Slíbila jsem sama sobě, že z toho nebudu dělat bůh ví co, ale není to tak lehké jak jsem si zprvu myslela. Je to jenom rande. Rav mi to vtloukala do hlavy celou dobu co jsem prohlížela skříň, ale, sakra, jak to vůbec může říct?! Žaludek se mi stahuje až mám pocit, že se chce vypařit. Nemám páru co mám dělat abych se uklidnila, protože pokaždé když to vypadá nadějně vzpomenu si na Alexe a je všechno při starém. Nervózně pochoduji po pokoji a snažím se vymyslet způsob jak ze sebe neudělat ještě většího magora než už jsem. 

"Klid!," Křikne se smíchem Dan, která se konečně uráčila dorazit. "Prostě si vezmi tohle a buď svá." 

Páni, tady to někdo bere vážně optimisticky. Hodila po mně oblečení, které nosím normálně a dál se usmívala. Kraťase a tílko, vážně? Nedůvěřivě jsem si ji změřila pohledem a chtěla začít něco namítat, ale do pokoje vběhla Ellen, držící v ruce prakticky ještě něco horšího. S nadšením se postavila přede mě, vytrhla mi Danin nápad z rukou a roztáhla ten svůj. Upnuté džíny s tílkem plným třásní. Přestávala jsem pobírat kam chodí na takový nápady a otočila se k Rav.

"Na to ani nemysli!" Zavrčela jsem k ní, když začala nakukovat do mé šatny. Ještě aby ona něco navrhla a konec. Hodila jsme všechno na zem a obrátila se k holkám. 

"Asi si vezmu šaty." 

Teď nevím jestli to bylo oznámení pro ně nebo pro mě. Byl to zatraceně dobrý nápad si vzít šaty! Proč mě to jenom nenapadlo dřív. S úsměvem jsem zamířila, naposled, do své skříně a vytáhla z nich květované šaty s rozšířenou sukní. Byly mé oblíbené. Převlékla jsem se a skoro veškerá nervozita ze mě opadla. Šaty dělají člověka, ano už to chápu. Další půl hodinu jsem odporovala Dan i Ellen, že žádný účes nechci, a Rav, aby na mě ani nešáhla s tou paletkou v ruce. Ozvalo se klepání na dveře ale já mohla spokojeně dál sedět na posteli. Všechny tři se totiž vrhly na dveře a skoro se popraly o to kdo otevře. 

"Ahoj." Zarazil se Alex, když mu otevřeli. Rychle jsem se usmála, protáhla se kolem mých 'pomocnic' a táhla ho ven. "Sluší ti to Summer." 

Vážně jsem se snažila nečervenat, ale od něho to znělo tak dobře!

"Děkuju, takže kam jdeme?" 

Na jeho tváři se objevil křivý úsměv a teď byl on ten kdo mě táhl. Prošli jsme přes náměstí a museli se zastavovat, protože někteří lidé mi chtěli ještě jednou poděkovat, že jsem tady. Alex zastavil až před malou restaurací na kraji města. Vypadala na jednu z těch zachovalých ale byla velmi útulná. Posadili jsme k jednomu zapadlejšímu stolu u okna. Servírka k nám došla prakticky hned po našem příchodu a Alex objednal. Nemohla jsem si vybrat, s úšklebkem jen zavrtěl hlavou a řekl, ať se nechám překvapit. Tak jsem, i když velmi neochotně, přikývla a čekala. 

"Ale ne." Vydechla jsem, když přede mě postavili talíř s mým jídlem. Lasagne! Miluji lasagne a teď mám chuť Alexovi skočit do náruče. Ten blázen se usmíval od ucha k uchu s vědomím, že tohle byl velmi dobrý tah. Jestli rande zahrnují mé nejoblíbenější věci, tak proč na ně nechodíme častěji!? 

Povídali jsme si a smáli se každé věci, kterou Alex vypustil z úst. Byla jsem v tak dobré náladě a může za to jenom on. Vyprávěl mi o tom, jak se mu jeho táta snažil vysvětlit, že už je v tom věku, kdy má nárok si někoho dovést domů a já skoro skončila na zemi udušená smíchy. Celý tenhle večer neměl chybu a Alex tvrdil, že ještě nejsme u konce. Věřila jsem mu. Byla jsem nadšená, že to takhle neskončí a já s ním strávím ještě víc času. Začínalo se stmívat. Servírka přišla k našemu stolu a zapálila jedinou svíčku, která stála uprostřed ubrusu. Alex zrovna mluvil o své mámě. Podle jeho vyprávění byla skvělý člověk. Pohrával si mezitím s plamínkem na svíčce a vytvářel z ní různé obrazce. Jednou rukou objímal tu moji a palcem mě hladil po pokožce. Bylo to uklidňující gesto, které jsem mu oplácela a poslouchala o čem mluví. 

"Pojď." Usmál se, když jsme vyšli ven. Bylo ticho a cestu osvětlovali jen pouliční lampy. Procházeli jsme v tichosti, drželi se za ruce a užívali si přítomnost toho druhého. Nedokázala jsem si představit co by teď, v tuhle chvíli ještě chtěl dělat. Stačilo mi to takhle, s plným břichem a popletenými smysly. 

"Alexi? Míříme zpátky?" Otočil se ke mně a nervózně se zasmál. 

"Jo, promiň. Západ slunce už nestihnem, moc dlouho si jedla." 

Dloubla jsem ho do žeber a hraně zalapala po dechu. Bylo mi jasné, že ten konec byl vtip, protože já jsem dojedla dřív jak on, ale zahřálo mě u srdce, že chtěl dělat zrovna tohle. Někomu by se to zdálo málo, ale pro mě to bylo už tak dost. Jediné co jsem si ještě přála, bylo to prožít znovu. Chvíli vypadalo, že bloudíme ale pak jsme dorazili k mně už známému náměstí a bylo vystaráno. 

"Skvělý večer hádám."

Zůstala jsem stát jak přikovaná. Jako by mi někdo vyrazil dech. Otočila jsem se a se strachem v očích sledovala Rose, která se jen tak vynořila ze stínu. Myslela jsem, že je mrtvá, nebo alespoň zraněná, ale ona teď stála přede mnou s drzým úsměvem na rtech. 

"Jak si-" Začala jsem a ale ona se zasmála a přešla tak mou otázku. 

"Přišla jsem jen pozdravit staré známé a možná se i pomstít za bratra." Zvážněla a krok po kroku zmenšovala mezeru mezi námi. Alexovi vřel oheň v dlaních ale já nebyla schopná jediné reakce. Ona se prostě musela objevit zrovna teď, když nejsem připravená. V ruce se jí objevila kniha, kolem které začali poletovat barevné obláčky páry. Sledovala jsem její pohyby a byla připravená kdykoliv utéct, když se mi hlavou prohnala bolest a donutila mě spadnout na kolena. Nebyla jsem schopná zaostřit na Rose, ani pořádně slyšet Alexe jak křičí mé jméno. Všechno bylo v mlze. Pokoušela jsem se zůstat co nejdéle při vědomí, ale nakonec jsem přestala vnímat a padla do bezvědomí. 

Ou. Já doufám, že to bylo podle Vašich představ (asi ne:D). Podělte se se mnou o Váš dojem:)

Užijte si část^^