"Proč jede Jaden jiným letadlem?"  

Trish nafoukla tváře a pravděpodobně se snažila o ubrečený výraz. Mně osobně spíš připadala jako křeček, který byl smutný z malého množství jídla, které měl zastrkané za škraně. Austin ji však spokojeně objal a natlačil její obličej ke své hrudi. 

"V našem už nebylo místo." Jo, původně jsem chtěla vysvětlovat ale teď už jsem byla jenom znechucená. Popadla jsem Alexe za ruku a odtáhla ho kousek dál.

"Jestli někdy budu dělat podobný obličeje, tak mě rovnou zab jasný?" 

Roztáhl ústa do úsměvu a zlehka mi zmáčkl tvář. Přivřela jsem oko a ublíženě na něj hleděla s očekáváním. Jen se na mě dál díval, se svým typickým úsměvem a nic neříkal. 

"Hej hrdličky, pojďte nebo to nestihneme." 

Sebastian na nás rozmrzele hleděl a poukazoval přitom na ostatní, kteří už se vydali na letiště. Chce se mi vůbec odtud? Opět jsme šli pěšky, Rey nás doprovázela a byla tak skvělá, že zajistila odvoz našich zavazadel. Radši jsem se neptala na podrobnosti, stačilo, že je zase nemusím táhnout já. Propletla jsem prsty s Alexovými a potáhla ho dopředu. Museli jsme pořádně přidat, abychom ostatní dohnali. Alex si navíc usmyslel, že dneska utíkat nebude, takže mé končetiny byli z toho neustálého táhnutí, osoby těžší jak já, docela vyčerpané.  Jenže to nebylo jenom mé tělo co se cítilo pod psa. Stejný pocit mě sžíral zevnitř, jako by mi nějaká část chyběla nebo strádala. Udržet si úsměv na tváři a dobrou náladu byl v tuhle chvíli oříšek. 

"Summer!," Zvedla jsem hlavu a snažila se najít osobu, která na mě křičela. Rey stála uprostřed cesty, nechávala ostatní aby kolem ní procházeli a čekala až k ní dorazíme. Přirostla mi k srdci za těch pár dní co jsme tu byli, ale teď rozhodně nebyl čas na její nadšené štěbetání. Zvláště když mnou cloumaly skoro depresivní emoce. Nechtěla jsem na ni být hnusná, když je to poslední den co se vidíme. Zhluboka jsem se nadechla, stiskla Alexovu ruku a obdržela od něj malý úsměv. 

"Mrzí mě, že už odjíždíte.Ještě jste toho tolik neviděli."  Potáhla koutek úst a v očích jí potemnělo. Cítila jsem nutnost ji znovu rozveselit i když se to mně samotné nepovedlo. Chytla jsem ji proto za loket a roztáhla ústa do nejlíp hraného-skoro opravdového- úsměvu.

"Určitě se znovu uvidíme, třeba můžeš přijet ty k nám." Tušila jsem, že mé herecké schopnosti nejsou nejlepší, i přes to, že jsem myslela vážně každé slovo co jsem vyslovila. Rey se však naštěstí usmála a spokojeně přikývla. Zbytek cesty šla s námi, všichni v tichosti. Neunikly mi její postraní pohledy směřované mým směrem ale z nějakého důvodu jsem se neodvažovala zeptat na jejich význam. Letištní plocha byla stejně prázdná jako když jsme přilétali. Ellen s Dan se namáčkly na Rey a důkladně se rozloučily, než ji nechaly ostatním. Pak přišla řada na mě.

"Obvykle, když se loučíme s jedním z nás, loučíme se našimi živly." Pousmála se se slzami v očích. Pozvedla ruku, kterou ji obalil oheň. Nikdy jsem o tom neslyšela. Tedy, ne že bych někdy slyšela něco o živlech celkově, ale tohle byla kompletní novinka. Natáhla jsem svou ruku k té její a vyvolala oheň. Jenže se nic nestalo. Má ruka zůstala bledá a bez známky proměny, která měla nastat. Podívala jsem se na Rey, která vypadala každou další sekundou neklidněji. Netušila jsem co se děje, ale nechtěla jsem, aby se kvůli mně trápila s nějakými obavamy. Trhla jsem sebou, abych dostala své tělo z nenadálého šoku a trošku nepřítomně se usmála.

