Kapitola XXI. – Semena pochybností

Nabídla se, že Roquea vezme na svého koně. Připadalo jí totiž, že kdyby měl jeden nést dva muže, bylo by to pro něj příliš, a její hřebec byl navíc statný. Teď toho ovšem litovala. Myslela si, že poté, co jim prozradili, o co jim jde, ať už lhali nebo ne, poté, co se jim za to omluvili, už nebudou tak otravní. Bylo to však úplně stejné jako předtím v motelu.

Litovala toho, že si neumí sjednat pořádek jako Julia. Candela sice občas něco prohodila, ale když ji černovláska ignorovala, po chvíli toho nechala. Možná byla méně vytrvalá než její bratr, ale Lorena věděla, že je to hlavně tím, že ona Roqueovi prostě neuměla naznačit nebo dokonce říct, ať ji nechá na pokoji. Možná si také myslel, že ona je ten nejslabší článek, že jí může namluvit cokoli a ona mu uvěří. Myslela si to spousta lidí. Nebyla důvěřivá. Jen své pochybnosti málokdy řekla nahlas.

„To musí být super," nadchl se Roque. „To tě prostě jen tak něco napadne a ty to napíšeš? Já bych to nedokázal."

„Já už vlastně moc nepíši. Musím se starat o farmu."

„Jasně, ale stejně – kde bereš inspiraci? A vůbec, jaké to je řídit farmu?"

Taktak potlačila povzdech. Právě položil hned dvě otázky, které slýchávala skoro pořád a nikdy na ně pořádně nedokázala odpovědět. „Je těžké říct, kde beru inspiraci. Pokaždé to je jinde. Jednou se inspiruji nějakým místem, podruhé rozhovorem, který jsem zaslechla a tak podobně. A ohledně řízení farmy, on je to vlastně spíše ranč, vzhledem k tomu, že žijeme u pouště. Ale říká se tomu farma, protože tam přece jen nejsou jen koně. A není to pro mě zase tak těžké, vyrůstala jsem v tom." Doufala, že mu taková odpověď bude stačit. Nečekala však, že má ještě nějaké téma k vyptávání.

„Zrovna jsem tak přemýšlel – vy musíte mít tu Pamelu hodně rádi, jestli pro ni podstupujete tohle. Je zajímavé, že jste se sešli hned čtyři. Pamela, jak je vidět, má hodně pravých přátel."

„Je skvělá," odpověděla spisovatelka, ale srdce ji začalo splašeně bít. Kam tím Roque mířil? Říkal to jen proto, že nedokázal mlčet, nebo za tím bylo něco víc?

„Nikdy jsem si nemyslel, že někdo má hned čtyři lidi, kteří pro něj udělají tohle. Je to vážně neuvěřitelné." Lorena mlčela. Něco se jí na tom přestalo zdát. „Jak jste se vůbec poznali?"

„S Pamelou jsme spolu studovali střední školu. Přes ni jsem se seznámila s Manuelem, protože spolu chodí." Doposud říkala pravdu, ale nechtěla to dále komplikovat. „Leo a Julia jsou jeho přátelé."

„Manyho?"

„Ano. Proč se vůbec ptáš?" Snažila se, aby to znělo nevinně.

„Jenom mě to prostě zajímá. Neber si to zle, ale nepřipadá mi, že by spolu Many a Julia nějak vycházeli." Lorena musela uznat, že kdyby řekla, že ano, nevěřil by jí. Ti dva spolu vlastně nikdy ani pořádně nemluvili. Ona ostatně s Julií také ne.

„Ona je spíše Leova kamarádka."

„Takže ona zachraňuje holku kamaráda jejího kamaráda?" zasmál se. „A obětuje pro to tolik?"

„Ono je to trochu komplikovanější," připustila. Uvědomila si ovšem, že sama neví, jak to je. Leo jim řekl jen to, že Julia má své důvody, proč chce Pamelu zachránit a že může za její zatčení a teď si to vyčítá.

„Chceš mi to říct?" vytrhl ji Roque z přemýšlení.

„Opravdu se nezlob, ale možná bych raději mluvila o něčem jiném. Omlouvám se. Jde pouze o to, že bych ti nechtěla vykládat něco, o čem toho moc nevím."

„Ty nevíš, jaký má cíl?"

