Kapitola XVII. - Střepy hněvu

Roque a Candela se jich nepustili, ani když se večer stal nocí. Nevadilo jim dokonce ani to, že s nimi už nikdo nejenže nehraje karty, ale dokonce je vlastně ani neposlouchá. Stále se usmívali, vtipkovali a vyprávěli historky. Nedalo se říct, že by byli nudní nebo nepříjemní. Byla to vlastně ta nejlepší společnost, jakou si člověk mohl přát. Za normálních okolností. A tohle, co se právě dělo, bylo všechno, jen ne normální.

Manuel se znovu začetl do Lorenina díla, takže sem tam odpovědět zůstalo na Leovi, Julii a Loreně. Lorena ovšem byla dost duchem nepřítomná, protože jí činilo velký problém jen tak klidně sedět, když někdo, koho viděla, klouzal pohledem po jejích slovech. Julia považovala celý ten rozhovor za bezúčelný, jen občas Leovi pomohla. Prakticky to ovšem bylo celé na něm. Téma, ke kterému se dostali, se mu ovšem ani náhodou nelíbilo.

„No tak, jedna sklenka ti nic neudělá, ne?" přemlouval ho Roque a podával mu korbel piva.

„Tak naposledy," zavrčel Leo už dost naštvaným hlasem. „Já nepiju."

„Abstinence je blbost. Stejně ti zničí zdraví něco jiného. Kouříš? Bereš drogy?"

„Ne."

„Ale stejně bydlíš u pouště. Zabije tě ten písek. Ucpe ti hrdlo dřív než nějaký kouř. Mladý jsi jenom jednou." Poplácal Lea po rameni.

„Tohle téma není úplně příjemné."

„Nebuď srab a trochu si užij, ne?" usmála se Candela.

Leo si zhluboka povzdechl. „Nepiju kvůli špatné minulosti." Doufal, že jim to bude stačit.

„Takže napravený alkoholik?" zasmál se Roque.

Leo pohlédl na Julii. Chápal, že také čeká na jeho odpověď. Chtěl to říct, ale jen jí, ne těm dvěma. Ti nesměli znát pravdu, ze spousty důvodů. „Tak nějak," odpověděl a doufal, že Julii dojde, že o tom prostě jen nechce mluvit. Zdálo se, že nad tím přemýšlí. Manuel a Lorena na něj zvláštně pohlédli.

„Je to pravda?" otázal se Manuel. Leo pochopil, že se dostal do úzkých. I kdyby byl připravený to říct i jemu a Loreně, před sourozenci prostě nemohl. Ti dva všechno úplně pokazili.

„Tohle tady nebudu rozebírat," odpověděl a založil si ruce na prsa. „Sklapněte." Použil ostrý tón, ale sourozenci na něj vůbec nereagovali.

„Ale no tak, vždyť si jenom normálně povídáme!" zasmála se jeho reakci Candela. „To nerozumíš zábavě?"

„Zábavě," procedil skrz zuby a vzal svou sklenici s džusem do ruky. Začal silně drtit sklo. „Nic vám do toho není. Nejlepší by bylo, kdybyste se teď sebrali a vypadli do... někam." Nechtěl být sprostý. Ale jak dlouho se ještě dokáže kontrolovat?

„Nebo?" zeptal se Roque s drzým úsměvem. Provokoval ho. Leo věděl, že by měl odpovědět něco sarkastického nebo se alespoň nenaštvat, ale ta vlna horka, která mu projela celým tělem, se nedala zastavit. Otevřel ústa, aby něco řekl.

K tomu se ovšem nikdy nedostal. Sklenice pod jeho stiskem praskla a drobné střepy se rozsypaly po stole a po podlaze. Nechápal, jak to udělal. Měl sílu, ale až takovou? Ale alespoň jedno pozitivum to mělo. Zdálo se, že konečně Roquea a Candelu něčím vyvedl z míry.

„Jdu si pro smeták," prohlásil a byl rád, že se mu nechvěje hlas. Byl rád, že se nikdo na nic neptal. Nikdo totiž nepředpokládal, že to nějaký zaměstnanec uklidí za něj, určitě ne dříve než ráno. Manuel na něj pohlédl s otázkou v očích. Leo jen jemně přikývl, aby ho ubezpečil, že je v pořádku a rukou naznačil, že chce být sám. Lorena se na něj povzbudivě usmála. Julia se však zvedla a vydala se za ním. No, stále to bylo lepší, než kdyby ho následovali sourozenci.

„Copak?" zeptal se tichým hlasem. „Nemůžeš beze mě vydržet?" Jen se ušklíbla, ale mlčela. „Asi nejdeš kvůli smetáku, že ne?" Teprve teď ji došlo, že by možná raději byl sám.

„Docela mě vyděsilo, co jsi udělal. Většina lidí skleničku jen tak nerozmáčkne."

„Jo, to mě taky. Prostě jsem už byl dost vytočený. Možná jim právě o to jde, co já vím, ale nemůžu si pomoct."

