Kapitola XIII. - Klíč ke vzpomínkám

Od písečné bouře uběhla už hodná chvíle, ale čtveřice se stále neměla k dalšímu postupu. Ten zážitek byl příliš silný. Na obloze se sice bezpečně nedalo poznat, jestli je ještě den nebo noc, protože byla stále temná, ale podle Juanových hodinek, které nějakým zázrakem ještě fungovaly, by se za normálních okolností už dávno setmělo.

Pamela se snažila nejprve vypořádat jen se svými pocity a zkontrolovat, jestli není vážněji zraněná, ale koutkem oka stále hleděla po ostatních. Nebyla to její první taková bouře, takže se s tím vyrovnala nejrychleji, i když tedy ještě nikdy neuvízla v poušti, ale nevěděla, jak jsou na tom ostatní. Juan systematicky prohledával nánosy písku, aby našel jejich pohřbená zavazadla, čímž byl asi nejužitečnější z nich. Glorie se dostal písek do očí, takže se ho snažila už dlouho zbavit, ale jinak vypadala celkem v pořádku. Kdo však do toho měl hodně daleko, to byl Tiago.

Seděl s nohama přitáhnutýma až k hrudníku, díval se někam do prázdna a třásl se. Možná neměl daleko k tomu, aby se rozplakal. Pamela vždy lidi hodně litovala, ale u něj to bylo snad nejsilnější, co kdy zažila. Neváhala a přisunula se k němu.

„Ahoj," zašeptala tak, aby se nelekl a lehce ho objala. Nemohla si nevšimnout, že jeho svaly jsou celkem vypracované, což jí u někoho jako je on, překvapilo. Že by to měl na svědomí Juan? „Nic si z toho nedělej, ta bouřka je pryč. Víš, vlastně máme strašné štěstí, že jsme to přežili." Když Tiago otevřel ústa, aby odpověděl, Juan na ně upřel zrak. Ta holka ho začínala štvát. Přešel k nim.

„Bratránku," oslovil Tiaga milejší z těch přezdívek, které mu dal. „Nechceš mi pomoct?"

„Je v šoku," zavrčela Pamela. „Nech ho být."

„J-já bych... " ozval se Tiago nesměle, ale Juan ho hned přerušil.

„Tak pojď se mnou ty," kývl na Pamelu. Pozvedla obočí, ale rozhodla se ho poslechnout. Zajímalo jí, o co mu jde. Omluvně se na Tiaga usmála, ale on si zjevně neuvědomoval, jaká němá hádka se mezi ní a Juanem právě odehrála. Dokonce jí ten úsměv oplatil. Doufala, že mu alespoň trochu pomohla.

Černovláska si klekla hned vedle místa, kde Juan hledal to málo, co s sebou měli, naposledy, a začala se přehrabovat v písku.

„Tam už jsem hledal," upozornil ji.

„Tak se kouknu ještě jednou."

„To je ztráta času."

„Je to moje věc." Krátce se odmlčela. „Jestli ti vadí, že tvůj Blbeček," pokračovala opovržlivým tónem. „Mluví s někým jiným než s tebou, tak máš smůlu, protože já nepřestanu." Protočil oči. Nepletl se. Pamela bude v jeho plánu problém, a to dost velký. Změnila místo, na kterém pátrala po ztracených věcech.

„O tohle nejde." Usmyslel si, že by ji mohl říct alespoň částečnou pravdu. Snad jí tím odradí. „Tiago tě má rád."

„Díky, ale proč mi to říkáš?"

„Protože ty za chvilku odejdeš, a on, když si nějakého člověka oblíbí, tak na něm doslova visí. Neunesl by to."

Pamela se zhluboka nadechla, což možná nebyl dobrý nápad, vzhledem k tomu, že ve vzduchu stále vířil rudý prach, ale potřebovala se odhodlat k dalším slovům. „Další důvod, proč musím zůstat."

To ho více než překvapilo. Myslel si, že k tomu nemá důvod. Pamela ho ještě před chvílí neměla, ovšem hodně přemýšlela. V bouři bylo času dost.

„Proč?" vyštěkl.

„Kvůli Glorii. Nemyslím si, že chceš, aby se měla dobře."

„Mám ji rád. A na tebe tu není nikdo zvědavý."

„Vadím jenom tobě, jestli sis nevšiml. A kam máš v plánu jít, hm?"