„Vím. Zachránit Pamelu. Chce to stejně jako já, tím jsem si jistá. I kdybych měla nějaké pochybnosti, Leo ji zná a je v tomto ještě opatrnější než já."

Roque se na chvíli podíval na dvojici, o které právě mluvili. „Já jenom, aby ho nějak nezblbla. Nevím, prostě mi na ni něco nesedí. Ale ono to asi bude vzájemné. Máš pravdu, tohle není dobré téma. O čem si chceš povídat?"

Lorena ovšem nedokázala odpovědět. Pohlédla na Julii a Lea. Zrovna spolu nemluvili, možná kvůli Candele, ale nemohla si nevšimnout, že k sobě občas zabloudí pohledem. Jejich oči se nikdy nestřetly, ale nedalo se popřít, že se takto pozorují. Také se jí na Julii něco už od začátku nezdálo. Přičítala to tomu, že ji nezná, ale co když měl Roque přece jen pravdu, co když to znamenalo něco více?

Potřásla hlavou. Nesmí být paranoidní. Sourozenci mluvili tolik, že občas říkali i věci, nad kterými pak musela dlouho přemýšlet, i když je jen tak prohodili. Leo si s Julií často mluvil. Jistě by se nenechal ničím tak zmást, aby přehlédl, že něco není v pořádku. On lidem nevěřil. Alespoň obvykle. Ráda by věděla, co přesně se mezi nimi odehrává, aby si mohla být jistá.

Zhluboka dýchala, aby se příliš nerozzuřila a netrhala otěžemi. Ten kůň za to, jak ji Candela rozčilovala, nemohl. Už jí nevadilo, že neustále něco říkala, ale vyptávala se jí na příliš osobní věci. Některé z nich zatím neřekla ani Leovi. Pohlédla na něj, protože se ji už poněkolikáté vkradl do mysli. Než poznala sourozence, myslela si, že otravnější člověk než on neexistuje. Jenže on byl otravný tím legračním, vlastně celkem příjemným způsobem, což se o Roqueovi a Candele říct nedalo.

„Taky se mi líbí," prohodila dívka sedící za ní a zvonivě se zasmála.

„Kdo, prosím tě?" nedalo to Julii nezeptat se.

„Vždyť je to jasné. Leo. Pořád na něho zíráš." Julia potřásla hlavou. Tohle už přeháněla.

„A z toho jako vyvozuješ, že se mi líbí? Vždyť ty o tom nic nevíš."

„Protože mi nic neřekneš," zachichotala se. „Ale no tak, neboj. Já mu to neprozradím."

Julia zaváhala, ale nakonec usoudila, že tahle možnost vyvolá méně otázek a nebudou vést ten směšný rozhovor, který nikam nevedl. Vysvětlovat, proč se na něj dívá doopravdy, se jí nechtělo. „Ani nemusíš."

„Copak on to ví?"

„Ví. A o nic se nesnaž. Je můj." Candela chvíli mlčela, což Julii přišlo podezřelé. Když už nic, alespoň Lea zachránila před tím, aby ho otravovala ještě více než doposud.

„To je strašně hezké, fakt. Hodíte se k sobě."

Julia se musela usmát. Bavilo ji, jak jim o všichni snadno uvěřili. Leo měl tehdy pravdu. Tahle hra vlastně byla zábava. „Díky."

„Jak je to vlastně dlouho?"

„Pár týdnů, ale známe se z univerzity, takže je to vlastně divné, že jsme se dali dohromady až teď," odpověděla poloviční pravdou.

„A Manu a Lorena tam taky studují?"

„Jenom Manuel."

„Koho z nich jsi poznala jako prvního?"

„Ty mě vyslýcháš nebo co?" Povzdechla si. „Oba tak ve stejný čas."

„Ale s Leem vycházíš víc."

„Jasně že jo, když s ním chodím." Ten rozhovor se jí přestal zdát. „Ale Manu mi nevadí." S tím si nebyla tak jistá, ale poslední dobou se úspěšně ignorovali. To ovšem Candele nemínila vysvětlovat.

„No, mně připadá takový divný. Ani se pořádně neusměje, moc s nikým nemluví..." Tohle Julii nevadilo. Když nad tím tak přemýšlela, vlastně jí přímo nevadil. Jen s ním nechtěla mít nic společného.

