Roque.

„Neunavuj se. Za chvíli budeme ve městě, tam ti pomůžou," prohlásila jeho sestra a stiskla mu dlaň ještě pevněji. Druhou se snažila zastavit krvácení. Pravděpodobně ho střelil do hrudi. Manuel a Leo na sebe vyděšeně pohlédli. Tohle bylo hodně zlé.