Zdravím. Tak konečně přicházím s tím příběhem, o kterém jsem tady tak dlouho mluvila. Už když se podíváte na značky, zjistíte, že tady kombinuji vážně dost prvků a některé zní i nelogicky, ale patří tam.

Atmosférou vám to lehce může připomínat westerny, hlavně později, ale western to v pravém slova smyslu není. Odehrává se to každopádně v prostředí podobném Arizoně, což ostatně můžete vidět i na coveru, případně střednímu Mexiku. To je vlastně i důvod, proč mají postavy španělská jména a španělština se bude objevovat i v řeči jedné z postav.

Z toho důvodu budu vždy pod kapitolu, kde to patří, psát jakýsi slovníček, i když jde vlastně i bez toho odhadnout, co říká, protože jde většinou o oslovení nebo nějaké hodně známé slovíčko. Vlastně, teoreticky i samotný název státu Orocorazo vychází z tohoto jazyka. Oro = zlatý a corazón = srdce.

Tak já budu doufat, že se vám to alespoň něčím zalíbí.

Kapitola I. – Hra bez konce

Už se bláhově nedomníval, že se mu povede obsadit jediné místo. Laviček v parku nedaleko univerzity, kterou navštěvoval, bylo málo a studentů, kteří si chtěli vychutnat oběd vsedě a ve stínu, zase moc. Nadechl se horkého pouštního vzduchu a připomněl si, že dneska takhle jí naposledy, minimálně v tomhle semestru.

Nebo možná ne. Měl totiž nějaké volno a tentokrát chtěl podniknout něco velkého. Neměl nejmenší nápad, co by to mělo být, ale představoval si něco, při čem nebude mít čas na nic, natož na jídlo. Něco, co ještě nikdy neudělal. Tak jako tak, už se s tím chtěl smířit, když najednou uviděl skoro prázdnou lavičku.

Seděla tam jen jedna dívka. Sama. Někdo by řekl, že nezapadá do kolektivu, ale dobře věděl, že ona ani nechce. Nikdo neznamenal více než ona. Nikdo jiný neměl tátu, který by vlastnil největší zlaté doly široko daleko. Ne že by vyloženě chtěla sedět sama, spíše se jí většina tak trochu bála nebo s ní nechtěli mít nic společného. Ale Leo s ní nemluvil poprvé. Svým způsobem ho zajímala, navíc rozhovory s ní bral jako hru. Hru na to, kolik se o ní dokáže dozvědět. Bylo to jako hrát proti několikanásobně silnějšímu soupeři – nemohl se dočkat, až ho jednou porazí. Těžko říct, co přesně by byla v tomhle případě výhra, ale věřil, že až jí dosáhne, tak to pozná.

Černovláska si ho zatím nevšimla. Upírala své čokoládově hnědé oči na papíry před sebou. Nikdy nezjistil, co z nich vlastně stále čte. Spousta lidí si myslela, že se učí a byla to možná i nejpravděpodobnější verze, ale Leovi nesedělo, že by to dělala neustále.

„Ahoj, Julio," oslovil ji. Zaklapla knihu a nápadně se od něj odsunula. Pobaveně zavrtěl hlavou. „Mě se nemusíš bát."

„Já se tě nebojím," odvětila. Lezl jí na nervy a byl si toho dobře vědom, ale na druhou stranu už si na to tak nějak oba zvykli.

„Fakt? Nevypadá to tak."

Povzdechla si. „Potřebuješ něco?" Leo nechápal jednu věc.

„Víš, že na lavičce většinou sedí víc lidí?"

„Já ti taky neříkám, ať vypadneš."

„Teď jsi mi to řekla," zazubil se. Julia potřásla hlavou.

„Ty jsi nemožný."

„Jo? Tak proč tady pořád sedíš?"

Pokrčila rameny. „Nechce se mi jít domů."

„A co když ti řeknu, že se nechce jít ani mně?" Mlčela. Znovu se zahleděla do svých papírů. Věděl, že u většiny holek by to znamenalo jasný odpor, ale u Julie si nebyl jistý.

„Hej, Leo!" vytrhl ho z přemýšlení hlas jeho nejlepšího kamaráda. „Jdeš s náma?"

„Ne," odpověděl skoro ihned. „Asi to tady dojím." Zamával tortillou plněnou mletým masem. Jeho přítel na něj významně mrkl. Leo se zamračil. On přece Julii nebalil ani nic podobného a Manuel to dobře věděl. Skutečně se pustil do jídla.

