Kapitola XXIII. - Nový začátek

Manuel prosebně pohlédl na Lorenu. Dívka si povzdechla, ale nedokázala ho odmítnout. Navíc si už toho přečetl tolik, že si zasloužil znát konec jejího příběhu, který četl v každé volné chvíli. Lichotilo ji, že to čte, i když to byl muž a ona si myslela, že ti v životě její díla číst nebudou. Věděla, že Manuel je teď přecitlivělý, proto se do toho dal, nebo jí možná jen chtěl udělat radost, ale stejně to bylo potěšující. Podala mu svůj sešit a sledovala jeho pohled. Doufala, že mu nedojde, co ten závěr ve skutečnosti znázorňuje.

Nastala další noc na tomto osamělém pobřeží, kde už léta kromě strážců majáku nikdo nezakotvil. Věděl, že dnes zase připluje. Připlouvala s každým východem hvězd. I když věděl, že každé její slovo je lež, uklidňovala ho. Slibovala mu lepší budoucnost, slibovala mu, že již nebude více osamělý.

Slibovala mu jeho Lyyti. Ani v nejmenším mu ji nemohla vrátit. Poté mu slibovala dokonce sebe, pokud by někdy milovanou nechtěl. Byla okouzlující, to ano. Avšak on nikoho jiného než svou lásku nechtěl a nikdy chtít nebude. Když odešla, věděl, že již nikdy nedokáže být znovu zamilovaný. Přál si zemřít, přál si jít za ní. Ale nemohl. Nemohl nechat utopit všechny ty ztracené námořníky, protože neviděli skaliska v mělkých vodách a nic je na ně neupozornilo.

Sotva na to pomyslel, uslyšel už tak známý zvuk strun. Pokaždé hrála jinou melodii. Nikdy si nemyslel, že by jich mohlo existovat tolik, ale ona je všechny zahrála s naprostou dokonalostí. Do temnoty zazněl i její podmanivý hlas, který ho lákal do temných hlubin.

„Můžeš znovu za svou láskou,

přísahám ti na temná nebesa,

tvá duše není do hry sázkou,

tvé tělo bude sic dolů klesat,

ale já tě chci zachránit.

Uvidíš kraje nevídané,

uvidíš skryté zahrady ráje,

hledat tvou lásku není marné,

poslouchej, jak ta má lyra hraje,

vytvořím ti k milované nit.

Já za tebe světlo rozsvítím,

budu tobě navigovat lodě,

já některá srdce pohltím,

po že jsou zkažená, mém soudě,

a ty budeš zase moci snít."

Kdyby nevěděl, že lže, věřil by tomu. Tentokrát mu neslibovala nic nesplnitelného - každý z nich by z toho něco měl. On by zase spatřil Lyyti, ona by střežila maják, starala by se o něj možná na věky věků a jednou za čas by vzala srdce nějakému prohnilému a zkaženému námořníkovi. Byla by to velice snadná kořist - ve zdejších vodách takových námořníků byla spousta. Ale ona neříkala pravdu. Sirény vždy lhaly.

Zahleděl se do tmavých vln. Opravdu byly takové všechny? A opravdu by to nemohla být její upřímná nabídka? Možná nebude brát jen zkažená srdce, ale co mu na těch námořnících záleželo? Jim také nezáleželo na něm. Nikomu na něm nezáleželo, snad jen jeho drahé Lyyti.

Ach moře, tak krásné moře. Proč by se ho vlastně měl bát, když se v něm plavil celý život? Za doprovodu písně, ve které se stále opakovala ta samá slova, vstoupil do vln. Nebránil se, ani se nemohl bránit. Vtáhl ho s sebou nějakou obrovskou mocí, které se nemohl ani ten nejostřejší meč vyrovnat.

Když jeho plíce začaly prosit o kyslík, hlavou se mu mihla myšlenka, kterou celá ta léta potlačoval. V tomto polomrtvém stavu to ovšem již nedokázal. Začal divoce kopat nohama, aby se dostal zpět k hladině, ale bylo příliš pozdě. Proč tomu proradnému dítěti moře věřil? Oklamala ho a on tomu tak slepě věřil. A i kdyby ne, a to bylo hlavní, bude Lyyti opravdu tak ráda, že ho znovu vidí, že toho tolik obětoval? Milovala ho tak, jako on ji, nebo si to jen namlouval? Dala mu to snad někdy sama od sebe najevo? Jejich láska možná nebyla tak silná, jak si myslel.

Manuel pomalu odložil popsané papíry a zadíval se do korun stromů. Lorena se nesměle zasmála jeho strnulému výrazu.

„Manu," zašeptala měkce. „Já chápu, že ti není právě nejlépe, že je to pro tebe těžká doba, ale to, co jsem napsala, je jen příběh. Není třeba být smutný kvůli postavám, které vlastně neexistují jinde než v mé mysli."

Podíval se na ni. Nedokázal se na ni zlobit, ale nedalo se říct, že by se jeho názor na ni nezměnil. I když ona za to vlastně ani nemohla. „Lor," oslovil ji a zkoumavě se na ni podíval. Nevydržela jeho pohled a sklopila oči. „Máš pravdu."

