Kapitola X. - Mrazivý chlad

Obě dívky kráčely se sklopenými hlavami. Neodvažovaly se vydat ani hlásku. Přestože to nebylo skutečné, jim to tak připadalo. Pamela měla dokonce pocit, že se Gloria co nevidět rozpláče. Nejspíš se do toho až příliš vžila.

„Můžeš jít. Já už to zvládnu," prohlásil Juan směrem k jinému dozorci.

„Jsi si tím jistý?"

„Jo. Vždyť se na ně koukni. Třesou se jak osiky. Je to jenom pár metrů. Radši jdi, ať se na tebe velitel nezlobí."

„Tak díky," hlesl mladý muž, možná ještě kluk. Nováček. Ne, že by Juan nováčkem nebyl, ale to tomuto chlapci neřekl. Vytipoval si ho až právě v severní části vězeňského dvora. Správně, když se vyváděli zločinci ven, se je mělo pro jistotu provést dvorem celým, ale to ten kluk ještě nemohl vědět. Stejně jako že by na něj velitel nebyl naštvaný, kdyby věděl, že vyváděl zločince, místo aby za ním přišel v dobu, ve které měl. Tohle mělo přednost. Juan ho k sobě přizval jen z jednoho prostého důvodu – aby nebylo podezřelé, že dívky vedl sám. Dal si dobrý pozor, aby Kačeři, jak je pojmenoval, viděli, že byli dva.

„Kam šel Mario?" zeptal se ho mladší z nich, když dorazili až k nim.

„Za velitelem. Ještě pořád si myslí, že to musí stihnout v přesnou minutu," ušklíbl se.

„Co jsou tyhle zač?" kývl starší z Kačerů k dívkám. Glorie skutečně stekla po tváři slza. Pamela na ní nechápavě hleděla. Jak to dokázala, přinutit se plakat prakticky na povel?

„Masové vražedkyně z Palomy," vymýšlel si Juan. „Strčili je k nám, protože v Palomě nemají tresty smrti."

„Jo, o nějakých dvou holkách, co tam vraždily, jsem slyšel," přisvědčil ten mladší. Juan o tom také věděl. I když pochyboval, že se ty dvě, které to vážně udělaly, vůbec dostaly do vězení, natož na popravu. V této části světa byla spravedlnost slepá. „Hele, a zvládneš to sám?"

„Nechcete mi přestat brát můj drahocenný čas a konečně mě pustit?" vyštěkl na ně Juan místo odpovědi.

„Jsi dneska nějaký nervní," zasmál se starší z Kačerů, ale otevřel těžká železná vrata. Juan děkoval bohu, i když vlastně v žádného nevěřil, že se zločinci popravují až za branami. Nevěděl, jak jinak by se odsud dostali. Surově strčil do Glorie, aby té scéně dodal na věrohodnosti. Když vyšli ven, čekala je ještě jedna brána.

„Neměl by tu někdo hlídat?" špitla Pamela. Juan protočil oči. Povídat si, to bylo to poslední, na co mají čas.

„Zrovna se střídají. Dělej, kdyby přišli, není se tady kde schovat." Ani nevěděla jak, ale dostali se ven. Na svobodu. Pamela se nadechla horkého vzduchu. Nebyl právě nejlepší den na to, vyrazit do pouště, ale co na tom záleželo? Byli venku. Stejně to byla i podle Juana jediná možnost, jak se odsud dostat. Všechny peníze totiž utratil za nezbytné věci na cestu. Gloria konečně přestala plakat. Ale ani se neusmívala. Pamelu to dost znepokojilo. Možná by ji mělo více znervózňovat, kdyby se v takové chvíli usmívala, ale ona si na to, že se tak tváří neustále, moc zvykla.