„Nedávno se s ním rozešla holka. Co bys čekala?" Už když to dořekla, si však uvědomila, že toho prozradila moc.

„Počkej, tohle mi nějak nesedí. Neříkali jste, že je jeho holka ta Pamela?"

„Byla."

„A proč ji teda chce zachránit? Nepřipadá ti to nějaké divné?"

„Protože ji má pořád rád," zavrčela. Vážně přemýšlela nad tím, že na Candelu zase přestane reagovat.

„A to toho podstupuje tolik pro někoho, s kým už ani není? Kdyby to za to stálo, nerozešli by se."

„Co tím chceš jako říct?"

„Nic. Jenom mě tak napadlo, že vám možná neříká všechno."

Julia protočila oči. „Candelo, o co se snažíš? Kdybys zpochybnila cokoli jiného, možná bych ti věřila, ale nic o tom nevíš. Nevíš nic o tom, jak ji má rád, tak se do toho laskavě nestarej. A jestli nás chceš rozeštvat nebo tak něco, tak se ti to stejně nepovede."

„O nic nejde," zasmála se druhá dívka. „Jen jsme si přece povídaly."

„Měla jsem tě v tom zatraceným motelu nechat," zamumlala si Julia víceméně pro sebe. Podívala se na Roquea a Lorenu. Jestlipak ji také říkal něco podobného jako Candela jí? Dala by ruku do ohně za to, že ano. Tak rychle, jak důvěru k sourozencům získala, ji zase ztratila. Měli by se jich vážně zbavit, než to zajde ještě dál.

„Promiň," hlesla Candela. Znělo to smutně a upřímně, ale Julia už jí to nedokázala věřit.

„Neomlouvej se. Jenom nás nech být, jo? Jestli chceš Pam pomoct, prosím. Můžeme se spolu klidně i bavit, a to nenabízím každému, ale bez vedlejších úmyslů. Tohle mě fakt unavuje."

„Dobře," špitla. Julia netušila, jestli jí dát ještě jednu šanci, nebo se jich vážně pokusit zbavit. Pokud to ovšem jde. Rozhodla se, že se zeptá na názor ostatních, minimálně Lea, a přihlédne k tomu.

„Navrhovala bych pauzu. Koně jsou vyčerpaní!" slyšela Lorenu. Zprávu všichni přijali s povděkem. Julii, jak při slézání zjistila, stejně neuvěřitelně bolela stehna. Už dlouho nejela na koni po takovou dobu. Nejprve přemýšlela, jestli si nepromluví s Manuelem, jestli ho nevaruje, že ji poštvávají proti němu, nebo s Lorenou, aby zjistila, jestli se i Roque o něco pokoušel, ale nemohla.

Zjistila, že k nim zkrátka nedokáže přijít a oslovit je, když ji s nejvyšší pravděpodobností respektovali zase jen kvůli penězům a možná trochu kvůli Leovi. Nikdy neměla problém mluvit s lidmi, ale to bylo proto, že jí na nich nezáleželo. Poslední dobou jako by se však něco změnilo. Možná bylo dobře, že se rozhodla svůj život po tomhle obrátit. Možná by se k tomu starému už ani nedokázala vrátit. Povzdechla si a zamířila za Leem.

„Něco po tobě potřebuju," prohlásila.

„Co?" Propletla své prsty s těmi jeho. Udiveně pohlédl na jejich spojené dlaně. „Neříkám, že by mi to vadilo, ale proč?"

„Hra pokračuje," pokrčila rameny. Protočil oči.

„Tohle mi budeš muset vysvětlit."

„K tomu se chystám," odvětila a převyprávěla mu všechno, co se událo, včetně svých domněnek. Jen poslouchal a občas přikývl.

„A zase to říkáš mně."

„Protože tě do toho taky můžou zatáhnout. Možná už to udělali."

Zavrtěl hlavou. „Zatím ne, ale stejně bych jim nic z toho nevěřil. Lorenu a Manyho na to znám už moc dlouho a ty... jsi prostě ty."

„Já jsem já?" ušklíbla se.

„Zatím jsi mi nedala důvod ti nevěřit. Vždyť si vezmi, co už o tobě vím. Nelhala bys mi." Propaloval ji pohledem. Měla nutkání se podívat jinam, ale neudělala to.

