Kapitola XIX. – Zelený koberec

Julia obezřetně sledovala recepční, která k nim mířila rychlými kroky. Nevadilo jí to. Ze sourozenců už ji bolela hlava, potřebovala, aby ji někdo z toho pekla vytrhl. Ještě než došla úplně k nim, postavila se.

„Co se děje?" zeptala se přímo.

„Máte na lince hovor. Pojďte se mnou," odvětila žena. Dívka kývla na ostatní a poslechla ji. Když zvedla sluchátko, ten hlas okamžitě poznala.

„Señorita?" oslovil ji řidič.

„To jsem já," potvrdila. „Něco se stalo?"

„Bouřka už přešla. Jestli chcete, můžeme vyrazit." Julia se musela ovládat, aby nahlas nezajásala. „Kdybyste mohla, čekáme vás v garáži."

„Samozřejmě," odvětila a položila sluchátko. Zamířila zpět k sedačkám. „Jdeme, bouřka je pryč a dostavníky čekají," prohlásila. Manuel, Leo a Lorena se okamžitě zvedli, sourozenci však také.

„Musíme vám něco říct," prohlásila Candela a v jejích očích vesele zajiskřilo. „Jste hrozně fajn a omlouváme se za dnešní večer. Asi jsme vám lezli na nervy, ale prostě..." Na dlouhou chvíli se odmlčela. „Jste první, kteří nás hned neposlali do háje."

Leo se křečovitě usmál. Jako by to bylo tak snadné, se jich zbavit. „To je fajn. Tak se mějte a šťastnou cestu bez bouřek." Otočil se zády, ale Roque mu zastoupil cestu.

„Moc mě mrzí i to s tím alkoholem. Chtěl jsem, aby ses bavil, nenapadlo mě, že tě to tak vezme."

„Na tom už nezáleží. Chtěli bychom už jít."

„Mohli bychom být dobří spojenci," zašeptala Candela a jiskra v jejích očích vyhasla. Julia tu komedii už nevydržela.

„Jasně. O to vám totiž jde celou dobu. Chcete se akorát dostat za hranice, nemám pravdu?" Čekala, že sourozenci odvedou řeč jinam, ale Candela ji překvapila. Sklonila hlavu ještě níže.

„Chtěli jsme Pamele jenom pomoct."

„Vždyť ji ani neznáte," namítl Manuel.

„Tohle my děláme," prohlásil Roque. „Pomáháme hledaným. Vždycky se k někomu, kdo vypadá, že ví, co dělá, přidružíme, spolupracujeme s ním a pak tomu, koho chtějí dostat, pomůžeme. Zatím se nám to pokaždé povedlo, protože předstíráme, že hledaného vlečeme do vězení." Pohlédl na tři pochybovačné a jednu nerozhodnou Loreninu tvář. „Ale vy jste jiní. Nejenom proto, že Pamele chcete pomoct, ale taky proto, že mezi sebe jenom tak někoho nepustíte."

„Je úžasné potkat někoho takového," doplnila ho Candela. „Snad se vám to povede. A jestli se ještě někdy setkáme, jestli se tam dostaneme přes někoho jiného, máte v nás spojence." Jednoho po druhém objala. Až na Julii. Ta ji zastavila krátkým a úsečným „ne". Druhá dívka to kupodivu respektovala. Poté se čtveřice vydala za řidiči.

„Nevím, jestli jim mám věřit," prohlásila Lorena.

„To já taky ne," odpověděl Leo. „Ale je to vlastně jedno, ne? Stejně by nám byli k ničemu."

„Víš, Leo," odvětila spisovatelka nesměle. „Nad tím jsem právě uvažovala. Pokud by přece jen říkali pravdu, pak by nám k ničemu nebyli. Jestli Pam najdeme, nepřátelé po nás půjdou mnohem více, aby ji získali pro sebe. Nebo aby nás zabili. Jestli s tím mají Roque a Candela nějaké zkušenosti, mohli by nám být užiteční."

„A taky je tu možnost, že lžou a chtějí to samý, co všichni – Pamelinu hlavu," odfrkla si Julia. „Já za ně platit nebudu, ani už nemůžu, a myslím, že o nic jiného ani nejde."

„Já vím,"pravila Lorena tiše. „Jen mě to tak napadlo."

„Ne, máš pravdu stejně jako Julia," přemýšlel Manuel nahlas. „A to mě na tom děsí. Můžou to být obě možnosti."

„A obě jsou asi tak stejně riskantní," dodal Leo. „Tuhle část jsme totiž nedomysleli, fakt po nás dost půjdou, až Pam najdeme. Proč já jsem se do toho vůbec pouštěl?"