Juan se zamračil. Svým způsobem ho dostala, ale o tom nesměla vědět. „Myslel jsem, že máš nějaký plán ty."

„Měla jsem, ale nepočítala jsem s tím, že po nás půjdou."

„Teď, po té bouřce?"

„Někteří jsou vytrvalí." Při těchto slovech na něco v písku narazila. Začala hrabat mnohem intenzivněji.

„Já vím, ale nebude jich moc. Vždyť tu holku ani pořádně neznáš. Nevíš, co je zač. Prober se, v tom vězení nebyla jenom tak."

„Něco ukradla. Ale to ty taky, ne? Tohle je mi zrovna jedno."

„Jasně, ale nic o ní nevíš. Kdybys něco měla, tak se vsadím, že by už dávno oloupila i tebe."

Pamela znejistěla, ale pak jí došlo, o co mu jde. „Poštváváš mě proti ní? Zase?" Už jí ten rozhovor unavoval, ale to Juana také. Alespoň že konečně vytáhla to, co chtěla. Když si tu věc prohlédla, vítězoslavně se na něj usmála. Hodila mu jeho batoh. „Nehledal jsi něco?"

Juan zamumlal něco, co možná bylo poděkování, možná nadávka. Ve svém plánu vlastně dost spoléhal na to, jak mu Gloria věřila a vůbec, na její povahu. Pamela byla ale pravý opak a nejvíce ho děsila její podezíravost. I kdyby neměl jiné cíle, tak by ho to rozčilovalo, protože ona mu prostě nevěřila ani nos mezi očima.

„K věci," vytrhla ho z myšlenek. „Hádám, že jenom tak náhodou půjdeme na východ, že jo?"

„A kam bychom měli jít jinam? Na jihu jsou vysoké daně, na západě by nás hned dostali, a na sever je to moc riskantní, přece jenom, je lepší postupovat po hranicích státu, který tě chce za mřížemi nebo mrtvou, než si to nakráčet přes jeho prostředek. Tam by nás snadněji obklíčili, protože... " Pamela ale s ironickým úsměvem zavrtěla hlavou.

„A neříkal jsi náhodou, že na východě je to těžké pro míšence? Odkud asi vítr vane, že? Na severu by jí nic nehrozilo." Spojila si některé tečky dohromady, ale zdaleka ne všechny. Ale musel uznat, že je dobrá.

„Tak tohle si myslíš. Hele, když tam Gloria bude se mnou, nic jí neudělají, věř mi."

„Jo, tohle bych ti věřila, kdybych neměla podezření, že tam zrovna s tebou úplně tak v bezpečí nebude. Proč bys jí měl chránit? Tvrdil jsi mi, že tě podvedla a nemysli si, že jsem si nevšimla, jak ti je nepříjemné, když se tě dotýká."

„Tohle s tím nemá nic společného," zavrčel. „Pamelo, pro svoje dobro se v tom už nevrtej. Já umím střílet." Sáhl si k pasu a odhrnul kousek látky, která až doposud překrývala kolt. Na okamžik se jí udělalo nevolno. Vážně jí právě vyhrožoval, i když ne přímo? A měl zbraň?

„T-to bys neudělal," prohlásila a proklínala se za to, že se jí třese hlas. „Kvůli Glorii, jestli jí máš tak rád, jak tvrdíš. Nebo spíš potřebuješ, aby ti věřila. A kvůli Tiagovi."

„Ale udělal, věř mi."

„Blufuješ."

Ušklíbl se. „To ale nevíš určitě." Nevěděla. Ale každopádně mu to brala ještě méně než před tím rozhovorem. A on se jí zase chtěl mnohem více nějakým způsobem zbavit. Ale měla pravdu. Zastřelit jí nemohl a ani nechtěl. Vždyť byla člověkem stejně jako on! Ale co mohl dělat?

„Víš co?" prohlásila, protože už z toho byla vážně vyčerpaná. „Necháme to prozatím být. Ukaž mi ruce." Když vrtěl hlavou, povzdechla si. „Hele, o medicíně toho zase tak moc nevím, ale jestli se ti tam dostal písek, asi chytneš infekci a to nechceš."

„Stejně s tím nic neuděláš. A nic to není."

„Ukaž mi je." Neochotně k ní ruce natáhl. Když odvázala kusy látky, zjistila, že se stalo přesně to, co očekávala. Rány byly vyplněné pískem. „A to tě to nebolí?" podivila se, tentokrát upřímně.

