Úhledně poskládáné hromádky mého oblečení ležely na posteli, hned vedle připraveného kufru. Poměřovala jsem velikosti a snažila se, aby to co nejlépe pasovalo. Samozřejmě, že to nešlo. Při příjezdu byl můj kufr plný. Momentálně byl přeplněný, takže tu jednoduše něco nehrálo. Zkoušela jsem si vzpomenout, kdy jsem si koupila tolik suvenýrů. Pod ruky se mi dostala panenka, o které jsem neměla ani páru, ostatně jako skoro o všem. Měla v sobě zapýchnutou jehlu a místo očí knoflíky. Proč se vůbec namáhám si vzpomenout, je víc než jasné, že všechno tady, není moje ale Raven. Protočila jsem očima a hodila panenku zpátky na vrch kufru. 

"Jestli to nezapnu." Zamumlala jsem a kufr zavřela. Myslela jsem to vážně. Jestli to nezapnu, tak si ho půjde hezky pěkně dopnout Rav sama. Potáhla jsem za zip a on se zasekl hned na začátku. Zatnula jsem zuby a zkusila víko přidržet ale ani to nepomohlo. Chvíli jsem s tím zápasila. Různě potahovala, přidržovala a nahlas nadávala. Určitě jsem se jen úplně nezotavila k toho bezvědomí a otupělosti končetin. Přece jen jsem byla ráda, když hned po probuzení mi reagovaly nohy i ruce zároveň, možná je to jenom menší dohra k tomu všemu. Zvedla jsem se a s odkašláním se vydala ke dveřím. Mířila jsem hledat Rav, ale nedalo mi to. Po očku jsem pokukovala po tom nedopnutém kufru plném nejrůznějších blbostí a uvědomovala si jak strašně tvrdohlavá jsem. Otočila jsem se na patě a skočila na objekt mého zájmu. Sedla jsem si na vršek, nohy zvedla do vzduchu, aby má váha byla plnohodnotná, a po slepu hledala zip. Znovu jsem za něj  potáhla a úspěšně protahovala až na druhou stranu. 

"Úspěch!" Poblahopřála jsem sama sobě, popadla kufr a spokojeně vyšla z pokoje. Všichni rozmrzele postávali na chodbě a byli zabraní do svých vlastním myšlenek. 

"Hurá, můžeme vyrazit." 

Na to jak nadšeně to znělo, tak se tak rozhodně netvářila. Dan mi věnovala ospalý pohled než se otočila k výtahu a stiskla tlačítko na přivolání. Povytáhla jsem obočí a rozhlédla se po ostatních. Všude stejné reakce, tak jsem to vzdala a omluvně sklonila hlavu. Můžu já snad za to, že Rav utrácí moje peníze za blbosti? Pohledem jsem brouzdala po kufrech a pak si s vyhlídkou dalších nepříjemných pohledů uvědomila, že nám stále něco schází. Prohrábla jsem si vlasy a vyhýbala se očním kontaktům.

"Ehm, myslím, že nám chybí Leslie a ještěrky." Pro jistotu jsem se ani nerozhlížela. Stačil mi ten zvuk, kdy se všichni zastavili a pak husí kůže, když do mě zabodly své pohledy. Usilovně jsem si přála, aby přestali, jelikož to jednoduše nebylo příjemný ale vypadalo, že mě vůbec nikdo neslyší. Kolem pasu se mi omotala hřejivá ruka a stáhla mě do bezpečí majitelovi ochrany. Alex se usmál a hlasitě vydechl.

"Tak je pojďme najít, ať můžeme vypadnout." 

Všichni ne moc nadšeně souhlasili a vydali se do hlavní haly. Že by vyloženě hledali se říct nedalo. Jen chodili z jednoho místa na druhé, pohled zabodnutý před sebe. Občas nezůčastněně zavolali jejich jména. Pomoc nade všecko zlato. 

"Co tu ještě děláte?"

Do haly vstoupila Rey, její úsměv  vystřídalo lehké zamračení, když viděla všechny ty nepříjemné obličeje. Povzdechla jsem si a přemýšlela co jí na to odpovědět. Jde to vůbec nějak? Tyhle stěny mají obrovskou ozvěnu, o tom jsem se přesvědčila, když sem vběhla postarší žena se zástěrou uvázanou na bocích a přímo hystericky křičela. Zkousla jsem si ret a pokoušela se přemoct chuti zacpat si uši. Rey ji položila ruce na ramena a začala ji něco povídat. Žena přikyvovala, taky mluvila a ukazovala za sebe na dveře, ze kterých vyběhla. 

"Jak to říct. Nechybí vám náhodou někdo?"

Bylo mi víc než jasné o kom mluví. Jednoduše jsem přikývla a následovala ji do místnosti. Kuchyně, jak jsem hned zjistila, byla docela útulná, skzr domácký vzhled. Rey zamířila do zadu a sehnula se pod jeden z pultů. Následovala jsem ji. Už z dálky vyčuhovali barevná peříčka a neustále se vrtící ocas. 