Otřásla se. O čem to mluvil? „V čem?" odvážila se zeptat a doufala, že se její obavy nevyplní.

Povzdechl si. „Pamatuju si, jak jsi jednou říkala, že se inspiruješ skutečnýma lidma." Sledoval, jak si nervózně prohrábla své husté vlasy. „Pam... Pam to, co mi řekla ten poslední den, věděla už dlouho, že jo?" Poznal to. Věřila v jeho zaslepenost, ale nejspíš se začínal probírat.

„Pam ještě ne. Ale jsem pozorovatelka," vysvětlovala tiše. „Ano, Manu, inspirovala jsem se trochu tebou. Ty bys za ní také šel kdekoli. Ostatně, právě to právě děláš." Nervózně se zasmála.

„No právě. A možná jsem přesně tak blbý jako ten chlápek u majáku."

„Ne, to ne, proč si to myslíš?"

„Protože Pamelu možná najdeme, ale proč by se chtěla vrátit? Kvůli mě určitě ne, když milovala... vždyť víš. Ona si přeje svobodu a tu teď má, i když po ní jdou. Proč by chtěla domů?"

„Protože toho riskuje až moc. My ji přesvědčíme," usmála se.

„Hm," zamumlal nepříliš nadšeně. „A vůbec, myslíš si o mně, že jsem stejně sobecký jako ten tvůj hrdina?"

„Proč se na něco takového ptáš?" otázala se trochu vyděšeně.

„Tak myslíš?"

Na okamžik se zamyslela, jak to vyjádřit co nejjemněji a zároveň nejupřímněji. „Jen jsi ji měl vždy až moc rád. Nicméně, ona také není bez viny."

„A ty jsi to o Leovi věděla?"

„Ne," zašeptala, ale její výraz mluvil za vše.

„Lor," hlesl a přísahal by, že kdyby neseděl, podlomila by se mu kolena.

„Nemohla jsem ti to říct. Slíbila jsem jí to a sliby se neporušují. Snažila jsem se ji přesvědčit, ať ti nelže, ale ona tě měla moc ráda na to, aby ti ublížila."

„Myslíš, že bychom ještě někdy mohli..."

„Nemyslím, Manu. A nejde vůbec o to, že bys něco udělal špatně jen ty. chyba je vždy na obou stranách. A nejde ani o to, že už by tě ráda neměla. Sám ale dobře víš, jak je Pam tvrdohlavá. Nepřistoupí na to, jen aby si zachovala svou hrdost. Nicméně, mohu se plést."

„Ty se v takových věcech nikdy nepleteš," zavrtěl hlavou.

Lorena otevřela ústa, aby něco odpověděla, ale všimla si, že k nim míří Leo a Julia. Podívala se po sourozencích, ale zdálo se, že něco řeší mezi sebou a výjimečně jim dají pokoj. Nebo si díky stromům možná nevšimli, že se shromáždili na jednom místě, těžko říct.

„Co se stalo?" zeptal se Leo, když viděl jejich pochmurné výrazy.

Manuel pokrčil rameny. „Nic. Akorát mi přijde, že tahle výprava je vlastně k ničemu."

„Není," odvětil Leo. „Kdo ví, co všechno zažila. Musíme ji dostat domů." Manuel se neubránil podezřívavému pohledu. Leo protočil oči. „Kvůli tomu, že jsem jí dostal do toho vězení. Neboj se, nic jiného za tím není."

„Neměl bych ti do toho co mluvit," odpověděl jeho přítel, ale nešlo mu to na jazyk. „Ale to je jedno. Proč jste tady?"

„To si nemůžu popovídat s kamarádem?" zazubil se Leo.

Julia už toho protahovaní měla plné zuby. Sourozenci se mohli každou chvíli rozhodnout připojit. „Chceme vás varovat."

„Před čím?" povytáhl Manuel obočí. Julia upřela pohled na Lorenu. Spisovatelka se nervózně zvrtěla. Nikdy neměla ráda příliš pozornosti.

„Co přesně ti Roque říkal?" zeptala se břitkým tónem. Lorena se zachvěla. Leo Julii stiskl dlaň, aby jí dal najevo, že má trochu zvolnit.

„Je-jen jsme si po-povídali," zakoktala.

Julia se pousmála. „To jsem ráda. Mně se totiž snažila Candela přesvědčit, že někdo z vás nemá čisté úmysly, že chce něco jiného než my ostatní a tak." Pohlédla na Manuela.

„Já?" podivil se.

„Všimla si, že se nemáme právě v lásce. Tak jsem si myslela, jestli se Roque nepokoušel o to samé."

„Myslel jsem si, že už jsou k nám upřímní," prohodil Manuel.

„Jo, to já taky," odfrkla si Julia.

„Vlastně," ozvala se Lorena nesměle. „Vlastně jsi měla pravdu. I Roque se o to pokoušel."

„Já jsem si to myslela," odvětila Julia. „A budu hádat - snažil se tě poštvat proti mě, co?"

