Kapitola XI. – Načervenalá záře

Lorena si nemohla nevšimnout, že se Manuel necítí úplně ve své kůži. Nejprve to přičítala tomu, že sobě musí sedět tak blízko, že se při sebemenším pohybu dotýkají, ale vzhledem k tomu, že jeli tak dlouho, že se už ocitli skoro za hranicemi svého státu, si mohl zvyknout. Vždyť ona z toho musela být nejprve mnohem nervóznější než on a už to neřešila.

„Nezlob se, Manu, ale stalo se ti něco?" zeptala se co nejjemnějším hlasem, kterým to dokázala. Řidič jim věnoval letmý pohled.

„Ne," odvětil, ale neznělo to příliš přesvědčivě. Řidič sundal jednu ruku z volantu a podal mu láhev s vodou.

„Je ti blbě, co?" zamumlal a znovu se soustředil především na situaci na dálnici. „To je tím vedrem. Vybrali jste si sakra blbý den. Nemám na chvilku zastavit nebo tak něco?"

„Ne!" odpověděli oba zároveň. Lorena se pak omluvně usmála.

„Hodně spěcháme." To byla pravda. Nesměli si dovolit ztratit ani jedinou minutu.

„Jasně," odpověděl řidič s pozdviženým obočím. Lorena popadla tašku, kterou měli pod nohama, a začala se v ní přehrabovat.

„Co hledáš?" otázal se Manuel.

„Měla bych tu někde mít něco proti nevolnosti..."

Manuel se neradostně pousmál a sevřel jí paži. „Nic nehledej. Není mi špatně." Otočila se k němu, stále ještě s otevřenou taškou.

„A co se tedy děje?"

Povzdechl si. Neměl problém to říct Loreně, ale nechtěl o tom mluvit před tím řidičem. Naštěstí ale působil sympaticky, možná by mu mohl dát i nějakou radu zkušenějšího muže. „Prostě... pořád myslím na Pamelu a taky na Lea." Obrátil se k řidiči. „Pamela byla moje holka, ale dozvěděl jsem se, že miluje mýho kámoše. A já nevím, jestli to spolu náhodou netáhli, i když jsme spolu ještě s Pam byli."

„Když jste se teď s tou holkou rozešli, tak ti to může být jedno, ne?" odpověděl řidič.

Manuel se na z tohoto úhlu pohledu vlastně ještě nedíval. Ne, že by s tím souhlasil, ale z hlediska jejich vztahu s Pamelou by na tom vlastně nezáleželo. Nebýt jednoho detailu. On Pamelu stále miloval. Proč by tu jinak seděl v dostavníku, ve kterém byla dobře větraná jen ta část s koňmi, kde se málem připekl k sedačce, nalepený na někoho, koho měl sice rád, ale dotýkat se ho nemusel a dotyčná navíc intenzivně páchla po všem, co bylo s životem s farmou spojené, a ještě s vědomím, že zbytek cesty bude trávit s Leem a Julií? A kromě toho, Leo. I kdyby mu Pamela byla ukradená, tak Leo rozhodně ne. Ale když si nebyl stoprocentně jistý, co se stalo, jak mu mohl věřit?

„To je jedno," zavrčel, protože se mu nechtělo řidiči celou situaci vysvětlovat.

„Já si myslím, že Leo by ti ani jí nic takového neudělal," pokoušela se ho i přesto uklidnit Lorena.

„Pamela je hezká holka," nepřímo jí odporoval. „A nemyslím si, že jí by to nějak ubližovalo, když ho vlastně měla radši než mě." Do hlasu se mu vkradl hořký podtón. Potřeboval změnit téma. Zrovna ho nic nepadalo. Když už chtěl prohodit nějakou hloupost o počasí, všiml si něčeho, co vykouklo, když se Lorena přehrabovala v tašce. Trčel jen růžek, ale přesto si nemohl nevšimnout jejího drobného rukopisu. Slova na sobě byla moc natěsnaná, než aby to byla obyčejná poznámka. Vzpomněl si na to, že Lorena ne vždy měla plné ruce práce na farmě.

„Ty, Lor?" oslovil ji. Všimla si jeho pohledu. Snažila se ten růžek nenápadně zamaskovat, ale Manuel se nad její snahou musel akorát pousmát. „Nevěděl jsem, že stále ještě píšeš příběhy. Ty se za to stydíš?" Vzpomněl si na její literární pokusy. I když by po takových věcech většinou nesáhl, musel uznat, že má talent.