„Tak jo. Teďka musíme co nejrychleji proběhnout tímhle prostorem." Juan ukázal před sebe na holou planinu. „Jestli nás někdo uvidí v tomhle oblečení, je po všem." Začal zrychlovat krok a obě dívky ho napodobily. „Tady na převlečení není čas. Pak tam je taková malá budka, obchod, co kdysi krachnul. Tam se schováme, než se stráže zase budou měnit, protože kdybychom se pokusili jít dál, nestihli bychom to a oni by nás viděli. Tam se taky přestrojíme. A pak už můžeme normálně do města a k dolům." Sotva to dořekl, tak vyběhl. Pamela i Gloria ho napodobily.

Když dorazili k budce, Juan jednoduše vzal těžký batoh a rozbil jím okno. Pamela si nemohla nevšimnout, že mu drobné střepy propíchly i kůži na rukou. Snažil se to zakrýt, ale stejně zkřivil tvář bolestí. Nicméně, i tak to byl on, kdo se první protáhl dovnitř. Když tam seděli všichni, konečně se alespoň trochu uklidnil. Rozepnul si uniformu, pod kterou skrýval lehké, vzdušné oblečení a několik kusů dalšího oblečení. Vydechl. Bylo v tom nesnesitelné horko, zvláště když pod kabátem nesl ještě další látku. Vzal jeden šátek a začal si ho omotávat kolem hlavy.

„Takhle chodí hodně lidí. Schovejte si i vlasy a těžko vás poznají," řekl dívkám. „S těmi turbany člověk ani často neví, jestli vidí ženu nebo muže. A oblečte si ty haleny a kalhoty."

„A taky se to bude hodit do pouště," dodala Pamela. Přikývl. Gloria pohlédla na jeho ruce.

„Amigo?" oslovila ho.

„Co je, Hvězdičko?" Pamela na něj překvapeně pohlédla. Opravdu Glorii někdo jako on oslovoval Hvězdičko? Jak přesně se ti dva znali? A co bylo ještě zvláštnější, zdálo se, že Gloria je na to zvyklá, protože nic nenamítala.

„Ukaž mi svoje ruce." On zavrtěl hlavou.

„To nic není. Ty střepy si vytáhnu sám." Pamela se ušklíbla. To byli všichni kluci tak ješitní? Gloria s úsměvem zavrtěla hlavou. Nakonec k ní přece jen své dlaně natáhl. Pamele ale neušlo, že se na okamžik zatvářil, jako by nechtěl. Napadlo ji, že třeba Gloria není dostatečně šetrná.

Když ho však začala ošetřovat, Pamela viděla, že to dělá možná až příliš citlivě. Juan nyní nasadil kamenný výraz. Párkrát s sebou trhl, ale jinak byl jako socha. Dokonce se ani nesnažil předstírat, že to bolí více, než to bolelo ve skutečnosti, jak mělo mnoho mužů v oblibě. Možná nechtěl Glorii znervózňovat, ale Pamelu napadlo i to, že v ní vlastně nechce vzbudit lítost ani nic takového. Zkrátka a dobře, choval se k ní zvláštně, a to i přesto, že ona ho měla podle všeho ráda naprosto bezelstně. Zatoužila vědět, co za tím je.

Když mu dlaně obvázala látkou, pohlédl na Pamelu. Až teď si uvědomila, že je na něm něco zvláštního. Ano, měl tmavé vlasy, oči, kůži a husté a dlouhé řasy jako každý Orocorazonec, jenže jeho tvář byla mnohem ostřeji řezaná a struktura jeho vlasů byla nápadně kudrnatější. Nebyl odsud. Ale z jihu také ne, jižanů znala hodně a byli jeho pravý opak. Z východu sice znala jen jednoho člověka a tím byl Leo, ale také se Juanovi vůbec nepodobal. Musel být z větší dálky.

„A ten kluk, který tě má provést v Gatě, seš si jistá, že tam fakt bude?" vytrhl ji z přemýšlení. Mimoděk si uvědomila, že ani jeho přízvuk této pohraniční oblasti neodpovídá.

„Cože? Jo... no, alespoň mi to Flora slíbila."

„A jsi si jistá, že to dodrží?" Pamelu popravdě ještě nenapadlo o tom pochybovat. „Jestli ne, jsme dost v háji." Předtím byl rád, že Pamelu nevysvobozuje úplně zbytečně, ale teď o její užitečnosti znovu začínal pochybovat.