„No, neštvalo to jenom tebe. Nic si nemysli, jde prostě o to, že mi přijde, že o nás chtějí vědět co nejvíc a to mě rozčiluje. Šla jsem za tebou, abych náhodou omylem neudělala něco podobného jako ty s tou skleničkou."

„Fascinuje mě, jak se pořád dokážeš tvářit tak lhostejně, i když jsi naštvaná."

„To byl kompliment?"

„Něco takového." Došli až k recepci.

„Lopatku, smeták a lékárničku, prosím," požádala Julia paní za pultem.

Recepční se zatvářila dost zmateně, ale na nic se už neptala. Podala jim zmíněné věci. Nejspíš nic neříkala jen proto, že by neměla, nebo proto, že si je pamatovala z jejich poslední návštěvy.

Leo napříč místnost zachytil Lorenin pohled. Manuel byl začtený do příběhu, takže se nedíval. Tmavovláska se ovšem znovu usmála. Všechny její úsměvy však nebyly stejné. Tento naznačoval, že to ještě chvíli zvládnou. Posadil se daleko od nich a poklepal na místo vedle sebe na šedé sedačce.

„Sedneš si?" zeptal se Julie. Pokrčila rameny a učinila tak. „Proč jsi vzala i lékárničku? Nic mi není."

„Myslela jsem..."

Pousmál se. „Ale no tak, tohle je vážně jak z nějakého kýčovitého románku. Polovina románků začíná tak, že holka klukovi ošetřuje nějaké zranění."

„Ty sis ještě nevšiml, že se nám takové věci stávají pořád? To sezení na lavičce před školou. Pak to setkání u dolů. To, jak jsme se museli držet za ruce."

„Jo. Pak taky to, jak jsi přišla ke mně domů. Jak jsme seděli vedle sebe v autě. A jak jsme spolu chvilku zůstali tady v motelu sami."

„A taky ta hra, že spolu chodíme. Fakt jsme to udělali?"

„Vypadá to tak," usmál se. „Ale fakt." Natáhl k ní až na pár malinkých zářezů, které vůbec nestály za řeč, nezraněnou dlaň.

„Stejně nechápu, jak jsi to rozmáčkl," prohodila.

„Pár věcí jsem se naučil. Mimo jiné mám celkem sílu." Nebyl připraven jí říct celou pravdu, ale alespoň její část.

„Chápu." Leo se zhluboka nadechl.

„Ty věci mi řekl nebo ukázal jeden kluk. Byl dost divný, ale fajn. Škoda, že dělal věci, s kterými jsem tak úplně nesouhlasil."

„Jako třeba?"

Zavrtěl hlavou. „Hodně špatné věci. A to je právě to, proč už nepiju alkohol. Právě on mě kdysi přinutil mu pomoct."

„Aha, takže ty jsi byl opilý a udělal jsi něco, s čím nesouhlasíš?"

„To je hodně zjednodušené, ale jo. Pochop, opil jsem se tehdy poprvé."

„A naposledy."

Přikývl. „To taky. Prostě, řekneš si, fajn, ale když si dáš pozor, tak se už nic takového nemůže stát, ne? Ale co kdyby?"

„Já myslím, že ti rozumím," hlesla tiše. Udělala něco, co Leo ani v nejmenším nečekal. Pevně mu sevřela tu úplně zdravou dlaň do své. „Řekneš mi to někdy celé?"

„Někdy určitě," slíbil jí a myslel to vážně. Nechtěl s tím dělat takové tajnosti, ale zkrátka to nedokázal.

„Vrátíme se?" navrhla a pustila se do zametání. Nevesele se pousmál. Stejně v tom Manuela a Lorenu nemohl nechat samotné. Když však po vyhození střepů došli ke stolu, zjistil, že si nemusel dělat starosti. Probírali Lorenin příběh, jehož část Manuelovi stále neuvěřitelně ležela v hlavě. Pamatoval si skoro každé slovo.

Učinil další zářez v kůře mohutného stromu. Byla to jeho jediná šance, jak si pamatovat, kolik od jeho příjezdu uplynulo dní. A bylo jich mnoho. Celých dvacet tři. Miloval tu samotu, ale zároveň se mu začínalo stýskat. Ale po čem vlastně? Vždyť tam venku, tam za nekonečným oceánem, nikoho neměl. Již ne. Musel si přiznat, že mu nechybí ten svět, ale jeho vlastní minulost.

Vždy, když procházel uličkami Kalastajakyly, jeho srdce tak krvácelo, a přitom se cítil tak hrozně šťastný. Nepobýval v něm rád jen proto, že to byla jeho milovaná vesnice. Vždyť přesně tam se seznámil a žil se svou láskou! Se svou největší, jedinou a bezpodmínečně milovanou Lyyti. Tak krásnou, tak laskavou, tak něžnou.

Při každé procházce pak pro něj byla jako růže. Stejně překrásná, stejně vášnivá, ale každý dotek vzpomínky bodal jako trní. Přesto na ni myslel rád. Věděl, že všechny ty úžasné věci, které spolu zažili, jsou minulostí, ale měl je stále ve své paměti a stále ho svým způsobem rozradostňovaly.

