Kapitola XIV. - Osvobozená mysl

Řidič dostavníku nervózně poposedl. Ta bouře ho čím dál tím více znervózňovala, a navíc měl strach, že nedostane za tu cestu zaplaceno. Ne, že by za to mohl, že se jim do ní připletla tahle překážka, ale Julii neznal tak dobře, aby si mohl být svými penězi jistý. Sice to nebylo poprvé, co ji převážel, ale nikdy spolu moc nemluvili. Nevěděl, jestli to bude brát jako jeho selhání. Možná bude ráda, když se pokusí pro nápravu udělat alespoň něco.

„Mám návrh," pronesl a pohlédl na oba cestovatele. Znepokojeně sledovala dění za oknem, ale zdaleka nevypadala tak nervózně jako ten mladý muž vedle ní. Nemohl si pomoct, překvapilo ho, že je jejím kamarádem nebo možná něčím více právě on. Její osobní život mu mohl být ukradený, ale představoval si, že se stýká jen s lidmi jí podobnými. On mu přišel o dost jiný.

„Jaký?" vyrušila ho z myšlenek Julia.

„Kousek odtud je takový motel. Chápu, že je to asi pod vaší úroveň a nebudu popírat, že pár věcí by se vám tam nemuselo líbit, ale připadá mi to jako ta lepší možnost než sedět tady. Alespoň než přejde ta bouřka."

„A to chceš udělat jak?" povytáhla obočí. „Tam ven nejdu. A s koňmi už vůbec ne."

„To ani nebude potřeba. Dá se tam vjet rovnou z dálnice. Dostaneme se do takové podzemní garáže a pak stačí jen vyjít schody."

„Já bych byl pro," vložil se do toho Leo, ale věděl, že i když si řekli, že o všem nebude rozhodovat jen ona, Julia toho řidiče platila. Podívala se na něj. „V čem je problém?"

„V koních. Jaká je šance, že nám je nikdo neukradne? A stejně tam těžko mají boxy."

„Boxy se tomu asi říkat nedá, prohlásil řidič. „Ale jsou tam na tohle připravení. Mají tam seno, vodu a tak. Jasně, že to není žádný luxus, ale podívejte. Za chvilku bude noc, a i kdyby přestala ta bouřka, z kolony se jen tak nehneme."

„A to je další věc. Bude tam plno," odporovala Julia i nadále.

„Jo, ale to neznamená, že nás neubytují. Koneckonců, nepotřebujeme nutně pokoj. Je to tam trochu... jiné než v hotelech, na které jste asi zvyklá. Ale byl to jenom návrh, můžeme..."

Povzdechla si. „Ne. Máš pravdu. Akorát to je i tak nebezpečné, zrovna teď jet." Řidič si však sám potřeboval pořádně odpočinout, nebo alespoň přijít na jiné myšlenky. Nastartoval. Zvuk motoru prořízl hluboké ticho. Řidič prudce trhl volantem a obrátil auto do protisměru. Těžko říct, jestli přejel do správného pruhu, nebo právě porušovali zákon. Nápory větru začaly s mašinou smýkat, i když jeli šnečí rychlostí. Ovšem vzhledem k tomu, že byli téměř jediní blázni, kteří to riskli, byla malá pravděpodobnost, že do někoho nabourají. Julia zjistila, že celou dobu zadržovala dech, až když vjeli do obrovské garáže. Řidič neomylně zamířil ke schodišti.

„Teoreticky tady asi nemají výtah, že?" zeptala se Julia.

„Já myslím, že to je nejmenší, co tu není," zasmál se Leo a podrbal oba koně.

„Jasně. Akorát by mě zajímalo, jak to řeší s hosty, kteří chodit nemůžou."

„Je to motel," zavolal na ně řidič. „Tady se předpokládá, že když řídíte auto, tak i chodíte. Mimochodem, nemusíte mě následovat. Stejně nejprv seženu někoho, kdo se postará o ty koně, nebo mi alespoň dá něco k tomu. Tady se neztratíte, je tu hrozně moc zaměstnanců, kterých se můžete zeptat. Kdyby se něco stalo, přece máte moje číslo." Oba mladí cestovatelé přikývli. Když vyšli schody, skutečně je opustil a někam se vytratil. Rozhlédli se kolem sebe.

Vypadalo to napůl jako hala, napůl jako restaurace. Lidé poposedávali na kožených lavičkách nebo na židlích, jedli, pili, povídali si a někteří dokonce spali. Zdálo se, že bar je zároveň recepce a že nikomu nevadí, že od kuchyně je odděluje jen jednoduchý závěs, za kterým bylo jasně vidět, že většina jídel se jen přiohřívá.

„Hej!" zakřičel na ně nějaký přátelsky působící muž. „Pojďte si s náma zahrát karty!"

„My je hrát neumíme," odvětila Julia. Leo chtěl něco dodat, ale ona zavrtěla hlavou. „Leo, my je hrát neumíme, jasný? Pojď pryč."