„Nepíši. Tedy, občas sem tam něco vytvořím, ale toto jsem sepsala už dávno. Zůstalo to jen v té tašce."

„A mohl bych si to přečíst?" Potřeboval si nějak zkrátit cestu a také odpoutat svou mysl od Pamely. A také ho samozřejmě zajímalo cokoli, co stvořila. Lorena sklopila pohled. „Ale no tak, už jsem od tebe četl ledasco."

„Ano, ale to bylo hodně dávno."

„Jestli se bojíš, že se vyvinul můj literární vkus, tak tě můžu uklidnit. Kvůli škole teďka čtu jen nějaké odborné blbosti a věř mi, že nejsou moc záživné." Lorena se pousmála.

„Ale když já nevím. Psala jsem to hodně dávno a navíc to není úplně konečná verze."

„Lor, prosím. Moc by mi to teď pomohlo." Možná za to mohly jeho prosící oči, možná to, že si uvědomila, že on se potřebuje odreagovat, ale nakonec každopádně přikývla. Pomalu, stále s pochybami, vytáhla sešit. Ne, že by se bála, že se jí bude smát nebo že se mu to nebude líbit. Prostě ji jen připadalo, jako by odhalovala svou duši, a přestože to byl Manuel, necítila se při tom úplně příjemně. A ten pocit sílil, když se začetl do jejích slov.

Snažila se něco vyčíst z jeho tváře, ale on nebyl jedním z těch lidí, kteří by u čtení dávali najevo své pocity. Navíc to nebylo dílo, nad kterým by se bylo potřeba třeba usmívat nebo protáčet oči. Lorena sama věděla, že je dost pochmurné. Pohlédla mu přes rameno, aby věděla, jaká slova tam vlastně tehdy napsala, protože si samozřejmě pamatovala, o čem to bylo, ale konkrétní formulace už ne.

Byla to první noc mladého muže na tomto pro ostatní možná strašidelném místě. Jeho však uklidňovalo. Již když byl docela malým kloučkem, obyčejným dítětem z malé rybářské vesničky jménem Kalastajakylä , moře bylo jeho nejlepším přítelem. A nyní s ním konečně mohl být propojený – mohl být strážcem vod na konci světa.

Přišel zde s vědomím, že možná zemře. Zemře, nebo se zblázní. Spousta lidí říkala, že každý strážce opuštěného majáku se dříve nebo později stane šílencem. Ale jemu na tom nezáleželo. Na celém širém světě nebylo nic, pro co by ještě mohl žít. Jeho žena nebyla dávno mezi nimi a děti žádné neměl. Nikdy by nemohl milovat někoho jiného.

Zde, na vrcholku osamělé skály, mohlo být jeho srdce znovu šťastné. Moře, to nemohl nikdy ztratit. Bylo tak nádherné, tak nekonečné, pohlcovalo ho svou všeobjímající láskou, kterou mu on milerád oplácel. Byla to bezpodmínečná, oddaná láska, kterou nikdo kromě něj nemohl pochopit.

Pamatoval si dobře, jak mu vždy říkávali, že by měl více milovat lidi. Ale vyjma jeho lásky, jeho drahé Lyyti , mu lidé připadali zlí. Krutí. Nevážili si ničeho, a když to ztratili, druzí je s tím nutili žít dále, pokračovat přes všechny ty hluboké rány na duši. Život ve vesnici Kalastajakalä plynul pomalu, ale jemu přesto připadalo, že utíkal o dost rychleji, než by si přál.

Zde mohl žít tak, jak vždy chtěl. Pozorovat každý východ a západ slunce, nechat čas stát a jen se nechat unášet momentem. Hrála zde jen symfonie vln, jež se rozbíjely o skály a mořský vítr, který mu čechral plavé kadeře, když pozoroval tisíce jisker na obloze prozářené jen načervenalým světlem, které vysílal nyní jeho maják, aby lodě neutonuly v bezútěšných hlubinách.