„No, tak ses koukla, stačí? Pojď hledat dál, ještě nemáme všechny věci."

„Ne," zavrčela. „Počkej tady, zajdu pro vodu, je tamhle." Ukázala o několik metrů dále.

„Máme jí málo," namítl. „Je blbost plýtvat jí na tohle."

„Buďto dostaneš rozum, nebo mi budeš uhýbat a já ji tak akorát rozliju. Jiná možnost není." Možná by nějakou našel, ale přesto tam zůstal sedět.

Ta holka ho tak rozčilovala a přitom fascinovala. Kdyby jí jen mohl říct o svých plánech a ona alespoň na okamžik přemýšlela, že by se k němu připojila, zažil by to, co už dlouho ne. Měl by někoho, na koho se může vážně spolehnout. Tiaga měl sice rád, ale přece jen na něj stále musel dávat jedním okem pozor. A s Glorií to zkrátka bylo složité. S Pamelou by to bylo jiné. Navíc si k ní Tiago našel cestu, mohla by napravit to, co Juan zničil. Ale to se nestane. Ona měla vytyčené pevné hranice, za které nepůjde.

Když se k Pamela k Juanovi vracela, do cesty se jí připletla Gloria. V tuto chvíli byla ta poslední, s kým chtěla mluvit. Zlodějka jí však položila dlaň na paži, takže stejně nemohla utéct.

„Amiga," oslovila jí starostlivým hlasem. „Děje se něco? Všimla jsem si, že se s Juanem dohadujete. Poznám na něj, když se s někým dohaduje."

„Ne, nic," hlesla, ale věděla, že nezní moc přesvědčivě. „On nemá rád mě a já nemám ráda jeho. To je celý."

„Víš, on není zase tak špatný, když ho trochu poznáš," usmála se. Pamela jí to nedokázala oplatit. Nejspíš Gloria opravdu neměla sebemenší podezření. Raději se jí vysmekla a vrátila se za Juanem.

„Cos jí řekla?!" vyjel na ní okamžitě.

„Nic," odvětila zdánlivě nevzrušeně, i když v prvním momentě zpanikařila. „Ptala se, proč se hádáme. Řekla jsem, že se nesneseme. To je všechno."

„Fakt?"

„Fakt. A přestaň se ke mě chovat jako ke kusu hadru. Tímhle se stejně prozrazuješ. Kdybys s ní nic neplánoval, o čem ona neví, tak by ti bylo jedno, co jí říkám."

Povzdechl si. Věděl, že jí tohle dojde. Nezáleželo na tom. Ne, když si nebyla jistá, jestli jí může nebo nemůže ublížit. „Vždyť už to stejně víš. Ale Pamelo, jedno ti chci říct, a to, že tě do celé téhle věci nechci zatáhnout. Dej mi s tím pokoj, bude pro tebe lepší, když toho budeš vědět co nejmíň."

„Ať jde o cokoli, nenechám tě Glorii něco udělat. I kdybych fakt měla zemřít." Polila mu dlaně vodou a snažila se rány alespoň trochu vyčistit. Dokud ho ošetřovala, nic neříkal. Jen střídavě sledoval její ruce a tvář, obojí pokryté pískem. Pak ale jeho pozornost upoutaly její temné a hluboké oči. Možná existovala možnost, jak jí přimět k tomu, co chtěl.

„Mám pro tebe takovou nabídku."

„Tobě nic slibovat nebudu," odpověděla a začala mu ruce znovu obvazovat. On si však jejího předčasného odmítnutí nevšímal.

„Nic Glorii neřekneš."

„Nebo mě zabiješ. To už tady bylo. A je mi to jedno, stejně ti to nevěřím."

„Teď si protiřečíš s tím, jak jsi reagovala předtím, ale to je jedno. Na tebe to stejně nestačí. Nic jí neřekneš a já ti na oplátku každý den řeknu alespoň kousek pravdy o tom všem, co s tím souvisí. Nechtěl jsem, fakt ne, ale ty se odbýt nenecháš. A věř mi, že Gloria mi neumí lhát. Lže dobře, ale ne lidem, které má ráda. Řekla by mi to, kdybych se jí zeptal, jestli něco ví."

„Ty mě pořád jenom děsíš a myslím, že ani tohle není pravda."