"To nic, jsem jen moc unavená. Ráda tě zase uvidím." I přes její nataženou ruku jsem ji rychle objala a s myšlenkami úplně jinde vyrazila k letadlu.  Jsem jenom unavená. 

Mraky pod námi proplouvaly jako stádo rozličných tvarů. Ne že bych je nějak extra vnímala. Seděla jsem s hlavou opřenou o opěradlo a jen nezaujatě sledovala pevninu z okénka. Nedávala mi smysl jedna věc. 

Co tu dělala Rose. 

Měla být mrtvá, stejně jako by měl být mrtvý její bratr, jenže jsme se na vlastní oči přesvědčili, že to tak není. Jakým způsobem se dostala na ostrov a hlavně jak moc velká náhoda je, že dorazila ve stejný čas jako my. Kolika procentní šance je, že tam s námi byla už od začátku a nikdo z nás si jí nevšiml? Zatínala jsem zuby nad naší lhostejností vůči nebezpečí, které jsem zapříčinili. Všichni dělají jako by zabitím jeho všechno zkončilo, jenže co když to všechno teprve začíná? Co když je Rose mnohem horší než býval její pán. Co když- 

Trhla jsem hlavou, když se mé ruky dotkla jiná. Vyděšenost v mých očích musela být čitelná. Alexovi zmizel úsměv z tváře a vystřídal ho výraz plný obav.

"Jsi v pořádku?" 

Uhnula jsem pohledem a přikývla. Moc jsem se do toho ponořila, moc to řešila. Třeba to jen přeháním, ale třeba- 

Nahnul se tak aby mi viděl do obličeje a znovu skenoval můj výraz. 

"Jsem jenom unavená a zamyšlená, což dohromady moc nejde." Omluvně jsem na něj hleděla. Nevěřil mi to, bylo to víc než jasné, každopádně pochopil, že se o tom nechci bavit. Přivinul mě k sobě a přejížděl palcem po mé dlani. 

"Kam chceš jít příště?" 

Nemusel říkat o čem mluví. Začala jsem o tom přemýšlet a všechny ostatní myšlenky zapudila. 

"Chci zajet na Kelehenský kopeček a dívat se na hvězdy." Byla to krásná představa. Kelehen byl osamocený kopec, ze kterého vyhlídky na nebe byly nejzáživnější. Vždycky jsem tam chtěla jít, jenže pak se objevili dvojčata a ostatní věci, kvůli kterým jsem to musela odložit. Ale teď už ne. Alex jen spokojeně přikývl a položil svou hlavu na mou. 

"Dobře, půjdeme tam." 

Zavřela jsem oči a užívala se představu, kdy tam konečně sedím. 

"Ježiš vy jdete na další rande?!"  Trishina hlava se objevila mezi našimi sedadly a donutila nás od sebe oddělit. S povzdechem jsem přikývla a Trish ještě zvětšila své nadšení vepsané v její tváři. 

"To vám tak moc přeju! Ou! Co kdybychom si někdy udělali dvojitý rande? No jo! To by bylo skvělý!" 

Jediná nadšená z toho byla ona. Pomalu jsem - svým způsobem - přikývla a otočila se na Alexe s prozbou o pomoc. On se jen natočil jiným směrem a povzbudivě na mě mrkl. Zbabělec.

"Půjdeme nakupovat!," Zamyslela se a pak na mě vykulila její oči. "Za dva dny mám volno, takže tě vyzvednu a uděláme si holčičí jízdu!" Vesele zavískla. Znovu jsem jen přikývla, jelikož moje ušní bubínky už nebyly schopny vydržet další příval jejich 'zavýsknutí'. Poslední pokus o vysvobození.

"Neměly by teda jít i Ellen s Dan, když je to 'holčičí jízda'?" Nezapomněla jsem hodit uvozovky a taky na sebe strhnout pozornost právě zmíněných dam, jejichž výrazy se kompletně lišily. 

"To je skvělý nápad! Takže za dva dny dámy!" Z široka se usmála a zaplula zpátky na své sedadlo.

Skvěle!