Věděl, že se do vesnice jednoho dne vrátí, že více než pět let tady ještě nikdo nesloužil. Měl by být rád, vždyť sem šel dobrovolně, aby se cítil být užitečný. Svou bývalou práci totiž ztratil, když Lyyti odešla. Nesouviselo to spolu, v té době se mu totiž hroutilo úplně všechno. Když zjistil, že na rybářské lodi Talvi již pro něj není místo, skoro ho to přes všechen ten žal ani nezasáhlo.

Když bylo dobré počasí a pohlédl hodně do dáli, mohl spatřit slabý obrys pobřeží své země. Alespoň zatím. Věděl, že až skončí krátké léto a přijdou dlouhá a krutá zima, tento pohled mu po většinu dní zůstane zapovězený. Ale možná mu do té doby přestane chybět. Třeba mu jednou přestane chybět všechno ze starého života. Protože jediná možnost pro něj byla začít znovu. Nicméně dnes ještě nebyl ten správný den.

Poklidně s primitivním prutem čekal na svůj dnešní úlovek, když v tom okamžiku něco zaslechl. Něco, co už za ty týdny důvěrně znal. Hru a zpěv, tak neskutečně nádherné, že nemohly být z tohoto světa. Věděl, že dokud je na pobřeží, nemá to na něj až takový vliv. V moři by mu patrně tento zvuk připadal ještě mnohem lákavější. Věděl, že se nesmí vrhnout do vln, že možná jednou neodolá, ale přesto se nesnažil zakrývat si uši ani nic podobného. Rád té symfonii naslouchal. Také si rád s tou, která měla tak nádherný hlas, povídal, přestože mu většinou odvětila pouze ve verších.

„Vím, co jsi ztratil,

vím, jak ji miluješ,

osud nikdo nezvrátil,

zimou se chvěješ,

bez ní za chladných nocí.

Já znám to místo,

já vím, kde se skrývá,

mohu ti já najisto,

když síly ti nezbývá,

vrátit ji svou mocí."

„Nevěřím tomu, že bys mi vrátila Lyyti," pronesl tichým hlasem. „Bytosti jako ty nemohou vstoupit do ráje."

„Ona ještě není v ráji,

zbývá pár kroků,

já mohu vrátit ji,

bude po tvém boku,

znovu a navěky."

Nevěřil jí, to ani v nejmenším. Ale kdyby existovala šance, že říká pravdu, věděl, že by to okamžitě přijal. Za jakoukoli cenu, kdyby věděl, že spolu opravdu budou. Ale toto dítě moře by mu vzalo to nejcennější – jeho duši. Bez duše člověk nemůže milovat. I kdyby se poté z nějakého důvodu s Lyyti setkali, nezáleželo by mu na ni. Už jen to pomyšlení ho děsilo a zároveň mu přišlo jaksi lákavé. Alespoň by se tak netrápil.

Manuela nezasáhl příběh sám o sobě. Ne tak moc jako jiná věc. Musel si to zkrátka připodobňovat k sobě a Pamele. Ano, jejich vztah byl úplně jiný, ale váhal, jestli ji také ještě miloval tak bezpodmínečně. Ještě před pár dny určitě. Ale dnes? Vždyť ona k němu nejspíš lásku ani necítila. Kdo ví, jestli tomu tak bylo jen v poslední době, nebo vždy. Z myšlenek ho vytrhlo pokračování rozhovoru autorky tohoto příběhu se sourozenci. Nevšímal si ho, ale teď přišly docela zásadní otázky, které ho také zajímaly.

„Takže ty věříš na sirény, krakeny, truhly s poklady a tak, Lor?" zeptala se Candela s lehkým úsměvem.

„Nevěřím," odpověděla spisovatelka a myslela to vážně. „Vím, že tyto příběhy jsou nezvyklé, ale na dalekém východě se píší zcela běžně. Neznamená to, že všichni jejich autoři věří v nereálné. Pouze jim to připadá jako atraktivní téma."

„Já to chápu," usmála se Candela. „Ale existují i lidé, kteří věří, že někde hluboko v mořích stále tyto bytosti pobývají a vysvětlují tím neobjasnitelné smrti v moři a tak." Pohlédla na svého bratra. „Roque je jeden z nich." Lorena na něj překvapeně pohlédla. Nepůsobil jako ten typ blázna.

„Netvrdím, že mám pravdu. Jen říkám, že někde by existovat mohly. Proč by ne?" Candela se ušklíbla. Manuela to ovšem zmátlo. Jestli existovali i lidé, kteří v to věřili, jak daleko byli od pravdy? Bylo moře vůbec bezpečným místem?

Malá otázečka - co si po této kapitole myslíte o Candele a Roquovi? Jinak, Talvi znamená zima, ale spíše mě rychle nenapadlo žádné jiné slůvko, než že by to mělo smysl.