Moře však nebylo kruté. Bylo spravedlivé. Ono samo o sobě ano. Lidé se ho obávali, ale jejich strachy pramenily z něčeho jiného. Povídalo se, že hluboko pod hladinou žijí strašlivé nestvůry. Strašlivé nestvůry s tisíci chapadly, které bez varování zaútočily na loď a celou ji spolkly, včetně posádky. On sám kdysi toužil jednu z nich nalézt a zabít ji, zničit. Snil o velkém hrdinství, o krásných děvčatech, které by mu padaly k nohám. Poté však poznal Lyyti a svět již nikdy nebyl stejný. To ona mu ukázala, že štěstí musí hledat někde jinde.

Lyyti, jeho milovaná, jeho nejdražší, jeho sladká Lyyti. Proč jen musela odejít zrovna ona? Kdyby to byl raději on, koho obrovský příliv smete ze skály. Zlí jazykové povídali, že ji vlny vzaly, protože si to tak sama přála, ale on je za všechny ty řeči nenáviděl. Nyní mu na nich ovšem pramálo záleželo. Byl zde jen on a nekonečné vody, které i přesto miloval. Jestli měla Lyyti odejít, byl rád, že se to stalo právě takto.

Naslouchal po nekonečnou dobu eufonii, kterou příroda, když náhle v ní zaslechl ještě jeden zvuk, ještě mnohem krásnější než všechny ostatní. Zpěv. Líbezný, nádherný, nejkrásnější zpěv, co kdy slyšel. Do toho jakési prsty, které musely být velice jemné, hrály na struny lyry. Vyběhl ven, pln nadšení. Jeho nohy se bořily do stále ještě sluncem vyhřátého písku, ale on na to nedbal. Chtěl jen být té nádherné melodii blíže. Zastavil se až těsně tam, kde se vlny přelévaly přes pusté pobřeží. Věděl, že nesmí vstoupit do vln, to ani nechtěl. Chtěl jen ještě více slyšet tu čistou krásu.

Manuel vzhlédl a odkašlal si. Loreniny příběhy se mu vždy špatně četly, hlavně kvůli zvláštnímu stylu, kterým vždy psala, ale dokonale ho do sebe vtáhly. Každopádně, nedokázal je číst dlouho v kuse. Tento nebyl výjimkou. Jednu specialitu ale přece jen měl – nechápal ho.

„Ty, Lor," začal. „Nezlob se, ale maják... proč tam mluví o nějakém majáku? Je to přece jenom taková ta vysoká věc, co vysílá světlo, aby se lodě neztratily a nenarazily na skály, ne? Proč tvrdí, jak je tam důležitý on sám?"

„Ano, přesně tak," přisvědčila. „Ale v minulosti, než se majáky mechanizovaly, tam vždy musel být nějaký strážce, aby se o něj staral. Čistil světla, hlídal, jestli vše funguje správně a tak podobně. Často tam pobýval v naprostém osamění, a i když se měnili, nejeden se z toho osamění zbláznil."

„Aha, takhle. A ten tvůj hrdina se zblázní?

Lorena se smutně usmála. „To nestihne. Jestli to chceš dočíst do konce, nebudu ti prozrazovat, proč."

„Jak myslíš," pokrčil rameny. Doopravdy mu ani moc nevadilo, když mu někdo prozrazoval konce knih, ale chtěl jí udělat radost.

„A ta příšera s tisíci chapadly?"

„Kraken."

„Kra - cože?"

„Ty nevíš nic o krakenech?" podivila se. Zmateně zavrtěl hlavou. „Představ si to jako obrovskou chobotnici, která požírá lodě."

Manuel zbledl. „A to se děje u jakého moře?"

Loreně až v tuto chvíli došlo, že on o tom vážně nemůže nic vědět. Tento typ literatury na západě v podstatě neexistoval. „U žádného. Víš, tento příběh je takový můj první pokus o fantastický příběh." Když se zatvářil ještě udiveněji, doplnila to. „To jsou příběhy, kde vystupují třeba nadpřirozené bytosti z různých mýtů, pověstí, legend a tak podobně. Krakeni neexistují."

Manuel se usmál. „To se mi dost ulevilo." Pak se odhodlal k tomu nejdůležitějšímu, co jí chtěl říct. „Jenom... nezlob se, ale ten konec byl divný, jak ten kluk běžel k moři, když někdo zpíval. On je psychopat nebo co?"