„Nedívej se tak na mě," procedila skrz zuby.

„Kdybys lhala, očekávám, že by ses mi teď přiznala," zazubil se.

„Ty fakt nejsi normální," povzdechla si, ale věděla, že má možná pravdu. „Ale k věci. Co si o tom myslíš?"

„To bych taky rád věděl."

„Ty nejenže nejsi normální, ty jsi ještě ke všemu k ničemu."

Rozhodil paže. „A to jsi čekala, že ti dám nějakou superradu, která bude zaručeně fungovat?"

„Ne, ale prostě chci znát tvůj názor. I když ta superrada by mi rozhodně pomohla víc."

„No, můj názor je, že nevím."

„A jsem tam, kde jsem byla. Díky." Pousmála se, aby pochopil, že mu to nevyčítá. Jeho tvář však zůstala vážná.

„Ne, počkej. Podívej, pořád je možné, že ty dva potřebujeme. Prostě to, co jsi řekla mně, řekneme i Manuovi a Lor a dáme si na ně pozor." Chtěl dodat ještě něco, ale zahlédl svého kamaráda, jak si to k nim rázuje. Pustil Juliinu dlaň a vyšel mu naproti. Černovláska ho následovala.

„Co se děje, Manu?" otázal se.

„Nerad vás ruším, ale tamhle stojí nějaký chlap a tvrdí, že chce skoro půl litru za každýho." Ukázal ke svému koni. Skutečně tam někdo, koho neznali, byl. Vypadal docela obyčejně. Na sobě měl károvanou košili, jednoduché kalhoty, vysoké boty a červený šátek kolem krku. Přes rameno si nesl tmavě hnědou koženou brašnu.

„Pět set? Proč?" zamumlala si Julia víceméně pro sebe.

„Mluvil něco o administrativním poplatku, ale nevím. Hranice už jsme přece překročili," odpověděl jí Manuel. Potřásla hlavou. Nevěděla, kde se tady vzal, ale mohl klidně zase odejít, protože od ní neuvidí ani jedinou minci. Došla až k němu.

„O co jde?" zeptala se rovnou.

Snědý muž se usmál a odhalil tak křivé zuby. „Administrativní poplatek. Čtyři sta osmdesát pesos."

Julia zavrtěla hlavou. „To je blbost. Už jsme dali spoustu peněz na hranicích."

„Jo, holka, zadarmo ani kuře nehrabe. Počkej." Chvíli něco hledal ve své brašně a nakonec vytáhl jakýsi papír.

„Co to je?" zeptala se Julia, protože se jí nechtělo to číst. Prohlédla si jen mapu státu, která byla zabarvená přesně v té oblasti, kudy chtěli projít. Jinudy to nešlo, ztratili by moc času.

„Rozprodali stát na regiony. A můj šéf vlastní jeden z nich. Naúčtoval si šílené poplatky za to, když tu projde nějaký cizinec a vy jako cizinci vypadáte." Pokrčil rameny. „Na mě se nedívej, já pro něho akorát pracuju."

„Jsme místní," zkusil se tomu Leo vyhnout.

„Tak ukažte doklady," prohlásil muž neoblomně. Leo zavrtěl hlavou. Samozřejmě by hned zjistil, že jsou z Orocoraza. „Tak vidíš."

„Ale no tak," usmála se na něj Julia. Leo pochopil, že mají problém, jestli se chová takhle. „Nikdo se nedozví, že jste nás nechal projít."

Jeho rysy zbrunátněly. „To nemůžu. Dejte mi peníze, nebo odejděte. Další možnost je, že vás zastřelím." Na důkaz svých slov tasil pistoli. Bylo to od něj hloupé, vzhledem k tomu, že jich bylo šest. Ale možná dobře odhadl, že nikoho z nich na přestřelky neužije.

Julia si po pár dlouhých vteřinách povzdechla a rozbalila jeden vak připevněný ke koni. Vytáhla svůj kufr a s těžkým srdcem z něj vytáhla poslední bankovky. To, co zbylo, stačilo sotva na jídlo.

„Díky," usmál se vyběrač a rychlými kroky se odebral i s penězi pryč.

„Jestli se objeví další, nemáme na to," prohlásila. „A nemáme teď vlastně ani na benzín do auta."