„Proč jsi s nima nešel?" zeptala se ho černovláska.

„He?" vydechl, protože si myslel, že se přeslechl. Ona se ho vlastně ještě nikdy na nic nezeptala.

Julia protočila oči. „Slyšel jsi dobře. A zavři pusu, je to nechutný. To tě ve školce neučili, že se to nedělá?"

„Já jsem do školky nechodil," zazubil se stále s plnými ústy.

„Jo, to jde vidět," hlesla a odvrátila se. Leo ji konečně poslechl a polkl sousto.

„Promiň. Chceš?" Natáhl k ní ruku s tortillou.

„Teď už určitě ne." Pobaveně potřásl hlavou. Byl čas změnit téma, než se znovu zeptá, proč zůstal

„A... jak se vůbec máš?"

Čekal obvyklou odpověď ve smyslu, že to ujde, ale ona se nad tím opravdu zamyslela a pak náhle vstala., „Už musím jít." Bez dalšího vysvětlení vážně odešla. Leo na ni ještě chvíli zmateně hleděl a poté se také odebral domů. Věděl, že ji neurazil nebo něco podobného. To se mu ještě nepovedlo nikdy. Byla zkrátka zvláštní.

Manuel sice svému příteli nabízel, aby šel s nimi, ale teď byl rád, že dal přednost Julii. Měl alespoň šanci navštívit trh s květinami, aniž by si z něj Leo utahoval. Jemu totiž přišly květiny jako drahá a zbytečná záležitost. Drahé byly, to je pravda. Musely se totiž přivážet zdaleka, protože ne každý se spokojil se sukulenty, které zde jako jediné vážně rostly ve větším množství. Ale ty nebyly moc romantické. Usmál se nad představou, že by se před Pamelu postavil se slovy "tady máš ode mě kaktus".

Ona měla květiny ráda, nebo v to alespoň doufal. Minimálně ji jednu dobu fascinovaly. Vždy mu dokázala říct nepřeberné množství informací o každé z nich. Občas přemýšlel, proč také nestuduje univerzitu. Mohla by se svou inteligencí dělat něco lepšího než prodávat vlastnoručně ušité oblečení. Za to si tady moc nevydělala. Brzy však pochopil, v čem je problém. Ona byla jako pouštní prach – nikdy nevydržela dlouho na jednom místě. Ne ve smyslu, že by hodně cestovala, to nemohla, ale každou chvíli se zajímala o něco jiného.

Zaklepal na její dveře. Gerberu si schoval za zády. Trpělivě vyčkával. Náhle něco zaslechl. Dívčí chichotání. Zmátlo ho to, protože co věděl, Pamela si k sobě pozívala jen dva lidi – jeho a svou kamarádku Lorenu, ale tohle nebyl její smích. Dveře se otevřely.

„Ahoj," usmívala se na něj roztomilá plavovláska. Respektive, odbarvená blondýna, protože všichni Orocorazonci měli černé, výjimečně tmavě hnědé vlasy. Až na míšence, samozřejmě, ale mezi ty tahle holka nepatřila. Nejprve ji neměl rád už jen kvůli tomu, že se mu odbarvování vlasů příčilo, ale postupem času se k tomu přidávaly i závažnější a mnohem méně povrchní důvody. Myslel si, že to Pamela vidí stejně. Ale to by si ji nepozvala domů.

„Kde je Pamela?" zeptal se jí.

„Není to jedno?" zašvitořila a natočila si pramen vlasů na prostředníček. Protočil oči, ale nemohl jí takové chování vyčítat. V této společnosti byl ten divný spíše on.

„Kde je Pamela?" zopakoval svou otázku. Zabouchla mu dveře před nosem. Úplně mu ušel smysl toho gesta, ale raději to nechal být. Měl ještě jednu možnost, jak Pamelu kontaktovat. Vydal se k sobě domů a vzal tužku a papír. Po letech tréninku na to ani nepotřeboval moc času. Často to dělali jen tak pro zábavu, ale tentokrát mělo jeho psaní praktický důvod. Chtěl, aby za ním přišla, až si psaní všimne a až nebude mít návštěvu. Zároveň nechtěl riskovat, že si to přečte ta druhá holka. S trochou štěstí to bude považovat za něco do školy, i když si neuměl představit, do kterého předmětu by to mohlo být.