„Ale já jsem nechtěl hrát," usmál se, když o kousek popošli. „Myslel jsem to dobře. Mohli jsme si mezi ně sednout, pozorovat tu jejich hru, povídat si... je ti jasný, že takhle zkysneš celý večer se mnou, že jo?"

„Podívej, pořád je lepší zkysnout jen s tebou, než zkysnout s tebou a s celou tou tlupou jako bonus. Jdu se zeptat na ty pokoje. Čekala jsem to tu horší, ale jestli se nás hned po příchodu ptali, ať si s nima zahrajeme, kdo ví, co přijde pak." Leo si ovšem uvědomil jeden detail.

„Dochází ti, že dva pokoje ti nedají ani náhodou, že ne?"

„Prosím tě, proč bych chtěla dva?"

Znejistěl. „Protože jsem tady i já."

„A co s tím já mám dělat?"

„Samozřejmě se vyspím i tady, nebo vůbec, ale myslel jsem..."

„Leo," přerušila ho. „Dělala jsem si legraci. Nejsem nějaká hysterka, vím, o co ti jde. Neboj se, nebudu vyšilovat, že máme spát ve stejné místnosti. To bych musela řešit i to, že právě dýcháš stejný vzduch jako já."

„To je od tebe až podezřele hezké, víš o tom?" Neodpověděla, došla místo toho až k recepci a oslovila mladou ženu v hnědém kostýmku a s černými vlasy staženými do ohonu.

„Dobrý den, jeden pokoj, prosím."

„Slečno, obávám se, že kvůli kapacitě našeho motelu není k dispozici. Pokud ale chcete zůstat..."

„Jak to myslíte, že není k dispozici?" vyštěkla. Leo se jí zlehka dotkl. Ohnala se po něm, ale uhnul. Recepční se v očích zjevil strach.

„Omlouvám se, mohu vám půjčit hotelový polštářek, aby se vám případně lépe leželo, ale..."

„To je v pořádku," pravil Leo. „Ona to tak nemyslela. Děkujeme vám, rozumíme tomu, že prostě není místo."

„Děkuji, doufám, že si i přes tento problém užijete pobyt. Jestli bych vám něco mohla doporučit, tak tady dělají moc dobré grilované štíry." Leo se na ni mile usmál a snažil se vybrat nejpohodlnější místo.

„Nechtěla jsem ji děsit," prohlásila Julia, když byli z doslechu recepční. „Když to uděláš v jiných hotelech, nabízejí ti pak výhody. Ale ona vypadala fakt vystrašeně. Asi je nová nebo tak."

„A co ty polštářky?"

„Asi je dávají každému. Viděla jsem s nimi hrozně moc lidí. Třeba tamta ženská s kočárkem. Nebo ta parta, co mluví tak hlasitě." Ukazovala na zmíněné hosty.

„Toho jsem si vůbec nevšiml. Tak jako tak, alespoň už nemusíme řešit to s tím pokojem, ne? Co chceš teď dělat?"

„To nevím. Asi si dáme něco k jídlu nebo tak, ne?" Leo se zničehonic začal smát. „Přeskočilo ti?"

„Ne, akorát mi připadá strašně vtipná celá ta situace. Kdyby mi někdo asi před týdnem řekl, že společně uvízneme v motelu a budeme řešit úplně normální věci, jako co budeme dělat, asi bych si o něm myslel, že má o kolečko navíc."

„Jo, a já si to teď myslím o tobě. Pochybuju, že nám něco donesou. Zajdu zase vyděsit tu recepční. Co chceš za pití? Tequilu? Whisky?"

„Proboha, jenom to ne. Já nepiju."

Skepticky povytáhla obočí. „Ty nepiješ? To tak. Alespoň pivo?"

„Myslím to vážně. Je to na delší vyprávění."

„No, stejně si myslím, že teď máme čas. Připrav si, jak mi to řekneš, hned jsem zpátky." Leo se sesunul na nejbližší sedačku. Tohle jí říct nemůže. Tohle jí nikdy nevysvětlí. Nechtěl ten zvláštní, ale svým způsobem nádherný večer, zkazit. Mohl by si něco vymyslet, ale po tom, co k němu byla tak upřímná ona, prostě nemohl. Za chvíli přišla se džbánem pomerančového džusu.

„Nic jiného nealkoholického tam neměli. Co je to za motel, že nemají ani obyčejnou vodu? Vždyť tu jsou samí řidiči!"

Leo se ušklíbl. „Možná se počítá s tím, že do rána vystřízliví. Mně se neptej."

„Možná. Tak, a teď mi řekni, proč nepiješ."

Povzdechl si. „Proč tě to tak zajímá?"

„Víš o tom, že jsi úplně zbledl, když jsi to říkal?"

„Fakt?" Snažil se mluvit ležérně, ale potil se, jako by právě uběhnul několik mil. Chtěl si myslet, že to není proto, že mu záleží na tom, co si o něm myslí, ale to by sám sobě lhal.

„Jo. Hele, já jsem ti taky řekla to o těch klucích."

„Co si pamatuju, taky ne hned," zazubil se.