„Ne," vysvětlovala Lorena trpělivě. „On slyší zpívat a hrát zase jinou bytost, sirénu. To byly takové ošklivé babizny, které kolem sebe uměly vytvořit iluzi, že jsou krásné, a lákaly námořníky do moře, aby je utopily a pak snědly jejich srdce. Jedině tak se udržovaly naživu. Lákaly je právě tím zpěvem, kterému nešlo odolat. A vlastně, právě o jedné takové siréně ten příběh je, ale nechci ti prozrazovat více."

Manuel se zamračil. Stále mu to moc nebylo jasné, ale nechtěl ze sebe udělat úplného hlupáka. „Jak to vlastně všechno víš?"

„No, když tě něco zajímá, dokážeš si najít zdroje. Ale takový prvotní impulz byl, že ke mně na farmu přišel jednoho dne muž, který pochází ze Sangera, to je na východě, konkrétně z mysu, to je nejkrajnější, v tomto případě nejvýchodnější, výběžek pevniny do moře, a tam nějaký ten maják najdeš. Vlastně, ta vesnice Kalastajakylä je skutečná a on právě odtamtud pocházel. Vyprávěl mi mnoho příběhů o moři." Zasnila se.

„Jasně," odvětil pouze. Chtěl se zeptat ještě na něco ohledně jejího psaní, ale náhle si nemohl nevšimnout, že řidič zpomaluje. Pohlédl před sebe a tiše zaklel. Tvořila se tam kolona, od níž ani neviděl začátek.

„Nejde to nějak objet? Dost spěcháme."

„To už jsi říkal," odpověděl řidič. „Myslel jsem, že s kolonou na státních hranicích počítáte. To, že není na zbytku dálnice, neznamená, že není tady. Tady je vždycky."

„Já jsem nikdy státními hranicemi neprojížděl," zavrčel. Julia to ale měla vědět. Rozhlédl se, jestli někde neuvidí auto, kde seděla. Když ho našel, zrovna ji, Lea i řidiče viděl, jak vystupují ven, jen tak, doprostřed dálnice. Ne, že by to nedělali skoro všichni. Ale to bylo špatné. Moc špatné. Znamenalo to, že je to kolona na několik hodin. Také vylezl ven a zamířil si to rovnou k černovlásce.

„Výborně," komentoval situaci sarkasticky. „Cesta skončila ještě dřív, než vůbec začala."

„Pořád máme naději, když pak zbytek zvládnem rychle."

„Tys to věděla," obvinil ji. „Muselas vědět, že se tu zdržíme."

„Obvykle ta kolona tak velká není," bránila se. „A stejně jsme neměli jinou možnost."

„Výborně," zaúpěl. „Ale když tobě je to vlastně stejně jedno. Nevím, proč tu jsi, ale kvůli Pamele určitě ne. Nebo minimálně ne, abys ji zachránila." Otevřela ústa, aby se obhájila, ale on jen znechuceně zavrtěl hlavou. „Je mi z tebe špatně, jenom se na tebe podívám!"

„Nápodobně," ušklíbla se. Leo pochopil, že by měl zasáhnout, než se to zvrtne.

„Tak, a dost! Kamkoli člověk jede, vždycky nastanou nějaké komplikace. Nikdy nic nejde podle plánu. A že o tom Julia věděla, na tom už teď nezáleží, protože se to už stalo. Manu, chápu, že jsi ještě pořád naštvaný, ale když už na někoho chceš křičet, tak na mě, protože se mě to na rozdíl od Julie týká."

Manuel si povzdechl. Pohlédl na Julii. „Promiň. Když já se postě hrozně bojím, že se Pam něco stane, když to nestihneme. Pořád ji mám rád, i když jsme se rozešli a možná mi lhala."

Leo se usmál. „Takže ono se to už změnilo z nikdy na možná?" Manuel na něj nereagoval. Byl naštvaný sám na sebe za ty výbuchy. Vždy s tím měl trochu problém, ale po rozchodu s Pamelou opovrhoval sám sebou. Musí se z toho co nejrychleji dostat.

 V této kapitole je i trocha finštiny. Název vesnice doslova znamená rybářská vesnice a jméno Lyyti je finská obdoba jména Lýdie, i  když to tak nezní.

No, každopádně, psát Lorenin příběh je pro mě boj, protože to vůbec není můj styl, ale snad se to alespoň trochu dá číst.