Julia se musela pousmát. „O tomhle přemýšlíš trochu pozdě. Pojď se mnou." Pokrčil rameny a následoval ji.

„A kam vůbec jdeme? A proč tam jdu já?" zeptal se, když se trochu vzdálili od Loreny a Manuela.

„Za sourozenci. A potřebuju podporu."

„Ale říkala jsi..."

„Myslíš, že si nepamatuju, co jsem říkala asi tak před dvěma minutama? Jo, je to šílené, ale jestli mají i nějaké svoje peníze a my v Silveru najdeme nějakej bankomat, nějak to zvládneme. Akorát si na ty dva musíme dávat pozor."

„Ale stejně se nevlezou do auta."

„Myslím, že se tu nějak museli dostat. Budou mít svoje."

„A koně?"

„To asi ne, ale můžeme jet ve dvou. Jestli to chceme přežít, bude asi lepší je vzít."

„Jasně," hlesl pouze. „Akorát se mi to nějak nezdá, to je celý."

„Věř mi, mě taky ne." Zrychlila krok, když zahlédla sourozence, kteří se zabrali do nějaké vážné debaty. „Jestli chcete jít, pospěšte si, než si to rozmyslím," prohlásila. Roque a Candela se na sebe nevěřícně podívali.

„Vy nás s sebou vezmete?" otázala se ona.

„Budu toho litovat," ušklíbla se Julia. „Kolik u sebe máte peněz?"

Roque si povzdechl. „Něco málo přes dvacet šest tisíc." Julia zpozorněla. To bylo mnohem, mnohem více, než čekala. Chyběly jen čtyři tisíce a mohli by si oba zaplatit cestu ze svého. Tohle nebyl vůbec problém. Ti dva jí přišli o něco sympatičtější.

„To zní skvěle. A auto máte?" Roque vážně přikývl.

Po jejich předchozí veselosti nebyla ani stopa. Lea napadlo, že to předtím celé bylo jen divadlo. Potřebovali si nutně získat jejich přízeň, potřebovali je zaujmout. Nebo možná právě teď hráli tu vážnost. Potřásl hlavou. Byl z toho tak zmatený, že o tom už ani nechtěl přemýšlet.

„Ale koně asi ne, co?" vyptávala se Julia nadále. Vrátili se zpět k Manuelovi a Loreně.

„Ne," odpověděla Candela. „A to je hlavní důvod, proč vás potřebujeme."

„Jasně. Můžeš sednout za mě." Ta nabídka překvapila všechny. Jen Julia však věděla, že to řekla jen proto, aby Candelu měla více pod kontrolou. Všichni společně sešli do garáže. Julia se pořádně podívala na řidiče a potvrdilo se jí to, co si myslela i předtím. Oni z té cesty byli neskutečně otrávení. Věděla, že je to kvůli ní. Respektovali ji, ale jen kvůli penězům. Dávno si toho přestala všímat, ale dneska to možná i vidět chtěla. Jen díky tomu si nerozmyslela svůj plán. Po několika zdvořilých frázích se rozsadili a chystali se vyrazit na už odklizenou dálnici.

Julia se zhluboka nadechla. Mohla to udělat kdykoli, ale zaprvé chtěla, aby to slyšel i Leo, a zadruhé se obávala, že si to zase rozmyslí. Vytáhla z kapsy lísteček, který nepozorovaně napsala, když o něčem sourozenci se zbývající trojicí diskutovali. Podala ho řidiči.

„To je pro tebe." Sledovala, jak muž sklopil oči k adrese.

„Co to znamená?"

„Už jednou ses kvůli nám přestěhoval. Jak víš, můj táta se zase přesunul. Tohle je místo, kde teď bydlí."

Překvapeně na ni pohlédl. Předtím to musel zjišťovat mnohem komplikovaněji. Ale udělal to. Nic ho na místě, kde žil, nedrželo, a takhle si snadno vydělal velké peníze. Tedy, snadno až do téhle šílené výpravy. Ale předtím to bylo jiné. „Děkuju, ale myslím, že budu muset odmítnout. Mám rodinu." Podal jí lístek nazpátek. Všimla si, jak Leo šilhá jejím směrem, jestli něco nepřečte.

„Nemusíš se s tím namáhat," pravila. Trhl sebou, jak ho přistihla při činu. „Rozhodla jsem se."

„A pro co?" zajímal se.

„Že už je čas se postavit na vlastní nohy. Dostuduju v Altuře, budu žít ze zbytku peněz a pak... se uvidí." Leo na ni nechápavě hleděl několik dlouhých vteřin. I řidiči se vytvořila vráska mezi obočím, jak usilovně přemýšlel.

„Ale... byla sis tak jistá, že musíš za tátou."