„Musíme doufat," vložila se do toho Gloria s úsměvem. Protočil oči. Více naivní už ani být nemohla. Kdyby to bylo jen na ní, už dávno by oba byli mrtví. Nechápal, jak někdo jako ona mohl vůbec někdy něco ukrást a ještě v tom být celkem dobrý. Pamela se také zamyslela, ovšem úplně nad něčím jiným. Flora byla jednoduchá. Jaká je šance, že má smysl pro čest? Vůbec ji nenapadlo si pojistit, že Flora splní svou část dohody.

„Teď už se s tím nedá nic dělat," pravila a snažila se znít klidně, ne tak vystrašeně, jak se cítila. Juan neodpověděl, jen zavřel oči, opřel hlavu o zeď a odpočíval. Gloria se k němu chtěla přitulit, ale teď na to neměl náladu. Zdálo se však, že jí to nevadí, což byla pro Pamelu další podivná věc. Přičítala to ale tomu, že je Gloria vždy tak optimistická. Juana to napadlo také, to na ní měl rád, ovšem hodně dávno. Zavrtěl hlavou. Ne, zcela jistě teď dělá správnou věc. To, co se stalo v minulosti, v minulosti také zůstane.

Juan pohlédl na hodinky. Ano, právě teď byl čas. „Jdeme!" zvolal a obě dívky tím vytrhl z omámení a přemýšlení. Staré vězeňské oblečení nechali uvnitř. Nebudou ho potřebovat a nemůže je nějak prozradit, protože po nich stejně zcela jistě půjdou. Nyní mohli vyrazit přes Alturu až k poušti. Samozřejmě se vydali postranními uličkami, a když kolem nich přece jen někdo prošel, sklonili tváře. Snažili se jít co nejrychleji. Co nevidět někdo pozná, že jsou pryč.

Nikdo z nich si nedovolil naplno doufat ve svobodu, protože i když byla tak blízko, ještě nebylo stoprocentní, že jí vážně dosáhnou. Ale byla tu jistě větší naděje než mezi chladnými zdmi cel. Po chvíli dorazili až k dolu. Pamela se zachvěla, když si vzpomněla, za jakých okolností tu byla naposledy. Nicméně dovnitř musí, jiná možnost není. Až je začnou hledat, přímá cesta od Altury k Severní poušti, ta pozemní, bude první, kudy se vydají.

Náhle za sebou zaslechli nějaké kroky. Juan se bůhvíproč usmál a zastavil. Pamela se obrátila a spatřila nějakého muže, docela Juanovi podobného, jak se k nim snaží plížit. Snaží však bylo správné slovo. Byl hlučný jako stádo slonů. Když došel až k nim, Juana zezadu objal.

„Ty ses nelekl?" zeptal se pak zmateně.

„Ne, bratránku," smál se Juan. „Ale příště se ti to už určitě povede." Pamela na ně hleděla s otevřenými ústy. S tím, že byla divná Gloria, už se vyrovnala. Ale nyní se zdálo, že normální nebyl ani jeden z nich.

„To víš, že jo." Pak si druhý muž všiml i jich. „Jé, ahoj, Glorio!" Vrhl se k ní a nemotorně ji objal. Pak se přesunul k Pamele. „Jé, a tebe ještě neznám." Podal ji ruku. Levou. Pamela na to raději přistoupila a potřásla si s ním špatnou dlaní.

„Já jsem Pamela," představila se.

„Jé, to jsi ty!" nadchl se Juanův bratranec. Pamela povytáhla obočí. On o ní věděl? „Já jsem Tiago." Přikývla. Stále si s ní třásl. Začala jí už bolet ruka. Juan ji naštěstí zachránil.

„Tak co jsi vypozoroval, bratránku?" Tiago se k němu otočil.

„Ti hlídači jsou tři," prohlásil nadšeně, jako by mluvil o nějakém skvělém zážitku. „A jsou moc milí!"

„Ty jsi s nimi mluvil?" nemile překvapilo Juana.