„Zkus to a uvidíš. Jsou i horší věci než smrt. Než tvoje smrt." Nesnášela se za to, ale jeho metoda fungovala. Sice jí nedal jediný přesvědčivý důkaz o tom, že hodlá to, co řekl, vyplnit, a občas si to i sám zazdil, ale přece jen, co kdyby? Dokončila ošetřování a zadívala se na něj.

„Řekni mi první část už dneska."

Juan zaváhal, ale nakonec přikývl. Zamyslel se, kde by měl začít. Nakonec se rozhodl jí objasnit svůj vztah s Glorií, aby konečně mohl říct, proč tvrdí, že je jiná, než si Pamela myslí. Možná jí to přesvědčí, i když vlastně nevěděl, k čemu ji chce tímto přimět. A možná to konečně někomu potřeboval říct, někomu, kdo do toho vlastně ještě nebyl zatažen. Jenže kde začít a jak to vzít ve zkratce?

„Můj táta nikdy míšence neměl rád," začal. Uklidnilo ho, že jen přikývla. „Už jsem ti říkal, že na východě je moc neberou, ale on byl jedním z těch lidí, kteří se jim snažili i uškodit."

„Hele, tohle vím, nehraj to na mě. Jsou i města, kde je přímo zabíjejí. A ty a tvůj táta je tam určitě milerádi posíláte."

„K tomu jsem se chtěl dostat později. Nech mě mluvit. No, a prostě tím postupně nakazil celou rodinu. Když to zkrátím, pak jsme s Tiagem šli na sever a tam jsem Glorii poznal." Usmál se. „Víš, ona vždycky nebyla taková, jaká je teďka. Přece jenom, severská krev se nezapře. Oni jsou ti seveřané všichni takoví dost divocí a ona tehdy nebyla jiná. Asi sis všimla, že je trochu bezprostřední, a to jí zůstalo. No, a taky jsou na severu krádeže úplně normální a je to trestné jenom na papíře. A to vysvětluje, proč je zlodějka. Takže já s tím nemám nic společného, ona to naučila mě."

„Připadá mi na to dost naivní," namítla.

„To proto, že na severu jí za to skoro nic nehrozilo. A jestli myslíš celkově, jo, tak to ona byla vždycky. Prostě, abych pokračoval, tak nám vlastně dělala průvodkyni po jednom městě. A dost se mnou a vlastně i s Tiagem, flirtovala. A nic neříkej, Tiago taky vždycky nebyl takový, jaký je, stejný jsem zůstal vlastně jenom já." Křivě se usmál. „Ale o tom pak. Jasně, s tím, co tvrdil táta, jsem souhlasil. Teda, nechtěl jsem jí nic udělat, protože průvodkyně to byla dobrá, ale lezla mi na nervy. Jenže jak to někdy bývá, prostě jsme se do sebe zamilovali. Je ti asi jasný, že o tom věděl jenom Tiago a ten se mi snažil naznačit, že to není dobrý nápad, ale já jsem si myslel, že akorát žárlí, protože si nevybrala jeho."

„To nechápu. Musel jsi jí nesnášet,"namítla. Zoufale se v jeho vyprávění snažila najít nějakou díru, aby mu to celé vyvrátila, protože s ním začala svým způsobem sympatizovat a to se jí nelíbilo.

„Jo. Ale ona byla prostě jiná než všechny holky, co jsem poznal doposud a tím mě hrozně zajímala. Chápeš, byla jako z jiného světa, protože východňanky jsou spíš takové ty hodné hospodyňky. Ne všechny, ale málokterá je tak temperamentní. A taky ti musím říct, že jsem měl nějaké předky ze severu. Táta to samozřejmě tajil, měl pro to jinou historku, ale máma mi to jednou prozradila. Takže jsem k ní vlastně měl blízko. No, a tím bych dneska skončil. Musíme do Gaty, teď možná nebude těžké se přes ní dostat, když byla ta bouřka. A nezapomeň, ani slovo. Minimálně si vyslechni celý ten příběh, než něco uděláš."

Pamela pouze přikývla. Chápala, že jí asi řekl více, než vůbec první den chtěl. Zdálo se, že přemýšlí. Možná se ponořil do vzpomínek. Rozhodla se prozatím opravdu splnit to, co chtěl. Koneckonců, času, kdy může Glorii zachránit, kdyby náhodou, snad ještě je dost, když ani nebyli venku z pouště.