"Leslie." Zkonstatovala jsem suše, mezitím co jsem sledovala jak to štěně kouše jednu z několika kostí, které u sebe měla položené. Aria se pomalu dostávala na chuť jejímu kousku kosti a Art na ně jen zaujatě hleděl. Potáhla jsem obě ještěrky za ocasy. Z hrdla jim vyšla zavrčení a Aria na mě dokonce vycenila zuby. Po prvotním šoku se mi však otřeli o ruce a vylezli až na ramena. Aria si plánovala vzít kost sebou, ale ten nápad jsem jí úspěšně vymluvila, nebo spíš vyrvala, a hodila kost mezi ty ostatní. Leslie si mě všimla, až když její kost skončila na stejném místě. Potáhla jsem ji za obojek, aby ji docvaklo, že na další leháro už nemá nárok a vytlačila ji ven z jejího úkrytu.

"Děsit kuchařky, to by vám tak šlo." Zavrčela jsem a pořád na Leslie upírala pohled. Schovala ocas mezi nohy, sklonila uši a poslušně vedle mě cupitala. Alespoň, že si byla vědoma toho co udělala. Teď vypadám jako bych jí nedávala nic k jídlu! 

"Máme je."  

Rey to slavnostně oznámila a Austin rovnou otevřel jejich přepravku. Nevypadalo, že by se tam Leslie chtělo, ale můj postoj ji musel donutit změnit názor. Všichni tři se ocitli znovu nacpaní v jedné přepravce a nesouhlasně skučeli. 

"Tak jedeme!" Oznámila Trish, která jako jediná měla stále dostatek energie. Všichni popadli své kufry a vydali se ven. Slunce příjemně hřálo a náměstí před hotelem bylo jako vždy plné a hlasité. 

"Koukej co mám!" 

Můj radostný hlas se přihlásil o pozornost. Problém byl, že já nic neříkala. Raven se řítila přímo ke mně s úsměvem na rtech. Vykulila jsem oči a střelila pohledem po Trish, která se pomalu otáčela naším směrem. Drkla jsem do Austina, ale když nijak nereagoval, žduchla jsem do něj a nechala ho narazit do Trish. 

"Vlez dovnitř." Zavrčela jsem na Rav, kterou jsem spolehlivě kryla vlastním tělem, aby ji Trish nezahlédla. Úplně ignorovala má slova a nadšeně přede mnou mávala s tričkem plným výšivek, nakreslených kytek a barevných mašlí. Nemohla jsem dopustit, aby se Trish otočila a spatřila mě, dvakrát vedle sebe. Popadla jsem její velmi originální tričko, stáhla si ho za záda a nahnula se přímo k jejímu obličeji. 

"Zalez dovnitř, jinak zase začnu s mou přezdívkou." 

Rozšířily se jí zorničky uvědoměním, jen naprázdno otvírala pusu, než se změnila v oblak černého prachu a zmizela. Ha, stará dobrá babizna funguje vždycky.  

"Co si říkala?" 

Otočila jsem se k Trish, která na mě tázavě hleděla a schovala tričko za záda. Až přehnaně rychle jsem vrtěla hlavou a přitom se zbytečně sladce usmívala. Naštěstí ji to stačilo, usmála se na Austina, který mi věnoval vražedný výraz. 

"Připravení?" 

Před námi stála Jaden s kufry vedle ní. Bývalá ochránkyně vypadala perfektně při smyslech, bez známky předešlého zranění. Všichni kromě Trish jsme na ni zaraženě hleděli. Ona jediná se k ní s úsměvem rozběhla a vtáhla ji do náruče. Vyměnili jsme si s Alexem podmračené pohledy a pak se přidali k těm dvěma.

"A ty poletíš čím?" 

Má otázka byla na místě, všichni to určitě chtěli vědět a já jediná se odhodlala k vyslovení. Jaden se tvářila vyrovnaně a to mi vůbec nedodávalo jistoty.

"To mám zařízené, Summer mohla by si na chvíli?" 

Její úsměv připomínal výraz politika před proslovem ale i přes to jsem ji následovala. Nervozně jsem se pár krát otočila na Alexe v naději, že by šel za mnou, ale on se jen usmíval a vyprovázel mě pohledem. Jaden v rukou držela prázdnou petlahev. Zašly jsme za roh a  zastavily se. 

"Potřebuji tvoji pomoc." 

Oznámila mi a natáhla ke mně lahev. Povytáhla jsem obočí a založila si ruce na hrudi.

"Nemáš jak odletět, že?" 

Nad mou poznámkou se jen uchechtla a trhla s lahví.

"Právě že mám, ale potřebuji tvou pomoc." 

Zamračila jsem se, zadívala se na lahev a zpátky na ni.

"To jakože letíš k nám domů? S náma?" 

Přikývla. Zamručela jsem a přemýšlela kam bych ji při nejhorším schovala. Pod postel? 

"Takže, nějak poletíš vedle letadla nebo-" 
Jaden mi vecpala lahev do rukou a nechala mě do poslední chvíle nechápavě postávat před ní.

"Mám mnohem jednoduší způsob." 

Její pokožka se změnila na vodu a celá její nesourodá podoba se shlukla k sobě a vlila se do lahve v mé ruce. O otevřenými ústy jsem na to zírala. Co se to právě stalo?  Hleděla jsem na vodu v lahvi a přivřela oči, když jsem se trochu otřepala z prvotního šoku. 

"Tak to je hustý." 

Pozvedla jsem lahev, zazubila se a začala s ní třást. 

"Hopla, pardon já nechtěla." 

Samozřejmě, že chtěla. Zkoušela jsem jestli jí to něco udělá, nebo minimálně naštve. Jaden se však nijak nevyjadřovala a působila jako obyčejná voda v lahvi.