1WR WKW OWX NRZ KWN 5WY WYN RSP IHK IW5 3S3 ZYHK PS4 ZQR WK5 3SO WRK SIO WRZ QWP 4LJ KIS TJ 6WK S1N PJ6 IWK 5JT N3Q J00

Obvykle ta šifra byla důmyslnější, ale on potřeboval, aby to rozluštila co nejrychleji. Měl o ní opravdu strach. Jak napsal, potřeboval vědět, jestli není v nějakém průšvihu. Žádné jiné vysvětlení, proč pozvala zrovna tu holku, ho nenapadalo. Ani by ho to nepřekvapilo. Pamela měla neustále nějaký problém.

Složil papír do vlaštovky a vystoupal točité schodiště. Otevřel okno. Usmál se. Jedna věc se nikdy neměnila – vždy měla to své otevřené. Věděl to, protože jejich pokoje dělila jen docela malá mezera mezi domy. Ostatně, právě proto se poznali. Švihl zápěstím a vlaštovka opsala perfektní oblouk. Vlétla do jejího spoře zařízeného pokoje. Vždy byla minimalistka. Poté si sedl ke stolu a přemýšlel. Možná už Pamela nebyla tou stejnou dívkou, kterou miloval. Poslední dobou se mu zdálo, že se změnila, tak proč by se nemohla změnit i v tomhle?

Nestihl o tom však více přemýšlet. Přišla mu totiž odpověď. Nezašifrovaná.

Chci s tebou okamžitě mluvit.

Posadil se na parapet. Spatřil ji. Ona v tom pokoji byla – seděla u stolu. Akorát ji předtím neviděl. Až nyní se zvedla. Byla tam i ta druhá holka. Pamela jí něco vysvětlovala. Manuel bohužel neslyšel, co. Nemohl se však na Pamelu přestat dívat. Byla nádherná. Černé kadeře se jí leskly ve svitu zapadajícího slunce. Už od pohledu byla její snědá pleť sametová, stejně jako její rudé rty. Konečně na něj pohlédla. Neusmála se. Jen mávla rukou, že má jít dolů. Poslechl ji, protože se mu zdála naštvaná, a navíc s ní stejně chtěl mluvit.

Když přišel k plotu, který dělil oba pozemky, ona tam už stála. Neodvažoval se něco říct, jenom ji podal gerberu. Zatvářila se tak nějak všelijak.

„Chtěl jsem ti udělat radost."

Zavřela oči. „Manu... kupuješ je zbytečně. Je to od tebe hezké a všechno, ale zbytečně utrácíš a zabírají místo."

Zamračil se. „A to ses nikdy neobtěžovala mi to říct?"

„Mám je ráda. Jenom už jich je moc." Vzala jeho dlaně do svých. Ucukl. Zamračila se, ale on si nemohl pomoct.

„Nikdy už ode mě neuvidíš jedinou kytku, na to se můžeš spolehnout." Nebyl naštvaný, to ne, a už vůbec ne kvůli květinám. Akorát to byla další věc, kterou u ní nečekal a kvůli které se v podstatě dohadovali. Zase. Poslední dobou ji přestával rozumět.

„Fajn," odsekla. „A ohledně Flory... díky, teď si o mně kvůli tobě myslí, že jsem magor. To je přesně ten dojem, co jsem chtěla udělat."

„Magor? Proč?"

„Protože mi jenom tak přilétla vlaštovka, na ní byla šifra a já jsem se ihned pustila do luštění, protože jsem čekala, že to je něco důležitého."

„To bylo důležité. Bál jsem se o tebe. A kromě toho, vůbec jsem nečekal, že to budeš luštit před ní."

„A já jsem nečekala, že pošleš takovou blbost, když jsi věděl, že tam Flora je. Myslela jsem, že se vážně něco děje, jako třeba když jsi mě tehdy varoval, že mí rodiče se vrací domů dřív a tak... Kromě toho, umím se o sebe postarat. A vůbec, proč jsi dneska přišel?"

„No," pousmál se. „Tak trochu spolu chodíme. Čekal jsem, že bys na mě třeba mohla mít čas."

„Jasně," suše se zasmála. „Myslíš si, že nemám vlastní život? Už mě rozčiluje, že si mě přivlastňuješ. Nemusíš vědět o všem, co se v mým životě děje."

