Šimrala mě špička nosu. Vydechla jsem a líná otevřít oči jsem plánovala zvednout svou ruku a poškrábat se. To by to ale muselo jít. Mé první domněnky směřovaly k tomu, že mi asi znecitlivěly končetiny. Tohle mínění jsem vyškrtla potom co jsem si provizorně zacvičila s prsty. Fakt, prostě budu muset otevřít oči a zjistit co se děje.

Následovala jsem svého rozhodnutí a rozhlédla se po místnosti. Byla jsem ve svém pokoji v hotelu a vedle mě podřimoval Alex z části na posteli a z té druhé na zemi. Ze spánku se mračil, jemné vrásky mu prostupovali po celém čele a mezi obočím. Přesunula jsem svůj pohled zpátky na své ruce a zopakovala svůj pokus je dostat z jednoho místa na druhé. Netušila jsem proč je to tak těžké a zatraceně mě to štvalo. Vynaložila jsem svou veškerou energii a soustředěnost, abych dostala svou ruku na Alexovo rameno.

"Alexi?"

Překvapeně sebou trhl a upřel na mě svůj pohled. Po tváři se mu rozlil úsměv a já přemýšlela co jsem udělala tak dobrého. Pff, proč bych měla dělat něco dobrého, stačí, že vůbec existuji ne? Ano, trochu té sebestřednosti si člověk nesmí odepřít ani v situaci jako je tahle. A že je zatraceně špatná. Šťastný výraz ho pomalu opouštěl a nahrazoval ho trochu nejistý. Rozhodla jsem se nám ve všem udělat pořádek a toho se docílí pouze sdílením informací.

"Co se stalo?" Samotnou mě překvapilo, že má slova skoro nebyla slyšet. Polovina věty vůbec nebyla vyřčena i když se má ústa hýbala a snažila se je vyslovit. Ta druhá část byla zastřena neidentifikovatelným chrapláním. První instinkt byla ruka přiložená na ústa a nevěřícný výraz. Ale ruka se nekonala a můj výraz byl, řekla bych, víc než nevěřícný. Spíš připomínal výraz buldočka co právě viděl kočku. Alex mě udiveně sledoval, než natáhl ruku a přejel mi po tváři.

"Si v pohodě?" Chvíli jsem váhala ale nakonec přikývla. Je to jenom ranní neschopnost mluvit, to má přece každý, ne? Pohledem jsem sjela k mé ruce, která se za tu dobu pohnula asi o milimetr. S úzkostným pohledem směřovaným k Alexovi, jsem si odkašlala a psychicky se připravila na svůj druhý pokus, vydat ze sebe něco srozumitelného.

"Co se stalo?" Zopakovala jsem, tentokrát bravurně zřetelně a musela jsem samu sebe v duchu pochválit. Jeho reakce mě však připravila i o tu částečně dobrou náladu. Zamračil se, jako by mi stále nerozuměl a pak si detailně prohlédl můj obličej.

"Byla tam Rose. Měla nějakou knihu a když ji otevřela omdlela si. Nechtěl jsem tě tam nechávat samotnou, ona už byla stejně pryč, tak jsem tě vzal sem. Opravdu si v pořádku?" Tikala jsem pohledem po celé posteli a snažila se si vzpomenout, ale má hlava byla úplně prázdná. Se svými vzpomínkami jsem se dostala do chvíle, kdy jsme s Alexem procházeli náměstím a pak prostě nic. Bílá stěna, zabraňující mi jít dál. Nešla rozbít, obejít ani přelézt. Prostě konec. Mračila jsem se, cítila jsem nepříjemný tlak v čelisti jak silně jsem ji tiskla k sobě. To přece nemůže být pravda, musím si něco pamatovat!

"Cože?" Vypadlo ze mě. Na nic dalšího jsem se nezmohla a jen na něj zírala. Byla jsem zmatená ještě víc než obvykle a stále si opakovala jeho slova. Konečně mi zase začaly pracovat mozkové závity. Rose. To ona všechno zavinila, i když stále nevím, co všechno se stalo.

"Vážně si v pohodě? Řekni mi cokoliv, není možný, aby si omdlela jen tak bez následků. Když se jedná o Rose, nikdy to není bez následků." Hladil mi tvář a díval se přitom až moc vážně, i když vypouštěl z úst takové blbosti. Povzdechla jsem si a do třetice všeho dobrého jsem zkusila pohnout s jakoukoliv částí svého těla. Šlo to, tedy ne tak jak jsem chtěla, ale šlo to o něco líp.

"Asi mi krapet znecitlivěly končetiny." Tvářila jsem se, že vůbec netuším jak se to mohlo stát, a taky že jsem netušila. Alex si povzdychl a začal mi šťouchat do nohou.

„Takže tohle necítíš?" Zvedla jsem obočí a chvíli na něj hleděla. Myslí to vážně? Jako vážně?

„No, myslíš, že kdybych cítila, tak tě tohle nechám dělat?" Zavrčela jsem a on se stáhl s obrovským úsměvem na rtech.

„Stále si to ty lásko," Zasmál se a lehl si vedle mě. „Takže je to v pohodě." Spokojeně zavřel oči, omotal okolo mě své ruce a zhluboka vydechl. Chtěla jsem ho od sebe odstrčit, připomenout jaká špatná chvíle na lenošení je, když se tu z nenadání objevila Rose a on si tu prostě nemůže jen tak ležet, znemožňovat mi se pohnout – i když toho nejsem schopná sama o sobě – a dělat jakože se nic neděje. Ale neměla jsem na to sílu.

„Máš jediný štěstí, že tě nemůžu kopnout." Zavrčela jsem. S další dávkou smíchu mě stáhl k sobě a zavřel oči. Sledovala jsem ho a přála si mu odhrnout k obličeje pramínky vlasů, které mu jako vždy spadly, ale nemohla jsem.

Shrňme si to. Nemůžu se pořádně hýbat. Netuším proč a Alex to bere velmi ‚vážně'. Byla tu Rose s knihou a jen tak zmizela. Všichni se někam vypařili, a nakonec naše dovolená končí.

To jsem tak špatný člověk, že všechno musí být tolik negativní?

Hlasitý výdech a nádech. Opřela jsem svou hlavu o Alexe a zavřela oči. Když on, tak proč ne já?

Jsem zpět a moc se omlouvám. Nechápu co se se mnou děje, ale nejsem schopná vymyslet ani napsat řádnou, zajímavou a dobrou část, jejíž zhotovení netrvá méně jak měsíc. Mrzí mě to, snažím se a doufám, že se to zlepší:/ 

Takže si užijte tuhle část