„Byla. Jenže když teďka děláme tohle všechno, dochází mi, že je to víc život než to doteď. Teda, jasně, nechci být jako Candela a Roque, jestli říkají pravdu, ale nechci být ani celebrita. Chci žít prostě... normálně."

„V Altuře?"

„Budou mě tak měsíc dva pomlouvat a pak si zvyknou. S nikým se nebavím ani teď. Nemám co ztratit." Podívala se na něj. Tvářil se dost překvapeně. „Jasně. Myslíš si o mně, že jsem blázen."

„Ne, ne, je to... je to hezké, Julio. Ale proč bych to vlastně měl vědět?"

Pokrčila rameny. „Už jsem ti řekla tolik divných věcí, že jsem měla pocit, že tohle tě už nevyvede z míry. A navíc jsem to prostě někomu říct chtěla a ty jsi byl po ruce."

„No," vydechl. „Mě to z míry vyvedlo. Ale chápu tě. Akorát bych to od tebe prostě nečekal." Otevřela ústa, aby něco odpověděla, ale řidič je přerušil.

„Blíží se hranice. Být váma, vytáhl bych ty peníze." Julia přikývla a sehnula se. Zpod sedadla vyndala černý zamčený kufřík.

„To je jak z nějakého béčkového akčňáku," zasmál se Leo. Julia ze své kabelky vylovila kliček a odemkla. Objevilo se několik zelených štosů bankovek.

„Je to taky jediná věc, která na těch filmech dává smysl," odpověděla a začala přepočítávat peníze. Závory před nimi se uzavřely, aby případné neplatiče nepropustily. Kolem nich stály desítky vojáků.

„Já ty filmy mám rád," usmál se Leo. „Nekritizuj je."

„S tebou bych do kina jít nechtěla," odvětila. Moc nepřemýšlela nad tím, co právě řekla. Podala mračícímu se pánovi požadované desítky tisíc a přivřela okénko.

„A kdybychom šli na něco jiného?" odvážil se Leo zeptat.

„S tebou bych se na žádném filmu neshodla."

„A kdyby přece jenom?"

„Tak bychom se pohádali, s jakou omáčkou si dáme nachos."

Usmál se. „Jo, to je dost možné." I přesto, že si z toho dělali legraci, ho potěšilo, že ji tou nabídkou nevyděsil a že ho neodmítla, i když vlastně neměla co odmítnout, protože on jí ani nic nenabízel.

„A jsme venku z Orocoraza," prohlásil řidič a všichni tři pohlédli před sebe. Zatím byla krajina stále stejně nudná, ale věděli, že za chvíli spatří celosvětově známé rozlehlé pastviny.

„A Julio?" ozval se Leo po chvíli. Podívala se na něj. „Jestli končíš s tím, jak jsi žila doteď, proč v téhle cestě pořád pokračuješ?"

Zaváhala. Tak daleko ještě nepřemýšlela. „Teď to nejde, prostě se sebrat a nechat toho. Nešlo to ani před těmi hranicemi. Musím alespoň zjistit, jestli je ta holka naživu. Pořád jsem to byla já, kdo ji nechal zavřít. A ty mi do toho nemáš co mluvit. Taky to děláš jenom kvůli Manymu, ne?"

„A kvůli tomu, že z druhé části za to můžu já," ušklíbl se.

„Pořád jsi na ni tak naštvaný?"

Leo si povzdechl. „Ne tak, jak předtím. To přivázání byla blbost. Jestli s ní ještě někdy budu mluvit, omluvím se jí, protože to prostě bylo kruté. A taky nemůže za to, že mě..." Ta slova mu nešla na jazyk. „Má ráda. Ale jo, pořád se na ni zlobím a asi jenom tak nepřestanu. Proč se ptáš?"

Olízla si rty. „Slib mi jednu věc."

„Jakou?" zeptal se opatrně.

„Nenecháš nikoho, aby toho zneužil."

„Čeho? Mého vzteku na ni? Prosím tě, kdo by to dělal? A vůbec, proč tě to zrovna teď napadlo?"

„Prostě mi to slib."

„Slibuju," odpověděl s povytaženým obočím. Přál si změnit tohle podivné téma. Naštěstí se mu jako na zavolanou naskytla příležitost. „Podívej, kráva!" V dáli se zjevila první zelená pastvina. Zatím jen malá a poměrně suchá, ale přesto. Že se tam pase právě kráva, poznal jen díky tomu, že o něm hodně četl. Vždy ho fascinovalo, že tak blízko pouště se může pást něco takového. Ale koneckonců, klima na celém tomto kontinentu bylo díky divokým mořským proudům trochu bláznivé. Znovu se podíval na travnatou plochu a usmál se. Bylo to jako zelený koberec, jen mnohem zářivější díky paprskům slunce.