„Ne, ale možná je to poslední chvilka, kdy jsme sami, víš? Myslím úplně. Pak projedeme hranicemi, nasedneme na koně, pak nás čeká kousek autem, najdeme Pam a já odjíždím."

„No právě. Nechtěl bych ji zkazit."

„Udělal jsi něco špatného?"

„No... tak úplně jsem za to nemohl, ale dá se to tak říct." Zadíval se do dálky, když v tom okamžiku zahlédl známé tváře. „A myslím, že ta naše poslední společná chvilka právě končí." Začal mávat, aby ho Lorena a Manuel viděli.

„Nevěděli jsme, že tady budete," prohlásila Lorena s úsměvem, když k nim dorazili. „Objednali jste už pokoje?" Leo jim ve zkratce vysvětlil, proč to nejde.

„Přisednete si?" zeptal se poté.

„Zjistili jste alespoň, co tady mají k jídlu?" zeptal se Manuel.

„No, tak jediné nealko tu je pomerančový džus, ale to tě nemusí trápit, alkohol tu mají snad všechen," prohlásil Leo. „O jídle nic nevím, akorát to, že tady prý mají dobrý smažený štíry." Manuel se neubránil úsměvu, což Lea potěšilo. „Ty sis na to vzpomněl?"

„Na to se nedá zapomenout," odvětil a začalo mu něco docházet. Byl si tou myšlenkou čím dál jistější, zatímco Leo vysvětloval, k čemu se ta vzpomínka vázala.

„Já, Manu a Pam jsme jednou zašli do restaurace. Vsadili jsme se s Manym o to, kdo bude platit. On tvrdil, že si ty štíry neobjednám, protože je nesnáším."

„Nemusím se asi ptát, co jsi udělal, že?" ušklíbla se Julia.

Leo pokrčil rameny. „Chtěl jsem vyhrát." Druhému mladému muži se ta scéna přehrála před očima, jako by to bylo včera. Vzpomněl si na to, jak se bavili, na všechna jejich slova, na celý ten bláznivý nápad, že vůbec půjdou do restaurace. Bohužel ale také na všechny ty zvláštní pohledy, které Pamela po Leovi házela. Ona po něm, ne on po ní. Tehdy si myslel, že je to alkoholem a dobrou náladou, ale co když Leo přece jen nelhal?

„Leo," začal nejistě. „Promiň, že to zase vytahuju, ale ona po tobě koukala už tehdy, že jo?" Jeho hlas byl skleslý, ale zároveň odhlodlaný. Chtěl si to ujasnit.

„Ty sis toho všiml?"

„Jo, ale nebral jsem to vážně."

„Nechtěl jsem ti to tehdy říkat, byli jste spolu hrozně šťastní."

„Měl jsi, ale to už je teď jedno. Chtěl jsem ti říct, že ti asi věřím."

Leo zhluboka vydechl. „Ani si neumíš představit, jak se mi teď ulevilo." Manu vstal a krátce, ale silně, ho objal.

„I když jsem na Pam naštvaný, tak se o ní dost bojím," přiznal Manuel po chvíli.

„Jo, tak to jsme dva," pousmál se Leo a pohlédl na Julii. „Ale něco mi v tom autě došlo. Asi to bude znít blbě, ale není i tohle ta svoboda, o které mluvila? Chápeš, ona chtěla takový život a musela počítat s tím, že se něco může i takhle zvrtnout a možná se jí to líbilo. Myslím, že to prostě udělala ne přes, ale právě pro to riziko."

„To se hodí spíš na tebe, ale možná máš pravdu," připustila. „No, a když jsme u toho, řekneme jim i to o nás?" Leo protočil oči.

„Tak teď už musíme." Byl ale rád, že už Manuelovi nebude lhát vůbec v ničem. Tady, skoro.

„O co jde?" zeptal se.

„O nic důležitého, akorát bys měl asi vědět, že já a Julia spolu nejsme a nikdy jsme nebyli. Nejprv jsem to tak řekl Pam, aby si nemyslela, že jsem volný, protože mi to tak prostě osud nahrál do karet, pak se to ale nějak pokazilo a my jsme to hráli skoro před kýmkoli. A pak i před tebou, abys mi věřil, že mám holku a tím pádem pro mě nemá smysl jít po té tvoji."

„Fajn," pravil Manuel trochu překvapeně. „Beru to, ale... hráli jste to fakt dobře."

„To je pravda," přisvědčila Lorena. „I kdyby o tom někdo pochyboval, dalším gestem nebo slovy byste mu to vyvrátili."

Leo a Julia na sebe pohlédli. Tušili, že ta hra není zase tak špatná, ale že by byla tak moc přesvědčivá? Ulevilo se jim, že je konec, ale oba sdíleli ještě jeden pocit. Pocit, že o něco přišli. Možná o společné tajemství, možná o možnost hrát si s ostatními a sledovat, jak o tom nemají ani ponětí. Ani jeden ten pocit neuměl přesně pojmenovat, ale byl příliš silný, než aby ho úplně ignorovali.