„No, ty jsi mi říkal, ať o nich zjistím co nejvíc," pravil Tiago a vůbec si neuvědomoval, co udělal špatně.

„Ale ne takhle," zaúpěl Juan. Nesešlo na tom, ale myslel to jinak. Už snad posté si říkal, že Tiagovi musí ty instrukce podávat mnohem konkrétněji, než se něco tímto pokazí. „Takže jsou tři. A jaký zámek tam je?"

„Obrovský!" vykřikl Tiago a prudce máchl pažemi. Pamela instinktivně o krok ustoupila.

„A jaký ještě?" pobídl ho Juan.

„Takový... no, byla tam závora a ten zámek byl v té závoře." Divoce gestikuloval, aby to předvedl.

Juan se zamyslel. „Ta závora byla opatřena velkým zámkem?"

„Přesně tak!" zajásal Tiago, že to uhodl. Juan pouze vážně přikývl.

„Teď mě dobře poslouchej. Musíš být úplně potichu a snažit se lehce našlapovat. Já a Gloria se o ně postaráme." Plavovláska přikývla a on ji podal nůž. Pamela na ně zděšeně hleděla.

„Co s nimi chcete udělat?"

„Jenom omráčit, neboj," odpověděl Juan.

„Ale jsou tři. Neměla bych vám pomoct?"

Sjel jí od hlavy až k patě. „Ne." Nevěřil jí. Věděla, že ji tady nejspíš ani nechtěl. Možná by to neměla řešit, ale štvalo jí to a mrzelo. Přece jen, aby měla větší šanci utéct, nějakou dobu s nimi bude muset zůstat a nedostatek důvěry bylo něco, co vážně nesnesla.

Když došli dostatečně blízko, Juan zvedl ruku. „Vy dva tady počkejte," přikázal jim. Pamela se s pažemi založenými na prsou postavila vedle Tiaga. Společně sledovali, jak se Juan a Gloria ke strážným přiblížili a vzápětí dva z nich padli k zemi. Třetí se stihl otočit, než ho postihl stejný osud. Juan pohlédl na Glorii. „Sponku."

Gloria náhle znejistěla. „Víš, amigo, ono to bude trochu složitější. Zapomněla jsem ti to říct, ale včera ji u mě jiný hlídač našel..."

„A takový detail ti nepřipadal důležitý? Chceš říct, že jsme to všechno dělali zbytečně?!" Gloria otevřela ústa. Pamela se rozhodla zakročit dříve, než se vážně pohádají. Gloria byla plavovláska, v jejích vlasech sponky vynikaly. V těch jejích tmavých se ovšem ztratily. Jednu z nich, tu nejostřejší, si sundala a podala ji Juanovi.

„Prosím," zavrčela, když se neměl k odpovědi. On však ani tak nepoděkoval. Otočil se k zámku a začal se v něm hrabat. Pamela věděla jen jediné – tohle byla poslední kapka. Snažila se si ho oblíbit, ale byl jí hrozně nesympatický. Gloria mezitím vzala jednomu strážnému přenosnou lampu a rozsvítila ji. Pamela se celou cestu dolem snažila nevnímat, aby se jí nevrátily nepříjemné vzpomínky. Raději se utápěla ve svém vzteku k Juanovi. Tak moc na něj zase naštvaná nebyla, ale namlouvala si to, aby nemyslela na prostředí, ve kterém se právě nacházela.

A pak, po nespočetně zatáčkách, znovu spatřila sluneční svit a nekonečnou pláň pnou kamení, písku a sem tam trsů suché trávy, pokud se tak tomu vůbec dalo říkat. A kaktusů. Pamela si vzpomněla na Lea, když si jich všimla. Zase. Do očí jí vstoupily slzy. Měla by se radovat, že je na svobodě, ale ona nějak nedokázala cítit nic pozitivního. Tolikrát prožila tuto chvíli ve své mysli, představovala si tu euforii, ale teď na ni dolehly všechny depresivní myšlenky. Mělo to všechno, co právě dělala, vůbec smysl?