„Když jsi každou chvilku v nějakým průšvihu, nediv se mi. Navíc jsem si myslel, že Floru nesnášíš. Ale to není jediná věc, na kterou poslední dobou úplně měníš názor. Už se v tobě nevyznám."

„Nechceš napsat nějaký návod? A když už jsme u toho, tak taky rozvrh, co každý den dělám?" zeptala se ho se sarkastickým podtónem.

„Poslední dobou by se to i hodilo."

„Tak abys věděl, já Floru potřebuju. Jenom ona... to je jedno. Prostě mi pomohla. Máš štěstí, že to udělala dřív, než viděla ten dopis a že už stejně byla na odchodu."

„To není jedno. Pam, co se zase děje? A vůbec, proč jsi mi neotevřela ty, ale ona?"

„Do toho prvního ti nic není. A jestli tě to zajímá, byla jsem na záchodě."

Zhluboka se nadechl, aby se uklidnil. „Jasně. Já jenom, že bych rád věděl..."

„Každý krok, co dělám. Já vím. Ale myslel jsi někdy na to, jak se cítím já? Na vztah musí být dva, kdybys to potřeboval zopakovat."

Nevěřil svým uším. „Zrovna ty mi naznačuješ, že jsem sobecký?"

Pokrčila rameny. „Už jsem ti několikrát říkala, že já potřebuju svobodu."

„Nebudeme se hádat." Přehodil nohu přes plot, aby ho přelezl a mohl ji tak obejmout. Minimálně se o to tedy pokusil. Ona do něj strčila. Spadl na zem a málem si vyrazil dech. To ho opravdu rozzuřilo. Byla to poslední kapka.

„Jsi normální?!" zakřičel po ní.

„Asi ne, když jsem pořád s tebou." Odmlčela se. „Promiň. Nechtěla jsem tě shodit."

„Nikdo tě k tomu nenutí, být se mnou," zavrčel. Vztek nahradil zmatek. Zatočila se mu z něj hlava.

„Já si tě nechci přivlastňovat," zašeptal. „Já jen..."

„Ne," přerušila ho. „Už nic neříkej. Je konec."

„Žertuješ," vydechl. Ona však vrtěla hlavou. „Vždyť...to nejde. Podívej, třeba včera jsi mi řekla, že tenhle týden za tebou můžu přijít kdykoli. To nic, prostě sis našla jiný program, ale mohla jsi mi třeba dát vědět. Stačilo něco jako dneska za mnou nechoď, už něco mám."

„Manu, proboha, vždyť bydlíš hned vedle."

„Jo. Ale Floru jsem zrovna potkat nepotřeboval. A pořád nevím, proč potřebuješ zrovna od ní pomoct."

„Zase myslíš jenom na sebe," vyčetla mu.

„Nemyslím. A navíc to děláš prostě v hrozně moc věcech. Kdybys mi alespoň řekla, co máš v plánu..."

„Manu..." zašeptala a do očí se jí vkradly zrádné slzy. „Já... nemůžu."

„Jasně," zavrčel. „Ani mi neumíš říct pořádný důvod. Zítra za mnou určitě zase přijdeš a budeš prosit, když tak pořád měníš názor."

„Asi bych se měla naštvat, ale je mi to jedno. Já už tu totiž zítra nebudu. A nehledej mě, už tě nechci vidět."

„Pam!" téměř vykřikl. „Kam chceš jít, prosím tě? Stejně na žádnou cestu nemáš peníze. Platí se vysoké daně."

„Myslíš si, že to nevím?" Odmlčela se. „Neboj, mám to promyšlené už dávno. Ty jsi byl jedna ze dvou věcí, která mi v tom bránila. Tu druhou vyřešila Flora. Ale teď jsem volná."

„A... a kam chceš jít, prosím tě?"

„Na východ. Najdu si tam dobrou práci a..."

„To si myslí všichni."

„Mám to promyšlené," zopakovala. „Víš co? Vysvětlím ti to, pojď za mnou. Jinak mě asi nenecháš být." Přikývl, ale měl pocit, že co nevidět omdlí. Ona se s ním vážně rozešla a ani mu pořádně nedokázala vysvětlit, proč? A ještě k tomu chtěla někam odejít, i když nevěřil tomu, že má nějaký dokonalý plán. Kdyby neodešla, věřil, že by se ještě dali dohromady, ale tohle bylo moc definitivní. Musí ji zastavit.