„Já mu nevěřím," vyhnula se Lorena přímé odpovědi. Neříkala pravdu, ale ani nelhala. Ona nevěděla, co si o tom myslet.

„Je jasné, že proti mě. Dobře vypozorovali, kdo s kým se baví a tak," procedila Julia skrz zuby. „Zajímalo by mě, o co jim jde."

„Možná nás potřebují rozdělit," nadhodila farmářka. Celá čtveřice se nad tím zamyslela.

„To se jim nepovede," prohlásil nakonec Leo a doufal, že to zní dostatečně rozhodně. Pohlédl na zbývající trojici. Všichni váhavě přikývli. Položil na zem ruku hřbetem nahoru. Lorena na ni položila tu svou. Po pár vteřinách se přidal i Manuel. Váhavě pohlédl na Julii.

„Víš, jak se to říká," pronesla dcera zbohatlíka. „Nepřítel mýho nepřítele je můj přítel." Položila dlaň navrch a zpečetila tím nevyřčený slib, že je nic nerozdělí, a už vůbec ne Roque a Candela.

Leo vytáhl zdola svou dlaň a položil ji na tu Juliinu. Chtěl jí tím dát najevo, že je rád, že se rozhodla právě takto, ale když to samé udělala i Lorena, rozběhla se tím hra. Stále zrychlovali a zrychlovali, až nebylo vidět, čí ruka právě přiklopila tu vrchní a i samotní účastníci se v tom začali ztrácet. Pak se všechno pokazilo, když Manuel vytáhl svou dlaň z chumlu dříve, než měl, a předběhl tak spisovatelku, která byla zrovna na řadě. Z legrace ho po dlani pleskla a zasmála se. Přidal se k ní, a o chvíli později i Leo. když Julia cítila, že jí cukají koutky, nebránila se alespoň úsměvu. Nemohla si ale nevšimnout, jak zvláštně na ni Manuel pohlédl.

„Co je?" zeptala se ho a narušila tím celou příjemnou atmosféru.

Zavrtěl hlavou. „Nic. Mám hlad, kdo si dá něco se mnou?" Podíval se po zavazadlech. Leo mu ale položil ruku na rameno.

„Ne, fakt. Klidně to řekni, vždyť je to už jedno."

Manuel se zamračil. „Nic, fakt. Překvapilo mě, že se tomu taky směje, to je všechno." Letmo zavadil pohledem o Julii. Černovlásce se nelíbilo, že o ni mluví jako by tady nebyla.

„Pár věcí se změnilo, od té doby, co jsme na téhle cestě," pronesla naoko ledabyle a ten dojem ještě doplnila pokrčením ramen. „Kromě jiného jsem teď stejná lůza jako vy." Manuel zaťal pěsti. 

„Ona to..." Leo chtěl říct, že to nemyslela tak, že jimi opovrhuje, ale jeho kamarád ho předběhl.

„Jasně. Jednou u sebe nemáš kdovíkolik milionů a myslíš si, že jsi..."

„Ale ne," přerušil ho Leo, aby zabránil hádce. „Ona se chce postavit na vlastní nohy. Zůstane na chvilku v Altuře, sama."

Manuel pozvedl obočí. „Ale to znamená..."

„Jo. Že na tom fakt budu ze začátku možná ještě hůř než vy," odpověděla Julia. Nebylo jí to tak jedno, jak z tónu jejího hlasu vyznělo, ale byla pevně rozhodnutá. Byla ráda, že to Leo zrovna teď vytáhl. Bude to tak lepší, než kdyby se to i jeho přátelé dozvěděli až v Altuře. Předejde tak zbytečným spekulacím z jejich strany. „Mohla bych se rozhodnout jinak, ale já to tak chci."

„Jsi velice odvážná," vyjádřila své pocity Lorena a věnovala Julii upřímný úsměv. Černovláska se jí ho alespoň pokusila oplatit. „Můžeme ti pomoct. Alespoň tedy já."

„Lor, to nepůjde," namítl Leo. Než však stačil namítnout, že Julia o pomoc někoho jako jsou oni nestojí, bývalá zbohatlice ho vyvedla z míry. 

„Díky, fakt, ale chci to tentokrát dokázat sama. Ale jsi hrozně milá."

„Tak tě alespoň mohu brát do restaurace nebo do něčeho podobného, abys měla alespoň nějaké jídlo zadarmo," nadchla se Lorena. Julia zabloudila pohledem k Leovi.

„Nebo do kina," odpověděla narážkou, kterou pochopili jen oni dva.

„Nebo," rozzářila se spisovatelka, která si němého rozhovoru mezi nimi nevšimla. „Možná bychom mohli zajít i do kavárny U Červeného kaktusu, mají tam moc dobrou zmrzlinu. Jakou příchuť máš nejraději?"

„Pistáciovou," odvětila Julia trochu nepřítomně. Stále upírala pohled na Lea a vedla s ním němý rozhovor. „Když tam budu já, přijdeš taky?" zeptaly se její oči.

„Samozřejmě," odvětil stejným způsobem a zeširoka se usmál.